Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti E. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2025 č. j. 7 Tdo 528/2025-845, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2025 č. j. 9 To 272/2024-788 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. října 2024 č. j. 15 T 110/2024-748, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel byl jednatelem obchodní korporace (dále jen "společnost"), za kterou však nepodal daňové přiznání z příjmů právnických osob (zdaňovací období 2018), nereagoval na výzvy finančního úřadu a neodvedl příslušnou daň. Za období od května 2017 do září 2018 nezanesl do účetnictví společnosti některá uskutečněná zdanitelná plnění, neoprávněně uplatňoval vyšší nárok na daňový odpočet, a tím zkrátil DPH.
2. Okresní soud v Příbrami (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným z přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Dále mu uložil přiměřenou povinnost ve zkušební době uhradit způsobenou škodu a současně mu uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 822 939 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele zamítl podle § 256 trestního řádu. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Podle stěžovatele obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami trestního řízení i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V řízení mělo být popřeno jeho právo na obhajobu a byly opomenuty důkazy.
4. Stěžovatel má pochybnosti o výši škody, neboť znalec neměl k dispozici úplný soubor podkladů a za některé měsíce chyběly doklady zcela. Stěžovatel tvrdí, že ke zkoumanému účetnictví neměl přístup a rozporuje závěr znalce, že tři předložené šanony podkladů neměly pro znalecký posudek žádný význam. Podle stěžovatele nebyl znalecký posudek hodnocen dostatečně kriticky, neboť nepožívá žádné vyšší hodnověrnosti. Nebyla hodnocena metodologie znaleckého dokazování, úplnost a bezvadnost podkladů, což je porušením zásady volného hodnocení důkazů. Případné pochybnosti je nezbytné odstranit v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) - viz například nález ze dne 30. 4. 2007
sp. zn. III. ÚS 299/06
(N 73/45 SbNU 149) či usnesení ze dne 26. 7. 2005
sp. zn. I. ÚS 54/05
(U 17/38 SbNU 535). S tím souvisí povinnost předložit podklady i účastníkům řízení (například usnesení ze dne 11. 3. 2010
sp. zn. II. ÚS 1429/09
, ze dne 25. 4. 2012
sp. zn. I. ÚS 3160/11
či ze dne 30. 9. 2014
sp. zn. II. ÚS 2322/14
). Námitky stěžovatele obecné soudy neakceptovaly a ten proto požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal zpracování znaleckého posudku [viz nález ze dne 19. 3. 2009
sp. zn. III. ÚS 1104/08
(N 65/52 SbNU 635)].
5. Stěžovatel je dále přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení v jeho neprospěch nezohlednily obchodní vztahy s dodavatelem společnosti. Z provedeného dokazování nelze učinit spolehlivý závěr o výši způsobené škody [viz nálezy ze dne 15. 8. 2008
sp. zn. III. ÚS 1076/08
(N 144/50 SbNU 269), ze dne 14. 3. 2002
sp. zn. III. ÚS 346/01
(N 30/25 SbNU 237) či ze dne 1. 3. 2017
sp. zn. II. ÚS 1738/16
(N 38/84 SbNU 439)] a v řízení tím byly opomenuty důkazy.
6. Z uvedených důvodů spatřuje řádně zastoupený stěžovatel, ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v postupu obecných soudů a v napadených rozhodnutích porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, protokoly z hlavního líčení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno některé základní právo stěžovatele, což však neshledal.
9. Z napadeného rozsudku i z protokolu z hlavního líčení se podává, že znalecký posudek vycházel z účetnictví subjektů, s nimiž společnost obchodovala, z výpisů z účtů společnosti a z podkladů, které společnost poskytla finančnímu úřadu; požadavkům na doložení dalších podkladů stěžovatel nevyhověl. Obě účetní, které zpracovávaly účetnictví, vypověděly, že měly potíže získat od stěžovatele potřebné účetní doklady, což bylo rovněž důvodem pro ukončení spolupráce. První účetní uvedla, že přiznání k DPH podávala podle předložených dokladů, nepodala však přiznání k dani z příjmu; po ukončení spolupráce stěžovateli veškeré účetnictví vrátila. Ani druhá účetní neměla dostatek podkladů ke zpracování účetnictví, po skončení spolupráce předala doklady stěžovateli, některé doklady, které měla v době oslovení ve svém držení, předala přímo finančnímu úřadu. Jak uvedl ve své výpovědi u soudu znalec, tři šanony písemností, které mu byly předloženy, neměly náležitosti účetních dokladů, a proto je ve znaleckém posudku nezpracoval. Nalézací soud se rovněž zabýval obchodními vztahy společnosti s další stěžovatelovou společností, na které v řízení odkazoval (body 8 a 13).
10. Odvolací soud reagoval na obsáhlé odvolání stěžovatele, aniž by v postupu nalézacího soudu zjistil naříkaná pochybení. Vypořádal se přitom podrobně s námitkami předloženými v odvolání i u veřejného zasedání (viz body 28 a násl.) a vyhodnotil, že nalézací soud dostál svým povinnostem soudu rozhodujícího věc (body 34 a 35). Nezjistil přitom pochybení, která stěžovatel namítal. Nejvyšší soud znovu reagoval na zpochybnění správnosti vyslovených závěrů, opakovaně předloženou verzi stěžovatele, namítané promlčení, odpovědnost účetních i vady znaleckého posudku.
11. Stěžovatel se snažil vyvinit tím, že daňová přiznání měly podávat postupně dvě účetní, které měly mít přístup do datové schránky společnosti, a to přesto, že v řízení bylo prokázáno, že jim neposkytoval podklady v dostatečném rozsahu, nereagoval na výzvy, ať finančního úřadu, či účetních a postupně se stal pro účetní nekontaktní. Obecné soudy se dostatečně a srozumitelně vypořádaly s obhajobou, námitkou promlčení i subsidiaritou trestní represe. Zabývaly se rovněž tvrzeným opomenutím důkazů (usnesení odvolacího soudu body 27 a 33, usnesení Nejvyššího soudu body 12 a 14), tvrzenou nepoužitelností důkazů (Nejvyšší soud bod 11 a 12), nepoužitelností tří šanonů písemností pro zpracování znaleckého posudku (usnesení odvolacího soudu bod 33, Nejvyššího soudu bod 13) i námitkami týkajícími se další společnosti stěžovatele (odvolací soud body 28 a 33).
12. Nelze proto přijmout tvrzení stěžovatele, že v řízení bylo popřeno jeho právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) a byly opomenuty důkazy. Obecné soudy se jeho námitkami zabývaly, avšak vyhodnotily je jinak, než očekával. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) poskytují záruku, že v řízení budou rozhodovat nezávislé a nestranné soudy na základě předem stanovených pravidel. Tato práva nezaručují, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení ani neposkytují záruku, že budou provedeny všechny důkazy, které účastník řízení navrhne. Jsou to obecné soudy, které musí provést dokazování v takovém rozsahu, aby zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto není jejich povinností akceptovat každý důkaz, ale jen v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Je v pravomoci soudu vyhodnotit jednotlivé důkazy, případně důkazní návrh neakceptovat, ovšem s odůvodněním proč nebyl důkaz přijat. Opomenutí důkazů nastane, odmítnou-li obecné soudy provést relevantní důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají. Neuvede-li obecný soud důvod, pro který důkaz neprovedl, zatíží své rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad, vyjádřených (viz například nález
sp. zn. II. ÚS 1738/16
). V projednávané věci taková situace nenastala, stěžovatelovy důkazní návrhy byly obecnými soudy vypořádány, byť stěžovatel s jejich odůvodněním nesouhlasí. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, aby z napadených rozhodnutí bylo seznatelné, proč určitý důkaz nebyl proveden. Tento požadavek byl v řízení splněn, a na napadená rozhodnutí tak postačí odkázat. Sama skutečnost, že stěžovatel odmítá závěry obecných soudů, nepředstavuje porušení základních práv a svobod.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu