Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. MUDr. Jany Kollrossové, advokátky, se sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, zastoupené Mgr. Kristýnou Polcarovou, advokátkou, se sídlem Malé náměstí 98, Rokycany, proti výroku II rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. dubna 2024, č. j. 31 C 192/2023-77 a výroku II a části výroku I rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. června 2025, č. j. 13 Co 864/2024-112, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Statutárního města Plzeň, se sídlem náměstí Republiky 1/1, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby ve výši 105 933,50 Kč s příslušenstvím.
2. Okresní soud žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 20 473,20 Kč (výrok II). Vedlejší účastník má podle soudu nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, protože se případ týká otázky, která není spjata s jeho běžnou činností, a jeho zaměstnanci by tak nemuseli vystupování ve sporu kvalifikovaně zvládnout.
3. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 13 830,30 Kč (výrok II). Krajský soud označil zastoupení vedlejšího účastníka za účelné, protože předmětem sporu byla otázka, která zjevně nesouvisí s jeho běžnou agendou. V řízení totiž šlo o komplikované posuzování smluv o poskytování právních služeb, námitky promlčení nebo námitky rozporu s dobrými mravy.
4. Stěžovatelka podala ústavní stížnost, v jejímž petitu napadla výroky II uvedených rozhodnutí. Napadené výroky podle ní porušují její právo na spravedlivý proces, právo na ochranu vlastnictví a povinnost soudů zákonným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky).
5. Napadené výroky jsou podle stěžovatelky protiústavní proto, že odporují judikatuře Ústavního soudu. Soudy totiž přiznaly vedlejšímu účastníkovi jako statutárnímu městu nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, aniž by prokázaly a odůvodnily jejich účelnost (nálezy sp. zn. II. ÚS 376/12 ,
,
IV. ÚS 1447/18 ).
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem přiznaly vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů právního zastoupení.
7. Posouzení toho, zda účastník vynaložil náklady na právní zastoupení účelně, náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud posoudil napadené výroky s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
9. Stěžovatelka označila v petitu ústavní stížnosti pouze výroky II napadených rozhodnutí, tedy výroky o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost obsahově míří i proti výroku I rozhodnutí krajského soudu - a to v rozsahu, v němž potvrdil výrok II rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatelčina argumentace totiž směřuje proti nákladovým rozhodnutím jako celku a výrok I rozhodnutí krajského soudu je posledním procesním prostředkem k ochraně jejích práv ve vztahu k nákladům prvostupňového řízení.
10. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti nákladovým výrokům, které jí uložily povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi částku 34 303,50 Kč (náklady prvostupňového řízení ve výši 20 473,20 Kč + náklady odvolacího řízení ve výši 13 830,30 Kč). Předmětem tohoto sporu je tedy peněžní částka ve výši 34 303,50 Kč.
11. Podle judikatury Ústavního soudu je tato částka z hlediska své výše bagatelní (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24 , bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33). Tato skutečnost je pro hodnocení možné protiústavnosti napadených výroků zásadní. Ústavní soud totiž při posuzování ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případná pochybení zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18 , bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23 , bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).
12. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Uložení povinnosti zaplatit bagatelní částku však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20 , body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).
13. Vyloučení bagatelnosti případu je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu a ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přistupuje poměrně běžně (např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 342/98 ,
IV. ÚS 185/98 ,
IV. ÚS 59/99 ,
IV. ÚS 126/01 či pozdější nálezy sp. zn. I. ÚS 3143/08 , bod 14,
III. ÚS 137/08 , část III; II. ÚS 1612/09, body 11 až 12; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/25 ,
II. ÚS 1550/25 ,
I. ÚS 1744/25 ).
14. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že případ přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel napadeným rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20 , bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24 , bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).
15. Nutnost obzvlášť silných důvodů k případnému zásahu Ústavního soudu je v tomto sporu o to významnější, že jsou jeho předmětem náklady řízení. Ústavní soud je totiž při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení zdrženlivý - podobně jako v bagatelních sporech. Ústavní soud proto přistoupí k jejich zrušení zpravidla až tehdy, pokud je nákladové rozhodnutí projevem svévole či libovůle nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11; nálezy sp. zn. II. ÚS 838/25 , body 27 až 28; IV. ÚS 1391/24, bod 10; II. ÚS 1824/24, bod 14).
16. Ačkoli i spor o bagatelní náklady řízení může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatelka nijak nezohledňuje bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jejímu případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost neshledal ani Ústavní soud.
17. Obecné soudy se otázkou účelnosti nákladů na právní zastoupení zabývaly, zohlednily judikaturu Ústavního soudu a své závěry řádně odůvodnily (bod 17 rozhodnutí krajského soudu a bod 22 rozhodnutí okresního soudu). Ústavní soud nespatřuje na uvedených závěrech nic protiústavního.
IV. Závěr
18. Ústavní soud shrnuje, že napadené výroky neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu