Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Dolinou, advokátem, sídlem Lešetín IV 777, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 627/2022-1742, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2022 č. j. 3 To 99/2021-1579 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 13. září 2021 č. j. 61 T 5/2020-1385, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to ve spojení s čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a podle § 283 odst. 4 téhož zákona byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) téhož zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu osmi roků a podle § 70 odst. 2 písm. a) téhož zákona mu byl uložen též trest propadnutí věci. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. W. A.
3. O odvolání stěžovatele a spoluobviněného a o odvolání státního zástupce v neprospěch obou obviněných rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") napadené rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 téhož zákona nově rozhodl tak, že stěžovatele i spoluobviněného uznal vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž stěžovatele odsoudil podle § 283 odst. 4 téhož zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) téhož zákona do věznice se zvýšenou ostrahou, dále podle § 80 odst. 1 a 2 téhož zákona k trestu vyhoštění na dobu osmi roků a podle § 70 odst. 2 písm. a) téhož zákona rovněž k trestu propadnutí věci. Odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítl. Stejně rozhodl i o dovolání spoluobviněného.
5. V úvodu své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na mimořádně přísný trest, který mu byl za drogový trestný čin uložen, a který považuje za neúměrný okolnostem případu a důkazní situaci.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud se měl dovoláním zabývat věcně, neboť provedené důkazy neposkytují prostor pro závěr o jeho vině, skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména pokud jde o naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat. Namítá, že soudy vyhodnotily naplnění kvalifikovaných skutkových podstat pouze z jediného důkazu - výpovědi nevěrohodného svědka P. S., žádný důkaz však neprokazuje, že by měl stěžovatel spáchat trestný čin, navíc ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Poukazuje na to, že státní zástupce u veřejného zasedání odvolacího soudu uvedl zásadní nepravdu, když tvrdil, že obvinění jsou trestně stíháni i v Polsku pro trestnou činnost spojenou s drogami. Připomíná, že zatímco nalézací soud konstatoval, že sušina konopí měla být oběma obviněnými dodávána neustanoveným osobám do Polska, odvolací soud překvapivě dovodil, že byla dodávána konkrétním osobám, přičemž bez důkazů vyfabuloval, že od srpna 2019 do ledna 2020 měli obvinění vyvézt 12 kg marihuany z České republiky do Polska, čímž vytvořil zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Stěžovatel netvrdil, že se nedopustil protiprávního jednání, nicméně nesouhlasí se skutkovými zjištěními a nesouhlasí ani s právní kvalifikací svého jednání. Upozorňuje přitom na obsah provedených důkazů, který podle jeho názoru nekoresponduje se skutkovými zjištěními soudů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Jde-li však o napadený rozsudek krajského soudu, který v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené.
Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
9. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. I přes složitost důkazní situace, vycházející z vysoké latence typické pro drogovou trestnou činnost, lze označit důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatele za ucelený a logický, což z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, neboť je v nich uvedeno, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr.
zákoníku. V této souvislosti jim nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Pokud vrchní soud ve výsledku shledal potřebu zasáhnout do rozhodnutí krajského soudu pro důvody uvedené v § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. řádu, skutečnosti, které jej k tomu vedly, ve svém rozsudku přezkoumatelně rozvedl. Přiměřeně se přitom vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, které s odkazem na prokázané skutečnosti označil za účelové.
10. Namítá-li stěžovatel, že rozhodná skutková zjištění soudů o páchání trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou, ve více státech a ve velkém rozsahu, nemají oporu v provedeném dokazování, soudy případně poukázaly nejen na výpověď svědka P. S., ale též na skutečnosti zjištěné při domovní prohlídce, skutečnosti zjištěné při ohledání věcí při ní zajištěných, zjištění o pohybu vozidla Citroen Jumper polské registrační značky, prováděných prostřednictvím GPS lokátoru, analýzou telekomunikačního provozu SIM karet a IMEI mobilních telefonů zajištěných při domovní prohlídce a sledováním obviněných a jejich vozidel.
Těmto důkazům přiznaly soudy důvodně věrohodnost, přičemž se velmi podrobně zabývaly především věrohodností svědka P. S., kterého stěžovatel zpochybňuje s odkazem na jeho kriminální minulost. Především krajský soud, z jehož hodnocení následně vrchní soud vyšel, podrobně popsal důvody, proč není snížena věrohodnost uvedeného svědka (viz bod 28 rozsudku krajského soudu, bod 30 rozsudku vrchního soudu a bod 55 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Vrchní soud přiléhavě upozornil na všechny relevantní skutečnosti ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech - na území České republiky a Polska, když trestná činnost, jejímž předmětem bylo obstarávání marihuany v České republice a její dovoz za účelem další distribuce do Polska, zahrnuje území dvou států, a současně se na jejím páchání vědomě podílely osoby naplňující znak organizované skupiny. Pokud vrchní soud současně upřesnil popis skutkových okolností i co do množství drogy, s níž bylo v době od srpna 2019 do ledna 2020 nakládáno, toto množství přesahuje minimální hranici velkého rozsahu.
Ze skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku vrchního soudu a podrobně rozvedených v jeho odůvodnění je tak evidentní, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
12. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
13. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že státní zástupce u veřejného zasedání odvolacího soudu uvedl zásadní nepravdu, když tvrdil, že obvinění jsou trestně stíháni i v Polsku pro trestnou činnost spojenou s drogami, z odůvodnění rozsudku vrchního soudu nevyplývá, že by soud při zvažování druhu a výše trestu k uvedenému tvrzení státního zástupce jakkoliv přihlížel. Při vymezení trestní sankce zachoval zásady upravené v § 38 a § 39 tr. zákoníku, když zohlednil osobní poměry stěžovatele a rozsah spáchané trestné činnosti a přihlédl ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, přičemž shledal výraznou převahu přitěžujících okolností, včetně způsobu dosavadního života stěžovatele, který má jako občan Polské republiky četné záznamy o minulých odsouzeních, a to též pro drogový delikt. Uložení trestu při spodní hranici zákonné trestní sazby se s ohledem na všechny zjištěné okolnosti nejeví jako zjevně nepřiměřené, jak se domnívá stěžovatel.
14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
15. Pouze pro úplnost Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 3015/22 , jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou obsahově obdobnou ústavní stížnost spoluobviněného K. W. A., podanou proti stejným rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části proti rozsudku krajského soudu ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu