Vypracování znaleckého posudku v rozporu se zákonem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 14. března 2002 v senátě, ve věci ústavní stížnosti B. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2001, sp. zn. 6 To 567/2000, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. září 2000, č. j. 2 T 95/2000-207, v trestní věci, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2001, sp. zn. 6 To 567/2000, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. září 2000, č. j. 2 T 95/2000-207, se zrušují.
Odůvodnění
2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2001, sp. zn. 6 To 567/2000, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. září 2000, č. j. 2 T 95/2000-207. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základních právech, plynoucích z čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 95/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. září 2000, č. j. 2 T 95/2000-207, byl stěžovatel uznán vinným, že jako soukromě podnikající fyzická osoba převedl fiktivní kupní smlouvou na Š. B-ovou vlastnictví k přesně určeným movitým věcem v celkové hodnotě 138.044,-Kč, když tyto věci byly jediným majetkem firmy, čímž nejen uspokojil, nýbrž přeplatil její pohledávku ve výši asi 84.400,-Kč, a to přesto, že jeho firma měla další závazek vůči a. s. Česká spořitelna, pobočka Opava, ve výši nejméně 859.272,56 Kč, přičemž jeho firma dlouhodobě nebyla schopna plnit své splatné závazky, jež byly vyšší než její majetek.
Tímto jednáním, dle soudu, spáchal trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň uložil soud stěžovateli dle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost uhradit poškozené a. s. Česká spořitelna, pobočka v Opavě, náhradu škody ve výši 138.044,-Kč. V odvolání do uvedeného rozsudku stěžovatel opakovaně odkázal na důvody, jež uplatnil v odporu proti trestnímu příkazu, vydanému Okresním soudem v Bruntále dne 25.
července 2000 pod č. j. 2 T 95/2000-193 a ve své obhajobě v průběhu řízení před nalézacím soudem. Namítl zejména skutečnost, že vztah mezi ním a a. s. Česká spořitelna je vztahem občanskoprávním a nikoli trestněprávním, neboť na jeho firmu nebyl vyhlášen konkurz, dále že v daném vztahu došlo z jeho strany k uznání předmětného dluhu, popřel fiktivní charakter smlouvy mezi ním a Š. B-ovou a konečně poukázal na protiprávnost postupu Policie České republiky při vstupu na pozemek, k němuž mu příslušelo právo nájemce, za účelem znaleckého ocenění movitých věci, jež na Š.
B-ovou převedl. Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání stěžovatele usnesením ze dne 6. března 2001, sp. zn. 6 To 567/2000, v napadeném rozsudku nalézacího soudu zrušil výrok o náhradě škody, v dalším pak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právní kvalifikací skutku ze strany nalézacího soudu, jakož i s výrokem o uloženém trestu.
Reagoval rovněž na argumentaci stěžovatele týkající se skutečnosti, že ve věci nejde o trestnou činnost, nýbrž o občanskoprávní vztah, neboť na firmu stěžovatele nebyl vyhlášen konkurz. Uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 256a odst. 1 tr. zák. není nezbytné vyhlášení konkurzu, přičemž z dokazování provedeného před nalézacím soudem považoval za prokázané, že stěžovatel jako dlužník nebyl schopen plnit své splatné závazky a zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele, v daném případě České spořitelny, a.
s., a to tím, že zvýhodnil jiného věřitele, svou dceru Š. B-ovou. V ústavní stížnosti je poukazováno zejména na absenci úmyslu zvýhodnit jiného věřitele a zejména pak na porušení právních předpisů ze strany Policie České republiky při vstupu na stěžovatelem pronajatý pozemek za účelem znaleckého ocenění movitých věci, jejichž převodem mělo dojít k poškození věřitele, takto České spořitelny, a. s. Uvedené porušení spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že ke vstupu na pozemek a provedení znaleckého ohledání došlo před zahájením trestního stíhání proti jeho osobě v předmětné věci.
Jak bylo již uvedeno, v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů spatřuje stěžovatel dotčení ve svých základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 6. února 2002 Krajský soud v Ostravě k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 6 To v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a konstatuje dále, že v ústavní stížnosti uvedené námitky neodpovídají skutečnému stavu věci, pročež navrhuje předmětnou ústavní stížnost zamítnout.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě podáním ze dne 5. března 2002 se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem v předmětné věci vzdalo.
práv a svobod se skládá z několika komponentů ( III. ÚS 102/94 ,
III. ÚS 114/94,
III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 142/98 ,
III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Při posouzení věci Ústavní soud vycházel ze skutkových zjištění, provedených obecnými soudy, jakož i z dokazování provedeného v ústním jednání před Ústavním soudem. Z těchto zjištění vyplývá, že v předmětné věci došlo k přibrání znalce dne
29. února 2000, téhož dne došlo ke vstupu příslušníků Policie České republiky a znalce na pozemek, k němuž stěžovateli příslušelo oprávnění nájemce, za účelem prohlídky oceňovaných movitých věci znalcem, k vypracování znaleckého posudku došlo dne 6. března 2000, ke sdělení obvinění stěžovateli 5. dubna 2000, k vrácení věci Policii České republiky státním zástupcem k došetření dne 11. května 2000, k přibrání téhož znalce v dané věci pak dne 14. června 2000, k jeho výslechu v přípravném řízení dne 15. června 2000, v hlavním líčení před nalézacím soudem dne 26. září 2000.
Jak plyne z přípisu Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 11. května 2000, č. j. 1 Zt 219/2000, jímž byla věc obviněného B. J. vrácena Policii České republiky, Okresnímu úřadu vyšetřování v Bruntále k došetření, jeho důvodem byla absence uvedených zákonných podmínek přibrání znalce, vypracování znaleckého posudku a jeho použití v trestním řízení jako důkazního prostředku, když tento byl proveden před zahájením trestního stíhání, a to nikoli za podmínek stanovených trestním řádem pro neodkladný, resp. neopakovatelný úkon.
Obecné soudy pak považovaly uvedený deficit za zhojený přijetím usnesení Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Bruntále ze dne 14. června 2000, ČVS: OVBR-183/10-2000, o přibrání znalce, dále jeho výslechem v přípravném řízení ze dne 15. června 2000 a u hlavního líčení dne 26. září 2000.
Dle ustanovení § 89 odst. 1, § 160 odst. 1, 2 a 4 tr. řádu, ve znění platném v předmětné době, dokazování bylo možno v trestním řízení provádět toliko po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění. Jedinou výjimku z uvedené zásady představoval neodkladný nebo neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání, jehož obsahem je provedení důkazu. Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§ 165 tr. řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy tr. řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení.
Ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu pak zakládají důvody zrušujícího rozhodnutí v odvolacím řízení pro podstatné vady v předchozím řízení, zejména pro porušení práva na obhajobu, a pro pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, jež mohou vyplývat i z existence podstatných vad v řízení, jež předcházelo rozsudku nalézacího soudu.
Dle § 105 tr. řádu, nejedná-li se o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon, přibrání znalce lze provést toliko po zahájení trestního stíhání. Přibrání znalce se přitom provádí usnesením, jehož obligatorní součástí je vymezení úkolů znalci. Teprve poté znalec připraví (zpracuje) znalecký posudek (§ 107 tr. řádu) a teprve poté mohou být provedeny další procesní úkony (např. nahlížení do spisů, účast na výslechu svědka, resp. obviněného, účast na prohlídce obydlí, jiných prostor a pozemků atd.), jež jsou pro vypracování znaleckého posudku nezbytné. Podřazením Ústavním soudem provedených skutkových zjištění pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě v rámci přezkumného a Okresní soud v Bruntále v rámci nalézacího řízení výše uvedená ustanovení tr. řádu porušil.
V předmětné věci uvedené kautely znaleckého dokazování dodrženy nebyly. Znalecké dokazování, spočívající ve vypracování znaleckého posudku a v procesním úkonu, jenž vypracování posudku umožnil (vstup do jiných prostor než obydlí a na pozemek za účelem prohlídky znalcem oceňovaných movitých věcí), bylo provedeno před vydáním usnesení Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Bruntále ze dne 14. června 2000, ČVS: OVBR-183/10-2000, o přibrání znalce. Ke vstupu na předmětný pozemek došlo dne 29. února 2000, k vypracování znaleckého posudku dne 6. března 2000, tedy v obou případech před zahájením trestního stíhání, když se nejednalo o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon. Kromě uvedeného byla nezákonnost provedeného znaleckého dokazování způsobena i skutečností, že vstup do jiných prostor než obydlí a na pozemek a jejich prohlídka, provedená Policií České republiky dne 29. února 2000, nesplňovala podmínky vyžadované v ustanovení § 82 a násl. tr. řádu.
Na takto, tedy v rozporu se zákonem, provedené výsledky znaleckého dokazování se pak znalec u výslechu jak v přípravném řízení tak i u hlavního řízení dle § 108 odst. 1 tr. řádu odvolal a o tyto výsledky znaleckého dokazování pak nalézací i odvolací soud výslovně opřel svá skutková zjištění.
Nad rámec uvedených důvodů rozporu v předmětné věci provedeného důkazu znalcem s příslušnými kautelami tr. řádu Ústavní soud poukazuje rovněž na nutnost posouzení přiměřenosti přibrání znalce, u nějž lze předpokládat důvod vyloučení pro podjatost, spočívající v jeho poměru k věci (§ 11 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících) orgány činnými v trestním řízení. Vypracuje-li znalec posudek za podmínek, jež odporují zákonu, jeho opětovné přibrání k témuž znaleckému posouzení zakládá důvodnou pochybnost o jeho podjatosti s ohledem na jeho poměr k věci, jež je dána skutečností, že ve věci již názor vyjádřil, a to za podmínek rozporných se zákonem.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení v základním právu a svobodě.
V posuzované věci uznáním důkazu provedeného v rozporu s tr. řádem nalézací soud porušil základní právo na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, soud odvolací pak základní právo, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny porušil tím, že uvedenou vadou trpící rozhodnutí soudu I. stupně nezrušil.
Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, a jelikož zrušením rozhodnutí obecných soudů se stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem, a tím i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci, nezabýval se Ústavní soud, ústavností napadených rozhodnutí soudů z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu.
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2001, sp. zn. 6 To 567/2000, zrušil. Jelikož důvody zrušení usnesení soudu odvolacího byly založeny v rozhodující míře již rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. září 2000, č. j. 2 T 95/2000-207 [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. března 2002