Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Chlebkem, advokátem, se sídlem Lesní 1828, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024, č. j. 8 Tdo 570/2024-1058, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2024, č. j. 6 To 64/2023-965, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 49 T 8/2023-886, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že po požití alkoholických nápojů řídil osobní vozidlo, dojel k nemocnici, kde se zapojil do konfliktu mezi jeho kamarádem a členy ostrahy nemocnice - poškozenými, následně odjel do místa svého bydliště, ve kterém se ozbrojil, vrátil se zpět k areálu nemocnice, kde s puškou v ruce a pistolí u pasu křičel po poškozených, aby si lehli na zem, vystřelil a řekl poškozené H., aby mu otevřela vjezdovou závoru, vjel do areálu nemocnice a následně jej opustil a v jízdě pokračoval do místa bydliště svého kamaráda. V důsledku jednání stěžovatele se minimálně u jednoho z poškozených rozvinula posttraumatická stresová porucha. Za to spolu s přečinem nedovoleného ozbrojování, za který byl již stěžovatel dříve odsouzen, krajský soud stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, trestu zákazu řízení motorových vozidel v trvání 1 roku a 6 měsíců a uložil mu trest propadnutí věcí.
2. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zamítl. Shledal, že krajský soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy logicky a přiléhavě hodnotil a zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K námitce stěžovatele, že byl nepříčetný v době páchání trestných činů, vrchní soud uvedl, že příčetnost stěžovatele plyne ze znaleckých posudků i ze způsobu jednání stěžovatele. Dále vrchní soud odmítl argumentaci stěžovatele, že si nemohl být vědom, že se u poškozeného rozvine posttraumatická stresová porucha. Stěžovatel si musel přinejmenším představovat následek jako možný vzhledem k povaze jeho jednání a ostatním okolnostem věci. Trest uložený krajským soudem je zákonný a přiměřený.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Souhlasil se závěry obou soudů nižších stupňů, které se podle něj řádně vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele a uložily stěžovateli zákonný a spravedlivý trest.
4. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud nijak neodůvodnil, proč považoval posttraumatickou stresovou poruchu vzniklou u poškozeného za těžkou újmu na zdraví. Nezkoumal, zda se v daném případě jedná o delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví. Tento nedostatek nenapravily ani vyšší soudy. Obecné soudy dále nedostatečně odůvodnily výrok o trestu a nedodržely zásady pro ukládání trestu, zejména zásadu trestat podobné případy podobně. Stěžovatel v řízení předložil s jeho věcí srovnatelný případ, ve kterém obžalovaný způsobil závažnější následek, ale byl odsouzen pouze k 5 letům trestu odnětí svobody.
Vrchní soud se komparací případů odmítl zabývat, Nejvyšší soud komparaci provedl nesprávně. Stěžovatel odkazuje i na další případy, ve kterých byli pachatelé odsouzení k mírnějším trestům. Obecné soudy měly trest stěžovatele mimořádně snížit, neboť se jednání dopustil v reakci na jeho předchozí konflikt s poškozenými a pouze za účelem pomoci kamarádovi, resp. ho nalézt. Celý incident navíc trval pouze krátkou dobu a stěžovatel byl doposud bezúhonný. Obecné soudy opomenuly provést stěžovatelem navržené důkazy - doplnění znaleckého zkoumání k omluvitelnému hnutí mysli u stěžovatele, doplnění znaleckého zkoumání k posttraumatické stresové poruše vzniklé u poškozeného, doplnění znaleckého zkoumání k věrohodnosti a výslech policisty.
6. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
7. Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že by se krajský soud nezabýval tím, zda posttraumatická stresová porucha vzniklá u poškozeného naplňuje znaky těžké újmy na zdraví. Z rozsudku krajského soudu plyne, že stěžovatel spáchal skutek dne 8. 6. 2022, dne 8. 8. 2023 poškozený vypověděl, že musel skončit s prací, nechodí cvičit, musel požádat o předčasný důchod (bod 4) a dne 20. 9. 2023 znalkyně potvrdila, že příznaky posttraumatické stresové poruchy jsou u poškozeného stále přítomny (bod 14). O dlouhodobě trvající vážné poruše zdraví vzniklé poškozenému v důsledku jednání stěžovatele proto nemůže být pochyb.
8. Výrok o trestu obecné soudy řádně odůvodnily a logicky a srozumitelně se vypořádaly s námitkami stěžovatele, které stěžovatel znovu opakuje ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal na jejich posouzení nic neústavního a na napadená rozhodnutí proto odkazuje. Konkrétně obecné soudy zdůraznily škodlivost jednání stěžovatele (bod 30 rozsudku krajského soudu, bod 30 usnesení vrchního soudu), na kterou stěžovatel nemá nadhled (bod 31 usnesení vrchního soudu). Odůvodnily, že stěžovateli je přitěžující okolností skutečnost, že trestné činy spáchal s rozmyslem a po předchozím uvážení, jakož i to, že spáchal trestných činů více (bod 33 rozsudku krajského soudu, body 30 a 31 usnesení vrchního soudu), a že ač byl stěžovatel dosud bezúhonný, nebyly naplněny výjimečné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody (bod 34 rozsudku krajského soudu, bod 32 usnesení vrchního soudu, bod 48 usnesení Nejvyššího soudu).
Obecné soudy dále stěžovateli vysvětlily, že trest nemohou zmírnit kvůli tomu, že trestná činnost stěžovatele byla reakcí na předchozí konflikt s poškozenými, neboť i kdyby stěžovatel vnímal jednání poškozených jako nepřiměřené, byla jeho reakce v podobě ozbrojeného vydírání naprosto neadekvátní (bod 30 usnesení vrchního soudu, bod 48 usnesení Nejvyššího soudu).
9. Vrchní soud i Nejvyšší soud provedly stěžovatelem požadovanou komparaci jeho věci s případem, který je podle stěžovatele srovnatelný. Řádně vyhodnotily, že jde o skutkově odlišnou věc, neboť oproti jednání pachatele ve srovnávaném případě se jednání stěžovatele odehrálo před nemocnicí a stěžovatel byl ozbrojen střelnými zbraněmi (bod 33 usnesení vrchního soudu, bod 50 usnesení Nejvyššího soudu). K dalším případům uváděným stěžovatelem v ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že věc sp. zn. 7 Tdo 596/2024 se skutkově liší od věci stěžovatele již jen tím, že u poškozených nedošlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, a srovnáním s věcí sp. zn. 8 Tdo 175/2021 se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť tuto věc stěžovatel mohl vznést již před obecnými soudy, avšak tak neučinil, a tato část jeho námitky je tudíž nepřípustná (nález sp. zn. I. ÚS 4022/17
, bod 22).
10. Opodstatněná není ani námitka opomenutých důkazů. Obecné soudy neprovedení dalšího dokazování navrhovaného stěžovatelem dostatečně odůvodnily (body 21 a 25 rozsudku krajského soudu, body 14 a 22 usnesení vrchního soudu).
11. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní práva či svobody stěžovatele, a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu