Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Uchytila, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2024, č. j. 30 Cdo 1583/2024-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 69 Co 7/2024-91, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2023, č. j. 15 C 25/2023-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud si za účelem posouzení věci vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 15 C 25/2023, z něhož se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel se jako žalobce žalobou u obvodního soudu domáhal zaplacení částky 106 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 219/2005. Svůj nárok ve výši 228 250 Kč stěžovatel nejprve uplatnil dne 1. 2. 2023 u České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti"), které dne 7. 2. 2023 ve věci vydalo stanovisko, v němž uznalo nesprávný úřední postup a přiznalo stěžovateli za 14 let nepřiměřené délky řízení přiměřené zadostiučinění ve výši 172 900 Kč. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), neboť dospěl stejně jako Ministerstvo spravedlnosti k výsledné částce 172 900 Kč, která byla již stěžovateli přiznána a vyplacena, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit Ministerstvu spravedlnosti jako žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že Ministerstvo spravedlnosti je povinno zaplatit stěžovateli částku ve výši 79 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 2. 8. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku; ve zbývajícím rozsahu výrok I. rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že Ministerstvo spravedlnosti je povinno zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 22 570 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Městský soud v poučení uvedl, že ve věci lze podat dovolání.
4. Stěžovatel napadl výrok I. rozsudku městského soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Dovolání stěžovatele proti části výroku I. rozsudku městského soudu podle Nejvyššího soudu není přípustné, neboť k podání dovolání proti této části výroku není stěžovatel subjektivně oprávněn, jelikož dovolání může podat jen účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). Předmětnou částí výroku I. rozsudku městského soudu však bylo žalobě stěžovatele (co do části požadovaného nároku) vyhověno.
Dovolání stěžovatele proti části výroku I. rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku obvodního soudu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 26 600 Kč s příslušenstvím, pak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dle kterého není dovolání podle § 237 občanského soudního řádu přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele zčásti proto, že stěžovatel nebyl subjektivně oprávněn k podání dovolání a zčásti z důvodu majetkového cenzu. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že se řídil poučením uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, kde bylo uvedeno, že ve věci lze podat dovolání a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3285/22 , z něhož dovozuje, že ústavní stížnost není opožděná. Stěžovatel dále poukazuje na zvláštní povahu řízení o náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, z něhož má vyplývat, že dovolání v jeho věci bylo přípustné.
6. K samotnému průtažnému řízení stěžovatel uvádí, že se týkalo nahrazení projevu vůle spoluvlastníků bytového domu v X. při přijetí prohlášení vlastníka. Dům je rozdělený na byty, k nimž vlastnické právo vzniklo před nabytím účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., avšak spoluvlastníci domu do současnosti pro neshody o vymezení jednotek, velikosti spoluvlastnických podílů a rozsahu společných částí budovy nepřijali prohlášení vlastníka. Průtažné řízení trvá ke dni podání ústavní stížnosti déle než 19 let. Stěžovatelova účast v průtažném řízení již naštěstí skončila, neboť svůj byt prodal jiné spoluvlastnici domu. Stěžovatel považuje za spornou výši zadostiučinění, která mu náleží.
7. Stěžovatel tvrdí, že průtažné řízení pro něj mělo zvýšený význam, neboť se dotýkalo jeho soukromého života, což odůvodňuje navýšení základní částky zadostiučinění. Soudy však shledaly, že význam řízení pro stěžovatele byl standardní, a proto základní částku nenavýšily. Stěžovatel proto poukazuje na ochranu obydlí, kde se odehrává soukromý a rodinný život jednotlivce. Z důvodu neustálých konfliktů se sousedy stěžovatel nemohl vést v poklidu svůj soukromý a rodinný život.
8. Soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , z něhož vyplývá, že soudy musí posoudit jak typový význam řízení, tak i subjektivní význam řízení, tj. je nutno posoudit tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, avšak pouze tehdy, tvrdí-li něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení. Z napadených rozsudků není patrné, že by se soudy zabývaly typovým významem průtažného řízení, a ani neuvedly, proč neshledaly zvýšený typový význam.
9. Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil, kdy se Ministerstvo spravedlnosti dostalo do prodlení se zaplacením žalované částky. Městský soud uzavřel, že se jmenovaný dostal do prodlení až dne 2. 8. 2023, tj. následující den po uplynutí doby 6 měsíců poté, co stěžovatel žalovaný nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti. Zaujal tak odlišný názor než obvodní soud, který za počátek prodlení považoval již den 8. 2. 2023, tj. den následující poté, co se do dispoziční sféry stěžovatele dostalo sdělení Ministerstva spravedlnosti o tom, že stěžovateli zaplatí pouze část požadovaného zadostiučinění. Stěžovatel uzavírá, že správná interpretace § 15 zákona č. 82/1998 Sb. je ta, kterou učinil obvodní soud. Nepřípustný výklad městského soudu zasáhl do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
10. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti, které se však nevyjádřilo, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
11. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že jelikož ve svém rozsudku rozhodl o částce převyšující 50 000 Kč, domnívá se, že dovolání je přípustné. Jde-li o jednotlivá kritéria při posouzení odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, účastník uvádí, že předmětu průtažného řízení přiznal typově standardní význam, neboť je zavádějící, že by v dané věci šlo o ochranu domova, když nešlo o změnu rozsahu vlastnictví jednotek a velikosti podílů vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku. Účastník poukazuje na skutečnost, že stěžovateli se celkově dostalo odškodnění ve výši 252 700 Kč za nepřiměřenou délku řízení, a tudíž nemohlo dojít k zásahu do jeho základních práv. Městský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Nejvyšší soud uvádí, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto v souladu s konstantní judikaturou k předmětné otázce, která je v odůvodnění napadeného usnesení citována. Argumentaci stěžovatele usnesením sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 považuje účastník řízení za zcela nepřípadnou, a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Stěžovatelce byla uvedená vyjádření zaslána k případné replice, jíž stěžovatelka využila. Stěžovatelka ve své replice setrvává na své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti.
14. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud musel v prvé řadě posoudit, zda lze ústavní stížnost považovat za včasnou vůči všem napadeným rozhodnutím, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné ze zákona, tj. z důvodů, které nezáležely na vlastním posouzení Nejvyššího soudu.
17. Stěžovatel namítá, že se řídil (nesprávným) poučením městského soudu tom, že dovolání v daném případě přípustné je. K ústavněprávní relevanci nesprávného poučení soudu o možnosti podat opravný prostředek k soudu vyšší instance Ústavní soud uvádí, že povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá mimo jiné z čl. 36 odst. 1 Listiny a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (srov. nález ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 356/22 či nález ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 1140/22 ). Ve své judikatuře Ústavní soud pravidelně judikuje, že je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a z něj vyplývajícího práva na přístup k soudu, dostane-li se účastníkovi řízení nesprávné poučení o nemožnosti podat opravný prostředek v jeho věci, a ten opravný prostředek s důvěrou v toto nesprávné poučení jako akt orgánů veřejné moci nepodá [viz např. nálezy ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3659/19 (N 93/100 SbNU 120), ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 3552/19 (N 151/101 SbNU 58) či ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. II. ÚS 1575/20 (N 166/101 SbNU 154)]. V posuzované věci je situace opačná, neboť stěžovatel byl nesprávně poučen o tom, že dovolání v jeho věci podat lze, ačkoliv tomu tak nebylo. Tímto postupem se však stěžovatel dostal do procesní situace, kdy je ústavní stížnost projednatelná pouze vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kdežto vůči rozsudkům nižších soudů jde o návrh opožděný. Ústavní soud však zdůrazňuje, že účastníkovi řízení nelze klást k tíži pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, jestliže z něj účastník řízení vyšel (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 9. 2014 ve věci Gajtani proti Švýcarsku, stížnost č. 43730/07, § 61 až 77). Ústavní soud tedy uzavírá, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovateli (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, neboť postupoval v souladu s (byť nesprávným nebo nepřesným) poučením soudu, přičemž nelze odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 3514/19 či nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 397/06 ). Ústavní soud tudíž neměl jinou možnost než ústavní stížnost přezkoumat i ve vztahu k napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
18. Ústavní soud se tedy nejprve zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22 ).
19. V předmětné věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné ze zákona. Stěžovatel napadl výrok I. rozsudku městského soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Dovolání stěžovatele proti části výroku I. rozsudku městského soudu podle Nejvyššího soudu není přípustné, neboť k podání dovolání proti této části výroku, není stěžovatel subjektivně oprávněn, jelikož dovolání může podat jen účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). Předmětnou částí výroku I. rozsudku městského soudu však bylo žalobě stěžovatele (co do části požadovaného nároku) vyhověno.
20. Dovolání stěžovatele proti části výroku I. rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku obvodního soudu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 26 600 Kč s příslušenstvím, pak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dle kterého není dovolání podle § 237 občanského soudního řádu přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakých důvodů není dovolání stěžovatele přípustné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele ze zákonných důvodů vylučujících přípustnost dovolání. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy stěžovateli nebyl svévolně upřen přístup k soudu, který mu zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, z něhož by mělo vyplývat, že v případě řízení o náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení by mělo být dovolání přípustné (byť na něj v daném případě dopadá výluka ze zákona podle § 138 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). Ústavní soud se však s touto námitkou neztotožňuje. Uvedené usnesení se týkalo výpočtu odměny advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a právní závěr, který z něj stěžovatel dovozuje, zde nenalezneme.
22. Ve vztahu k rozsudkům městského a obvodního soudu stěžovatel namítá, že průtažné řízení pro něj mělo zvýšený význam, neboť se dotýkalo jeho soukromého života, což odůvodňuje navýšení základní částky zadostiučinění. Soudy však shledaly, že význam řízení pro stěžovatele byl standardní. Dále soudy údajně nepostupovaly v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , z nějž vyplývá, že soudy musí posoudit jak typový význam řízení, tak i subjektivní význam řízení, tj. je nutno posoudit tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, avšak pouze tehdy, tvrdí-li něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení.
23. Ústavní soud ve své judikatuře uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [např. nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643)]. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna.
24. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se tím, zda obecný soud při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, nelze-li příslušné závěry soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy, pak by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. V posuzované věci však k žádnému, natož extrémnímu výsledku, nedošlo, jak bude popsáno níže.
25. K uvedeným konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že stěžovatel tyto námitky řádně neuplatnil v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém odvolání, kde namítal toliko skutečnost, že obvodní soud stěžovateli výši odškodnění snížil o 20 % z důvodu projednání věci ve třech stupních soudní soustavy a o dalších 20 % z důvodu složitosti věci. Naopak ve svém odvolání stěžovatel kvitoval zvýšení celkové částky o 5 %. Odvolací argumentace stěžovatele tedy směřovala čistě proti snížení výše odškodnění celkem o 35 % (viz č. l. 74 a 75 zapůjčeného spisu). Z rozsudku obvodního soudu se podává, že stěžovatel vyšší význam řízení netvrdil (bod 11. rozsudku obvodního soudu), což stěžovatel následně ve svém odvolání nikterak nerozporoval. Stěžovatel sice ve své žalobě uvedl, že řízení pro něj mělo zvýšený význam z důvodů neustálých konfliktů v domě, avšak tuto tvrzenou důležitost předmětu řízení nikterak nepromítl do výpočtu částky, kterou následně požadoval. Ve věci proběhlo jednání před obvodním soudem dne 6. 10. 2023 (č. l. 61) a dne 12. 10. 2023 (č. l. 67) za účelem vyhlášení rozsudku, přičemž z protokolů o těchto jednáních taktéž nevyplývá, že by stěžovatel tvrdil (natož prokázal) zvýšený význam řízení pro svoji osobu, toliko se vyjadřuje výlučně k výpočtu Ministerstva spravedlnosti, které stěžovateli přiznalo a vyplatilo částku ve výši 172 900 Kč. Jeho argumentace směřovala proti snížení základní částky ve výši 247 000 Kč z důvodu složitosti věci, projednání věci na třech stupních soudní soustavy a z důvodu tzv. sdílené újmy. Obvodní soud v napadeném rozsudku výslovně uvádí, že při stanovení výše zadostiučinění přihlédl ke všem konkrétním okolnostem, ke složitosti řízení, k jednání žalobců, jak tito přispěli k průtahům a zda využili dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, jakož i k významu předmětu řízení pro žalobce.
26. Odvolací řízení ve věci proběhlo bez nařízení jednání, s čímž stěžovatel souhlasil. Podkladem pro vydání napadeného rozsudku tedy ze strany stěžovatele bylo toliko odvolání, z něhož však, jak je uvedeno výše, nevyplývá, že by stěžovatel jakkoliv rozporoval význam řízení tak, jak jej vyhodnotil obvodní soud.
27. Argumentuje-li stěžovatel nálezem sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , z tohoto nálezu vyplývá, že při hodnocení významu řízení pro poškozeného jde o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování. K těmto typovým aspektům může přistoupit i tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, avšak pouze tehdy, tvrdí-li něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku, jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení, byly postaveny najisto.
V takovém případě musí poškozený toto své tvrzení prokázat, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých typů řízení či typových okolností na straně účastníka. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění. Z uvedeného lze jasně dovodit, že byl-li význam řízení pro stěžovatele mimořádný či vyšší než typový, stěžovatel měl tuto skutečnost jasně sdělit (tvrdit) soudu a prokázat jej.
Stěžovatel sice ve své žalobě uvedl, že význam řízení je pro něj zvýšený, neboť docházelo v místě jeho obydlí ke konfliktu se sousedy, avšak soudy toto tvrzení zhodnotily jako průkaz standardního významu řízení pro stěžovatele, což stěžovatel dále nerozporoval a napadá tuto skutečnost až nyní ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel měl možnost toto své tvrzení prokázat zejména při jednání před obvodním soudem, a v podaném odvolání, kde brojil proti rozsudku obvodního soudu, z nějž jasně vyplývalo, že význam řízení pro stěžovatele hodnotí jako standardní.
Tuto námitku použil následně ve svém dovolání, o němž se domníval, že není nepřípustné ze zákona (z důvodu vadného poučení městským soudem), avšak to nic nemění na tom, že se v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , který sám na podporu své argumentace předkládá, nezasadil o prokázání tvrzeného zvýšeného významu řízení pro svou osobu. Městský soud tedy nepochybil, když významu řízení pro stěžovatele nepřiřkl zvýšenou důležitost, neboť se o této námitce neměl ani možnost dozvědět, když stěžovatel tuto námitku ve svém odvolání ani implicitně nezmínil.
28. Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil, kdy se Ministerstvo spravedlnosti dostalo do prodlení se zaplacením žalované částky. Městský soud uzavřel, že se jmenované dostalo do prodlení až dne 2. 8. 2023, tj. následující den po uplynutí doby 6 měsíců poté, co stěžovatel žalovaný nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti. Zaujal tak dle stěžovatele odlišný názor než obvodní soud, který za počátek prodlení považoval již den 8. 2. 2023, tj. den následující poté, co se do dispoziční sféry stěžovatele dostalo stanovisko Ministerstva spravedlnosti o tom, že stěžovateli zaplatí pouze část požadovaného zadostiučinění.
Ústavní soud především podotýká, že obvodní soud k této námitce žádný právní názor nezaujal, neboť žaloba stěžovatele byla zamítnuta, tudíž otázkou případného prodlení se obvodní soud logicky nikterak nezabýval. Městský soud tak rozhodně nezaujal odlišný právní názor než obvodní soud. Naopak městský soud se v otázce prodlení řídil ustáleným výkladem k této právní otázce.
29. Výklad právní otázky, kdy se stát jako dlužník dostane do prodlení podle zákona č. 82/1998 Sb., je ustálen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 25 Cdo 2060/2001. V tomto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že z ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., v němž je uvedeno, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen, vyplývá, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu podle občanského zákoníku v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení.
Předmětná otázka byla podrobena i ústavně právnímu přezkumu v zamítavém nálezu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09
. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že z čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny plyne nutnost zvláštní veřejnoprávní regulace v oblasti práva na náhradu škody způsobené jednotlivci nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Důvodem je, na rozdíl od jiných subjektů práva, zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí. Automatické použití právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřené v občanském zákoníku jakožto základního kodexu upravujícího soukromoprávní vztahy, je tak vyloučené.
Ústavní soud tedy v tomto nálezu aproboval výklad Nejvyššího soudu týkající se otázky prodlení státu a vznik povinnosti státu jako dlužníka platit úroky z prodlení vyplývající z § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud k tomuto nyní v kontextu posuzované věci dodává, že takový výklad je ústavní konformní i s ohledem na čl. 1 Listiny, neboť žádosti o odškodnění jsou vyřizovány s různou rychlostí, a tudíž žadatelé, jejichž žádost by byla vyřízena velmi rychle (jak tomu bylo i v případě stěžovatele, tj. v řádu jednotek dní), by byli nedůvodně zvýhodněni (z hlediska nároku na úroky z prodlení) oproti žadatelům, jejichž žádost by byla vyřízena až na sklonku lhůty (příp. i po lhůtě, jak k tomu ne zcela výjimečně dochází), přičemž žadatelé nemají jakýkoliv vliv na to, jak rychle jejich žádost bude vyřízena.
Ústavní soud tedy považuje jasné stanovení okamžiku, kdy dojde ke vzniku nároku na úrok z prodlení, bez ohledu na to, jak rychle bude ze strany státu vyřízena žádost o odškodnění, za požadavek žádoucí a legitimní. Ustálenou soudní praxi vycházející z právního názoru Nejvyššího soudu uvedeného v rozsudku ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 hodnotí Ústavní soud jako ústavně konformní.
30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal napadená rozhodnutí z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu