Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti R. S. I., t.č. ve věznici, zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1551/2005, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 2 To 80/2005, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 7 T 32/2005, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 2 odst. 2; 4; 8 odst. 1, 2 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), článcích 1 a 90 Ústavy ČR a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Podle stěžovatelova názoru "trestní řízení, ze kterého vzešlo jeho odsouzení, je zatíženo podstatnými vadami, které znamenají zejména porušení (jeho) práva... na spravedlivý proces a na obhajobu."
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že soudy při hodnocení důkazů tím, že do svých úvah zahrnuly výpověď učiněnou v přípravném řízení dne 12. 9. 2002, "zásadním způsobem" pochybily, protože stěžovatel tuto výpověď učinil před policejním orgánem bez přítomnosti obhájce, ačkoliv se v daném případě jednalo o nutnou obhajobu. Podle stěžovatele je tato výpověď "důkazem získaným v rozporu s trestním řádem a jeho použití k odůvodnění viny znamená zásah do jeho základních práv a svobod..."
Obecné soudy, namítl posléze stěžovatel, porušily jeho právo na spravedlivý proces při zjišťování skutkového stavu a dokazování i v dalších aspektech, když zejména nebyla nade vší pochybnosti prokázána stěžovatelova přítomnost na místě činu ani jeho vědomost či srozumění s tím, že na místo činu přivezl a z tohoto místa také odvezl pachatele ozbrojené loupeže. Stěžovatel má dále za to, že soudy pochybily také při ukládání trestu, neboť "nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval (jeho) zavinění ...
ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby". Uložený trest považuje za "zjevně nepřiměřený" zejména s ohledem na skutečnost, že mu byl uložen stejný trest v případě původního odsouzení za spolupachatelství i nového právního posouzení skutku jako pomoc k trestnému činu. Stěžovatel kritizuje také postup, kterým dovolací soud odmítl (s argumentem, že jde o nepřípustné námitky proti skutkovým zjištěním) jeho kritiku uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g/ tr.
řádu. Má za to, že zjištění skutkového stavu a právní kvalifikace skutku jsou kategorie "v podstatě neoddělitelné" (při této příležitosti odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 4/04 ) a pokud tedy nebyla "spolehlivě zjištěna míra jeho účasti na souzeném skutku, nemohla být učiněna ani správná právní kvalifikace souzených skutků".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (zde "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále také "krajského soudu") ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b/ tr. zákona spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také "vrchního soudu") ze dne 17.
6. 2004, sp. zn. 2 To 49/2004, byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a/, b/, c/ tr. řádu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí [s tím, že bylo nutno objasnit přítomnost ustanoveného obhájce u výslechů stěžovatele (obžalovaného) a některých svědků konaných dne 12. 9. 2002 a respektovat právní názor odvolacího soudu ohledně kvalifikace jednání stěžovatele jako pomoc k trestnému činu]. Krajský soud znovu rozhodl, v pořadí druhým rozsudkem, ze dne 19.
8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, tak, že uznal stěžovatele vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c/ k § 234 odst. 1, 2 písm. b/ tr. zákona; o trestu soud rozhodl ve shodě se svým původním rozhodnutím. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku vrchní soud usnesením ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, zamítl (jako nedůvodné) podle § 256 tr. řádu. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k odst. 1 tr.
řádu usnesením ze dne 16.3.2005, sp. zn. 8 Tdo 189/2005 - I, zrušil [proto, že "formulace skutkové věty výroku o vině (druhého) rozsudku krajského soudu nesvědčí pro jednoznačný závěr, že obviněný byl pachatelem trestného činu loupeže formou pomoci"] a věc vrátil k dalšímu řízení. V pořadí třetím a ústavní stížností napadeným rozsudkem (sp. zn. 7 T 32/2005) krajský soud přeformuloval skutkovou větu výroku o vině, přičemž o vině a trestu stěžovatele rozhodl shodně jako ve svém v pořadí druhém rozhodnutí.
Vrchní soud odvolání proti tomuto rozsudku podle ustanovení § 256 tr. řádu ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14.7.2005, sp. zn. 2 To 80/2005, jako nedůvodné zamítl. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v pořadí druhým a ústavní stížností rovněž napadeným usnesením (ze dne 11.1.2006, sp. zn. 8 Tdo 1551/2005) podle § 265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Co do roviny skutkové platí jakožto princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.
82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Pro režim ukládání trestů v trestním řízení je pak příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné podmínky nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení ukládaného trestu) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity okolnosti, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo zda ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Podobně je tomu i v ostatních případech diskrece, kdy až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces z rozumného a přiléhavého uspořádání posuzovaných poměrů (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny; v rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění. V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným, a že odvolací soud i soud dovolací se s nimi adekvátně vypořádaly, a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích vyjádřily. K námitce stěžovatele, že soudy zahrnuly do svých úvah jeho výpověď učiněnou v přípravném řízení "bez přítomnosti obhájce", která je dle něj důkazem získaným v rozporu s trestním řádem, Ústavní soud uvádí, že se jí v rámci svého rozhodování v podrobnostech zabýval především soud dovolací (sp. zn. 8 Tdo 189/2005-I.) a v napadeném rozhodnutí i soud odvolací (č.j.
2 To 93/2004-613). Podle názoru těchto soudů "původní výpověď obžalovaného není absolutně neúčinným důkazem (jak tvrdí obžalovaný), ale je pouze zatížena vadou, která její důkazní sílu oslabuje". Touto vadou bylo, jak vyplývá z přiložených rozhodnutí, že z důvodu časové tísně se policisté domluvili s ustanoveným obhájcem tak, že bude "přebíhat" od výslechu obviněného k současně uskutečňovanému výslechu svědků. Právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva garantovaná jak mezinárodními smlouvami (čl.
6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy), tak ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny) a v případě, že obviněný pro určitou část řízení obhájce neměl, ač ho podle zákona v této době mít měl, je třeba zvláště pozorně posuzovat, zda byl v konkrétním případě zkrácen na svých právech obhajoby. Pokud však obhájce přinejmenším v některých časových úsecích výslechu obviněného přítomen byl a výpověď stěžovatele učiněná v přípravným řízení nebyla jediným důkazem stěžovatelovy viny (soud měl k dispozici také jeho písemná vyjádření, která se s obsahem uvedené výpovědi shodovala), je též Ústavní soud názoru, že kritizované pochybení orgánů činných v trestním řízení nelze považovat za natolik intenzivní porušení práva na obhajobu, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu, spočívající ve zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává ani dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ohledně stěžovatelových námitek, že důkazem o jeho vině nemůže být nález nedopalku na místě činu, neboť cigarety nekouří (toliko je v ústech "žmoulá"), je namístě poznamenat, že s ohledem na ostatní ve věci učiněná skutková zjištění absenci důkazu o tom, zda nalezený nedopalek (na němž bylo identifikováno stěžovatelovo DNA) byl vykouřen a na místě činu odhozen jím či někým jiným, považovat za porušení pravidel spravedlivého procesu samozřejmě nelze, neboť o ústavněprávně relevantní "opomenutý důkaz" zjevně nejde.
Obecné soudy také v podrobnostech vyložily, proč bylo stěžovatelovo jednání posouzeno jako pomoc k trestnému činu podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zákona a nikoliv jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona, čehož se stěžovatel domáhal.
Maje na zřeteli vymezení skutku, k němuž obecné soudy dospěly, nelze - zejména z hledisek ústavněprávních (viz výše) - jimi zvolenému právnímu posouzení (v podobě pomoci) nikterak oponovat. Obecné soudy a vposledku soud dovolací důsledně a výstižně odůvodnily existenci zákonných podmínek pro použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 2 písm. b/ tr. zákona, jmenovitě stěžovatelem zpochybňované podmínky zavinění (srov. § 6 písm. a/ tr. zákona). V konfrontaci s těmito závěry námitky stěžovatele obstát nemohou, tím méně v rovině ústavněprávní.
Též s námitkou stěžovatele ohledně tvrzeného pochybení spočívajícího v uložení "nepřiměřeného" trestu se obecné soudy náležitě vypořádaly, když především odvolací soud podrobně rozvedl, jakými úvahami se při ukládání výše trestu řídil. Jelikož není důvodu pochybovat, že o trestu bylo rozhodnuto v mezích zákonného uvážení, prosadí se limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora; důsledkem jejich uplatnění pak je, že o " nezdůvodněném, resp. nepředvídatelném excesu" zde uvažovat nelze.
Ohledně stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil výlučně námitky skutkové, resp. procesní, které žádný ze způsobilých dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují. Dovolací soud proto z jejich hlediska rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat nemohl, a nelze tudíž sdílet názor, že jeho výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ tr.
řádu je neústavně restriktivní. Situace obdobná těm, v nichž se Ústavní soud přiklonil k širšímu pojetí tohoto dovolacího důvodu (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 216/04 ,
, resp.
) zde není, jelikož není dovoditelný stav zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Ostatně dovolací soud právem poukázal též na to, že dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu takového obsahového vymezení stěžovatel v dovolání ani neuplatnil.
Shrnutím řečeného nelze než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu