USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců: a) Vratislav Pěchota Jr., Esq., narozen dne 14. března 1959, advokát
se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené
státy americké (doručovací adresa v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87),
správce pozůstalosti po T. K., b) M. A. E. K., c) M. P. K., žalobci b) a c)
zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem 14 Penn Plaza,
225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v
České republice Praha 2, Mánesova 1645/87), d) J. H., zastoupený JUDr. Milanem
Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalované:
Incanto, a. s., se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, identifikační číslo
osoby: 26934582, zastoupená Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Brně, Hlinky 505/118, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 162/2020, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2022, č. j. 70 Co 94/2021-252,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům a), b) a c) náklady dovolacího
řízení ve výši 7.740,- Kč k rukám jejich zástupce, Vratislava Pěchoty Jr.,
Esq., se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem d) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
4. 2021, č. j. 39 C 162/2020-159, určil, že žalobci jsou ve specifikovaných
podílech spoluvlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním
území XY, vymezených geometrickým plánem č. 1369-56/2013 – dále „předmětné
pozemky“ (výroky I. a II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům
náklady řízení, a to žalobcům a), b) a c) k rukám jejich zástupce ve výši
33.500,- Kč a žalobci d) k rukám jeho zástupce ve výši 6.776,- Kč (výroky III.
a IV.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 70 Co 94/2021-252, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a II. potvrdil s tím, že geometrický plán č. 1369-56/2013
je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně (výroky I. a II.), ve výroku
III. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit každému z žalobců a), b)
a c) k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 13.326,67 Kč (výrok III.),
a ve výroku IV. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobci d) k
rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 4.114,- Kč (výrok IV.). Rozhodl
rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky V. a VI.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 16.
5. 2014, č. j. 3239/92/81-RBD, bylo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“),
rozhodnuto, že žalobci, respektive jejich právní předchůdci, jsou v
konkretizovaných podílech spoluvlastníky předmětných pozemků, avšak katastrální
úřad následně odmítl provést zápis jejich vlastnického práva do katastru
nemovitostí s odůvodněním, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy.
Správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku – v
likvidaci (podle zákona o půdě osoba povinná – dále též „úpadce“) totiž
převedla vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupní smlouvy ze dne
31. 3. 2000 na A. K., přestože k těmto pozemkům byl oprávněnými osobami řádně a
včas uplatněn restituční nárok ve smyslu zákona o půdě, o čemž správkyně
konkurzní podstaty věděla. Soudy nižších stupňů proto dovodily, že zmíněná
kupní smlouva ze dne 31. 3. 2000 je neplatná pro rozpor s ustanovením § 68
odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon č. 328/1991 Sb.“). Dále konstatovaly, že A. K. ani její
právní nástupci [A., do níž byly předmětné pozemky dne 23. 10. 2000 jmenovanou
coby zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý vklad, a žalovaná a A., zanikla fúzí
se žalovanou (kupující A. K. se stala předsedkyní dozorčí rady společnosti A.,
a místopředsedkyní představenstva žalované, předsedou představenstva obou
obchodních korporací byl její manžel J. K.)] vlastnické právo k předmětným
pozemkům nenabyli ani vydržením, neboť nebyli v dobré víře o tom, že jim
vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc
je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím
soudem dosud neřešené. Namítá, že neplatnost kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000
nelze dovozovat z porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a ustanovení §
68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., jelikož správkyně konkurzní podstaty není
osobou povinnou dle zákona o půdě a uplatněných restitučních nároků si nebyla
vědoma. Upozornila, že žalobci neuplatnili vylučovací žalobu v rámci
konkurzního řízení, pročež jim zůstalo toliko právo na vydání zpeněženého
výtěžku z konkurzní podstaty. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že A. K. nabyla
vlastnické právo k předmětným pozemkům v dobré víře, jelikož smlouvu o koupi
těchto pozemků ze dne 31. 3. 2000 uzavřela se správkyní konkurzní podstaty,
tedy s úřední osobou, a za souhlasu konkurzního soudu, a tudíž došlo k vydržení
vlastnického práva k nárokovaným pozemkům, přičemž nedostatkem dobré víry
nejsou postiženi ani právní nástupci A. K. Za dovolacím soudem dosud neřešenou
pak považovala otázku, které z vlastnických práv má být považováno za primární,
tedy zda vlastnické právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní
smlouvy uzavřené se správkyní konkurzní podstaty a schválené pravomocným
rozhodnutím soudu, či vlastnické právo přiznané dle zákona o půdě. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobci a), b) a c) ve svém vyjádření k dovolání žalované označili
rozsudek odvolacího soudu za věcně i právně správný. Připomněli též rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016, a ze dne 9. 11.
2021, sp. zn. 28 Cdo 1692/2021 (zmíněné rozsudky, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), které byly vydány ve skutkově obdobných
věcech a v nichž již byla vyvrácena argumentace předkládaná opakovaně žalovanou
i v přítomné věci. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl,
popřípadě zamítl.
6. Žalobce d) se k dovolání žalované nevyjádřil.
7. Žalobce a), T. K., dne 31. 12. 2022 zemřel. Proto bylo v souladu s
ustanovením § 107 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. (se zřetelem na ustanovení § 1677
odst. 1 a § 1566 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů) usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2023, č. j.
39 C 162/2020-295, rozhodnuto o procesním nástupnictví po označeném žalobci.
Listinou o povolání správce pozůstalosti sepsanou formou notářského zápisu Mgr.
Pavlem Bernardem, notářem se sídlem v Brně dne 11. 6. 2015, po NZ 415/2015, N
399/2015, Z 22/2015, byl povolán správcem veškeré pozůstalosti T. K., která se
nachází na území České republiky, Vratislav Pěchota, Jr., Esq., narozen 14. 3.
1959, advokát se sídlem ve Spojených státech amerických.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek
přípustné.
11. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu smlouvy o převodu
nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou [v
režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále „obč. zák.“), jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzované
kupní smlouvy – 31. 3. 2000 – použitelný na projednávanou věc] absolutně (podle
ustanovení § 39 obč. zák.) neplatnými právními úkony (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního
soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99 – označené nálezy, stejně jako dále
uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Uvedený závěr se ovšem prosadí pouze
tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní
smlouvou na třetí osobu správce konkurzní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do
konkurzní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato
kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla
uzavřena v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002,
uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nabyvatel „se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby
předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkurzní podstaty, kdyby byl
ze soupisu konkurzní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§ 19
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12.
2007) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkurzní podstaty v rozporu s
požadavky ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.“ (srovnej dovolatelkou
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016).
12. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže, vycházeje ze zjištění, že
správkyně konkurzní podstaty povinné osoby (Brněnské cihelny, státní podnik – v
likvidaci) JUDr. Stanislava Vrchotová sepsala předmětné pozemky do konkurzní
podstaty úpadce v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. –
vzdor tomu, že oprávněné osoby (žalobci a B. S.) ve lhůtě dle ustanovení § 13
odst. 4 a 5 zákona o půdě uplatnili dne 8. 8. 1996, resp. 18. 12. 1992, u
povinné osoby nárok na jejich vydání dle zákona o půdě, přičemž návrhy na
rozhodnutí o vznesených nárocích nebyly příslušným orgánem pravomocně zamítnuty
– dovodil, že se právní předchůdkyně dovolatelky A. K., kupující ze smlouvy o
koupi předmětných pozemků z konkurzní podstaty úpadce uzavřené dne 31. 3. 2000,
podle uvedené smlouvy jejich vlastnicí nestala (na základě dotčené smlouvy
jejich vlastnictví nenabyla).
13. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti
kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000 námitkami, že v řízení nebylo prokázáno, že
správkyně konkurzní podstaty věděla o uplatnění restitučních nároků k
předmětným pozemkům, polemizuje tak zjevně se skutkovými, a nikoliv právními
konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je
dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016,
sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod
6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči
hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný
způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do
31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej
opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
14. Za daného skutkového stavu rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže
být) v rozporu s dovolatelkou zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněným pod číslem 81/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, neboť v
přítomné věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že
žalobci uplatnili restituční nárok k původním pozemkům výzvou adresovanou
úpadci ze dne 8. 8. 1996 (a další restituentka B. S. již dne 18. 12. 1992), a
tedy skutečnost, že k původním pozemkům náleželo právo na vydání jinému,
nevyšla najevo „později“ po uzavření kupní smlouvy mezi správkyní konkurzní
podstaty a A. K. ze dne 31. 3. 2000, ale již předtím.
15. Závěry odvolacího soudu se nikterak neodchylují ani od dovolatelkou
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4062/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS
762/11, vydaných v „kauze XY“, jelikož jde o věc s odlišným skutkovým základem,
v níž bylo zjištěno, že tehdejší žalovaní neuplatnili přes výzvu soudu
excindační žalobu na vyloučení pozemků z konkurzní podstaty, respektive že k
výzvě soudu ji podali po uplynutí lhůty jim soudem stanovené. V nyní
projednávané věci, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších instancí,
nebyli žalobci, či jejich právní předchůdci, konkurzním soudem ani vyzváni k
podání vylučovací žaloby ohledně původních pozemků, z nichž byly předmětné
pozemky odděleny, respektive výzva byla učiněna až dne 12. 11. 2001, což
znamená v době, kdy se dané pozemky (vzhledem k právním účinkům vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 31.
3. 2000) v konkurzní podstatě nenacházely; je tudíž logické, že soud o
vyloučení těchto pozemků z konkurzní podstaty nerozhodoval.
16. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s
věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu rozhodné právní
úpravy (§ 130 odst. l obč. zák.) je držitel, který věc drží v omluvitelném
omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že
držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srovnej např. dovolatelkou
zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000). Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je pak třeba
posuzovat vždy objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49). Dobrá víra přitom
zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně
musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Není tedy
rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení
doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti
o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1406/2010). Dovolací soud současně opakovaně konstatuje, že
přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen
v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např.
v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012) a dále v rozsudcích ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo
645/2014.
17. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2.
2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se přitom dobrá víra právnické osoby zásadně
odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (v případě kolektivního
statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) –
srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a
ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 – a je ji vždy nutno hodnotit
objektivně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
86/2018); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od
kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně
musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze
ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu
zastupují (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 4554/2015), případně podle konkrétních okolností i subjektů
odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2426/2015). Z těchto pravidel rozhodovací praxe současně připouští četné
výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo
by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne
29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5223/2017).
18. Opírá-li tedy odvolací soud své závěry o absenci dobré víry kupující
A. K. o tom, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 3. 2000 se správkyní
konkurzní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku – v likvidaci,
nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům, ze zjištění, že kupující
uzavřela smlouvu se správkyní konkurzní podstaty dne 31. 3. 2000 bez
předchozího pravomocného souhlasu konkurzního soudu se zpeněžením dotčených
pozemků, jakož i ze zjištění, že dne 22. 10. 2004 bylo podepsáno prohlášení o
společném záměru, jehož účastníky byly mimo jiné i A. K. a společnost XY, a v
němž účastníci vyšli ze znalosti dřívějších dokumentů včetně smlouvy o smlouvě
budoucí ze dne 25. 7. 1994 uzavřené mezi B. S. a A. K., nejsou jeho úvahy
nikterak nepřiměřené a ani odchylující se od výše uvedené judikatury, na níž
není důvodu čehokoliv měnit. V souladu s ustálenou judikaturou se pak dobrá
víra právnických osob – právních nástupců kupující A. K. – nepochybně odvíjí od
vědomostí jejich statutárních orgánů, přičemž při jejich zjištěném personálním
propojení s kupující (do obchodní korporace XY, jejíž právní nástupkyní je
žalovaná, byly pozemky dne 23. 10. 2000 kupující coby zakladatelkou vloženy
jako nepeněžitý vklad – A. K. se stala předsedkyní dozorčí rady společnosti XY,
a místopředsedkyní představenstva žalované, předsedou představenstva obou
obchodních korporací byl její manžel J. K.) jako konformní s přijatými
judikatorními tezemi (viz též shora citovanou judikaturu, jež se zřetelem k
okolnostem případu a zásadám spravedlnosti vždy nelpí na prokázané vědomosti
většiny členů statutárního orgánu) plně obstojí i závěr odvolacího soudu o
absenci dobré víry právnických osob, na něž byly předmětné nemovitosti následně
převáděny (včetně dovolatelky), a z něj plynoucí konkluze o tom, že dovolatelka
vlastnické právo k předmětným pozemkům nevydržela (§ 134 obč. zák.).
19. Na vyřešení dovolatelkou předestírané otázky vlivu závěru o vydržení
vlastnického práva k předmětným pozemkům na výsledek projednávaného sporu o
určení vlastnictví k těmto pozemkům vydaným žalobcům v restitučním řízení (na
základě pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 16. 5. 2014, č. j.
3239/92/81-RBD) pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, jestliže tento
uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo. Prostřednictvím takto
nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2851/2021, ze dne
11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014, či ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
20. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání
žalované bylo odmítnuto a žalobcům a), b) a c) vznikly v dovolacím řízení
náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobcům a),
b) a c) tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí
celkovou částku 7.740,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu
mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve
výši 7.440,- Kč
– § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4
písm. b) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč - § 11 odst. 1
písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Žalobci d) pak žádné účelně
vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců a), b) a c),
který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla
určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst.
2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci a),
b) a c) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu