28 Cdo 2235/2019-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce: Cisterciácké opatství Porta Coeli, se sídlem v Předklášteří,
Porta Coeli 1001, identifikační číslo osoby (IČO): 004 06 147, zastoupeného
JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41,
proti žalovaným:
1) RAMICO spol. s r. o., se sídlem v Břeclavi, Husova 3136/25, IČO: 454 74
826, zastoupenému Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí
T. G. Masaryka 46/1, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42,
IČO: 697 97 111, za vedlejší účasti (na žalované straně): ALPINE PRO, a. s., se
sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, IČO: 499 70 321, o určení vlastnického
práva státu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 419/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2019,
č. j. 13 Co 111/2018-356, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným 1) a vedlejším
účastníkem se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádnému z
těchto účastníků.
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Brně (dále
jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále
jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 28. února 2018, č. j. 33 C 419/2015-289,
ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva České
republiky k pozemkům parc. č. st. XY, st. XY a XY v katastrálním území XY (dále
jen „předmětné pozemky“); dále odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení v
poměru mezi žalobcem a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, a ve
zbytku i tento nákladový výrok potvrdil (výroky II a III rozsudku odvolacího
soudu). Konečně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve
vztahu mezi žalobcem a jednotlivými žalovanými a vedlejším účastníkem (výroky
IV, V a VI).
Takto odvolací soud rozhodl o žalobě podané církevní právnickou osobou s
odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č.
428/2012 Sb.“). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětné
pozemky jsou původním majetkem církve a žalobce je ve vztahu k nim oprávněnou
osobou. Dané pozemky byly v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění do 31. 12.
2012), v rámci privatizace vloženy do majetku obchodní společnosti
Moravacentrum a.s. (nyní ALPINE PRO, a.s.) vzniklé dne 1. 1. 1994, která je
kupní smlouvou ze dne 20. 11. 1996 převedla na žalovaného 1). Na rozdíl od
soudu prvního stupně odvolací soud neměl za bezpečně prokázané, že by předmětné
pozemky byly dotčeny restituční výlukou podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb., což by ve spojení s dobrou vírou jejich nabyvatele
(žalovaného 1/, resp. vedlejšího účastníka) odůvodňovalo závěr o výjimečně
přípustném prolomení blokačního ustanovení. Neztotožnil se ani se závěrem soudu
prvního stupně o tom, že by žalovaný 1) mohl předmětné pozemky nabýt originárně
tzv. „od nevlastníka“ toliko na základě dobré víry v zápis do katastru
nemovitostí ve smyslu té rozhodovací praxe, jež i podle právní úpravy účinné do
31. 12. 2013 připustila tento způsob nabytí vlastnického práva. Napadený
rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil jako ve výroku věcně
správný proto, že žalovaný 1) vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl
vydržením, jelikož vydržecí doba uplynula nejpozději v roce 2006 (tedy 10 let
od uzavření kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem a žalovaným 1/), tudíž
dlouho před podáním žaloby v projednávané věci, v níž měl soud za prokázanou i
dobrou víru žalovaného 1) v nabytí vlastnictví, která nebyla v průběhu vydržecí
doby nijak zpochybněna (kdy ostatně ani žalobce neinformoval žalovaného 1/, ba
ani vedlejšího účastníka po uskutečněných dispozicích o tom, že předmětné
pozemky jsou původním církevním majetkem).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále jen jako „dovolatel“).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud
při řešení rozhodných právních otázek napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; v tomto směru dovolatel odkazoval na soudní
praxi, podle níž blokační ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vylučuje
privatizaci dotčeného majetku, a namítl, že ve sporu iniciovaném žalobou dle
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není místa pro posouzení,
jsou-li splněny podmínky restituce, když rozhodný je stav „ke dni doručení
restituční výzvy oprávněného povinnému“, pročež v probíhajícím řízení je
posuzování těchto podmínek „zcela irelevantní a minimálně předčasné“ (dovolatel
zde navíc za nesprávný výslovně označuje závěr odvolacího soudu, dle něhož
„podmínkou pro určení vlastnictví státu je, že žalobce, církevní subjekt,
prokáže vydatelnost předmětného pozemku v následném restitučním procesu“).
Dovolatel poukazuje i na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jehož
(dle mínění dovolatele) jednoznačná dikce zkoumání podmínek naturální restituce
nepřipouští a soudy nemají „pravomoc zákon měnit a doplňovat“. Za rozporný s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu považuje i
posouzení, že k prolomení účinků blokačního ustanovení (zde podle § 3 zákona č.
92/1991 Sb.) postačuje dobrá víra nabyvatele, jíž dle dovolatele nelze zhojit
absolutní neplatnost smlouvy. Namítá, že v daném případě právě jemu potenciálně
hrozí vyšší újma než žalovanému 1), neboť v případě neúspěchu žalovaného 1) ve
věci bude mít tento účastník právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči státu,
zatímco neuspěje-li žalobce, nebudou mu předmětné pozemky, které jsou pro
dovolatele „rozsáhlé a hodnotné“, vydány a nezíská za ně ani žádnou náhradu (s
ohledem na koncepci finanční náhrady dle § 15 zákona č. 428/2012 Sb.).
Dovolatel současně poukazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž se
povinná osoba v poměrech restitučních nemůže vůči oprávněné osobě dovolávat
vydržení vlastnického práva k věci. Dále nastoluje i otázku, zda byl žalovaný
1), resp. Jeho právní předchůdce, při nabytí pozemku v dobré víře, kdy
argumentuje tím, že dobrá víra právnické osoby se odvíjí od vědomosti
statutárních orgánů a je ji třeba hodnotit vždy objektivně, přičemž kritériem
zde je běžná (normální) opatrnost držitele; dle dovolatele je neudržitelný
závěr, že „údajně nikdo u 2. (nyní 1.) žalovaného a všech předchůdců netušil,
že by se mohlo jednat o pozemky odňaté klášteru“, jestliže se tyto pozemky
nacházejí v katastrálním území a obci XY a podstatnou náležitostí
privatizačního projektu je informace o způsobu nabytí privatizovaného majetku
státem a o majetku, který stát nabyl z vlastnictví církevních právnických osob.
Závěrem dovolatel brojí i proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí,
vytýkaje odvolacímu soudu, že nepřistoupil k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Nejvyšší soud se podobnými věcmi téhož žalobce zabýval v usneseních ze dne 19.
6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019, a ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1657/2019 (v obou věcech bylo i dovolání žalobce, s výjimkou argumentace
týkající se dobré víry žalovaného 1/, resp. jeho právního předchůdce, obsahově
totožné), v nichž se opětovně přihlásil k té rozhodovací praxi, dle níž lze
výjimečně zkoumat splnění podmínek naturální restituce i v řízení na podkladě
žaloby dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., pročež uvedl, že
dovolatelem zastávaný názor, že posuzování podmínek naturální restituce je v
tomto řízení „irelevantní a minimálně předčasné“, neplatí bez dalšího.
V posuzované věci ovšem odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o
absenci podmínek naturální restituce s tím, že by s ohledem na dobrou víru
žalovaného 1) jakožto nabyvatele předmětných pozemků bylo namístě prolomení
účinků blokačního ustanovení. Oproti soudu prvního stupně totiž odvolací soud
neměl ve vztahu k předmětným pozemkům skutečnosti o naplnění restituční výluky
dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za bezpečně
prokázané. Přípustnost dovolání proto nemůže být založena těmi námitkami, jimiž
dovolatel brojí proti posuzování splnění podmínek naturální restituce v řízení
iniciovaném žalobou dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nespočívá-li
napadené rozhodnutí na takovém právním posouzení. Nad rámec toho však dovolací
soud uvádí, že i dovolatelem odkazovaná rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 130/2018, 28
Cdo 4721/2016, 28 Cdo 4546/2015, 28 Cdo 86/2018, 28 Cdo 2497/2016, 28 Cdo
5036/2016, II. ÚS 2640/17, I. ÚS 349/17) připouští výjimečné prolomení
blokačního ustanovení, přičemž tento závěr nelze zvrátit ani poukazem na
imperativ výkladu restitučních předpisů co nejvstřícnějšího vůči oprávněným
osobám (srov. již výše odkazované rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1295/2019).
Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zejména z toho
důvodu, že měl za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný 1) nabyl
vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Dle dovolatele aplikace
institutu vydržení v posuzované věci není přípustná, přičemž v daném směru
dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně sp. zn. 28 Cdo
724/2010, 22 Cdo 2426/2015) a stanovisko Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st.
7/98), podle nichž se proti restitučnímu nároku uplatňovanému oprávněnou osobou
nemůže povinná osoba s úspěchem dovolávat vydržení. Uvedený závěr byl ovšem
formulován v diametrálně odlišných souvislostech, v nichž šlo o vydržení
namítané povinnou osobou podle restitučních předpisů s cílem znemožnit
restituci odkazem na uplynutí vydržecí doby, jejíž počátek byl by navíc datován
v tzv. rozhodné době (z hlediska restitučních předpisů). Naproti tomu v daném
případě žalovaný 1) není povinnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., pročež
na něj nelze výše uvedené závěry bez dalšího aplikovat (opět srov. např. již
shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1295/2019).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu naopak výslovně připouští vydržení
vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání
neplatného pro porušení blokačního ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018, a v něm odkazovaná
rozhodnutí); dovolací soud neshledává důvody pro odlišné posouzení této již
vyřešené právní otázky. Důsledku vydržení mohly ostatně oprávněné osoby (zde
žalobce) předejít poměrně jednoduše sdělením povahy dotčeného majetku jeho
nabyvatelům; dle skutkových zjištění odvolacího soudu v posuzované věci však
žalobce takové kroky před uplynutím vydržecí doby neučinil, a to ani vůči
žalovanému 1) ani vůči vedlejšímu účastníku, pročež i s ohledem na zásadu
„práva náležejí bdělým“ (vigilantibus iura scripta sunt) nejeví se závěr o
vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovaným 1) nespravedlivým.
Na tom nic nemění, že k samotnému podání žaloby o určení vlastnického práva
státu v době před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. žalobce nebyl aktivně
legitimován.
Závěr o vydržení předmětných pozemků (souladný s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, jak již bylo výše rozvedeno) nepopírá pak tu rozhodovací praxi (dle
dovolatele reprezentovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
326/2010 a 23 Cdo 185/98), podle níž blokační ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
92/1991 Sb. vylučuje privatizaci dotčeného majetku, neboť blokační ustanovení
sice působí neplatnost převodu blokovaného majetku, což však nebrání tomu, aby
později (při splnění zákonem stanovených předpokladů) došlo k nabytí
vlastnického práva vydržením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018); vydržení je totiž originárním způsobem
nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby, které
působí proti všem, včetně tzv. knihovních vlastníků, bez ohledu na to, od jaké
právní skutečnosti vlastnické právo odvozují, zda jim až do uplynutí vydržecí
doby svědčilo a zda byli v dobré víře o tom, že vlastníky jsou (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3202/2018). Je-li
napadený rozsudek odvolacího soudu založen na závěru o vydržení vlastnického
práva, nemůže mít v posuzované věci význam (napadené rozhodnutí na jejím řešení
nezávisí) ani otázka poměru újmy žalobce, nebudou-li mu předmětné pozemky
vydány, a újmy žalovaného 1), bylo-li by rozhodnuto o tom, že jejich vlastníkem
je Česká republika (tato otázka mohla by mít význam toliko v případě úvah o
prolomení účinků blokace).
Napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s rozhodovací praxí, dle
níž sama dobrá víra (případně účast „subjektů veřejnoprávní povahy“ na blokací
dotčeném právním úkonu) nemůže odvrátit následky blokačních ustanovení
(dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 4721/2016, 28 Cdo 86/2018, 28 Cdo 2497/2016, a nález Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 2640/17) a dle níž dobrá víra strany smlouvy nemůže zhojit její
absolutní neplatnost (dovolatel zde cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 724/2010, 2 Cdon 1659/97, 32 Cdo 4123/2010, 30 Cdo 3996/2014, a
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 311/05). Odvolací soud totiž nedospěl
k závěru o naplnění předpokladů prolomení blokačního ustanovení (natož toliko
na základě dobré víry nabyvatele, či z důvodu účasti subjektů veřejnoprávní
povahy na procesu privatizace) ani k závěru, že by dobrá víra nabyvatele
zhojila neplatnost smlouvy, když v bodě 23 odůvodnění výslovně uvedl, že se v
posuzované věci bez dalšího neprosadí ani závěry artikulované četnými
rozhodnutími Ústavního soudu i Nejvyššího soudu o možnosti originárního nabytí
vlastnického práva od tzv. nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis
do katastru nemovitostí.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani ty námitky, jejichž
prostřednictvím dovolatel kritizuje hodnotící závěr odvolacího soudu o dobré
víře žalovaného 1), s poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž
se dobrá víra právnické osoby odvíjí zásadně od vědomosti statutárních orgánů
společnosti (dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
427/2013, 22 Cdo 4057/2013), je ji vždy nutno hodnotit objektivně (sp. zn. 28
Cdo 86/2018) a zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv
způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost
o tom, že mu věc po právu patří (sp. zn. 22 Cdo 3537/2013); dovolatel zde
namítá, že již z názvu katastrálního území a obce (Předklášteří), kde se
předmětné pozemky nacházejí, musel někdo z představitelů žalovaného 1) tušit,
že se může jednat o původně církevní pozemky a že i z privatizačního projektu
bylo seznatelné, že se jednalo o původní církevní majetek. V rámci této své
argumentace dovolatel brojí proti skutkovým závěrům napadeného rozsudku
(dovozuje-li absenci dobré víry na straně žalovaného 1/ i s ohledem na jím
předestřené skutečnosti o umístění předmětných pozemků a obsahu privatizačního
projektu – dle odvolacího soudu bylo v privatizačním projektu deklarováno, že k
předmětným pozemkům nebyly a ani potenciálně nemohou být uplatněny restituční
nároky), jež nelze dovoláním účinně zpochybnit. Řešení otázky, byl-li držitel v
dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními
skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze
přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn.
28 Cdo 1865/2018, a rozhodnutí tam citovaná). Takovým defektem hodnotící úvaha
odvolacího soudu zjevně netrpí.
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §
237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nejsou, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již
vyřešené, měly být posouzeny jinak.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolatelem označená otázka
týkající se aplikovatelnosti ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o
nákladech řízení (které umožňuje soudu, jsou-li k takovému postupu splněny
zákonné předpoklady, nepřiznat úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů), a
to již proto, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání
proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce
bylo odmítnuto, žalovanému 1) v dovolacím řízení náklady nevznikly, náklady
vedlejšího účastníka (jenž prostřednictvím své zástupkyně podal stručné
vyjádření k dovolání, v němž se „plně ztotožnil“ se závěry soudů nižších
stupňů) nelze považovat za účelně vynaložené a náklady žalované 2) představuje
paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
K požadavkům na obsahové náležitosti (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se
odmítá dovolání, srovnej § 243f odst. 3 o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu