Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Toroinvestbeton s. r. o., sídlem Zámostní 1155/27, Ostrava, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 22. 3. 2021 č. j. Rsp 9514/19, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2022, č. j. 83 C 29/2021-197, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2023, č. j. 4 Co 49/2022-223, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 23 Cdo 3536/2023-332, za účasti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Národní rozvojové banky, a. s., sídlem Přemyslovská 2845/43, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina).
2. V záhlaví uvedeným usnesením Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též "rozhodčí soud") bylo zastaveno rozhodčí řízení o přezkumu rozhodčího nálezu č. j. Rsp 514/19 ze dne 23. 7. 2020 pro nezaplacení poplatku za přezkumné rozhodčí řízení podle ustanovení § 1 odst. 4 ve spojení s § 44 odst. 2 písm. c) Řádu rozhodčího soudu.
3. Stěžovatelka se posléze obrátila na obecné soudy, Ústavní soud níže rekapituluje obsah napadených rozhodnutí pouze s ohledem na rozsah námitek v řízení o ústavní stížnosti.
4. Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu a o zrušení napadeného usnesení rozhodčího soudu o zastavení řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Ohledně tvrzení, že žalobkyni (stěžovatelce) nebylo umožněno dosáhnout přezkumu rozhodčího nálezu v rámci rozhodčího řízení, neboť přezkumné řízení bylo zastaveno pro nesplnění poplatkové povinnosti, krajský soud konstatoval, že nejde o porušení procesních práv účastníka. Stěžovatelka požadovala pro sebe výhodu, jejíž poskytnutí řád daného rozhodčího soudu neumožňuje.
5. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stěžovatelka se dobrovolně podřídila příslušnosti rozhodčího soudu, čímž se podrobila i řádu tohoto soudu, jak vyplývá z § 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Dobrovolně se zavázala k podmínkám řízení, mezi něž patří podle § 51 řádu tohoto rozhodčího soudu také povinnost uhradit poplatek za přezkum. Nedodržením podmínek stanovených řádem rozhodčího soudu zapříčinila stěžovatelka zastavení řízení o přezkumu rozhodčího nálezu.
6. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky v záhlaví specifikovaným usnesením odmítl. Upozornil na svou ustálenou judikaturu, podle níž dohodli-li se účastníci, že o vzniklém sporu rozhodne Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a neujednali v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobili předpisům uvedeným v § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. Rozhodčí doložka byla v posuzované věci platně sjednána, aniž by si strany v tomto ohledu ujednaly odlišná pravidla (přestože tak učinit mohly). Podle rozhodných ustanovení řádu rozhodčího soudu se vybírá při podání návrhu na přezkoumání rozhodčího nálezu řádem stanovený poplatek, od něhož rozhodčí řád osvobození neumožňuje, a při jehož nezaplacení se řízení o přezkumu zastaví.
7. Ústavní stížnost stěžovatelky lze stručně shrnout tak, že jí bylo odepřeno právo na přezkum nezávislým orgánem, potažmo soudem, neboť byla podrobena pravomoci rozhodčího soudu, jehož řád neumožňuje osvobození od poplatku. Napadené usnesení rozhodčího soudu je nezákonné, v tomto ohledu pochybily i obecné soudy, když zastavení pro nezaplacení poplatku označily za věcně správné. Stěžovatelka žádala o osvobození od tohoto rozhodčího poplatku z důvodu své špatné majetkové situace, pro kterou nebyla objektivně schopna vyměřený rozhodčí poplatek ve výši 69 877 Kč. I při respektování autonomie vůle stran při podrobení se konkrétním rozhodčím pravidlům nemohou být tato pravidla bezbřehá a musejí podléhat ústavně právním limitům. Nezakotvení možnosti žádat o osvobození od placení rozhodčího poplatku pro nemajetného účastníka v pravidlech rozhodčího řízení fakticky znamená, že se takový účastník svých práv není schopen domoci ani před rozhodcem ani před soudem, což podle stěžovatelky představuje zjevné porušení článku 36 odst. 1 Listiny.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani posuzovat jejich výklad konkrétních ustanovení zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, je-li jejich postup excesivní a překračuje meze ústavnosti [např. nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Kasační pravomoc Ústavního soudu je dána jen tehdy, vycházela-li by napadená rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 166/95
ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení
sp. zn. III. ÚS 376/03
ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
10. Podle stěžovatelky je nemožnost osvobození od poplatků v případě jejího rozhodčího řízení protiústavní. Ústavní soud se proto dále zabýval tím, co učinila předmětem přezkumu sama stěžovatelka svou ústavní argumentací - tedy otázkou přístupu k přezkumu rozhodčím soudem, resp. důvody zastavení rozhodčího řízení.
11. Rozhodčí řízení probíhalo u stálého rozhodčího soudu ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení. Takové rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musejí být uveřejněny i v Obchodním věstníku. V obecné rovině se podle řádů institucionální rozhodčí řízení odehrává: řády určují procesní pravidla řízení, způsob jmenování rozhodců či jejich počet, mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu, stanovit poplatkovou povinnost či stanovit nebo nestanovit pravidla pro osvobození od soudních poplatků.
12. Samotné rozhodčí řízení je alternativním způsobem řešení sporů, který se liší od klasického soudního řízení. Účastníci k němu přistupují na základě autonomie vůle smluvních stran, s vědomím jeho nesporných výhod v podnikatelských vztazích oproti klasickému řízení před obecnými soudy, stejně tak s vědomím jeho nevýhod. Projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, proto si stát ponechává určitou ingerenci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a aby tím na straně druhé nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost. Rozhodčí řízení tedy představuje přesunutí pravomoci státu na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo, a to se všemi jeho specifiky, jež jsou stranám předem známy (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 3227/07
ze dne 8. 3. 2011). V obecné rovině je rozhodčí řízení rychlejší než klasické soudní řízení, což má pro podnikatelské vztahy důležitý význam. Pro samotný průběh rozhodčího řízení je klíčový důraz na autonomii stran a svobodu dohodnout se o procesním postupu. Strany si mohou také předem vybrat konkrétní procesní pravidla, kterými se řízení bude řídit (to platí jak u institucionálního rozhodčího řízení, tak u řízení před ad hoc rozhodci). Oproti řízení před obecnými soudy pak může být pro procesní strany případného rozhodčího sporu výhodná jeho neveřejnost. Výhody rozhodčího řízení ale nejsou bezbřehé. Jednou z možných nevýhod je tak i stěžovatelkou namítaná nemožnost osvobození právnických osob od poplatkové povinnosti u stálých rozhodčích soudů, pokud to jejich řád výslovně neumožňuje.
13. Stěžovatelka pro účely případného sporu přenesla pravomoc na vybraný rozhodčí soud. Šlo o výsostný projev autonomie vůle stěžovatelky. Specifika rozhodčího řízení u zvolené instituce, včetně pravidel pro stanovení poplatků za rozhodčí řízení, měla být stěžovatelce známa. Stěžovatelka (podnikatelka) si při uzavření rozhodčí doložky měla být vědoma výhod i nedostatků, které přenesení pravomoci na rozhodčí soudy přináší.
14. Kromě autonomie vůle smluvních stran má napadená úprava rozhodčího řízení též druhý - neméně významný - ústavní rozměr. Zákonodárce v ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení výslovně umožnil stálému rozhodčího soudu vydávání procesních pravidel o nákladech řízení. Ačkoliv stanovil mnohá kogentní pravidla pro rozhodčí řízení a určil jeho minimální standardy, obligatorní pravidlo možnosti osvobození od poplatkové povinnosti mezi ně nezahrnul. Ústavnímu soudu v tomto kontextu nepřísluší do těchto otázek zasahovat.
15. Obecné soudy konstatovaly, že rozhodčí řízení splnilo základní standardy a že došlo k zákonnému přenesení pravomoci, přičemž tyto závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadá. Ústavní soud z napadených rozhodnutí ověřil, že stěžovatelce byla soudní kontrola přístupná a stát na svou zákonem předvídanou kontrolu pravomoci rozhodců nerezignoval.
16. Jestliže se strany dohodly na příslušnosti daného rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se rovněž podrobily jeho předpisům, a to včetně stanovených pravidel poplatkové povinnosti (§ 13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, usnesení ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3349/2021). Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky nepochybil, když ve svém řádu možnost osvobození od poplatkové povinnosti pro právnické osoby nepřipustil.
17. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu