Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou, se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2024 č. j. 5 Tdo 369/2024-1289, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2023 sp. zn. 5 To 72/2022 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. září 2022 sp. zn. 51 T 6/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za tyto přečiny jí krajský soud podle § 212 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 67 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2, 3, 4 téhož zákona uložil úhrnný peněžitý trest ve výměře 25 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. V adhezním řízení krajský soud rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku uložil stěžovatelce povinnost uhradit poškozené České republice na náhradě škody částku 274 920 Kč. Tímtéž rozsudkem krajský soud zprostil obžaloby spoluobviněného R. H.
2. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání stěžovatelka i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jenž rozsudek napadl v neprospěch obou původně spoluobviněných, a to konkrétně v rozsahu výroku o trestu uloženém stěžovatelce a v rozsahu výroku o vině spoluobviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce ohledně stěžovatelky Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku odsoudil podle § 212 odst. 4 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let a zároveň jí uložil podle § 67 odst. 1, 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku peněžitý trest ve stejné výměře jako krajský soud. Odvolání stěžovatelky vrchní soud zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.
3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením.
4. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod ("Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Namítá, že se soudy (a zejména Nejvyšší soud) její argumentací nezabývaly dostatečně a některé její argumenty zcela pominuly. Má za to, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, resp. že soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně a selektivně. Soudům vytýká, že nevysvětlily, proč dospěly k závěrům o její vině. Dovolává se principu in dubio pro reo, neboť soudy zcela ignorovaly pro ni příznivější skutkovou verzi případu. Stěžovatelka konečně namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka protiprávního chování.
6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud nejprve s ohledem na charakter námitek připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň lze připustit ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla nepřehodnocování důkazů Ústavním soudem výjimky v situacích, v nichž skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 ), takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. Pravidlo in dubio pro reo, kterého se stěžovatelka dovolává a které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 ). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost".
10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá.
11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
12. Argumentace stěžovatelky založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak totiž vyplývá ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje další díl přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatelka.
13. Ústavní soud se po prostudování napadených rozhodnutí ztotožnil s hodnocením Nejvyššího soudu, jenž se obdobnými námitkami, které stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti, zabýval v dovolacím řízení. Jak uvedl Nejvyšší soud (srov. napadené usnesení, bod 15), "skutečné výsledky důkazního řízení obviněná vůbec nereflektovala, v obecné rovině namítala vadu tzv. opomenutých důkazů a zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, aniž by však konkrétně označila určitý důkaz, který nebyl nedůvodně proveden." Krajský soud své závěry o vině stěžovatelky velmi podrobně odůvodnil, Nejvyšší soud v tomto kontextu oprávněně hovoří o vyčerpávajícím odůvodnění výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 16), hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a na jejich podkladě dospěl k odpovídajícím skutkovým závěrům, které též náležitě právně posoudil.
Obdobně se k věci vyjádřil rovněž vrchní soud (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 22). Nejvyšší soud se nad rámec uplatněných dovolacích námitek vyjádřil k objektivní i subjektivní stránce trestných činů, pro něž byla stěžovatelka uznána vinou, zabýval se přiměřeností trestu i zásadou subsidiarity trestní represe. V napadených rozhodnutích Ústavní soud nenalezl cokoliv, co by mohl obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout.
14. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatelka se snaží od počátku řízení uplatnit svoji obhajobu a předestřít existenci pochybností způsobilých zvrátit vyslovené závěry. Činí tak i v ústavní stížnosti přesto, že se obecné soudy jejími námitkami opakovaně zabývaly a vyslovily závěry svědčící o její vině. Argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku se závěry obecných soudů, s níž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla nad rámec obecných tvrzení žádnou konkrétní skutečnost, která by svědčila o porušení jejích základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy se věcí dostatečně a řádně zabývaly, a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat shora uvedených trestných činů.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu