28 Cdo 1295/2019-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce: Cisterciácké opatství Porta Coeli, se sídlem v Předklášteří,
Porta Coeli 1001, identifikační číslo osoby: 004 06 147, zastoupeného JUDr.
Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti
žalovaným: 1) 4ENERGY s.r.o., se sídlem v Tišnově, Ostrovec 1554, identifikační
číslo osoby: 283 59 658, zastoupen JUDr. Evženem Rašovským, advokátem se sídlem
v Brně, Špitálka 434/23, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42,
identifikační číslo osoby: 697 97 111, o určení vlastnického práva státu,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 420/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2018, č. j.
13 Co 203/2018-449, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Evžena Rašovského, advokáta se sídlem v Brně, Špitálka 434/23.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen jako „soud
prvního stupně“) ze dne 27. června 2018, č. j. 34 C 420/2015-327, ve výroku I,
jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva České republiky k
pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“), a
ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a
žalovaným 1/ (v řízení před soudem prvního stupně označená jako žalovaný 2/) –
výrok I rozsudku odvolacího soudu; v nákladovém výroku III (jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2/) byl
rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn a dílem zrušen (v části, jíž bylo
rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a Českou
republikou – Státním pozemkovým úřadem) a současně bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení (výroky II, III, IV a V rozsudku odvolacího soudu).
Takto odvolací soud rozhodl o žalobě podané církevní právnickou osobou s
odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č.
428/2012 Sb.“). Považoval za nesporné, že předmětný pozemek je původním
majetkem církve a jako takový byl v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění do 31.
12. 2012), vložen do majetku obchodní společnosti Lesní společnost Jihomoravské
lesy, a.s., jež byla později sloučena se společností CE WOOD, a.s., od níž
pozemek nabyla na základě kupní smlouvy společnost Tišnovská dřevovýroba
s.r.o., která jej vložila do základního jmění žalovaného 1). Z provedených
důkazů měl za prokázané, že žalovaný 1) nabyl předmětný pozemek v dobré víře a
že jsou současně dány i další mimořádné důvody, pro které lze prolomit blokační
ustanovení (a dát průchod právu dobrověrného nabyvatele); ty spatřoval zejména
v tom, že v daném případě jednoznačně nejsou (ani nebudou) naplněny podmínky
naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde o pozemek zastavěný
(§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) a není dán ani předpoklad
vymezený § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (funkční souvislost nezemědělského
pozemku s nemovitou věcí, kterou již oprávněná osoba vlastní nebo která se jí
vydává dle tohoto zákona, případně její zákonem vymezené účelové určení v
rozhodném období). Tvrzení žalobce o možné budoucí změně poměrů označil
odvolací soud za ryze hypotetické, když v tomto směru rozhodné skutečnosti
(umožňující posouzení, že by nyní zjištěné překážky naturální restituce mohly v
přiměřené době pominout), nebyly prokázány.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále jen jako „dovolatel“).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud
při řešení rozhodných právních otázek napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; v tomto směru dovolatel odkazoval na soudní
praxi, podle níž blokační ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vylučuje
privatizaci dotčeného majetku, a namítl, že ve sporu iniciovaném žalobou dle
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není místa pro posouzení,
jsou-li splněny podmínky restituce, nejen proto, že rozhodný je stav „ke dni
doručení restituční výzvy oprávněného povinnému“, pročež v probíhajícím řízení
je posuzování těchto podmínek „irelevantní a minimálně předčasné“ (dovolatel
zde navíc za nesprávný výslovně označuje závěr odvolacího soudu, dle něhož
„podmínkou pro určení vlastnictví státu je, že žalobce, církevní subjekt,
prokáže vydatelnost předmětného pozemku v následném restitučním procesu“); v
tomto směru dovolatel poukazuje i na dikci ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb., jež dle jeho mínění zkoumání podmínek naturální restituce
nepřipouští. Za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
Ústavního soudu považuje i posouzení, že k prolomení účinků blokačního
ustanovení (zde podle § 3 zákona č. 92/1991 Sb.) postačuje dobrá víra
nabyvatele, jíž dle mínění dovolatele nelze zhojit absolutní neplatnost
smlouvy. Namítá, že v daném případě právě jemu potenciálně hrozí vyšší újma než
žalovanému 1), neboť v případě neúspěchu žalovaného 1) ve věci bude mít tento
účastník právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči státu, zatímco neuspěje-li
žalobce, nebude mu předmětný pozemek (který je pro dovolatele „rozsáhlý a
hodnotný“) vydán a nezíská za něj ani žádnou náhradu (s ohledem na koncepci
finanční náhrady dle § 15 zákona č. 428/2012 Sb.). Dovolatel současně poukazuje
na závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž se povinná osoba v poměrech
restitučních nemůže vůči oprávněné osobě dovolávat vydržení vlastnického práva
k věci. Dále nastoluje i otázku, zda byl žalovaný 1) při nabytí pozemku v dobré
víře, kdy argumentuje tím, že dobrá víra právnické osoby se odvíjí od vědomosti
statutárních orgánů, přičemž statutárními orgány nabyvatele byly „v době nabytí
předmětného pozemku druhým (nyní prvním) žalovaným“ osoby „žijící pouze několik
set metrů od cisterciáckého opatství Porta Coeli“, kdy je dle mínění dovolatele
nepravděpodobné, že by tyto osoby neznaly původ a povahu předmětného pozemku
jakožto historického církevního majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje
dovolatel za rozporné i s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž lze
na základě neunesení důkazního břemene účastníkem řízení rozhodnout jen za
podmínky, že dotčenému účastníku bylo soudem poskytnuto poučení podle
ustanovení § 118a o. s. ř. Závěrem brojí i proti nákladovým výrokům napadeného
rozhodnutí, vytýkaje odvolacímu soudu, že nepřistoupil k aplikaci ustanovení §
150 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně vychází z názoru, že v řízení o
určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se
primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných
církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu
převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu
zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuelně
navazujícím řízení o vydání věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018,
a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018), současně se však v rozhodovací
praxi Nejvyššího i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení
chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro
to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských
společností na restituci jejich historického vlastnictví (srovnej kupř.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne
23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3813/2017, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS
2166/10, ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 31, a ze dne 22. 6.
2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, bod 16).
Vzpomenout lze pak i tu konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž byl
artikulován závěr, že v těch případech, kde byl by ekonomický přínos založený
vydáním dotčených nemovitých věcí oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb.
nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s
ohledem na porušení blokačního zákonného ustanovení způsobilo dobrověrnému
nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s
těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality
(viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016, a dále kupříkladu rozsudky téhož soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn.
28 Cdo 5036/2016, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, popřípadě
jeho usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018). Může-li však
zhojení nezákonnosti vzniklé porušením zákazu převádět z majetku státu věci,
jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a
kongregace, opodstatňovat zanedbatelnost prospěchu, který by vydání daného
statku mělo pro oprávněnou osobu, v porovnání s újmou, jež vznikne dobrověrnému
nabyvateli, tím spíše musí být prolomení blokačních účinků alespoň potenciálně
obhajitelné tam, kde vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné není, a proti
ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě zmírnění
historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním
vlastníkům (újmu nabyvatele nevyvažuje prospěch církevní právnické osoby, nýbrž
jen majetkový zájem státu, který neplatnost převodu sám zapříčinil; srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018).
Ve sporu iniciovaném žalobou dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy
zajisté není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek
způsobilý vydání oprávněné osobě. Pakliže jsou však do řízení vnesena
jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede
spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům
bez dalšího upřít relevanci, neboť v závislosti na konkrétních okolnostech
případu (zejména při striktním zachování podmínky dobré víry osoby, na niž byl
někdejší církevní majetek v rozporu s blokačními ustanoveními převeden) mohou
opodstatňovat závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým
vlastnictvím církví a zachování účinků úkonu, jímž bylo s majetkem navzdory
blokačnímu ustanovení disponováno (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4000/2018 citovaný již výše).
Dovolatelem zastávaný názor, že v tomto řízení na pokladě žaloby dle § 18 odst.
1 zákona č. 428/2012 Sb. je zkoumání podmínek pro naturální restituci
„irelevantní a minimálně předčasné“, neplatí proto bez dalšího, neboť ve
výjimečných případech lze již v něm řešit i otázku, bude-li v případně
navazujícím „restitučním řízení“ možné předmětný majetek vydat oprávněné osobě.
Je-li napadený rozsudek založen na skutkových zjištěních (ta byla učiněna na
základě procesní aktivity žalovaných – napadené rozhodnutí tedy nespočívá na
závěru, že by podmínkou určení vlastnického práva státu bylo i důkladné
prověření veškerých podmínek naturální restituce majetku, vůči němuž se
vymezuje dovolatel), že žalovaný 1) nabyl předmětný pozemek v dobré víře a že
není možná naturální restituce předmětného pozemku oprávněnou osobou z důvodu
překážky zastavěnosti pozemku (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.),
resp. pro absenci podmínek dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
(přičemž dovolatel v řízení ani netvrdil, že by mělo v budoucnu dojít ke změně
těchto okolností – srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku), je napadený
rozsudek odvolacího soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (včetně té, na níž se odkazuje v podaném dovolání).
K argumentaci dovolatele, že z jazykového znění ustanovení § 18 odst. 1 zákona
č. 428/2012 Sb. neplyne oprávnění soudů zkoumat v tomto sporu naplnění podmínek
pro naturální restituci, lze poukázat např. i na nález pléna Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (bod 25), v němž bylo vyloženo, že účelem
blokačních ustanovení (uvedený nález se týkal § 29 zákona č. 229/1991 Sb.,
nicméně jeho závěry jsou uplatnitelné i ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 92/1991 Sb.) není toliko samotná „blokace“ určité části státního
majetku, tedy snaha o zachování majetkového statu quo, nýbrž zajištění
materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku
církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a
církvemi.
Proto je třeba odmítnout takovou interpretaci blokačních ustanovení, jež
vychází toliko z jejich jazykového znění a nerespektuje jejich smysl a účel,
jímž je zabezpečení majetkového substrátu pro vypořádání historického majetku
církví; je třeba dát přednost takovému výkladu, který umožňuje za mimořádných
okolností (např. nemůže-li být předmětný majetek oprávněné osobě vydán, přičemž
nabyvatel tohoto majetku byl v dobré víře) poskytnout ochranu právu
dobrověrného nabyvatele vlastnit majetek (srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, zejména body 27, 32).
V situaci, kdy je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že předmětný
pozemek by oprávněné osobě (žalobci) nebylo možné v restitučním řízení vůbec
vydat, nemá místa ani akcent dovolatele (který odůvodňuje i odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod
číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) na imperativ výkladu
restitučních předpisů co nejvstřícnější vůči oprávněným osobám.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s dalšími v dovolání
označenými rozhodnutími dovolacího soudu a Ústavního soudu. Cituje-li dovolatel
pasáže rozhodnutí (konkrétně sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, 28 Cdo 4546/2015, 28 Cdo
86/2018, 28 Cdo 2497/2016, 28 Cdo 5036/2016, II. ÚS 2640/17, I. ÚS 349/17),
podle nichž sama dobrá víra (případně ve spojení s účastí „subjektů
veřejnoprávní povahy“ na blokací dotčeném právním úkonu) nemůže odvrátit
následky blokačních ustanovení, pomíjí, že všechna zde odkazovaná rozhodnutí
současně připouštějí prolomení blokace za mimořádných okolností; odvolací soud
přitom v posuzované věci nedospěl k závěru o suspenzi účinků blokačního
ustanovení toliko na základě dobré víry nabyvatele, ani na základě skutečnosti,
že se na neplatném vkladu pozemku do majetku akciové společnosti v procesu
privatizace podílely subjekty veřejnoprávní povahy. Napadené rozhodnutí není v
rozporu ani s tou rozhodovací praxí, podle které dobrá víra strany smlouvy
nemůže zhojit její absolutní neplatnost (dovolatel zde cituje rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 724/2010, 2 Cdon 1659/97, 32 Cdo 4123/2010, 30
Cdo 3996/2014, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 311/05), jelikož na
takovém závěru napadené rozhodnutí ani není založeno (naopak odvolací soud v
bodě 27 odůvodnění výslovně uvádí, že se v nyní posuzované věci bez dalšího
neprosadí závěry artikulované četnými rozhodnutími Ústavního soudu i Nejvyššího
soudu o možnosti originárního nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka na
základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí). Rozhodnutí
odvolacího soudu nepopírá ani tu rozhodovací praxi (dle dovolatele
reprezentovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 326/2010 a 23 Cdo
185/98), dle níž blokační ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vylučuje
privatizaci dotčeného majetku; ačkoliv je privatizace blokací dotčeného majetku
zákonem zapovězena, rozhodovací praxe (jak již bylo rozvedeno výše) dospěla k
závěru, že za určitých mimořádných okolností lze chránit (upřednostnit) právo
nabyvatele tohoto majetku. Relevantní není ani odkaz dovolatele na judikaturu
Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 724/2010, 22 Cdo 2426/2015) a Ústavního soudu
(stanovisko Pl. ÚS-st. 7/98), podle nichž se restitučnímu nároku uplatňovanému
oprávněnou osobou nemůže povinná osoba s úspěchem dovolávat vydržení; na této
otázce (a na závěru o vydržení vlastnického práva žalovaným 1/) rozhodnutí
odvolacího soudu založeno není, nehledě na to, že dovolatelem odkazovaná
rozhodovací praxe se v těchto případech ani neuplatní, neboť dobrověrný
nabyvatel majetku (zde žalovaný 1/) není povinnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace (kdy dovolatel
odkazuje na rozhodnutí Ústavního sodu sp. zn. II. ÚS 2640/17, a rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 5036/2016), že zatímco žalovaný 1) by v případě
úspěchu žalobce ve věci měl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany
státu, žalobci hrozí újma (s tím, že jde o pozemek „rozsáhlý a hodnotný“);
rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno právě i na tom, že předmětný
pozemek by žalobci ani nemohl být pro zákonem stanovené překážky tak či tak
vydán.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani ty námitky, jejichž
prostřednictvím dovolatel kritizuje hodnotící závěr odvolacího soudu o dobré
víře žalovaného 1), s poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž
se dobrá víra právnické osoby odvíjí zásadně od vědomosti statutárních orgánů
společnosti (dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
427/2013, 22 Cdo 4057/2013), a kdy se namítá, že statutárními orgány nabyvatele
byly „v době nabytí předmětného pozemku druhým (nyní prvním) žalovaným“ osoby
„žijící pouze několik set metrů od cisterciáckého opatství Porta Coeli“, s tím,
že dobrou víru nutno vždy hodnotit objektivně (28 Cdo 86/2018) a dobrá víra
zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o
skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc
po právu patří (22 Cdo 3537/2013). V rámci této své argumentace dovolatel brojí
především proti skutkovým závěrům napadeného rozsudku (dovozuje-li absenci
dobré víry na straně žalovaného 1/ i s ohledem na jím předestřené skutečnosti o
místě bydliště některých jednatelů žalovaného 1/, resp. sídle společnosti
Tišnovská dřevovýroba s.r.o.). Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že
mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými
zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat
toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1865/2018, a rozhodnutí tam citovaná); takovým defektem hodnotící úvaha
odvolacího soudu zjevně netrpí.
Námitka dovolatele, že mu soudem nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s.
ř. pak vystihuje vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou
o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání
usuzovat nelze. Touto vadou však řízení před soudy nižších stupňů postiženo
není (a procesní postup soudu se tak nepříčí ani závěrům vysloveným Nejvyšším
soudem v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 3074/2017), jelikož rozhodnutím odvolacího soudu zjevně nebyl
popřen závěr, že založit rozhodnutí na tom, že jeden z účastníků neunesl
důkazní břemeno, lze přijmout jen tehdy, byl-li účastník, v jehož neprospěch má
být takto rozhodnuto, poučen podle ustanovení § 118a o. s. ř.; v posuzované
věci totiž nebylo rozhodnuto na základě neunesení důkazního břemene účastníkem
řízení, nýbrž na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu (srov. bod 26
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jenž za splnění dalších podmínek
(nemožnost restituce in natura) umožnil poskytnutí právní ochrany dobrověrnému
nabytí pozemku; pro poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. tedy zjevně
nebylo místa. Účastníka přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by
snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011,
uveřejněný pod č. 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016).
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §
237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nejsou.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolatelem označená otázka
týkající se aplikovatelnosti ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o
nákladech řízení (které umožňuje soudu, jsou-li k takovému postupu splněny
zákonné předpoklady, nepřiznat úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů), již
proto, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti
rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného 1),
jenž se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého zástupce, patří
odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4
písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.)
ve výši 714 Kč. Náklady žalované 2) pak představuje paušální náhrada (za podání
vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o
stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení
v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a
exekučního řádu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem (stručného) odůvodnění
usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej § 243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu