USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Hlavního města Prahy, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí
2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným: 1) E. F., 2)
M. P., 3) J. T. a 4) J. T., všem zastoupeným Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o určení vlastnického práva, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 57/2013, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 20 Co
241/2017-271,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 6 C 57/2013-188, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku ostatní
plocha, zapsaného na LV v k. ú. N. u Katastrálního úřadu pro P., Katastrální
pracoviště P., obec P., a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
17. 5. 2018, č. j. 20 Co 241/2017-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
ve věci samé potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení jen tak, že
žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně, jinak výrok potvrdil, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Šlo o spor o vlastnické právo k pozemku, užívanému jako veřejná cesta. Žalobce
uváděl několik právních titulů, na jejichž základě měl nabýt k pozemku
vlastnické právo. Odvolací soud opřel vyhovující rozsudek ze dne 14. 9. 2017,
č. j. 20 Co 241/2017-222, o zjištění, že žalobce pozemek vydržel, neboť jej
přinejmenším od 1. 1. 1992 do 1. 1. 2003 držel v dobré víře, že je jeho
vlastníkem. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo
170/2018, rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v
novém rozhodnutí odvolací soud uvedl, že „lze souhlasit s názorem žalobce, že
sporný pozemek vydržel již dne 1. 1. 1992“, neboť jej předtím držel po dobu
nejméně 10 let stát, který byl též v evidenci nemovitostí evidován jako jeho
vlastník. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací
soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné; napadené rozhodnutí není s judikaturou dovolacího
soudu v rozporu. Žalovaní netvrdí, že by v uplynulých desetiletích sporný pozemek drželi a
nepopírají držbu státu; tvrdí jen, že nebyla oprávněná. K tomu lze podotknout,
že podle judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22
Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, platí: „Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se
rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“. V takovém případě ovšem
platí, že pokud oprávněná osoba neuplatnila včas a řádně restituční nárok,
nemůže se svého vlastnictví domáhat (viz k tomu např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001).
Z tohoto hlediska se však odvolací soud věcí nezabýval; dovolací
soud se proto zabýval uplatněnými dovolacími důvody jen v rozsahu odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu. K námitce, že nebyl prokázán právní důvod, na jehož základě se žalobce chopil
držby: Odvolací soud s odkazem na zmínku v darovací smlouvě z 29. 10. 1992
uvedl, že „lze důvodně předpokládat, že pozemek byl vyvlastněn; jisté je, že
nejméně od roku 1973 byl veden jako vlastnictví státu, spravované místním
národním výborem (str. 6 dole a násl. rozsudku odvolacího soudu). V předchozím
rozhodnutí též dovolací soud upozornil na vyjádření žalovaných (č. l. 36), že
již v roce 1952 byli jejich právní předchůdci z nemovitosti „násilně
vystěhováni“. Pozemek je dlouhodobě užíván jako veřejná cesta. V první řadě je třeba uvést, že závěr, že pozemek byl vyvlastněn, je skutkovým
zjištěním, kterým je dovolací soud vázán. Byl-li pozemek vyvlastněn, pak jsou
ovšem úvahy o vydržení nadbytečné; vlastnictví státu by se opíralo o
vyvlastnění. Přesto odvolací soud opřel rozhodnutí o vydržení pozemku. Vzhledem k dlouhodobé držbě státu jako právního předchůdce není závěr
odvolacího soudu o tom, že držba státu byla oprávněná, zjevně nepřiměřený. „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy
časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty
nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním)
postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom,
kdo to tvrdí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1400/2004). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby
tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí
(rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo
417/98). Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu
skutečností, které mohou vést k odlišným závěrům; často lze s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou
víru držitele vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že
držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Z toho
důvodu také dovolací soud opakovaně vyslovil, že zpochybní otázku existence
dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy
soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (např. usnesení Nejvyššího
soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Tak tomu v dané věci není;
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu,
týkající se dlouhodobé držby. Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané
věci přinejmenším 30 až 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé
péči o majetek by totiž žalovaná strana nepochybně přistoupila k řešení věci,
pokud by sama měla již dříve za to, že žalobce užívá její pozemek. Lze uvést,
že na takto dlouhodobou držbu váže občanský zákoník č.
89/2012 Sb. mimořádné
vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu - § 1095 (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011; viz též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1124/2015, a řadu
navazujících rozhodnutí). Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, se uvádí: „Ze zjištěných skutkových okolností se
podává možnost, že držba žalobkyně byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení
(§ 1477 OZO), nicméně k tomu nedošlo proto, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. tuto možnost neznal a úprava v novém občanském zákoníku není dosud použitelná
(viz § 3066 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Je ovšem zjevné, že úprava
neumožňující uvést dlouhodobou - v dané věci trvající do vzniku sporu mezi
účastníky nerušeně přinejmenším 35 let - držbu vykonávanou „nikoliv v
nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním
principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v obecném občanském zákoníku a
nyní v § 1095 nového občanského zákoníku, a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo
mimořádné vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto
okolnost brát do úvahy“. V dané věci jsou významné tyto skutečnosti: Na pozemku je již řadu let veřejně
užívaná pozemní komunikace, kterou spravuje nyní žalobce, předtím tak činil
jeho předchůdce, stát, a to přinejmenším od roku 1973, kdy byla komunikace
rekonstruována, zřejmě však podstatně déle. Žalovaní se až do roku 2004
tvrzeného vlastnictví nedomáhali, nežádali jeho vrácení v restituci a ani se
jako vlastníci nechovali (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Za této
situace není úvaha o dobré víře držitele – státu – a žalobce jako jeho nástupce
zjevně nepřiměřená. Dovolatelé sice odkazují na rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl
odvolací soud odchýlit, neuvádí však, v čem konkrétně měla tato odchylka
spočívat. Rozhodnutí 22 Cdo 417/2001 nebylo nikdy vydáno (jde patrně o
překlep), další uvedená rozhodnutí se netýkají speciálního případu dlouhodobé,
desítky let trvající pokojné držby. A právě takové případy řeší výše uvedená
judikatura Nejvyššího soudu podstatně benevolentněji, než případy držby
přesahující vydržecí dobu o několik let; s touto judikaturou je rozhodnutí
odvolacího soudu v souladu. Dovolatelé dále namítají, že soud pochybil, když se nezabýval postavením
dovolatelů 1) a 2); přitom jsou osobami, které nenabyly vlastnické právo
stejným způsobem, a jejich postavení může být odlišné. Dovolacímu soudu však
není zřejmé, jak by se tato skutečnost měla projevit na vydržení vlastnického
práva žalobcem. Vydržení je originární způsob nabytí vlastnického práva na
základě dlouhodobé kvalifikované držby a působí proti všem, i proti tzv. knihovním vlastníkům, bez ohledu na to, od jaké právní skutečnosti vlastnické
právo odvozují a zda jim až do uplynutí vydržecí doby svědčilo.
Jestliže ten,
kdo celou věc drží, splní podmínky vydržení, pak je lhostejné, jakým způsobem
dosavadní vlastníci věc nabyli a v případě, že držiteli nebyli (a to v dané
věci nebyli, ostatně jinak by nemohl být držitelem žalobce), je jejich ev. přesvědčení a dobrá víra o tom, že vlastníky jsou, nevýznamné, pokud je vůči
držiteli neprojeví. Jde tak o skutečnost právně nevýznamnou. Pro ilustraci:
Pozemek je ve spoluvlastnictví tří osob; jedna spoluvlastnický podíl koupila,
druhá jej nabyla děděním a třetí jej v minulosti vydržela. Jestliže se však
kvalifikované držby celého pozemku chopí někdo jiný, pak pozemek po uplynutí
vydržecí lhůty vydrží, a je lhostejné, jak a kdy nabyli dosavadní
spoluvlastníci svůj podíl. Tvrzení pod bodem 3) dovolání je právně nevýznamné; dovolatelé tvrdí, že
žalobce musel poznat, že není vlastníkem, „již v souvislosti s vytvořením
geometrického plánu;
podle rozsudku odvolacího soudu však žalobce vydržel již 1. 1. 1992 při
započtení držby státu. Ostatně to, zda žalobce něco „musel vědět“, je skutkovým
zjištěním. Ke skutkovým námitkám se odkazuje na to, co již bylo uvedeno v předchozím
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 170/2018; v
dovolacím řízení nejsou přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.