Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Incanto, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno - Řečkovice, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem DRV Legal, s. r. o., advokátní kancelář, Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 2248/2023-299, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2022 č. j. 70 Co 94/2021-252 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2021 č. j. 39 C 162/2020-159, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vratislava Pěchoty, Jr. Esq., správce pozůstalosti po Thomasi Karenovi, sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, USA, Mary Anderson Eirich Kohn, Michaela Paula Kohn a Jana Halouzky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví usnesení. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy"), jakož i vlastnické právo chráněné v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy.
2. Základem sporu je otázka platnosti kupních smluv o převodu pozemků uzavřených správkyní konkurzní podstaty v rozporu s § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") a možnost následného vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům stěžovatelkou.
3. Vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, uplatnili restituční nároky u Státního pozemkového úřadu. Ten o nich rozhodl rozhodnutím ze dne 16. 5. 2014 č. j. SPU 3239/92/81-RBD tak, že byli určeni podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků. Katastrální úřad však odmítl provést zápis do katastru nemovitostí s tím, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy, když jako vlastník pozemků je uvedena stěžovatelka. Správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p., v likvidaci, v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě a v rozporu s § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání") dne 31. 3. 2000 uzavřela kupní smlouvy o převodu pozemků na RNDr. Annu Kokolusovou jako kupující (dále jen "kupní smlouva"). Ta je vložila dne 23. 10. 2000 jako nepeněžitý vklad do společnosti Alreo, a. s. Stěžovatelka je právním nástupcem této společnosti v důsledku fúze sloučením od 5. 4. 2017.
4. Vedlejší účastníci podali proti stěžovatelce žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedené žalobě vyhověly a určily, že vedlejší účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků. Základním argumentem pro jejich závěr byla absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000. Odmítly zároveň možnost vydržení pozemků stěžovatelkou pro absenci dobré víry následně nabývajících právnických osob.
5. Stěžovatelka tvrdí, že k zásahu do jejího práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy došlo tím, že byla odmítnuta ochrana jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům, když obecné soudy upřednostnily nároky restituentů. Vlastnické právo stěžovatelky má stejnou ústavněprávní ochranu jako nároky restituentů, kteří navíc postupovali v dané věci v rozporu se zásadou vigilantibus iura skripta sunt a své nároky v insolvenčním řízení neuplatnili zákonným způsobem v zákonné lhůtě.
6. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy vidí stěžovatelka v libovůli obecných soudů, které se nevypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky, ať už jde o neplatnost smlouvy pro porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě nebo § 68 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání nebo nedostatek dobré víry stěžovatelky a jejich právních předchůdců. K zásahu do práv stěžovatelky mělo dojít také tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by došlo k veřejnému a ústnímu projednání věci.
7. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Není tu překážka věci rozhodnuté či zahájené (§ 35 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tak i přípustná.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy).
9. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto rozhodnutí nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní [srov. již nález ze dne 23. 8. 2007
sp. zn. II. ÚS 262/06
(N 132/46 SbNU 237) a na něj navazující judikatura]. Jako protiústavní hodnotí výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedený obecnými soudy, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Nic podobného v dané věci nebylo shledáno.
10. Ústavnímu soudu je známo z jeho úřední činnosti, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s velice podobnou ústavní stížností projednávanou pod
sp. zn. II. ÚS 2287/23
. Podstata sporu byla stejná jako v projednávané věci, šlo pouze o jiné pozemky. I v dané věci šlo o vydání pozemků v restitučním řízení, kde došlo k vydání rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 8. 2016 č. j. SPU 395740/2016 3236/92/91-RBD. Katastrální úřad však odmítl provést zápis vlastnického práva s tím, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy, když v katastru byla jako vlastník uvedena stěžovatelka. Správkyně konkurzní podstaty Brněnské cihelny, s. p., v likvidaci, v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě a v rozporu s § 68 zákona o konkurzu a vyrovnání převedla část pozemků dne 31. 3. 2000 na RNDr. Annu Kokolusovou, část pozemků dne 24. 9. 1999 na Eduarda Peška. Obecné soudy rozhodly o určení vlastnického práva restituentů, když posoudily předmětné smlouvy jako absolutně neplatné. Předpoklady vydržení nebyly naplněny. Ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudu v dané věci byla odmítnuta jako neopodstatněná. Podobně též ve věci projednávané u Ústavního soudu pod
sp. zn. I. ÚS 1338/23
. Prakticky totožné připomínky stěžovatelky v obdobných věcech tak byly Ústavním soudem již opakovaně přezkoumány, byť v jiných řízeních.
11. Ústavněprávní ochrana vlastnického práva vyplývající z čl. 11 Listiny nebo čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy nezahrnuje právo uspět ve sporu o vlastnické právo před obecnými soudy. Skutečnost, že jako vlastníci byli určeni vedlejší účastníci bez dalšího neznamená, že bylo zasaženo do tohoto práva stěžovatelky, když z rozhodnutí obecných soudů naopak vyplývá, že ta nikdy nositelkou vlastnického práva nebyla.
12. Jde-li o výklad § 5 odst. 3 zákona o půdě, vyložily jej obecné soudy v souladu s ustálenou praxí tak, že jeho porušení zakládá absolutní neplatnost právního jednání (srov. např. nález ze dne 30. 1. 2001
sp. zn. I. ÚS 243/98
). Opačný přístup by vedl k popření restitucí, k vyprázdnění jejich smyslu. V tomto je třeba respektovat nález ze dne 23. 5. 2017
sp. zn. Pl. ÚS 10/16
. Formalistické rozlišení správkyně konkurzní podstaty a úpadce (povinné osoby) zdůrazňované stěžovatelkou na těchto závěrech o neplatnosti nic měnit nemůže, úpadce byl povinnou osobou, přičemž na správce přešlo oprávnění (včetně omezení) nakládat s jeho majetkem (§ 14 zákona o konkurzu a vyrovnání). Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 má v tomto omezený efekt, když účinky porušení zákonného zákazu v § 5 odst. 3 zákona o půdě při prodeji vůbec neřeší. V nyní posuzovaném případě nejde o převod věci, která by patřila někomu jinému. S rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008, podle něhož správce konkurzní podstaty není povinná osoba a jehož se stěžovatelka dovolává, by pak šlo úspěšně polemizovat. Nic z toho však není ani třeba, protože obecné soudy postavily své závěry i na jiné argumentaci, a to porušení § 68 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání (bod 11an. napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 25 napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně) a absenci předchozího schválení soudem (bod 18 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 40 napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně).
13. Správkyně konkurzní podstaty o uplatněných restitučních nárocích věděla, jak bylo zjištěno opakovaně obecnými soudy (srov. body 9an. a 23an. napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně), do konkurzní podstaty podle § 68 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání předmětné pozemky vůbec zařadit neměla. To samé lze říci dokonce i o kupující (bod 18 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 16 napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně). Stěžovatelka tyto skutkové závěry ve své ústavní stížnosti zpochybňuje (bod 60an. ústavní stížnosti).
14. Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 150/93
, 49/2 SbNU 87;
sp. zn. III. ÚS 61/94
, 10/3 SbNU 51;
sp. zn. IV. ÚS 185/96
, 131/6 SbNU 461;
sp. zn. II. ÚS 213/2000
, 19/25 SbNU 143;
sp. zn. I. ÚS 549/2000
, 63/22 SbNU 65;
sp. zn. IV. ÚS 219/03
, 25/32 SbNU 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění (jak tvrdí stěžovatelka v nyní projednávané věci) v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 84/94
, 34/3 SbNU 257;
sp. zn. III. ÚS 166/95
, 79/4 SbNU 255;
sp. zn. II. ÚS 182/02
, 130/31 SbNU 165 a další).
15. V projednávané věci však Ústavní soud takto vymezená ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů nezjistil. V předchozích věcech (např. bod 9 usnesení
sp. zn. I. ÚS 1338/23
) odkázal Ústavní soud zejména na přípis Pozemkového úřadu města Brna ze dne 20. 1. 1999, ve kterém jí bylo sděleno, ke kterým konkrétním parcelám jsou restituční nároky vedeny, který je součástí konkurzního spisu (viz bod 18 napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně). Je však třeba uvést, že je zde celá řada dalších důkazů, která ukazuje na to, že správkyně konkurzní podstaty o uplatněných restitučních nárocích věděla (srov. bod 9an. napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně). Tato znalost nutně nevyžaduje přesnou aktuální identifikaci konkrétního pozemku, postačí souhrnné označení, např. pozemky bývalé Kohnovy cihelny, zde však individualizace dokonce byla provedena (bod 11 a 15 napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně). Polemika stěžovatelky se skutkovými závěry ohledně této otázky zde nemá prostor, když obecné soudy se touto otázkou opakovaně a podrobně zabývaly, přičemž na jejich úvahách v tomto není nic neústavního a stěžovatelka nic nového nepřináší.
16. Obdobně se obecné soudy vypořádaly i s otázkou, proč v konkrétním případě nepoužily rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, včetně navazujícího usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012
sp. zn. III. ÚS 762/11
(bod 62 ústavní stížnosti). Ústavní soud zde může mít pochybnost o výkladu jednoduchého práva podaného v těchto rozhodnutích. Stěžejní však je skutečnost, že obecné soudy shledaly zásadní rozpor v předpokladech oproti zmíněným rozhodnutím a na základě toho dospěly k správnému závěru, že se na posuzovaný případ nepoužijí (bod 15 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). V nyní posuzované věci vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, nebyli vůbec vyzváni k podání vylučovací žaloby před realizací prodeje předmětných pozemků. Pokud stěžovatelka tvrdí, že se uvedenými rozhodnutími obecné soudy vůbec nezabývaly (bod 65 ústavní stížnosti), není to pravda.
17. Stěžovatelka se snaží v ústavní stížnosti zpochybnit i závěry obecných soudů ohledně absence dobré víry kupující i právních nástupců, včetně stěžovatelky (bod 66an. ústavní stížnosti). Výklad stěžovatelky spojující dobrou víru právnické osoby s dobrou vírou většiny členů statutárního orgánu, který se snaží prosadit stěžovatelka (bod 70 ústavní stížnosti), je značně zužující. Ve své podstatě by společníkům společnosti umožňoval nepoctivé jednání spoléhajíc na nevědomost statutárních orgánů. Tento výklad vycházející z úpravy v ABGB je již překonaný. Nehledě na to, úprava v České republice se lišila (k této otázce podrobněji Čech, P. Přičitatelnost dobré či zlé víry, resp. vědomí o určité skutečnosti právnické osobě. Právní rozhledy, 2018, č. 6, s. 210). Navíc bez ohledu na to se dovozovalo, že zakládaná akciová společnost nemůže z hlediska tvrzené držby sdílet jinou víru než tu, kterou byli nadáni její zakladatelé (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 29 Odo 788/2006). Obecné soudy i za účinnosti předchozí právní úpravy dovozovaly i další případy, kdy právnická osoba nemohla být v dobré víře bez ohledu na dobrou víru většiny členů statutárního orgánu (bod 17 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 34 rozhodnutí Krajského soudu v Brně). Jestliže proto obecné soudy dospěly k závěru, že společnost Alreo, a. s., resp. stěžovatelka, nemohly být v dobré víře, když kupující byla zakladatelkou společnosti Alreo, a. s., předsedkyní dozorčí rady, přičemž její manžel byl předsedou představenstva, a je členkou představenstva i stěžovatelky, navíc o restitučním sporu byly informovány před uplynutím vydržecí doby (bod 8 a 34 napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, bod 18 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu), pak tyto úvahy nijak nevybočují z ústavněprávních limitů interpretace jednoduchého práva.
18. Obecné soudy se srozumitelně a logicky vypořádaly se skutečností, že prodej byl uskutečněn správkyní konkurzní podstaty se souhlasem konkurzního soudu, nijak neignorovaly ochranu dobré víry stěžovatelky, či předchůdkyně, jak tvrdí stěžovatelka (bod 79 ústavní stížnosti). Jednak zde byl porušen zákonný zákaz převodu, k převodu došlo bez předchozího souhlasu konkurzního soudu, navíc obecné soudy dospěly k závěru, že za daných okolností, zde žádná dobrá víra nabyvatele vedoucí k vydržení pozemku nebyla.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu