USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Toroinvestbeton s. r. o., se sídlem v Ostravě, Zámostní 1155/27,
Slezská Ostrava, identifikační číslo osoby 02574080, zastoupené Mgr. René
Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované Národní
rozvojové bance, a.s., se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2845/43, Žižkov,
identifikační číslo osoby 44848943, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zrušení rozhodčího nálezu a o
odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 83 C 29/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. 2. 2023, č. j. 4 Co 49/2022-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 15. 6. 2022, č. j. 83 C 29/2021-197, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího
nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře
České republiky ze dne 23. 7. 2020, č. j. Rsp 514/19, a o zrušení usnesení ze
dne 22. 3. 2021, č. j. Rsp 9514/19 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 4 Co 49/2022-223, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
několika právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud nebyly dle
dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
4. První otázka dovolatelky se týkala toho, zda lze v poměrech
projednávané věci odbornou otázku pravosti podpisu jednatele žalobkyně řádně
posoudit bez vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Dále zda
již listiny obsahující fotokopii občanského průkazu jednatele žalobkyně a jeho
písemný souhlas s pořízením této fotokopie prokazují totožnost jednající osoby
za žalobkyni, a tedy i pravost podpisu jednatele žalobkyně na listině
obsahující rozhodčí doložku. Dovolatelka prostřednictvím této otázky namítala
nesprávné právní posouzení důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu spočívajícího v
absenci rozhodčí doložky a uvedla, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007. Podle dovolatelky
při zpochybnění pravosti podpisu jednatele žalobkyně na rozhodčí doložce bylo
na žalované, aby prokázala obsahovou správnost listiny, kterou předložila.
Posouzení pravosti podpisu na soukromoprávní listině je otázkou odbornou
vyžadující odborné posouzení a soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemůže
podle názoru dovolatelky tuto odbornou otázku hodnotit na základě jiných
listin. Namítala také, že posouzení pravosti podpisu na listině bez vypracování
znaleckého posudku představuje svévolný postup v rozporu s ústavně zaručeným
právem na spravedlivý proces.
5. Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda je dovolená právního zástupce
účastníka rozhodčího řízení důležitým důvodem pro odročení jednání v rozhodčím
řízení, a zda rozhodčí soud zkrátil právo žalobkyně (v rozhodčím řízení
žalované) na řádné projednání věci, pokud konal dne 18. 6. 2020 ústní jednání v
nepřítomnosti právního zástupce nynější žalobkyně, přestože zástupce předem
požádal rozhodčí soud o přeložení termínu jednání z důvodu dovolené. Podle
dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 343/2000. Uvedla, že
plánovaná zahraniční dovolená právního zástupce je sama o sobě důležitým
důvodem a překážkou konání ústního jednání, a proto požadavek na doložení
takové dovolené či doložení, že nemohla být přeložena, není na místě. Namítala,
že její právní zástupce nemohl dovolenou předem doložit, neboť šlo o dovolenou
v soukromém ubytování domluvenou telefonicky, kam cestuje vlastním vozidlem, a
taková dovolená vylučuje existenci jakékoliv listiny, kterou by bylo možné
doložit. Podle dovolatelky tak nelze formalisticky trvat na doložení dovolené,
je-li z okolností trávení dovolené zřejmé, že ji nelze doložit žádnou listinou.
K argumentaci odvolacího soudu, že advokát nedoložil, že nebylo možné sjednat
zastoupení advokátem v substituci, dovolatelka uvedla, že z plné moci založené
ve spise vyplývá, že substituční zastoupení bylo vyloučeno.
6. Třetí otázka se týkala toho, zda lze upřít účastníku rozhodčího
řízení právo na přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci rozhodčího soudu jen
proto, že účastník řízení z důvodu své objektivní nemajetnosti není schopen
zaplatit rozhodčí poplatek. Dále zda pravidla rozhodčího řízení musí umožňovat
osvobození od placení rozhodčího poplatku z důvodu nemajetnosti účastníka
řízení a zda v projednávané věci mohl rozhodčí soud zastavit řízení o návrhu na
přezkum rozhodčího nálezu, aniž by věcně posoudil majetkové poměry žalobkyně,
která o osvobození od rozhodčího poplatku žádala. Podle dovolatelky jde o
otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Uvedla, že v
rozhodčím řízení stejně jako v soudním řízení musí platit taková pravidla, aby
byl zajištěn přístup všech účastníků řízení k ochraně jejich práv bez ohledu na
jejich případnou nemajetnost. Podle dovolatelky musí institut obdobný
osvobození od soudních poplatků v soudním řízení umožňovat i procesní předpisy
rozhodčího řízení. Uvedla, že rozhodci i stálé rozhodčí soudy si musí nastavit
pravidla rozhodčího řízení tak, aby byl zajištěn přístup k projednání věci bez
ohledu na majetkovou situaci účastníků a jejich schopnost k úhradě rozhodčího
poplatku. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že rozsudek soudu prvního stupně změní tak, že žalobě sám vyhoví.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že první otázkou dovolatelka
brojí proti skutkovým závěrům nižších soudů, pokud namítá, že nesprávně
posoudily pravost podpisu jednatele na listině obsahující rozhodčí doložku.
První otázka je tak skutková a dle názoru žalované se nejedná o přípustný
dovolací důvod. U druhé otázky žalovaná poukázala na to, že advokát žalobkyně
ve své omluvě z jednání neuvedl, že se jedná o zahraniční dovolenou, a veškeré
informace ohledně dovolené, způsobu domluvy ubytování a způsobu cestování jsou
novými skutečnostmi, které nelze podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání
uplatnit. Nadto jde o irelevantní tvrzení, neboť dovolená není dle žalované
dostatečným důvodem pro odročení jednání, žalobkyně se měla dočasně nechat
zastoupit jiným právním zástupcem. Ke třetí dovolací otázce žalovaná uvedla, že
žalobkyně se dobrovolně podřídila řádu rozhodčího soudu, který je nestátní
soukromý subjekt a není překvapivé, že vyžaduje za své služby finanční
kompenzaci. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem
stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému
rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Dovolání není přípustné.
13. První otázka týkající se zjišťování pravosti podpisu jednatele
žalobkyně na listině obsahující rozhodčí doložku nezaloží přípustnost dovolání.
Dovolatelka u ní sice namítala odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, na
jehož konkrétní rozhodnutí odkázala, avšak její argumentace k této otázce
spočívala ve zpochybňování procesu zjišťování skutkového stavu. Podstata
dovolatelčiny otázky tkvěla v tom, že soudy měly nechat vypracovat znalecký
posudek, aby mohly učinit závěr o pravosti podpisu. Uvedené však představuje
námitku týkající se samotného zjišťování skutkového stavu. K tomu dovolací soud
připomíná, že skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné
hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu
nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Dovolatelčina argumentace, že se odvolací soud odchýlil od
judikatury vztahující se k otázce důkazního břemene při zpochybnění pravosti
soukromé listiny (např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007) je tak nepřípadná, neboť odvolací soud
nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene ze strany
dovolatelky, nýbrž na (pozitivním) skutkovém zjištění o pravosti podpisu
statutárního orgánu dovolatelky. Ostatně dovolatelčiny námitky ani nesměřovaly
k otázce rozložení důkazního břemene, nýbrž k tomu, že soudy pochybily, pokud
nenechaly vypracovat znalecký posudek k prokázání pravosti podpisu na listině
obsahující rozhodčí doložku.
15. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu, jenž se
ztotožnil se skutkovými zjištěním soudu prvního stupně o prokázání pravosti
podpisu jednatele žalobkyně na listině obsahující rozhodčí doložku v sobě
neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp.
není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými
zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem a soudem prvního
stupně se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v
rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná
se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci,
jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
16. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv.
opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i
Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky
řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených
důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně
automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze
setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k
projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a
otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem
„zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29
Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS
1738/16). Odvolací soud přitom ve svém rozhodnutí v projednávané věci
srozumitelně vyložil, z jakého důvodu nebyl důkaz navrhovaný dovolatelkou
proveden.
17. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká
soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou
otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a
svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo
svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit
přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou
vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
18. Ani druhá otázka týkající se posouzení, zda rozhodčí soud odňal
žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) možnost věc projednat ve smyslu § 31
písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů, (dále také jen „ZRŘ“), když jednal v její nepřítomnosti a jednání na
žádost zástupce žalobkyně neodročil, nezaloží přípustnost dovolání. Odvolací
soud se totiž při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
19. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že v řízení o zrušení rozhodčího
nálezu nejsou soudy oprávněny k přezkumu skutkových či právních závěrů
rozhodčího soudu a že všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu
podle § 31 písm. e) ZRŘ, musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy
týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti
skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na
zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti
rozhodčímu nálezu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, dále rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2570/2007, či rozsudek ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016, nebo
usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007).
20. Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu,
který např. v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2296/20, připomněl, že
byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10), neznamená to, že by
procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení
před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení.
Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle § 31 ZRŘ se tak omezuje na ověření
stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných
procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po
stránce hmotněprávní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp.
zn. I. ÚS 3227/07).
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vztahující se k odnětí
možnosti věc předsoudem projednat vychází z toho, že soud odejme účastníku
možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. mimo
jiné v případě, že věc projedná v nepřítomnosti účastníka nebo bez výslovného
návrhu účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce, jestliže z důležitého důvodu
(tkvícího v jejich osobách) požádali o odročení jednání (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1358/99). Po
účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze
spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své
nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se
jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat
„důležitý důvod“. Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní
povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné,
lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení
jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o
odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. považuje
jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle
na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice,
účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho
zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat -
zejména při přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho
zástupce) - za důležitou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7.
2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008, či usnesení ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo
1307/2007).
22. Dovolací soud ve svém rozhodování dále uvedl, že se nepožaduje, aby
ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání),
svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla
důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své
povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti,
které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo
2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2701/2004).
Dospěje-li soud k závěru, že důvod omluvy z jednání je důležitý, jednání
odročí; v opačném případě může věc samu projednat i v nepřítomnosti účastníka
či jeho zástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 1226/2012).
23. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě naplánovaný pobyt
účastníka (jeho zástupce) v zahraničí za účelem zotavení (naplánovaná dovolená)
je zpravidla - neodporuje-li to okolnostem konkrétního případu - důležitým
důvodem způsobilým omluvit jeho neúčast u jednání před soudem. Po účastníku
(jeho zástupci) totiž nelze požadovat, aby takový pobyt - s ohledem na osobní a
rodinné poměry a finanční dopady s tím spojené -krátce před plánovým odjezdem
zrušil, aby se mohl zúčastnit jednání, ačkoliv tu nehrozí v projednání a
rozhodnutí věci nebezpečí z prodlení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004).
24. Zároveň však důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o
odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem
konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí - obecně vzato - důvod jinak
způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dlouhodobě naplánovanou dovolenou),
není soud vždy povinen takový důvod akceptovat. Je třeba posoudit, zda je
takový důvod skutečně využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101
odst.3 o.s.ř., a nikoli kupříkladu k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím
především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů
s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21
Cdo 3358/2007).
25. Proto samotná žádost o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené
zástupce účastníka nezakládá důležitý důvod pro odročení jednání, nelze-li na
základě takové žádosti například posoudit, zda bylo či nebylo vzhledem ke
konkrétním okolnostem v možnostech zástupce změnit si čerpání dovolené (srov.
obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 33 Cdo
2106/2000; toto rozhodnutí sice bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27.
2. 2003, sp. zn. I. ÚS 294/01, avšak z jiných důvodů).
26. Z procesního hlediska pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
uvádí, že ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou
hypotézou, neboť hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním
předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy lze zohlednit
celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná.
Protože však zákon přenechává řešení na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud
řádným způsobem, proč nepovažuje neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní
dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen pokud by byla
zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn.
22 Cdo 149/2017, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018).
27. Citovanou judikaturu je třeba v souladu s § 30 ZRŘ přiměřeně
vztáhnout i na posouzení otázky odnětí možnosti věc projednat v rozhodčím
řízení, nedohodnou-li se strany ohledně postupu, kterým má být rozhodčí řízení
vedeno, odlišně nebo neurčuje-li tak řád stálého rozhodčího soudu (§ 19 ZRŘ).
28. V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel při posouzení, zda
je naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, ze
zjištění, že zástupce žalobkyně rozhodčímu soudu sdělil, že v termínu
nařízeného jednání čerpá dovolenou, avšak žádné další skutečnosti k tomu
neuvedl (když veškerou specifikaci důvodu k odročení jednání, tj. zejména že se
jednalo o zahraniční dovolenou, plánovanou dlouhodobě předem, kterou objektivně
neměl možnost přeložit, uvedl až ex post). Pakliže na základě takového zjištění
dospěl odvolací soud k závěru, že zástupce žalobkyně v rozhodčím řízení
neoznámil rozhodčímu soudu takový důležitý důvod, jenž by vylučoval možnost
projednat věc v nepřítomnosti žalobkyně, neboť žádost zástupce neumožňovala
rozhodčímu soudu učinit závěr o tom, že zástupcem uváděný důvod znemožňuje jeho
účast na jednání a že se jedná o důvod, jenž by bylo možno s ohledem na
konkrétní okolnosti věci posoudit jako omluvitelný (a to navíc ve specifických
poměrech rozhodčího řízení vyznačujícího se rychlostí, menší formálností a
větší jednoduchostí procesních pravidel; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne, 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 657/2014), pak nelze úvahy odvolacího
soudu považovat ve shora uvedeném smyslu za zjevně nepřiměřené.
29. Třetí otázka, prostřednictvím které dovolatelka namítala, že při
žádosti o přezkum rozhodčího nálezu musí mít účastník možnost být osvobozen od
placení poplatku pro nemajetnost obdobně jako v občanském soudním řízení, také
nezaloží přípustnost dovolání.
30. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vychází z toho, že
rozhodčí řízení, ať je vedeno u stálého rozhodčího soudu či u o rozhodce
určeného k jednotlivé projednávané věci (ad hoc), je jednoinstanční. To
znamená, že rozhodčí nález je konečný a není proti němu přípustný řádný opravný
prostředek. Ustanovení § 27 ZRŘ umožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu k
žádosti některé ze stran nebo obou jinými rozhodci za podmínky, že se strany na
takovéto možnosti písemně v rozhodčí smlouvě dohodnou. Rozhodčí řízení je tedy
zásadně jednoinstanční a meritorní přezkum vydaného rozhodčího nálezu přichází
v úvahu pouze tehdy, pokud si jej strany rozhodčí smlouvy ujednají (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010, či
usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012).
31. Dovolací soud zároveň ve svém rozhodování dovozuje, že dohodli-li se
účastníci, že o vzniklém sporu rozhodne Rozhodčí soud při Hospodářské komoře
České republiky a Agrární komoře České republiky a neujednali v rozhodčí
smlouvě jinak, platí, že se podrobili předpisům uvedeným v § 13 odst. 2 zákona
o rozhodčím řízení, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím
soudem, včetně poplatkových ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, uveřejněný pod číslem 43/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018,
sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, či usnesení ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo
3349/2021, srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. III.
ÚS 1425/09).
32. Odvolací soud vyšel v projednávané věci ze zjištění, že se účastnice
pro rozhodnutí jejich sporu dohodly na příslušnosti Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR a výslovně se podrobily řádu tohoto
soudu, aniž by si ujednaly odlišná pravidla. Podle ustanovení tohoto řádu při
podání návrhu na přezkoumání rozhodčího nálezu se vybírá řádem stanovený
poplatek, od něhož rozhodčí řád osvobození neumožňuje a při jehož nezaplacení
se řízení o přezkumu zastaví. Žalovaná tento poplatek nezaplatila.
33. Pokud odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že
zastavením přezkumného řízení rozhodčím soudem nedošlo k vyloučení možnosti
žalobkyně projednat věc před rozhodci a nebyl tak naplněn důvod pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, pak se odvolací soud od shora
uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
34. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o.
s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu