28 Cdo 1657/2019-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve
věci žalobce Cisterciáckého opatství Porta Coeli, IČ 00406147, se sídlem v
Předklášteří, Porta Coeli 1001, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem,
advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti žalovaným: 1)
Tišnovská dřevovýroba s.r.o., IČ 49432940, se sídlem v Tišnově, Ostrovec 1554,
zastoupená JUDr. Evženem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka
434/23, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 420/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2018, č. j. 13 Co 62/2018-260, t a k
t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) se právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nepřiznává žádnému z účastníků.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 13 Co 62/2018-260,
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19.
12. 2017, č. j. 29 C 420/2015-156, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o
určení, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále i jen
„předmětný pozemek“) je Česká republika, a dále v nákladových výrocích IV. a V.
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a zrušil nákladový výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
Odvoláním nenapadeným výrokem II. soud prvního stupně zastavil řízení o určení
vlastnického práva České republiky k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda
předpokladem určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne
29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen
„zákon č. 428/2012 Sb.“), je okolnost, že nárokovaný pozemek bude moci být
následně oprávněné osobě vydán. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, kterou citoval. Za
odchylný od jím citované rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu
považoval rovněž závěr odvolacího soudu, že prolomení blokačních účinků
ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby (dále jen – „zákon č. 92/1991 Sb.“), odůvodňuje dobrá víra
nabyvatele předmětného pozemku. Vytýkal, že v řešené věci nejsou dány
ojedinělé, výjimečné a mimořádné okolnosti odůvodňující prolomení blokačních
účinků uvedeného zákonného ustanovení a že odvolací soud postupoval
formalisticky, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Namítal rovněž, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe tím, že mu neposkytl poučení podle § 118a zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, jakož i tím, že při rozhodování o
náhradě nákladů řízení nepřistoupil k aplikaci § 150 uvedeného zákona.
Žalovaný 2) označil dovolání za nepřípustné a ztotožnil se s napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud sice setrvává na názoru, že v řízení o určení vlastnického práva
státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se primárně zkoumá, zda byla
věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských
společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou
osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu zásadně nelze
řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuelně navazujícím řízení o
vydání věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4721/2016, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, a ze dne 30. 5.
2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018), současně se však v rozhodovací praxi Nejvyššího
i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší
církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné
důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na
restituci jejich historického vlastnictví (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn.
28 Cdo 2284/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo nálezy
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, ze dne 21. 6. 2017,
sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 31, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17,
bod 16).
Konkrétně pak dovolací soud judikoval, že byl-li by v konkrétním případě
ekonomický přínos založený vydáním dotčených nemovitých věcí oprávněné osobě
dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by
zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního zákonného
ustanovení způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti
právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s
principem proporcionality (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.
2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a dále kupříkladu rozsudky téhož soudu ze dne
25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4687/2017, popřípadě jeho usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1865/2018). Může-li však zhojení nezákonnosti vzniklé porušením zákazu převádět
z majetku státu věci, jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské
společnosti, řády a kongregace, opodstatňovat zanedbatelnost prospěchu, který
by vydání daného statku mělo pro oprávněnou osobu, v porovnání s újmou, jež
vznikne dobrověrnému nabyvateli, tím spíše musí být prolomení blokačních účinků
alespoň potenciálně obhajitelné tam, kde vydání majetku oprávněné osobě vůbec
možné není, a proti ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě
zmírnění historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním
vlastníkům (újmu nabyvatele nevyvažuje prospěch církevní právnické osoby, nýbrž
jen majetkový zájem státu, který neplatnost převodu sám zapříčinil; srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018).
V řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy zajisté není úlohou
soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání
oprávněné osobě. Pakliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a
důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé
vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít
relevanci, neboť v závislosti na konkrétních okolnostech případu (zejména při
striktním zachování podmínky dobré víry osoby, na niž byl někdejší církevní
majetek v rozporu s blokačními ustanoveními převeden) mohou opodstatňovat
závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým vlastnictvím
církví a zachování platnosti právního úkonu, jímž bylo s dotčenými statky
disponováno (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4000/2018 citovaný
již výše).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že v situaci, kdy byla prokázána dobrá víra
původního nabyvatele i žalovaného 1) v to, že na ně byl předmětný pozemek
převeden platně, jakož i existence okolností vylučujících vydání dotčeného
pozemku žalující oprávněné osobě – nedostatek podmínek pro vydání předmětného
nezemědělského pozemku (evidovaného v katastru nemovitostí jako ostatní plocha)
vyžadovaných ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a překážka
zastavěnosti, resp. bezprostřední souvislosti, dotčeného pozemku se stavbami
vlastněnými žalovaným 1), tvořícími průmyslový areál, ve smyslu ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. – je namístě prolomení zákazu dispozic
s historickým vlastnictvím církví a zachování platnosti právního úkonu, jímž
bylo s předmětným pozemkem v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb.
disponováno, nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a
Ústavního soudu (včetně té, na niž poukazuje dovolatel), na které není důvodu
čehokoliv měnit, neodchyluje.
Kritizuje-li dovolatel, že mu odvolací soud neposkytl poučení ve smyslu § 118a
o. s. ř. a že svým formalistickým přístupem porušil jeho právo na spravedlivý
proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dlužno uvést, že
prostřednictvím těchto námitek předestírá vady řízení před soudy nižšího
stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li
dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich
prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Vytýkanými vadami
řízení ostatně netrpí.
Pro poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. zde totiž zjevně nebylo místa,
když existence překážky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jakož i nedostatek podmínek pro vydání
nezemědělského pozemku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.,
byly v řízení nepochybně prokázány. Žaloba tak byla zamítnuta nikoliv z důvodu
neunesení důkazního břemene, nýbrž na základě spolehlivě zjištěného skutkového
stavu, jenž umožnil poskytnutí právní ochrany dobrověrnému nabytí pozemku.
Účastníka přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl
dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2013, či jeho
usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 2237/2016). Závěry odvolacího soudu, respektující zákonnou úpravu a
výše citovanou ustálenou judikaturní praxi, vystavěné na důkladně zjištěném
skutkovém stavu věci a pečlivě odůvodněné v písemném vyhotovení rozsudku pak za
projev porušení práv dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod dozajista označit nelze (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, publikovaný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21/1995, či jeho usnesení ze dne 11.
12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání
ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nebyly.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení (pokládaje otázku existence důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu
ustanovení § 150 o. s. ř.), není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem
k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce
bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného 2) patří paušální náhrada za podání
vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o
stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení
v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a
exekučního řádu. Žalovanému 1) podle obsahu spisu v dovolacím řízení pak žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu