28 Cdo 1692/2021-637
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobců: a) V. P., advokáta se sídlem XY (v České republice se sídlem XY),
jako správce pozůstalosti původní žalobkyně B. S., narozené dne XY, naposledy
bytem XY, zemřelé dne 2. března 2020, b) T. K., narozený dne XY, bytem XY, c)
M. A. E. K., narozená dne XY, bytem XY, d) M. P. K., narozený dne XY, bytem XY,
žalobců b), c) a d) zastoupených V. P., advokátem se sídlem XY (se sídlem v
České republice XY), proti žalovaným 1) České republice - Agentuře ochrany
přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 11 - Chodově, Kaplanova
1931/1, IČ 629 33 591, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 846/1, 2) K. C., se sídlem XY, IČO XY (dříve W., se
sídlem XY), a 3) Incanto, a.s., se sídlem v Brně, Řečkovicích, Jandáskova
1957/24, IČ 269 34 582, žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Dušanem Dvořákem,
advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, za účasti J. H., narozeného dne XY,
bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobců, zastoupeného JUDr.
Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
41 C 83/2012, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 12. prosince 2019, č. j. 44 Co 374/2014-522, ve znění opravného
usnesení tohoto soudu ze dne 30. ledna 2020, č. j. 44 Co 374/2014-552, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019, č. j. 44 Co
374/2014-522, ve znění opravného usnesení ze dne 30. ledna 2020, č. j. 44 Co
374/2014-552, se - vyjma výroků I. a III. - zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně k odvolání všech účastníků (v pořadí druhým) rozsudkem ze
dne 12. 12. 2019, č. j. 44 Co 374/2014-522, ve znění opravného usnesení ze dne
30. l. 2020, č. j. 44 Co 374/2014-552, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
3. 12. 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 41 C 83/2012-252 [jímž zamítl návrh, aby soud vůči žalované 1)
určil, že žalobce a) je vlastníkem id. ?, žalobce b) je vlastníkem id. 1/4,
žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 a vedlejší
účastnice J. H., jako právní předchůdkyně vedlejšího účastníka J. H., je
vlastníkem id. 1/4 pozemku označeného dle geometrického plánu č. 1236-22/2011,
ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství -
Pozemkového úřadu Brno č. j. 3239/92/61-RBD, ze dne 21. 5. 2012, p. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok I.), dále zamítl návrh, aby soud vůči žalovanému 2)
určil, že žalobce a) je vlastníkem id. 1/4 žalobce b) je vlastníkem id. 1/4,
žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 a vedlejší
účastník J. H. je vlastníkem id. 1/4 pozemku označeného dle geometrického plánu
č. 1236-22/2011, ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno č. j. 3239/92/61-RBD, ze dne
21. 5. 2012, p. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok II.), jakož zamítl i návrh,
aby soud vůči žalovanému 3) určil, že žalobce a) je vlastníkem id. 1/4, žalobce
b) je vlastníkem id. 1/4, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je
vlastníkem id. 1/8, vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. 1/4 pozemku
označeného dle geometrického plánu č. 1236-22/2011, ze dne 7. 12. 2011, který
tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno č. j. 3239/92/61-RBD, ze dne 21. 5. 2012, p. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok
III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok IV.)] ve výrocích I., II. a IV. ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na
straně žalobců a žalovanými 1) a 2) potvrdil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci
a žalovanými 1) a 2) jej ve výrocích I. a II. změnil tak, že určil, že žalobce
a) je vlastníkem id. 1/4, žalobce b) je vlastníkem id. 1/4, žalobce c) je
vlastníkem id. 1/8 a žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a že žalobce a) je vlastníkem id. 1/4, žalobce b) je vlastníkem
id. 1/4, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8 a žalobce d) je vlastníkem id. 1/8
pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, obou pozemků označených dle geometrického
plánu č. 1236-22/2011, ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno č. j. 3239/92/61-RBD, ze dne
21. 5. 2012 (výrok II.); dále rozhodl, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem
na straně žalobců a žalovanými 1) a 2) se náhrada nákladů řízení dovolacího a
odvolacího žalovaným 1) a 2) nepřiznává (výrok III.) a že žalobcům se právo na
náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalovaným 1) a 2) před soudy všech stupňů
nepřiznává (výrok IV.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě žalobců na určení jejich
spoluvlastnického práva ke specifikovaným pozemkům, podané dne 17. 10. 2012,
kterou odůvodnili tím, že označeným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo podle
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto, že jsou
spoluvlastníky těchto pozemků, že však katastrální úřad odmítl provést zápis
jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí s odůvodněním, že nový stav
nenavazuje na dosavadní zápisy, když jako vlastník pozemku p. č. XY v k. ú. XY
je evidována žalovaná 1), jako vlastník pozemku p. č. XY je evidován žalovaný
2) a jako vlastník pozemku p. č. XY je evidován žalovaný 3). Důvodem tohoto
stavu je skutečnost, že správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen,
státního podniku - v likvidaci (podle zákona o půdě osoba povinná - dále jen
„úpadce“) převedla v rozporu s blokačními ustanoveními § 5 odst. 3 zákona o
půdě a § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“), tyto pozemky, resp. pozemky, z nichž byly označené pozemky vyčleněny,
na třetí osoby; tyto právní úkony jsou proto neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Z uvedeného žalobci
dovozovali též existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že pozemkový úřad uvedeným
rozhodnutím v řízení o restituci podle zákona o půdě rozhodl, že žalobci a), b)
a vedlejší účastnice J. H. jsou každý vlastníky id. 1/4 a žalobci c) a d) jsou
každý vlastníky id. 1/8 pozemků p. č. XY, p. č. XY (a p. č. XY), přičemž z
geometrického plánu, který tvoří součást tohoto rozhodnutí, se podává, že
pozemek p. č. XY byl vyčleněn z původního pozemku p. č. XY a pozemek p. č. XY
byl vyčleněn z původního pozemku p. č. XY. Ze sdělení katastrálního úřadu ze
dne 11. 6. 2012 a ze dne 13. 8. 2012 se dále podává, že vlastnické právo
žalobců k označeným pozemkovým parcelám nebylo vyznačeno z důvodu, že nový stav
vlastnického práva nenavazuje na dosavadní zápisy. Dále soud prvního stupně
zjistil, že do soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 20. 10. 1998 zahrnula
správkyně konkursní podstaty mimo jiné i pozemky p. č. XY, p. č. XY (a p. č. XY) s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, že Krajský obchodní
soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) dal usnesením ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 27 K/30/97 (pravomocným dne 7. 4. 2000), správkyni konkursní podstaty
souhlas k tomu, aby prodala mimo dražbu přímým prodejem (mimo jiné) pozemky p. č. XY a p. č. XY, že kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 prodala správkyně
konkursní podstaty úpadce pozemky p. č. XY a p. č. XY kupující A. K., že návrh
na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 byl správkyní
konkursní podstaty a kupující podán dne 7. 4. 2000, že prohlášením vkladatele
ze dne 23. 10. 2000 vložila K., zakladatelka společnosti A., (dále jen „A.“) do
této společnosti jako nepeněžitý vklad mimo jiné pozemky p. č. XY a p. č. XY,
že podáním ze dne 14. 8. 2003 (doručeným konkursnímu soudu dne 21. 8.
2003)
žalobci navrhli, aby z konkursní podstaty úpadce byly vyloučeny pozemky p. č. XY a p. č. XY, že A. notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 vložila pozemek p. č. XY do společnosti W., (dále jen „W.“), že kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006
prodala A. pozemek p. č. XY W. a ten dále kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2008
prodal tento pozemek žalované 1). Soud prvního stupně dovodil, že „žalobci jsou
aktivně a žalovaní pasivně legitimováni“, že žalobci mají naléhavý právní zájem
na požadovaném určení (nikoliv však na určení id. podílu J. H. a proto žalobu v
tomto rozsahu zamítl). Pokud jde o nárok žalobců ve věci samé, soud uvedl, že
je evidentní, že zde na sebe naráží dvě práva - u žalobců nároky na restituci
pozemků podle zákona o půdě, u žalovaných vlastnické právo k týmž pozemkům,
které nabyli kupními smlouvami dle § 132 odst. 1 obč. zák. (a dalšími právními
úkony). V případě takové kolize (konkursního a restitučního předpisu) dává
vývoj judikatury vyšších soudů přednost předpisu konkursnímu (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, sp. zn. 29 Odo 394/2002, sp. zn. 29
Odo 268/2003 a sp. zn. 29 Odo 777/2006); významné je dále rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11, neboť jde o typově shodnou věc. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že byl-li majetek sepsaný v konkursní podstatě již zpeněžen, nemůže
se restituent domáhat žalobou na určení vlastnictví tohoto majetku a že mu
náleží výtěžek ze zpeněžení tohoto majetku z titulu tzv. lepšího práva, přičemž
podotkl, že správkyně konkursní podstaty měla k prodeji pozemků, z nichž byly
předmětné pozemky vyčleněny, souhlas konkursního soudu, že z konkursní podstaty
nebyly vyloučeny v řízení podle § 19 ZKV a že existenci dobré víry nabyvatele
zákon a ani citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepožadují, neboť byl-li
souhlas konkursního soudu dán, lze ji u nabyvatelů předpokládat. Dřívější rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, č. j. 44 Co
374/2014-337, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. ve
vztahu mezi žalobci, žalovanými 1) a 2) a vedlejším účastníkem potvrdil (výrok
I.), ve výrocích III. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovaným 3) a vedlejším
účastníkem jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok
III.), a jímž dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci, žalovanými 1) a 2) a
vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II.), Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 28 Cdo
3368/2016-385, s výjimkou výroku III., jímž byl rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 3. 12. 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve znění opravného usnesení ze dne
31. 3. 2014, č. j. 41 C 83/2012-252, ve výrocích III. a IV. ve vztahu mezi
žalobci, žalovaným 3) a vedlejším účastníkem zrušen a věc mu byla v tomto
rozsahu vrácena k dalšímu řízení - zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odvolací soud v novém rozhodnutí - vázán závaznými právními názory vyslovenými
ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu - doplnil dokazování výslechem
správkyně konkursní podstaty úpadce a listinnými důkazy, tj. dotazy této
správkyně na pozemkový úřad ze dne 16. 10. 1998 a ze dne 15. 1. 1999,
srovnávacím sestavením parcel a zprávou pozemkového úřadu ze dne 20. 1. 1999, z
nichž zjistil, že správkyně „údajně neznala konkrétní osoby restituentů, a za
situace, kdy sice již věděla od pozemkového úřadu, že restituční nároky
uplatněny byly a ke kterým pozemkům, avšak nebyla podána vylučovací žaloba, tak
pozemky prodala“. K otázce, zda správkyně konkursní podstaty nepostupovala v
rozporu s § 68 odst. 1 ZKV, pakliže předmětné pozemky sepsala do konkursní
podstaty, ačkoli k původním pozemkům měl (mohl mít) úpadce jako státní podnik
jen právo hospodaření, odvolací soud uvedl, že tyto pozemky byly v katastru
nemovitostí vedeny jako dobývací prostor, což znamená, že na nich bylo
naleziště nerostů (pravděpodobně jílu pro výrobu cihel - viz § 3 odst. 1 zákona
č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství) a tudíž dle § 22 odst. 1 písm. f) a § 17 zákona o půdě právo hospodaření úpadci nezaniklo a
nemovitosti nepřešly do správy Pozemkového fondu ČR. Dále odvolací soud vyžádal
od pozemkového úřadu fotokopie výzev oprávněných osob, z nichž zjistil, že
předmětné pozemky byly obsaženy již ve výzvě restituentky B. S. ze dne 26. 11. 1992 a že výzvu vůči povinné osobě podali i žalobci, a to dne 24. 4. 1997. Odvolací soud taktéž provedl důkaz podstatným obsahem spisu Krajského soudu v
Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001, ze kterého zjistil, že žalobci byli výzvou
konkursního soudu ze dne 12. 11. 2001, č. j. 27 K 30/97-1246 (viz čl. 68 tohoto
spisu) vyzváni k podání vylučovací žaloby ohledně pozemku p. č. XY, kterou
soudu doručili dne 11. 12. 2001, že po výzvě soudu k upřesnění jejich podání ze
dne 14. 8. 2003 sice předložili srovnávací sestavení parcel, v němž jsou
uvedeny i pozemky p. č. XY a p. č. XY, ale jak původní petit žaloby ze dne 11. 12. 2001, tak i petit žaloby po upřesnění podáním ze dne 14. 8. 2003 požadavek
na vyloučení pozemků p. č. XY a p. č. XY a určení vlastnictví žalobců k těmto
pozemkům neobsahuje, čemuž koresponduje i rozhodnutí o vylučovací žalobě ze dne
29. 5. 2007 (viz čl. 189 spisu) a ze dne 9. 12. 2010 (viz čl. 550 spisu). Na základě těchto zjištění zrekapituloval odvolací soud skutkový a právní stav
věci následovně: Žalobci uplatnili výzvu k vydání věci u povinné osoby dle
zákona o půdě podáním ze dne 24. 4. 1997, tedy ve lhůtě dle § 13 odst. 5 zákona
o půdě (ve znění zákona č. 30/1996 Sb.), další oprávněná osoba B. S. uplatnila
své nároky vůči týmž pozemkům rovněž včas, a to výzvou ze dne 26. 11. 1992 dle
§ 13 odst. 3 zákona o půdě. V době sepisu konkursní podstaty úpadce dne 20. 10. 1998 správkyně konkursní podstaty v rozporu s § 68 odst. 1 ZKV zahrnula do
podstaty i věci, na které byl uplatněn restituční nárok, a nenabyla tak
oprávnění tyto věci zpeněžit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
23/2008, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009 a sp. zn. 29 Cdo 520/2016).
K okamžiku
uzavření kupní smlouvy s K., tj. ke dni 5. 4. 2000, měla již správkyně
konkrétní informace o restitučních nárocích ve vztahu ke konkrétním pozemkům (z
přípisu pozemkového úřadu ze dne 20. 1. 1999) a pokud ke zpeněžení přistoupila,
je třeba kupní smlouvu s K. ze dne 5. 4. 2000 považovat za absolutně neplatný
právní úkon ve smyslu § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s § 68
odst. 1 ZKV a § 5 odst. 3 zákona o půdě. Dále odvolací soud dovodil, že i na základě neplatné kupní smlouvy lze nabýt
vlastnické právo, pokud je nabyvatel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře,
že mu takové právo náleží „(viz § 134, 129 a 130 obč. zák.)“. V tomto ohledu
sice žalobci zpochybňovali dobrou víru nabyvatelky K. poukazem na skutečnost,
že o uplatnění restitučních nároků v dané lokalitě věděla, neboť vyplývala z
obsahu jejího vyjádření v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 14 C 52/2001, odvolací soud však učinil závěr, že žalobcům se dobrou
víru nabyvatelky zpochybnit nepodařilo, když sice mohla mít vědomost o
restitučních nárocích uplatněných restituentkou B. S., se kterou jednala o
odkoupení některých pozemků, „avšak dobrá víra při jednání se správkyní
konkursní podstaty nemusela být ničím narušena, když bez podrobné znalosti ZKV
by nevyvstaly pochybnosti, zda správkyně jako úřední osoba je oprávněna k
prodeji pozemků z konkursní podstaty“. V této souvislosti odvolací soud
poukázal i na text kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000, v jehož bodu V. se uvádí,
že k platnosti smlouvy je zapotřebí souhlasu soudu. Byl-li tento souhlas udělen
usnesením konkursního soudu ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 27 K 30/97, „mohla
kupující být objektivně utvrzena ve svém přesvědčení - dobré víře - že je vše v
souladu se zákonem a že vlastnické právo na základě této smlouvy nabyla“. K. se
uchopila i držby věci, neboť nadále s ní nakládala jako s vlastní, pozemky
vložila do A., která je pak převedla dále nynějším žalovaným, jejichž dobrá
víra v nabytí vlastnického práva nebyla žalobci zpochybňována. Pokud K. „nabyla držby v dobré víře v nabytí vlastnického práva v roce 2000“, u
žalovaného 2) se tak stalo na základě kupní smlouvy ze dne 13. 2. 2006 a u
žalované 1) na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2008 (správně ze dne 29. 12. 2008), a „trváním nerušené držby pak došlo k vydržení vlastnického práva v
roce 2010, když do vydržecí doby lze započíst i dobu, po kterou měl věc v
oprávněné držbě právní předchůdce, přičemž ke zpochybnění dobré víry žalovaných
by mohlo dojít až podáním žaloby v dané věci, tj. dnem 17. 10. 2012, respektive
jejím doručením oběma žalovaným dnem 23. 10. 2012, když dřívější narušení dobré
víry nebylo žalobci namítáno“. V dané věci tak podle odvolacího soudu došlo ke střetu dvou vlastnických práv
„nabytých různými legálními způsoby (byť na straně žalovaných stojí na počátku
neplatná kupní smlouva, aniž by o této skutečnosti měli povědomost)“. Řešením
této situace se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 10/16, v němž
vyslovil závěr, že vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň
některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky
primární (prioritní), a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových
posunů, s tím, že případné řízení o určení vlastnictví má vést k žádoucímu
stavu, tedy k výmazu vlastnických práv dosud zapsaných osob, jež nabyly
vlastnické právo v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě, a to ve prospěch práva
nabytého oprávněnými osobami. V souladu s těmito závěry Ústavního soudu,
preferujícími nápravu dřívějších křivd, způsobených původním vlastníkům majetku
ze strany komunistického režimu, a v souladu s obecnou představou o
spravedlnosti se odvolací soud přiklonil k závěru „(nikoli asi akceptovatelnému
ze strany dobrověrných vlastníků zapsaných v katastru), že nelze přikládat
větší váhu prosazení vlastnického práva nabytého od prvopočátku z neplatného
právního úkonu oproti vlastnickému právu těch, kterým toto právo historicky
náleželo, přišli o něj postupem porušující základní lidská práva a svobody a po
opětovné konstituci by o toto právo měli být opětovně připraveni“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání.
Žalovaná 1) - dále též jen „dovolatelka 1)“ - napadla rozsudek odvolacího soudu
v části výroku II., jíž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci
jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. XY, z důvodu nesprávného právního
posouzení věci, jehož přípustnost shledává v řešení otázky hmotného práva, „zda
a za jakých okolností se lze domoci ochrany vlastnického práva nabytého
vydržením proti osobě oprávněné ve smyslu restitučních předpisů, jde-li o
vydržení v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro
rozpor se zákonem“, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Na tuto otázku lze dle dovolatelky aplikovat závěr
vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2235/2019, dle nějž rozhodovací praxe dovolacího soudu výslovně připouští
vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání
neplatného pro porušení blokačního ustanovení (viz též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018, a v něm odkazovaná
rozhodnutí), který zopakoval v usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2235/2019, a v němž se dále uvádí, že jde-li o posouzení dobré víry a
oprávněnosti držby záleží na skutkových okolnostech konkrétní věci (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne
14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1865/2018). Dovolatelka namítá, že odvolací soud na danou věc nesprávně
aplikoval závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16, které
však lze použít výlučně na situaci nabytí vlastnického práva k nemovitosti
evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 402/15). O takový případ se v dané věci nejedná, pakliže odvolací
soud dospěl k závěru, že „žalovaní neodvozují své vlastnické právo k dotčeným
pozemkům z neplatného právního jednání, nýbrž z titulu vydržení, k němuž došlo
v roce 2010“. Dobrá víra žalovaných v nabytí vlastnického práva však nebyla
žalobci v průběhu řízení zpochybňována, takže k tomu mohlo dojít až podáním
žaloby dne 17. 10. 2012, tedy po uplynutí desetileté nepřetržité oprávněné
držby. Se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/16
proto nejsou v rozporu citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž připouští
vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání
neplatného pro porušení blokačního ustanovení. Odvolací soud tedy danou věc
nesprávně právně posoudil, jelikož nerozlišil mezi způsobem nabytí vlastnického
práva: a) na základě neplatného právního jednání, kdy na situaci střetu ochrany
vlastnického práva přiznaného rozhodnutím pozemkového úřadu a ochrany
nabyvatele jednajícího v dobré víře ve stav zápisu v katastru nemovitostí by
bylo lze aplikovat závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 10/16,
preferující nápravu dřívějších křivd oproti vlastnickému právu nabytému z
neplatného právního úkonu, a b) na základě vydržení, kdy je třeba aplikovat
závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2235/2019. Jestliže odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování ke zjištění, že
žalobci řádně a včas uplatnili své restituční nároky, že konkursní správkyně
převedla (mimo jiné) pozemek p. č. XY na K. na základě absolutně neplatného
právního úkonu ze dne 5. 4. 2000, že K., jakož i ostatní nabyvatelé, se stali
„dobrověrnými držiteli“ tohoto pozemku, přičemž dovolatelka nabyla vlastnické
právo k pozemku p. č. XY, resp. z něj oddělenému pozemku p. č. XY vydržením v
roce 2010, že žalovaní mohli být informováni ohledně nároku žalobců nejdříve
dne 23. 10. 2012 a že žalovaní současně nebyli povinnými osobami dle § 5 zákona
o půdě, a tudíž účastníky restitučního řízení, měl rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu k dovolatelce jako věcně správný potvrdit, neboť řádně nabyla
vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením. Žalobci si přitom museli být
vědomi stavu zápisů v katastru nemovitostí, z něhož je seznatelné, komu svědčí
vlastnické právo k nemovité věci, a nic jim nebránilo, aby před uplynutím
desetileté vydržecí doby zamezili pro ně nepříznivému následku vydržení, tedy
měli a mohli informovat evidovaného vlastníka o povaze svého uplatněného
nároku, o němž před uplynutím desetileté vydržecí doby nebylo rozhodnuto, což
však neučinili. Za takové situace - i s ohledem na princip právní jistoty a
zásadu vigilantibus iura - se nejeví následek vydržení vlastnického práva
dovolatelkou nespravedlivým důsledkem pro žalobce. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku II. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaný 2) - dále též jen „dovolatel 2)“, namítaje, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jej napadl ve výroku II. o
věci samé a v závislých výrocích III. a IV., přičemž jeho přípustnost ve smyslu
§ 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu,
alternativně, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím
soudem řešena rozdílně, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jedná se o otázku hmotného
práva, a to „kolize nabytí vlastnického práva na základě restitučních nároků
plynoucích ze zákona o půdě, v tehdejším znění, a nabytí vlastnického práva
koupí z konkursní podstaty dle ZKV, v tehdejším znění, a o otázku vydržení
předmětných pozemků dovolatelem“; dovolacím soudem pak nebyla řešena otázka,
„které z vlastnických práv má být považováno za primární, tedy zda vlastnické
právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní smlouvy uzavřené se
správkyní konkursní podstaty (insolvenčním správcem), která byla schválena
pravomocným rozhodnutím soudu“, či vlastnické právo přiznané dle zákona o půdě. K posouzení vlastnického práva k pozemku p. č.
XY ve vlastnictví dovolatele
jsou dle jeho názoru podstatné následující skutečnosti: a) že jeho právní
předchůdce nabyl pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené se správkyní
konkursní podstaty, k níž byl dán předchozí souhlas konkursního soudu, b) že
nebylo prokázáno, že by správkyně konkursní podstaty věděla o uplatnění
restitučního nároku k předmětnému pozemku, když v řízení nebylo ani prokázáno,
že restituční nárok byl uplatněn, a c) že i v případě, kdy by správkyně o
uplatnění restitučního nároku věděla (což odmítá), byl jeho právní předchůdce v
dobré víře. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem shledává dovolatel
jednak v tom, že kupní smlouvu ze dne 5. 4. 2000 uzavřenou mezi správkyní
konkursní podstaty a K. posoudil jako neplatnou, a dále jak vyhodnotil střet
dvou vlastnických práv - údajného vlastnického práva žalobců a jeho
vlastnického práva nabytého (přinejmenším) vydržením. Namítá, že v rámci
dokazování nebylo prokázáno, že by správkyně konkursní podstaty byla
informována o uplatnění restitučních nároků, že pozemek byl do konkursní
podstaty sepsán v souladu s ustanoveními ZKV, přičemž aby bylo zahrnutí pozemku
považováno za rozporné § 68 ZKV, musela by být správkyně konkursní informována
o uplatněných restitučních nárocích právě k tomuto pozemku. Pokud pak žalobci
nebyli konkursním soudem vyzváni k podání vylučovací žaloby a vyzváni být měli,
jedná se o pochybení soudu či správkyně konkursní podstaty, což „nemůže být
dáváno k jeho tíži“, když věděl o tom, že konkursní soud dal souhlas s prodejem
pozemku. Dále má dovolatel za to, že pozemek nabyl v dobré víře, když „z
pohledu vkladatelky i jeho samotného nebyl důvod k pochybnostem o nabytí
vlastnického práva“ (a maiori ad minus oprávněné držby), a uplynula i doba 10
let stanovená k jeho nabytí vydržením. Přestože je dovolatel přesvědčen o
platnosti kupní smlouvy, odkázal ohledně vydržení nemovitosti na závěry
vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo
417/98, z nějž pro danou věc plyne, že pokud K. věřila pravomocnému usnesení
konkursního soudu, že správkyně může pozemky prodat, lze takovouto míru
opatrnosti považovat za více než obvyklou, a „zcela jistě byl splněn test
opatrnosti normální“. K tomuto závěru sice odvolací soud dospěl, když
konstatoval, že dovolatel je vlastníkem pozemku, nesprávně však odkázal na
nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16. V tomto ohledu namítá, že střetem
vlastnického práva přiznaného dle zákona o půdě a vlastnického práva nabytého v
konkursním řízení se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11, v tzv. „kauze A.“; dále odkázal též na závěry uvedené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002,
uveřejněném pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
81/2005“). Z těchto rozhodnutí je dle dovolatele zřejmé, že při střetu
vlastnického práva nabytého v rámci konkursního řízení a vlastnického práva
přiznaného na základě zákona o půdě Nejvyšší soud - i přes judikaturu Ústavního
soudu - vždy favorizoval nabytí vlastnického práva v rámci konkursního řízení. Je tedy přesvědčen, že by stejně tak „mělo být favorizováno nabytí vlastnického
práva vydržením v případě, kdy vydržitel, resp. jeho právní předchůdce, byl v
dobré víře, že nabyl vlastnické právo od osoby ustanovené soudem smlouvou
schválenou pravomocným rozhodnutím soudu“.
Dále dovolatel namítá, že v otázce
posouzení platnosti převodu pozemků prodejem majetku nacházejícím se v
konkursní podstatě, k němuž byl udělen souhlas soudu v případě, kdy byl k
předmětným pozemkům později uplatněn restituční nárok, rozhoduje Nejvyšší soud
rozdílně. V „kauze A.“ totiž Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4062/2010
(a Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 762/11) dospěl k závěru, že kupní
smlouva, kterou byly nemovitosti převedeny správkyní konkursní podstaty na
třetí osobu, byla platná, resp. že nároky oprávněných restituentů nemohou
vlastnické právo nabyvatele nemovitostí z kupní smlouvy ohrozit, a naproti tomu
v „kauze Megatech“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016) dovolací soud za obdobné skutkové situace konstatoval, že
kupní smlouva je neplatná, a tudíž nemůže mít za následek převod vlastnického
práva. Skutkový stav v „kauze A.“ a v „kauze Megatech“ sice nebyl totožný,
neboť v případě „kauzy A.“ (i v daném případě) byl k prodeji předmětných
pozemků z konkursní podstaty úpadce udělen pravomocný souhlas konkursního
soudu, zatímco v „kauze Megatech“ byl souhlas konkursního soudu udělen až po
uzavření kupní smlouvy. Dle dovolatele by daná věc měla být posuzována shodně
jako v případě „kauzy A.“; s rozhodnutími vydanými v této kauze se Nejvyšší
soud v předchozím zrušujícím rozsudku nijak nevypořádal. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobci v písemném vyjádření k dovolání zejména uvedli, že dovolání žalované 1)
není dle jejich názoru přípustné, neboť rozhodnutí jí citovaná na daný případ
nedopadají, jelikož v těchto věcech se jednalo o nároky církví a náboženských
společností, že její právní předchůdci se nemohli chopit řádné držby pozemku a
že jim nesvědčila dobrá víra, že na žalovanou 1) se ohledně vydržení kladou
přísnější nároky (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1404/13) a že naopak
na danou věc dopadají nálezy pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16 a sp. zn. Pl. ÚS 34/09, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008 a 28
Cdo 3368/2016. Rovněž dovolání žalovaného 2) mají za nepřípustné, jelikož
rozhodnutí vydaná v obdobných věcech se shodují v závěru, že nabyvatelka
pozemků, či s ní propojené osoby nemohly platně nabýt vlastnické právo z
konkursní podstaty úpadce (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
4716/2015 a sp. zn. 29 Cdo 520/2016). Dále žalobci nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že žalovaní nabyli pozemky vydržením; v tomto ohledu
poukazují na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2026/2017 a na rozsudek
téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 1568/2004. Žalobci navrhli, aby dovolací soud obě
dovolání odmítl či zamítl. Vzhledem k tomu, že po podání obou dovolání (před tím, než byl spis předložen
Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o nich) bylo soudem prvního stupně zjištěno, že
původní žalobkyně a) B. S. dne 2. 3. 2020 zemřela, soud prvního stupně
usnesením ze dne 13. 5. 2020, č. j.
41 C 83/2012-591, řízení přerušil do
pravomocného skončení řízení o pozůstalosti vedeného u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 59 D 651/2020. Usnesením ze dne 22. 3. 2021, č. j. 41 C 83/2012-599, Městský soud v Brně
rozhodl, že v řízení, jež bylo přerušeno usnesením ze dne 13. 5. 2020, č. j. 41
C 83/2012-591, se pokračuje a že na místo žalobkyně a) bude nadále v řízení
jako s jejím právním nástupcem jednáno s V. P., advokátem se sídlem XY -
správcem pozůstalosti po žalobkyni a). Z výpisu z obchodního rejstříku dále vyplývá, že od 23. 6. 2020 W. změnil
obchodní firmu na K. C., a sídlo z původního: XY, na: XY (rovněž se zcela
změnilo personální obsazení statutárního orgánu společnosti). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) obě dovolání
projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí, byla podána ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř.,
osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno, že žalobci uplatnili
nárok na vydání původních pozemků dle zákona o půdě u povinné osoby (úpadce)
dne 24. 4. 1997 (a další restituentka B. S. dne 26. 11. 1992), že správkyně
konkursní podstaty zahrnula do soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 20. 10. 1998 i původní pozemky p. č. XY a p. č. XY (z nichž byly geometrickým plánem
odděleny předmětné pozemky p. č. XY a p. č. XY), a to s poznámkou, že k nim byl
uplatněn restituční nárok, že konkursní soud dal usnesením ze dne 3. 4. 2000,
sp. zn. 27 K/30/97, správkyni konkursní podstaty souhlas k přímému prodeji
těchto původních pozemků mimo dražbu, že kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000
prodala správkyně konkursní podstaty úpadce původní pozemky K. (právní účinky
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 7. 4. 2000),
že prohlášením vkladatele ze dne 23. 10.
2000 vložila K., zakladatelka
společnosti A., tyto pozemky do této společnosti jako nepeněžitý vklad, že A. notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 vložila pozemek p. č. XY do W., že kupní
smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala A. pozemek p. č. XY W. a ten dále kupní
smlouvou ze dne 29. 12. 2008 prodal tento pozemek žalované 1). Rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku II. o věci samé je založeno na
závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 5. 4. 2000 mezi správkyní konkursní
podstaty úpadce a K. o převodu původních pozemků (s právními účinky vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 7. 4. 2000) je absolutně
neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s blokačními ustanoveními § 5 odst. 3
zákona o půdě a § 68 ZKV. Dovolatel 2) sice s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, avšak v tomto
ohledu žádnou otázku hmotného (ani procesního práva), která by měla zakládat
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a na jejímž řešení by podle jeho
názoru mělo rozhodnutí odvolacího soudu záviset, v dovolání neoznačil. Zpochybňuje-li dovolatel 2) závěr odvolacího soudu, že označená kupní smlouva
ze dne 5. 4. 2000 je neplatná, námitkami, že v řízení „nebylo prokázáno, že
správkyně konkursní podstaty věděla o uplatnění restitučního nároku k
předmětnému pozemku, když v řízení nebylo ani prokázáno, že restituční nárok
byl uplatněn“, pak nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž těmito námitkami dovolatel zpochybňuje odvolacím soudem zjištěný
skutkový stav věci, k čemuž však dle právní úpravy dovolacího řízení v
občanském soudním řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, nemá k dispozici žádný
dovolací důvod. Tyto námitky nejsou způsobilé přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit ani z toho důvodu, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací
soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod
číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Namítá-li dovolatel 2) dále, že v otázce posouzení platnosti převodu pozemků
prodejem majetku nacházejícím se v konkursní podstatě, k němuž byl udělen
souhlas konkursního soudu v případě, kdy byl k pozemkům později uplatněn
restituční nárok, rozhoduje Nejvyšší soud rozdílně, a v tomto ohledu poukazuje
na „kauzu A.“ a „kauzu Megatech“, pak zřejmě přehlédl, že v dané věci je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že žalobci uplatnili
restituční nárok k původním pozemkům výzvou adresovanou úpadci ze dne 24. 4. 1997 (a další restituentka B. S. již dne 26. 11.
1992), tedy skutečnost, že k
původním pozemkům náleželo právo na vydání jinému, nevyšla najevo „později“ po
uzavření kupní smlouvy mezi správkyní konkursní podstaty a K. ze dne 5. 4. 2000, ale již předtím. Již z tohoto důvodu nelze na danou věc aplikovat závěry
vyslovené v „R 81/2005“. Pokud dovolatel 2) odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11, vydaných v „kauze A.“, pak jde o věc s odlišným skutkovým
základem, v níž bylo zjištěno, že tehdejší žalovaní neuplatnili přes výzvu
soudu excindační žalobu na vyloučení pozemků z konkursní podstaty, resp. že k
výzvě soudu ji podali po uplynutí lhůty jim soudem stanovené. V dané věci, jak
vyplývá ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001, nebyli žalobci,
či jejich právní předchůdci, konkursním soudem ani vyzváni k podání vylučovací
žaloby ohledně původních pozemků p. č. XY a p. č. XY (sami je s odkazem na
srovnávací sestavení parcel zmínili v podání ze dne 14. 8. 2003, byť nikoliv v
jeho petitu); je tudíž logické, že soud o vyloučení těchto pozemků z konkursní
podstaty nerozhodoval, když se v ní již od právních účinků vkladu do katastru
nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 nenacházely. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném výroku II. dále
založeno na závěru, že žalovaní nabyli předmětné pozemky do vlastnictví
vydržením, a vzhledem k tomu, že v řešení této otázky spatřuje dovolatel 2)
přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., jakož i vzhledem k dalším otázkám
označeným oběma dovolateli týkajícím se údajného střetu dvou vlastnických práv
(vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům nabytého rozhodnutím
správního orgánu dle zákona o půdě a tvrzeným vlastnickým právem obou
žalovaných k těmto pozemkům na základě vydržení), je třeba nejprve vyřešit
otázku hmotného práva, zda žalovaní vlastnické právo k pozemkům vskutku nabyli
vydržením. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že k řešení této otázky je
dovolání dovolatele 2) přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud ji
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalovanými k předmětným pozemkům
vydržením mělo (dle závěru odvolacího soudu) dojít před 1. 1. 2014, je třeba
věc posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31. 12. 2013 (k tomu srov. §
3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí
nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc patří jako vlastníkovi.
Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou
mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po
každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). K posouzení právní otázky, zda je držitel v dobré víře
či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Dovolací soud opakovaně
konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil
mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti
tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012) a dále v rozsudcích ze
dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22
Cdo 645/2014. K uvedené otázce se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který v rozhodnutí ze
dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uvedl: „Při posuzování otázky, zda byl
držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je třeba
vycházet z toho, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s
přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva
požadovat, měl, respektive mohl mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o
tom, že mu věc nebo právo patří (vycházející z toho, jak by věc posoudil
průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti)“. Posouzení, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc nebo právo patří, je posouzením právním, které - jako každé právní
posouzení - musí vycházet ze zjištěného skutkového stavu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1115/2001). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že
došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96). Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp.
zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti
jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je
zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) - srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 - a je ji
vždy nutno hodnotit objektivně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 86/2018); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se
držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj
objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické
osobě lze ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním
úkonu zastupují (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 4554/2015), případně podle konkrétních okolností i subjektů
odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2426/2015). Z těchto pravidel však rozhodovací praxe současně připouští četné
výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo
by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5223/2017). V posuzované věci z obsahu spisu mj. vyplývá, že při jednání u odvolacího soudu
dne 11. 12. 2019 žalobci zpochybnili dobrou víru nabyvatelky K. při nabytí
vlastnického práva k původním dvěma pozemkům dle kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 poukazem na obsah jejího vyjádření ze dne 24. 11. 2005 v řízení vedeném u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 52/2001 podaném k žalobě restituentky
B. S. proti žalovaným: 1) správkyni konkursní podstaty úpadce, 2) M. P. a 3)
K., za účasti vedlejšího účastníka A. o určení neplatnosti kupních smluv, jímž
odvolací soud provedl důkaz. V tomto podání K. k průběhu tohoto řízení uvedla,
že dne 21. 4. 1999 a dne 7. 4. 2000 uzavřela se správkyni konkursní podstaty
úpadce kupní smlouvy na pozemky (mj.) p. č. XY a p. č. XY, že (i) tyto pozemky
byly vloženy do A. a že v době podání žaloby už tato společnost byla vlastníkem
uvedených pozemků - viz LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY. Z obsahu spisu a z výpisů z obchodních rejstříků se dále podává, že A. (jejíž
zakladatelkou byla K., která oba původní pozemky do této společnosti vložila
jako nepeněžitý vklad) vznikla dne 13. 12. 2000, přičemž předsedou jejího
představenstva byl od tohoto data do 5. 11. 2008 K. a předsedkyní dozorčí rady
ve stejném období byla K.), že W.[do něhož A. vložila notářským zápisem ze dne
12. 10. 2005 pozemek p. č. XY a jíž A. kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006
prodala pozemek p. č. XY] vznikl dne 21. 11. 2005, přičemž od tohoto data byl
předsedou jeho představenstva K. a místopředsedkyní představenstva byla K.,
přičemž tato situace trvala i v době uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2008
o převodu pozemku p. č. XY z W. na žalovanou 1).
Z obsahu spisu dále vyplývá, že zástupkyně žalované 1) po skončení dokazování
před odvolacím soudem v závěrečném přednesu při jednání dne 11. 12. 2019
poukázala na to, že žalovaná 1) je pátým „nabyvatelem sporného pozemku“, který
nabyla v dobré víře, a že i pokud by v řízení vyšlo najevo, že K. nabyla
pozemek na základě neplatného právního jednání, stala se jeho dobrověrným
nabyvatelem (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS
402/15). V písemném závěrečném návrhu pak žalovaná 1) doplnila, že nenabyla-li
by pozemek na základě platného právního jednání, pak došlo k nabytí
vlastnického práva k němu vydržením ve smyslu § 134 obč. zák., když do
desetileté vydržecí doby se započte i doba, po kterou měli věc v oprávněné
držbě její právní předchůdci. Zástupkyně W. v závěrečném přednesu uvedla, že
„co se týče namítané ztráty dobré víry jeho právních předchůdců, má za to, že
nebylo prokázáno, že ti věděli o uplatnění restitučních nároků k pozemkům“. V
písemném závěrečném návrhu pak W. uvedl, že vlastnické právo k pozemku vydržel,
neboť jeho řádná držba navazuje na oprávněnou držbu jeho právních předchůdců. Otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka
nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí byla v
judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu řešena opakovaně (srov. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS
4905/12, sp. zn. III. ÚS 415/15, či sp. zn. III. ÚS 663/15, a rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, jimiž byly překonány závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném pod
číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozsudku
ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, dospěl Nejvyšší soud (nově) shodně
s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013,
respektive do 31. 12. 2014 (§ 3064 o. z.), bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (viz bod 56.),
zdůraznil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva
různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na
odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná
držba. Co se týče podmínek prvního z uvedených způsobů nabytí vlastnického
práva, Ústavní soud poukázal na to, že při zvažování, zda právo dobrověrného
nabyvatele na ochranu majetku může působit i proti vlastnickému právu původního
vlastníka (nelze-li je zachovat obě), je třeba zohledňovat jak obecné
souvislosti, tak individuální okolnosti každého případu. Obdobně také nový
občanský zákoník stanoví několik podmínek pro uplatnění zásady materiální
publicity a pro ochranu nabyvatele i vůči původnímu vlastníkovi.
Konkrétně pak
lze opodstatněnost a možnost souběžné existence jak institutu nabytí
vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení ilustrativně prokázat
na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit
vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje
právě i na onoho nevlastníka, tedy toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo
od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu
se tak nestalo. Lze tak uzavřít, že ač oba způsoby nabytí vlastnického práva
mají styčné body, podmínky jejich aplikace se zcela neshodují. Ústavní soud v
tomto nálezu zopakoval, že i podle právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964
Sb. bylo možné, aby i v případě, že nabyvatel odvozoval své vlastnické právo od
osoby, která vlastnické právo měla nabýt na základě právního úkonu, jenž se
později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické
právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i
jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou pro takové - z povahy věci
originární, nikoliv derivativní - nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá
víra nabyvatele. Odvolacímu soudu je s ohledem na uvedené závěry třeba jednak vytknout, že
nerozlišil rozdíl mezi dobrověrným nabytím vlastnického práva a vydržením (jak
to namítá i dovolatelka), které představují dva různé způsoby originárního
nabytí vlastnického práva, založeného celkově na odlišných podmínkách, mezi
nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba, dále, že svůj závěr o
tom, že každý ze žalovaných nabyl vlastnické právo k jednomu z pozemků na
základě vydržení, učinil, aniž v tomto ohledu provedl jakékoli dokazování, a to
jen na základě námitek žalovaných vznesených teprve v jejich písemných
závěrečných návrzích (přičemž žádné skutkové okolnosti k těmto námitkám
neuvedli), že se nezabýval personálním propojením označených společností z
hlediska jejich dobré víry a (ne)oprávněnosti držby obou původních pozemků. V naposledy uvedeném ohledu je třeba posoudit, zda - i kdyby byla K. při
uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 v dobré víře při nabytí vlastnického
práva k původním dvěma pozemkům, když je kupovala od správkyně konkursní
podstaty, jak oba žalovaní namítají - tato dobrá víra v oprávněnost držby
pozemků nezanikla již společnosti A.. (jejíž zakladatelkou a předsedkyní
dozorčí rady byla K.) v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 14 C 52/2001, když z citovaného vyjádření jmenované ze dne 24. 11. 2005 se podává, že byla informována o tom, že k oběma původním pozemkům byl
uplatněn restituční nárok dle zákona o půdě B. S., která kupní smlouvu
uzavřenou správkyní konkursní podstaty úpadce s K. považovala za neplatnou; v
tomto ohledu je tedy z tohoto spisu třeba zjistit, kdy žaloba (podaná již v
roce 2001) B. S. byla doručena K. a A., na základě níž se seznámily se
skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že jim pozemky
po právu patří (patřily). Z důvodu personálního propojení A. s W. pak bylo
nutné posoudit, zda W.
(jejíž místopředsedkyní představenstva byla od 21. 11. 2005 do 25. 9. 2014 K.) byla či nebyla v dobré víře v oprávněnou držbu obou
pozemků, která by v záporném případě mohla vést k závěru o nemožnosti vydržení
vlastnického práva k jednomu z pozemků W. Pro závěr o zániku dobré víry W.,
resp. jejího kolektivního statutárního orgánu, by mohla svědčit i ta okolnost,
že v období od 21. 11. 2005 do 20. 10. 2014 za tuto společnost jednali a
podepisovali předseda nebo místopředseda představenstva, každý samostatně, jak
z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá. Je možno poukázat i na to, že K. podala dne 1. 2. 2005 žalobu u Městského soudu
v Brně (vedenou pod sp. zn. 48 C 44/2005) proti B. S. o stanovení povinnosti
uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně převodu specifikovaných pozemků, k níž
doložila jednak rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno, ze
dne 26. 3. 2003, sp. zn. 3239/92/27-RBD,RN (pravomocné dne 3. 2. 2004),
týkající se restitučního nároku B. S. a původní žalobkyně a), žalobce b) a F. K., a dále předložila „prohlášení o společném záměru a postupu“ - dohodu o
narovnání vzájemných vztahů uzavřenou B. Sch., správkyní konkursní podstaty
úpadce, A. (zastoupenou předsedou představenstva K.) a K. (která je přílohou
spisu), v níž se B. S. zavázala ve prospěch A. vzdát se restitučních nároků
mimo jiné i ke všem částem původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, tedy před
tím, než A. tento pozemek vložila notářským zápisem do W. (jejímž předsedou
představenstva byl od 21. 11. 2005 K. a místopředsedkyní představenstva byla
K.). Závěr odvolacího soudu, že W., resp. žalovaný 2), nabyl pozemek p. č. XY
vydržením v roce 2010, tedy se započítáním doby, po kterou měla tento pozemek v
držbě jeho právní předchůdkyně A., je tak předčasný a tudíž nesprávný. Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát; stát proto může být i
subjektem držby. Platné právo v rozhodné době (tj. dne 29. 12. 2008, kdy byla
uzavřena kupní smlouva mezi W. a Českou republikou - Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky, která
je od svého zřízení dne 1. 3. 1995 organizační složkou státu) neupravovalo (a
ani dnes neupravuje) otázku, který orgán, jednající jménem státu, musí být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně existence výkonu práva, aby
držba státu byla oprávněná. O dobrou víru státu a o oprávněnou držbu však
nemůže jít, nebyl-li by stát se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
věc (v daném případě původní pozemek p. č. 1836/10) mu patří, již při uchopení
se držby. V dané věci by tedy bylo možno závěr o tom, že stát byl po dobu
trvání vydržecí lhůty se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné
nemovitosti patří, učinit jen v případě, že by bylo zjištěno, že v dobré víře
byl stát (státní orgán jednající jeho jménem) již při nabytí držby (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1115/2001). Takový závěr však odvolací soud neučinil.
Pokud vyšel z toho, že
stát je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, je-li v
dobré víře orgán realizující držbu bez ohledu na způsob nabytí držby státem,
spočívá jeho rozhodnutí i v tomto ohledu na nesprávném právním posouzení věci,
když skutečnosti, které by umožnily držbu státu prohlásit za oprávněnou,
doposud zjištěny nebyly [kromě toho bylo třeba zjistit rovněž i to, zda
Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky (ne)byla personálně
propojena s W.]. V důsledku jiného právního názoru dovolacího soudu bude v
dalším řízení třeba učinit i skutková zjištění ohledně nabytí držby státem. V případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná 1) nenabyla
vlastnictví k pozemku p. č. XY vydržením, bude namístě posoudit, zda
vlastnictví k tomuto pozemku nabyla originárně jako dobrověrný nabyvatel ve
smyslu závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 75/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a sp. zn. I. ÚS 2219/12, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013. Protože rozsudek odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, není ve výroku
II., jímž ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a II., správný, protože v tomto rozsahu nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku o věci samé,
jakož i v závislém výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a
žalovanými 1) a 2) o nákladech řízení před soudy všech stupňů, zrušil a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž pro předčasnost řešil další otázky dovolatelů nastíněné v obou
dovoláních. Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou pro odvolací soud závazné (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř. o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
obou dovolacích řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu