U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobkyně I. Š., zast. Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou se
sídlem ve Zlíně, Kvítková 124, proti žalované České republice – Ministerstvu
práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o
zaplacení 1.484.120,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C
472/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. září 2010, č. j. 55 Co 216/2010-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 12. 2009, č.j. 31 C
472/2006-184, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.484.120,- Kč. Současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 3. 2000
požádala, aby jí byl od 11. 5. 2000 (od dovršení věku 65 let - § 29 písm. b/
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) vyplácen starobní důchod. Žádosti bylo vyhověno pravomocným rozhodnutím České správy sociálního
zabezpečení ze dne 28. 3. 2000. Dne 2. 3. 2001 žalobkyně požádala o změnu
rozhodnutí, na jehož základě jí byl starobní důchod přiznán, tvrdíce, že
zákonné podmínky pro přiznání starobního důchodu splňuje již od 11. 5. 1989 (§
29 písm. a/ zák. č. 155/1995 Sb.). Rozhodnutím ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710,
Česká správa sociálního zabezpečení žádost žalobkyně podanou dne 2. 3. 2001
zamítla. K opravnému prostředku žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
17. 3. 2003, č.j. 33 Ca 262/2001-38, dotčené rozhodnutí zrušil s odůvodněním,
že žalobkyně splňovala zákonné podmínky pro přiznání starobního důchodu (§ 29
písm. a/ zák. č. 155/1995 Sb.) již v době podání první žádosti (13. 3. 2000),
byť potřebnou dobu pojištění doložila až v řízení o žádosti uplatněné dne 2. 3. 2001. Zavázal proto Českou správu sociálního zabezpečení, aby žalobkyni
přiznala starobní důchod i za dobu tří let zpětně od podání první žádosti (§ 56
odst. 1 písm. b/ zák. č. 155/1995 Sb.). Nejvyšší správní soud ke kasační
stížnosti České správy sociálního zabezpečení rozsudkem ze dne 31. 10. 2005,
č.j. 1 Ads 10/2003-86, rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádřil přitom závazný právní názor, že
žalobkyni, která potřebnou dobu pojištění doložila až v řízení o žádosti ze dne
2. 3. 2001, lze starobní důchod v důsledku prekluze jeho jednotlivých splátek
přiznat teprve za 3 roky zpětně od uplatnění této žádosti (od 2. 3. 1998 - § 56
odst. 1 písm. b/ zák. č. 155/1995 Sb.). Jsa vázán uvedeným názorem, Krajský
soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, č.j. 33 Cad 192/2005-110, rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení vydané dne 4. 5. 2001 opětovně zrušil. Na
základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že zákonné
podmínky odpovědnosti státu za majetkovou či nemajetkovou újmu v posuzovaném
případě naplněny nejsou, neboť rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, bylo zrušeno na základě řádného opravného
prostředku, aniž nabylo právní moci či vykonatelnosti (§§ 8, 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen
„zák. č. 82/1998 Sb.“), a v řízení nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu
(§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalobě o náhradu škody spočívající v hodnotě
majetku, který byla žalobkyně nucena zpeněžit za účelem obstarání prostředků
potřebných k nutné obživě (714.120,- Kč), a o náhradu nemajetkové újmy ve výši
770.000,- Kč sloužící k vyvážení nepříznivých následků vyvolaných nesprávným
rozhodnutím o přiznání starobního důchodu proto odvolací soud nevyhověl.
Odvolací soud rovněž uzavřel, že žalobkyně (nesplňující předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků), která v průběhu soudního řízení odvolala
plnou moc právní zástupkyně, jež jí byla ustanovena Českou advokátní komorou,
opakovaně žádala o odročení nařízených soudních jednání (z blíže
nespecifikovaných zdravotních důvodů), aniž se byť k jedinému dostavila, a
odmítla být slyšena před dožádaným soudem v místě svého bydliště, svých žádostí
o odročení jednání zneužívá k záměrným procesním obstrukcím sledujícím
především bezdůvodné protahování soudního řízení. Dospěl tudíž k závěru, že
soud prvního stupně, jenž její poslední žádosti o odročení jednání nevyhověl a
věc projednal v její nepřítomnosti, se v posuzované věci nesprávného postupu
nedopustil. Ze stejných důvodů věc v nepřítomnosti žalobkyně i přes její žádost
o odročení projednal a rozhodl i soud odvolací (§ 101 odst. 3 občanského
soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do
důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávnost rozhodnutí o věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že žaloba směřující proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, podaná
podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2002, o níž bylo rozhodnuto v soudním řízení správním (konaném na základě
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního), není řádným opravným
prostředkem. Uváděla rovněž, že v případech, kdy je správní rozhodnutí v
soudním řízení správním zrušeno pro nezákonnost, jsou zákonné předpoklady
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím naplněny bez
ohledu na právní moc zrušeného rozhodnutí. Vytýkala též, že v průběhu soudního
řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy projednaly
spor v její nepřítomnosti, ačkoliv včas žádala ze zdravotních důvodů o odročení
jednání. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen, může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěrech, že zákonné podmínky
odpovědnosti státu za majetkovou či nemajetkovou újmu v projednávané věci
naplněny nejsou, neboť rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4.
5. 2001, č. 355511710, bylo zrušeno na základě řádného opravného prostředku,
aniž nabylo právní moci či vykonatelnosti (§§ 8, 31a zák. č. 82/1998 Sb.), a v
řízení nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu (§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.).
Základním předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím (§ 8 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb.) je okolnost, že
rozhodnutí nabylo právní moci, ledaže by šlo o rozhodnutí vykonatelné bez
ohledu na právní moc (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 2162/2005 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck pod C 4030). V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá nároku na
náhradu škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím České správy
sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, vydaným v řízení o
věcech důchodového pojištění (o stanovení starobního důchodu). Podle právní
úpravy účinné v době vydání dotčeného rozhodnutí byl proti rozhodnutím České
správy sociálního zabezpečení ve věcech důchodového pojištění přípustný opravný
prostředek, o němž rozhodoval soud (§ 89 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o
organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2002
– dále jen „zák. č. 582/1991 Sb.“). Tento opravný prostředek s výjimkou
případů, kdy směřoval proti rozhodnutím o snížení nebo odnětí důchodu nebo o
zastavení jeho výplaty, měl odkladný účinek (§ 89 odst. 5 zák. č. 582/1991
Sb.). Soudy o něm rozhodovaly v řízení podle třetí hlavy páté části tehdy
účinného občanského soudního řádu (§ 250l a následující o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2002) jako o opravném prostředku proti nepravomocným
rozhodnutím správních orgánů. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení, jež bylo napadeno včasným a přípustným opravným
prostředkem podle § 89 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., nenabývalo právní moci a s
výjimkou případů uvedených v ustanovení § 89 odst. 5 zák. č. 582/1991 Sb. ani
vykonatelnosti. Na tomto závěru přitom nezměnila ničeho okolnost, že řízení o
opravném prostředku podaném do 31. 12. 2002 bylo po nabytí účinnosti zákona č.
150/2002 Sb., soudního řádu správního, dokončeno podle ustanovení části třetí
hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (§ 129 odst. 2 soudního řádu správního).
Jestliže tedy správními soudy posléze zrušené rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, nenabylo právní moci
ani vykonatelnosti, nejsou v posuzovaném případě naplněny ani zákonné podmínky
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 8 odst. 1, 3
zák. č. 82/1998 Sb.).
Domáhá-li se dovolatelka též náhrady nemajetkové újmy, je třeba uvést
následující. Nemajetková újma může vzniknout jak v důsledku nesprávného
úředního postupu tak i v důsledku nezákonného rozhodnutí. Vždy bez ohledu na
to, zda došlo též ke vzniku majetkové škody (§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998
Sb.). Aby mohla být dovozena objektivní odpovědnost státu za vznik nemajetkové
újmy, musí být kumulativně splněny tři podmínky: 1) existence nezákonného
rozhodnutí (pravomocného nebo vykonatelného bez ohledu na právní moc) či
nesprávného úředního postupu, 2) vznik nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost
mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou
nemajetkovou újmou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2012,
sp. zn. 28Cdo 442/2012). Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu
nemajetkové újmy je přitom soud vázán tím, jak poškozený nemajetkovou újmu a
její příčiny skutkově vylíčil. Právním posouzením příčinné souvislosti se pak
rozumí vymezení, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto
příčinou újmy) má být vztah příčiny a následku zjišťován (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). Dovolatelka
uplatňuje náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku
nezákonného rozhodnutí o její žádosti o přiznání starobního důchodu. Jelikož
uvedené rozhodnutí nenabylo právní moci ani vykonatelnosti (jak rozebráno
výše), zákonné podmínky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou
dotčeným rozhodnutím naplněny nejsou (§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.).
Okolnosti nasvědčující tomu, že by žalobkyni vznikla nemajetková újma v
důsledku nesprávného úředního postupu (např. průtahy řízení apod.), pak
vylíčeny nebyly. Se zřetelem k tomu, že nárok na náhradu nemajetkové újmy
způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem přiznává zákon
až s účinností novely č. 160/2006 Sb. (od 27. 4. 2006), nelze ostatně přiznat
ani náhradu nemajetkové újmy (s výjimkou újmy způsobené nepřiměřenou délkou
řízení – čl. II zák. č. 160/2006 Sb.), která vznikla před účinností této novely
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5180/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
716/2010). Náhradu nemajetkové újmy, jež měla být způsobena rozhodnutím České
správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, naposledy
zrušeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2006, č.j. 33 Cad
192/2005-110, tudíž dovolatelce přiznat nelze.
Vytýká-li dovolatelka, že ji soudy nižšího stupně nesprávným postupem odňaly
možnost jednat před soudem, když k její žádosti neodročily jednání, při nichž
byly vydány napadené rozsudky, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci) na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat
nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala
ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový
případ však v projednávané věci nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně zatíženo
není.
V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout tehdy,
byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z
důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání).
Překážka nebo jiná okolnost zabraňující účastníkovi v účasti na soudním jednání
současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník
nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její
povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů
aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod
považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale
i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v
dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za
důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení
jednání, se tedy ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. považuje jak
okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na
jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast
u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho
zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat -
zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho
zástupce) - za důležitou. Důležitým důvodem ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3
o.s.ř. proto je podle judikatury soudů také nemoc účastníka řízení (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001 sp. zn. 20 Cdo
2056/2000, které bylo uveřejněno pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč.
2001).
Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však
nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když
účastník řízení uvádí - obecně vzato - důvod jinak způsobilý vést k závěru o
odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod
akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem
ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř., ale k záměrným procesním obstrukcím,
sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a
zvyšování nákladů s tím spojené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8.
2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2778/08).
V projednávané věci je nepochybné, že nemoc dovolatelky by bylo možné pokládat
za důležitý důvod, pro který soudy nařízené jednání (další jednání) odročí.
Soud prvního stupně dne 1.12.2009 a odvolací soud dne 21. 9. 2010 ovšem věc
projednaly a rozhodly v její nepřítomnosti - jak vyplývá z obsahu spisu a
odůvodnění jeho rozsudku - nikoliv proto, že by sdělení o zdravotním stavu
dovolatelky nebraly v úvahu, ale z důvodu, že její postup pokládaly za procesní
obstrukci. Dovolatelka totiž o odročení jednání žádala opakovaně, přičemž z
podnětu jejích žádostí byla odročena jednání nařízená na 14. 6. 2007 a 19. 3.
2009. Žádosti o odročení přitom odůvodňovala nejenom nepříznivým zdravotním
stavem ale též požadavkem na ustanovení zástupce z řad advokátů, který
uplatňovala i poté, co její žádost byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu v
Praze 5 ze dne 21. 12. 2007, č.j. 31 C 472/2006-85 ve spojení s potvrzujícím
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, č.j. 55 Co 95/2008-120
(ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 1773/08). Z toho důvodu,
že jí nebyl ustanoven zástupce, dovolatelka dne 19. 6. 2009 odmítla též
vypovídat před dožádaným soudem, ke kterému se osobně dostavila. Sama přitom
odvolala plnou moc zástupkyni, která jí byla určena Českou advokátní komorou. Z
uvedeného je zřejmé, že smyslem a účelem žádostí dovolatelky o odročení
jednání, při nichž byly vydány napadené rozsudky soudů nižšího stupně, nebylo
zajištění její osobní přítomnosti na těchto jednáních (poté, co překážka
bránící v účasti odpadne), nýbrž záměrné maření průběhu soudního řízení, ve
kterém neuspěla se svým požadavkem na ustanovení zástupce rozhodnutím soudu.
Soudy nižšího stupně tudíž postupovaly správně, jestliže žádosti o odročení
neakceptovaly a věc projednaly a rozhodly v nepřítomnosti dovolatelky (§ 101
odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož odvolací soud dovolatelkou nastíněné právní otázky řešil v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v
posuzované věci, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst.
3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první
o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/
o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z
účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části
věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu