Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. Davida Máši, advokáta, zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013 č. j. 8 Cmo 428/2012-102 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012 č. j. 55 Cm 250/2010-83, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů ("advokátní tarif"), takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodl, že se stěžovateli jako opatrovníku žalovaného Stepana Ilavskyi určuje odměna ve výši 3 060 Kč a to dle ustanovení § 7 bodu 1 ve spojení s § 9 odst. 5 a § 11 písm. a), d), f) a g) advokátního tarifu. Vrchní soud v Praze poté též ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a do legitimního očekávání nabytí majetku a práva na ochranu majetku, garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do "legitimního očekávání na ústavní aplikaci právních předpisů a na respektování nálezů Ústavního soudu obecnými soudy". Má za to, že ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu je protiústavní, neboť zakládá ve prospěch státu ničím neodůvodněnou nerovnost v odměňování, odměna stanovená (za stejnou práci) je podle tohoto ustanovení diskriminačně nízká a toto odlišení není ničím odůvodněné.
Stěžovatel též uvádí, že oba soudy opakovaně upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 15/99 podle něhož paušální náhrada hotových výdajů náleží i za úkony právní pomoci, které nejsou ve výčtu úkonů advokátního tarifu, avšak s touto námitkou se odvolací soud nikterak nevypořádal.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud taktéž opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Jelikož stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů tím, že jim vytýká neústavní interpretaci stanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, je v této souvislosti určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, směřující proti rozhodnutím týchž soudů, o které Ústavní soud již dříve rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. III.
ÚS 320/12 odmítl, když dospěl k závěru, že "určení takové tarifní hodnoty, ze které se odvíjí odměna opatrovníka - advokáta, právě s ohledem na důvody a účel ustanovení opatrovníka nelze považovat za diskriminační". Od tohoto závěru není důvodu se odchýlit, pročež protisměrně působící (opětovnou) kritiku stěžovatele akceptovat nelze. K tomu je přiléhavé dodat, že obsahově i právně shodnou problematikou se Ústavní soud již v minulosti zabýval, a to kupř. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 880/09 , sp. zn. I.
ÚS 2611/09 , sp. zn. II. ÚS 2722/09 , sp. zn. III. ÚS 84/10 , sp. zn. II. ÚS 647/10 , sp. zn. IV. ÚS 812/10 , sp. zn. III. ÚS 1292/10 , sp. zn. II. ÚS 881/11 , sp. zn. IV. ÚS 2530/12 či sp. zn. III. ÚS 2160/10 , v nichž ústavní stížnosti tamních stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl rovněž. Ústavní soud v těchto případech předně prohlásil interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. např. sp. zn. IV.
ÚS 880/09 ,
II. ÚS 2722/09 ,
III. ÚS 84/10 ,
IV. ÚS 812/10 ,
III. ÚS 1292/10 ); současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (např. sp. zn. III. ÚS 84/10 , sp. zn. IV. ÚS 812/10 a
III. ÚS 1292/10 ).
Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 15/99 je nepřípadný potud, že tam byla posuzována otázka nikoli odměny, nýbrž náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce (obhájce), a pro rovněž dovolávaný nález sp. zn. IV. ÚS 2380/08 platí, že se předmětné problematiky již netýká očividně vůbec.
Ústavní stížnost stěžovatele je tudíž návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v senátu a mimo ústní jednání usnesením odmítl a rovněž tak podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl i akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu