Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ž. F., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 11 Tdo 132/2024-1367, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2023, č. j. 15 To 66/2023-1165, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 18. 5. 2023 č. j. 98 T 9/2022-1052 uznána vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se stěžovatelka dopustila společně s dalšími čtyřmi obžalovanými. Soud prvního stupně stěžovatelce za shora uvedený zločin uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon ji zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Soud uložil stěžovatelce rovněž ochranné opatření zabrání věci, resp. věcí, jež ve výroku svého rozsudku konkretizoval. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byli uznáni vinnými také další čtyři obžalovaní.
2. Proti rozsudku podala stěžovatelka, dva obžalovaní a státní zástupkyně odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl rozsudkem ze dne 8. 9. 2023 č. j. 15 To 66/2023-1165, tak, že z podnětu odvolání stěžovatelky napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že ji uznal vinnou shodným skutkem, přičemž napravil jen zřejmou vadu výroku o vině spočívající v nesprávném označení dílčích jednání stěžovatelky. Odvolací soud předmětný skutek právně kvalifikoval shodně jako soud prvního stupně, tj. jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a za tento zločin stěžovatelce uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Dále odvolací soud uložil stěžovatelce trest propadnutí věci i ochranné opatření zabrání věci. Týmž rozsudkem pak odvolací soud rozhodl o odvoláních dalších spoluobžalovaných a státní zástupkyně.
3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2024 č. j. 11 Tdo 132/2024-1367 odmítl. Stejným usnesením k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému ve prospěch stěžovatelky zrušil jeden z výroků rozsudku odvolacího soudu o trestu propadnutí věci
4. Stěžovatelka se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Skutek byl podle stěžovatelky nesprávně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, tedy jako čin spáchaný ve spojení s organizovanou zločineckou skupinou působící ve více státech. Podle stěžovatelky nebyla splněna podmínka působení ve více státech a závažnost skutku zcela jistě nedosahovala intenzity sofistikovaného organizovaného obchodu s narkotiky.
6. Stěžovatelka dále upozorňuje, že podle skutkové věty spoluobžalovaný nakoupil tablety léku Efedrina Arena v Polsku a následně je dovezl do České republiky. Trestní zákoník však v návětí § 283 nezmiňuje, že by bylo trestné nakládání s léčivem, které spoluobžalovaný v Polsku koupil. Otázka tedy zní, kdy se z léčiva stane prekurzor, což je dle judikatury až varem. Pokud se stalo léčivo prekurzorem až na území České republiky, nemohla být splněna podmínka působení ve více státech.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Namítá-li stěžovatelka, že soudy nesprávně posoudily naplnění znaku organizované skupiny působící ve více státech, polemizuje tím s aplikací právní normy na úrovni podústavního práva. Soudy se naplněním tohoto znaku velmi obsáhle zabývaly (srov. bod 32 až 36 usnesení Nejvyššího soudu a bod 17 a 31 usnesení vrchního soudu) a jejich závěrům nemůže Ústavní soud nic vytknout. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by soudy rozhodly v rozporu se závěry ustálené judikatury (např. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 1481/09 , usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/24 , stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2018), neboť v dané věci byly splněny podmínky pro naplnění znaku organizované mezinárodní skupiny (opakovanost jednání, konspirativní způsob komunikace, poměrně sofistikovaná organizace a rozdělení rolí, častější distribuce zboží a peněz přes hranice) prokazatelně působící na území České republiky a Polska, tedy ve více státech. Obecné soudy v uvedených částech odůvodnění podrobně vypořádaly i námitku stěžovatelky týkající se nakládání s léčivem, a nikoli prekurzorem.
Jejich závěry lze shrnout tak, že nakládání s léčivem obsahujícím efedrin a pseudoefedrin k výrobě omamných a psychotropních látek, a nikoli k léčebným účelům je jednáním relevantním z hlediska § 283 trestního zákoníku. Pokud stěžovatelka (spolu s ostatními obžalovanými) vyráběla drogu metamfetamin z léčiv opatřovaných za tím účelem z Polska, naplnila svým jednáním kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podle uvedeného ustanovení. Okamžik, kdy se účinná látka z dovezeného léčiva formálně označuje za prekurzor, nemá vliv na vysokou společenskou škodlivost jednání ani na právní kvalifikaci.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Žádost o odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti. V situaci, kdy stěžovatelka podle adresy uvedené v ústavní stížnosti již výkon trestu odnětí svobody v době jejího podání nastoupila, ztrácí návrh na odklad jeho výkonu smysl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu