USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Toroinvestbeton s. r. o., se sídlem v Ostravě, Zámostní 1155/27, Slezská Ostrava, identifikační číslo osoby 02574080, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované Národní rozvojové bance, a.s., se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2845/43, Žižkov, identifikační číslo osoby 44848943, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zrušení rozhodčího nálezu a o odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 29/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2023, č. j. 4 Co 49/2022-223, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 83 C 29/2021-197, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 23. 7. 2020, č. j. Rsp 514/19, a o zrušení usnesení ze dne 22. 3. 2021, č. j. Rsp 9514/19 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 4 Co 49/2022-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení několika právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud nebyly dle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
4. První otázka dovolatelky se týkala toho, zda lze v poměrech projednávané věci odbornou otázku pravosti podpisu jednatele žalobkyně řádně posoudit bez vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Dále zda již listiny obsahující fotokopii občanského průkazu jednatele žalobkyně a jeho písemný souhlas s pořízením této fotokopie prokazují totožnost jednající osoby za žalobkyni, a tedy i pravost podpisu jednatele žalobkyně na listině obsahující rozhodčí doložku. Dovolatelka prostřednictvím této otázky namítala nesprávné právní posouzení důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu spočívajícího v absenci rozhodčí doložky a uvedla, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007. Podle dovolatelky při zpochybnění pravosti podpisu jednatele žalobkyně na rozhodčí doložce bylo na žalované, aby prokázala obsahovou správnost listiny, kterou předložila. Posouzení pravosti podpisu na soukromoprávní listině je otázkou odbornou vyžadující odborné posouzení a soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemůže podle názoru dovolatelky tuto odbornou otázku hodnotit na základě jiných listin. Namítala také, že posouzení pravosti podpisu na listině bez vypracování znaleckého posudku představuje svévolný postup v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
5. Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda je dovolená právního zástupce účastníka rozhodčího řízení důležitým důvodem pro odročení jednání v rozhodčím řízení, a zda rozhodčí soud zkrátil právo žalobkyně (v rozhodčím řízení žalované) na řádné projednání věci, pokud konal dne 18. 6. 2020 ústní jednání v nepřítomnosti právního zástupce nynější žalobkyně, přestože zástupce předem požádal rozhodčí soud o přeložení termínu jednání z důvodu dovolené. Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 343/2000. Uvedla, že plánovaná zahraniční dovolená právního zástupce je sama o sobě důležitým důvodem a překážkou konání ústního jednání, a proto požadavek na doložení takové dovolené či doložení, že nemohla být přeložena, není na místě. Namítala, že její právní zástupce nemohl dovolenou předem doložit, neboť šlo o dovolenou v soukromém ubytování domluvenou telefonicky, kam cestuje vlastním vozidlem, a taková dovolená vylučuje existenci jakékoliv listiny, kterou by bylo možné doložit. Podle dovolatelky tak nelze formalisticky trvat na doložení dovolené, je-li z okolností trávení dovolené zřejmé, že ji nelze doložit žádnou listinou. K argumentaci odvolacího soudu, že advokát nedoložil, že nebylo možné sjednat zastoupení advokátem v substituci, dovolatelka uvedla, že z plné moci založené ve spise vyplývá, že substituční zastoupení bylo vyloučeno.
6. Třetí otázka se týkala toho, zda lze upřít účastníku rozhodčího řízení právo na přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci rozhodčího soudu jen proto, že účastník řízení z důvodu své objektivní nemajetnosti není schopen zaplatit rozhodčí poplatek. Dále zda pravidla rozhodčího řízení musí umožňovat osvobození od placení rozhodčího poplatku z důvodu nemajetnosti účastníka řízení a zda v projednávané věci mohl rozhodčí soud zastavit řízení o návrhu na přezkum rozhodčího nálezu, aniž by věcně posoudil majetkové poměry žalobkyně, která o osvobození od rozhodčího poplatku žádala. Podle dovolatelky jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Uvedla, že v rozhodčím řízení stejně jako v soudním řízení musí platit taková pravidla, aby byl zajištěn přístup všech účastníků řízení k ochraně jejich práv bez ohledu na jejich případnou nemajetnost. Podle dovolatelky musí institut obdobný osvobození od soudních poplatků v soudním řízení umožňovat i procesní předpisy rozhodčího řízení. Uvedla, že rozhodci i stálé rozhodčí soudy si musí nastavit pravidla rozhodčího řízení tak, aby byl zajištěn přístup k projednání věci bez ohledu na majetkovou situaci účastníků a jejich schopnost k úhradě rozhodčího poplatku. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně změní tak, že žalobě sám vyhoví.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že první otázkou dovolatelka brojí proti skutkovým závěrům nižších soudů, pokud namítá, že nesprávně posoudily pravost podpisu jednatele na listině obsahující rozhodčí doložku. První otázka je tak skutková a dle názoru žalované se nejedná o přípustný dovolací důvod. U druhé otázky žalovaná poukázala na to, že advokát žalobkyně ve své omluvě z jednání neuvedl, že se jedná o zahraniční dovolenou, a veškeré informace ohledně dovolené, způsobu domluvy ubytování a způsobu cestování jsou novými skutečnostmi, které nelze podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání uplatnit. Nadto jde o irelevantní tvrzení, neboť dovolená není dle žalované dostatečným důvodem pro odročení jednání, žalobkyně se měla dočasně nechat zastoupit jiným právním zástupcem. Ke třetí dovolací otázce žalovaná uvedla, že žalobkyně se dobrovolně podřídila řádu rozhodčího soudu, který je nestátní soukromý subjekt a není překvapivé, že vyžaduje za své služby finanční kompenzaci. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Dovolání není přípustné.
13. První otázka týkající se zjišťování pravosti podpisu jednatele žalobkyně na listině obsahující rozhodčí doložku nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka u ní sice namítala odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí odkázala, avšak její argumentace k této otázce spočívala ve zpochybňování procesu zjišťování skutkového stavu. Podstata dovolatelčiny otázky tkvěla v tom, že soudy měly nechat vypracovat znalecký posudek, aby mohly učinit závěr o pravosti podpisu. Uvedené však představuje námitku týkající se samotného zjišťování skutkového stavu. K tomu dovolací soud připomíná, že skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Dovolatelčina argumentace, že se odvolací soud odchýlil od judikatury vztahující se k otázce důkazního břemene při zpochybnění pravosti soukromé listiny (např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007) je tak nepřípadná, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene ze strany dovolatelky, nýbrž na (pozitivním) skutkovém zjištění o pravosti podpisu statutárního orgánu dovolatelky. Ostatně dovolatelčiny námitky ani nesměřovaly k otázce rozložení důkazního břemene, nýbrž k tomu, že soudy pochybily, pokud nenechaly vypracovat znalecký posudek k prokázání pravosti podpisu na listině obsahující rozhodčí doložku.
15. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovými zjištěním soudu prvního stupně o prokázání pravosti podpisu jednatele žalobkyně na listině obsahující rozhodčí doložku v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem a soudem prvního stupně se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
16. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Odvolací soud přitom ve svém rozhodnutí v projednávané věci srozumitelně vyložil, z jakého důvodu nebyl důkaz navrhovaný dovolatelkou proveden.
17. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
18. Ani druhá otázka týkající se posouzení, zda rozhodčí soud odňal žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) možnost věc projednat ve smyslu § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále také jen „ZRŘ“), když jednal v její nepřítomnosti a jednání na žádost zástupce žalobkyně neodročil, nezaloží přípustnost dovolání. Odvolací soud se totiž při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nejsou soudy oprávněny k přezkumu skutkových či právních závěrů rozhodčího soudu a že všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, dále rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, či rozsudek ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007).
20. Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2296/20, připomněl, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10), neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle § 31 ZRŘ se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07).
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vztahující se k odnětí možnosti věc předsoudem projednat vychází z toho, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. mimo jiné v případě, že věc projedná v nepřítomnosti účastníka nebo bez výslovného návrhu účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce, jestliže z důležitého důvodu (tkvícího v jejich osobách) požádali o odročení jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1358/99). Po účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat „důležitý důvod“. Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat - zejména při přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008, či usnesení ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007).
22. Dovolací soud ve svém rozhodování dále uvedl, že se nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2701/2004). Dospěje-li soud k závěru, že důvod omluvy z jednání je důležitý, jednání odročí; v opačném případě může věc samu projednat i v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012).
23. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě naplánovaný pobyt účastníka (jeho zástupce) v zahraničí za účelem zotavení (naplánovaná dovolená) je zpravidla - neodporuje-li to okolnostem konkrétního případu - důležitým důvodem způsobilým omluvit jeho neúčast u jednání před soudem. Po účastníku (jeho zástupci) totiž nelze požadovat, aby takový pobyt - s ohledem na osobní a rodinné poměry a finanční dopady s tím spojené -krátce před plánovým odjezdem zrušil, aby se mohl zúčastnit jednání, ačkoliv tu nehrozí v projednání a rozhodnutí věci nebezpečí z prodlení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004).
24. Zároveň však důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí - obecně vzato - důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dlouhodobě naplánovanou dovolenou), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat. Je třeba posoudit, zda je takový důvod skutečně využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst.3 o.s.ř., a nikoli kupříkladu k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007).
25. Proto samotná žádost o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené zástupce účastníka nezakládá důležitý důvod pro odročení jednání, nelze-li na základě takové žádosti například posoudit, zda bylo či nebylo vzhledem ke konkrétním okolnostem v možnostech zástupce změnit si čerpání dovolené (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2106/2000; toto rozhodnutí sice bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 294/01, avšak z jiných důvodů).
26. Z procesního hlediska pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi uvádí, že ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou, neboť hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy lze zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná. Protože však zákon přenechává řešení na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 149/2017, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018).
27. Citovanou judikaturu je třeba v souladu s § 30 ZRŘ přiměřeně vztáhnout i na posouzení otázky odnětí možnosti věc projednat v rozhodčím řízení, nedohodnou-li se strany ohledně postupu, kterým má být rozhodčí řízení vedeno, odlišně nebo neurčuje-li tak řád stálého rozhodčího soudu (§ 19 ZRŘ).
28. V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel při posouzení, zda je naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, ze zjištění, že zástupce žalobkyně rozhodčímu soudu sdělil, že v termínu nařízeného jednání čerpá dovolenou, avšak žádné další skutečnosti k tomu neuvedl (když veškerou specifikaci důvodu k odročení jednání, tj. zejména že se jednalo o zahraniční dovolenou, plánovanou dlouhodobě předem, kterou objektivně neměl možnost přeložit, uvedl až ex post). Pakliže na základě takového zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že zástupce žalobkyně v rozhodčím řízení neoznámil rozhodčímu soudu takový důležitý důvod, jenž by vylučoval možnost projednat věc v nepřítomnosti žalobkyně, neboť žádost zástupce neumožňovala rozhodčímu soudu učinit závěr o tom, že zástupcem uváděný důvod znemožňuje jeho účast na jednání a že se jedná o důvod, jenž by bylo možno s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudit jako omluvitelný (a to navíc ve specifických poměrech rozhodčího řízení vyznačujícího se rychlostí, menší formálností a větší jednoduchostí procesních pravidel; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne, 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 657/2014), pak nelze úvahy odvolacího soudu považovat ve shora uvedeném smyslu za zjevně nepřiměřené.
29. Třetí otázka, prostřednictvím které dovolatelka namítala, že při žádosti o přezkum rozhodčího nálezu musí mít účastník možnost být osvobozen od placení poplatku pro nemajetnost obdobně jako v občanském soudním řízení, také nezaloží přípustnost dovolání.
30. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vychází z toho, že rozhodčí řízení, ať je vedeno u stálého rozhodčího soudu či u o rozhodce určeného k jednotlivé projednávané věci (ad hoc), je jednoinstanční. To znamená, že rozhodčí nález je konečný a není proti němu přípustný řádný opravný prostředek. Ustanovení § 27 ZRŘ umožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu k žádosti některé ze stran nebo obou jinými rozhodci za podmínky, že se strany na takovéto možnosti písemně v rozhodčí smlouvě dohodnou. Rozhodčí řízení je tedy zásadně jednoinstanční a meritorní přezkum vydaného rozhodčího nálezu přichází v úvahu pouze tehdy, pokud si jej strany rozhodčí smlouvy ujednají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010, či usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012).
31. Dovolací soud zároveň ve svém rozhodování dovozuje, že dohodli-li se účastníci, že o vzniklém sporu rozhodne Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a neujednali v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobili předpisům uvedeným v § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem, včetně poplatkových ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, uveřejněný pod číslem 43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, či usnesení ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3349/2021, srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1425/09).
32. Odvolací soud vyšel v projednávané věci ze zjištění, že se účastnice pro rozhodnutí jejich sporu dohodly na příslušnosti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR a výslovně se podrobily řádu tohoto soudu, aniž by si ujednaly odlišná pravidla. Podle ustanovení tohoto řádu při podání návrhu na přezkoumání rozhodčího nálezu se vybírá řádem stanovený poplatek, od něhož rozhodčí řád osvobození neumožňuje a při jehož nezaplacení se řízení o přezkumu zastaví. Žalovaná tento poplatek nezaplatila.
33. Pokud odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že zastavením přezkumného řízení rozhodčím soudem nedošlo k vyloučení možnosti žalobkyně projednat věc před rozhodci a nebyl tak naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, pak se odvolací soud od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
34. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu