Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., dříve N., zastoupeného Mgr. Lucií Nečáskovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2024 č. j. 11 To 59/2024-17333 a ze dne 4. dubna 2024 č. j. 11 To 30/2024-17293 a proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. dubna 2024 č. j. 53 T 5/2017-17298 a ze dne 9. února 2024 č. j. 53 T 5/2017-17254, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí trestních soudů, podle nichž nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu a je povinen nahradit státu náklady vynaložené na ustanovenou obhájkyni ve výši 346 997 Kč. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 7. 2018 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 2. 2019 uznán vinným z účastenství ve formě pomoci ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. V tomto trestním řízení měl stěžovatel ustanovenou obhájkyni z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatelově obhájkyni byla usnesením krajského soudu ze dne 8. 8. 2019 přiznána odměna za obhajobu a náhrada hotových výdajů ve výši 323 087 Kč, proplacená dne 30. 10. 2019. K její stížnosti jí byla usnesením vrchního soudu ze dne 20. 5. 2021 přiznána další odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 23 910 Kč, proplacená dne 15. 10. 2021.
3. Souběžně s trestním řízením probíhalo insolvenční řízení se stěžovatelem jako dlužníkem. Zahájeno bylo na jeho návrh v září 2018 a skončeno bylo splněním oddlužení v prosinci 2020, kdy byl stěžovatel osvobozen od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona.
4. V rámci trestního řízení poté stěžovatel požádal, aby mu byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 9. 2. 2024 rozhodl, že stěžovatel tento nárok nemá. Krajský soud uvedl, že v době mezi od propuštění z vazby k nástupu do výkonu trestu (od listopadu 2017 do května 2019) si stěžovatel mohl vytvořit finanční rezervu k úhradě nákladů na své zastoupení. Dále uvedl, že stěžovatel je v produktivním věku, nemá zdravotní omezení, je schopen pracovat, má pravidelný měsíční příjem v nesdělené výši a vlastní nemovitosti (pozemky). Podle krajského soudu je tedy v možnostech stěžovatele postupně a v nízkých částkách uhradit náklady na nutnou obhajobu. Vrchní soud označil závěry krajského soudu v zásadě za správné a napadeným usnesením ze dne 4. 4. 2024 zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí.
5. Následně krajský soud napadeným usnesením ze dne 16. 4. 2024 uložil stěžovateli povinnost nahradit státu náklady vynaložené na ustanovenou obhájkyni ve výši 346 997 Kč podle § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Vrchní soud napadeným usnesením ze dne 25. 7. 2024 zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí. Neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku, že jeho povinnost nahradit státu náklady na obhajobu zanikla uplynutím tříleté prekluzivní lhůty podle § 154a trestního řádu. Tato lhůta totiž běží ode dne, kdy soud mohl poprvé rozhodnout o povinnosti k náhradě. V posuzované věci o ní mohl rozhodnout teprve 15. 10. 2021, kdy byl obhájkyni uhrazen i zbytek její odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 23 910 Kč (bod 2 výše). Podle vrchního soudu je totiž možné rozhodnout o povinnosti odsouzeného (stěžovatele) k náhradě nákladů státu vynaložených na nutnou obhajobu až poté, kdy stát obhájci náklady plně uhradí. O povinnosti stěžovatele k náhradě nelze rozhodovat po částech. Pokud by například krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit státu dílčí vynaloženou částku 323 087 Kč, vznikla by tím překážka věci pravomocně rozhodnuté a náhradu zbylých 23 910 Kč by již krajský soud stěžovateli nemohl uložit.
7. Za nedůvodnou vrchní soud označil i námitku, že pohledávka státu na náhradu vynaložených nákladů měla být přihlášena do insolvenčního řízení. Podle vrchního soudu totiž o povinnosti stěžovatele k náhradě bylo rozhodnuto až napadeným usnesením krajského soudu ze dne 16. 4. 2024, tedy několik let po skončení insolvenčního řízení.
8. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Stěžovatel považuje napadená usnesení za nedostatečně odůvodněná. Brojí proti závěru, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Od počátku trestního řízení odmítal kvůli nedostatku financí, aby mu byl obhájce vůbec ustanoven. Ohrazuje se proti závěru, že si měl vytvořit finanční rezervu v době mezi propuštěním z vazby a nástupem k výkonu trestu, neboť v té době pobíral podporu v nezaměstnanosti a posléze pracoval za mzdu 115 Kč za hodinu, což mu tvorbu rezervy neumožnilo.
10. Dále stěžovatel uvádí, že došlo k prekluzi jeho povinnosti nahradit státu náklady na nutnou obhajobu, neboť v době, kdy bylo o této povinnosti rozhodováno, uplynulo od jeho pravomocného odsouzení i od přiznání částky 323 087 Kč jeho obhájkyni již přibližně pět let. Prekluzivní lhůta přitom činí tři roky a podle stěžovatele by se měla odvíjet již od právní moci odsuzujícího rozsudku. I kdyby se počítala od úhrady nákladů obhájci, bylo podle stěžovatele možné uložit mu povinnost nahradit státu tyto vynaložené náklady po částech, tedy nejprve ohledně částky 323 087 Kč. Podle stěžovatele by tím nevznikla překážka věci pravomocně rozhodnuté.
11. Konečně stěžovatel namítá, že stát měl pohledávku na náhradu nákladů přihlásit do insolvenčního řízení, neboť vznikla před skončením insolvenčního řízení. Stát tak ale nepostupoval. I na placení této pohledávky tak dopadá osvobození stěžovatele podle § 414 insolvenčního zákona.
12. Ústavní soud vyložil ústavní stížnost podle obsahu tak, že směřuje i proti usnesení vrchního soudu ze dne 4. 4. 2024. Ačkoli není výslovně zmíněno v petitu ústavní stížnosti, stěžovatelova argumentace směřuje i proti němu jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv ve věci žádosti o bezplatnou obhajobu.
13. Dále Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Z vyžádaných dokladů o doručení plyne, že usnesení vrchního soudu ze dne 4. 4. 2024 totiž bylo stěžovateli doručeno až dne 19. 4. 2025 (tj. o rok později) a usnesení vrchního soudu ze dne 25. 7. 2024 mu bylo doručeno dne 9. 8. 2024. Ústavní stížnost ze dne 8. 10. 2024 tedy byla v obou případech podána před uplynutím dvouměsíční lhůty od doručení těchto rozhodnutí podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli se již nenabízel žádný zákonný procesní prostředek k ochraně práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy napadenými rozhodnutími vybočily z ústavních mezí.
15. Zaprvé stěžovatel brojí proti rozhodnutím, podle nichž v trestním řízení neměl nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu. Ústavní soud vychází ve své judikatuře z toho, že rozhodování o tomto nároku je založeno "na relativně širokém uvážení obecných soudů", a proto přistupuje k přezkumu těchto rozhodnutí zdrženlivě (nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 483/23 , bod 12 a tam odkazovaná rozhodnutí). V posuzovaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel je schopen hradit náklady na nutnou obhajobu s ohledem na jeho pracovní schopnosti, zdravotní stav, pravidelný příjem (byť v přesně nezjištěné výši) a majetkové poměry, včetně vlastněných pozemků, tedy po zhodnocení relevantních okolností.
Stěžovatel konkrétněji zpochybňuje pouze to, zda si mohl v době mezi propuštěním z vazby a nástupem k výkonu trestu vytvořit finanční rezervu, to však při hodnocení jeho situace nebylo klíčové. Z hlediska judikatury Ústavního soudu je dále podstatné, že napadená rozhodnutí nejsou založena na spekulacích a hypotézách týkající se potenciálních příjmů stěžovatele ve vzdálené budoucnosti, ale na jeho aktuálních možnostech (nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24 , body 9 až 11). Těmito rozhodnutími tedy k namítanému porušení základních práv stěžovatele nedošlo.
16. Zadruhé stěžovatel napadá navazující rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost nahradit státu výdaje vynaložené na jeho nutnou obhajobu. Předně namítá, že došlo k uplynutí tříleté prekluzivní lhůty podle § 154a trestního řádu. S touto námitkou se však vypořádal již vrchní soud, podle kterého tato lhůta běží až ode dne, kdy stát ustanovenému obhájci vyplatí poslední část jeho odměny, náhrady hotových výdajů či náhrady za promeškaný čas. V posuzované věci tak podle vrchního soudu tato lhůta běžela až ode dne 15. 10. 2021, takže rozhodnutí o povinnosti stěžovatele nahradit státu výdaje na nutnou obhajobu byla vydána a nabyla právní moci před uplynutím tříleté lhůty. Ústavní soud konstatuje, že běh lhůty podle § 154a trestního řádu je otázkou výkladu podústavního práva. Výklad provedený vrchním soudem v posuzované věci není zatížen žádnou vadou dosahující intenzity neústavnosti a z ústavního pohledu obstojí.
17. Dále stěžovatel namítá, že stát měl svou pohledávku na náhradu nákladů vůči stěžovateli uplatnit v insolvenčním řízení. I tato námitka se týká výkladu podústavního práva. Vrchní soud vyšel z toho, že rozhodnutí o povinnosti nahradit státu náklady na nutnou obhajobu má konstitutivní povahu, a proto nárok státu na náhradu těchto nákladů vznikl až napadenými rozhodnutími vydanými několik let po skončení insolvenčního řízení. Tento nárok tedy nemohl stát uplatnit v insolvenčním řízení a stěžovatel není osvobozen od placení této pohledávky podle § 414 insolvenčního zákona.
Na tomto závěru není v okolnostech posuzované věci nic neústavního. Povinnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení přihláškou v insolvenčním řízení dovodila judikatura Nejvyššího soudu u poškozených, kterým byla přiznána alespoň zčásti náhrada újmy (§ 154 odst. 1 trestního řádu), neboť nárok na náhradu nákladů řízení má v takové situaci akcesorickou povahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 5 Tz 4/2023, srov. nález ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2460/24 , bod 14). Náhrada nákladů vzniklých státu ovšem akcesorickou povahu nemůže mít, jelikož o žádném majetkovém nároku státu se v trestním řízení nerozhodovalo.
Ani závěr vrchního soudu, že stěžovatel není osvobozen od povinnosti nahradit státu náklady na nutnou obhajobu, tedy nevybočil z mezí ústavnosti.
18. Ústavní soud neshledal namítaná porušení základních práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu