11 Tdo 627/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání

obviněných K. W. A., nar. XY, trvale bytem XY, Polská republika a M. B.

M., nar. XY, trvale bytem XY, Polská republika, polských státních příslušníků,

proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 3 To

99/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod

sp. zn. 61 T 5/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných K. W. A. a M.

B. M. odmítají.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2021, sp.

zn. 61 T 5/2020, byli obvinění K. W. A. a M. B. M. uznáni vinnými

zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními

látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl

obviněný K. W. A. odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému

trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož

výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se

zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl též uložen trest

vyhoštění ve výměře podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku na dobu 8 (osmi) roků.

Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž

trest propadnutí věci, a to věci blíže specifikované na str. 2 výroku rozsudku.

Obviněný M. B. M. byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k

nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon

byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou

ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění ve

výměře podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku na dobu 8 (osmi) roků. Podle § 70

odst. 2 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest

propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.

2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obvinění K. W. A.

a M. B. M., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně –

pobočky ve Zlíně v neprospěch obviněných, rozhodl Vrchní soud v Olomouci

rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 3 To 99/2021, tak, že podle § 258 odst. 1

písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce

zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 nově rozhodl tak, že obviněné

uznal vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a

psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4

písm. c) tr. zákoníku, za což obviněného K. W. A. odsoudil podle § 283

odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12

(dvanácti) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku

zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej

dále odsoudil k trestu vyhoštění na dobu 8 (osmi) roků. Podle § 70 odst. 2

písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil též trest propadnutí věci, a to věci

blíže specifikované na str. 3 výroku rozsudku. Obviněného M. B. M.

odsoudil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání 12 (dvanácti) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b)

tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr.

zákoníku obviněného dále odsoudil k trestu vyhoštění na dobu 8

(osmi) roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil

trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 3 výroku

rozsudku.

3. Odvolání obviněných K. W. A. a M. B. M. podle § 256 tr ř. jako

nedůvodná zamítl.

4. Podkladem pro to bylo zjištění, že:

ve spojení s dalšími osobami polské národnosti, nejméně G. A., P. S. a K.

C., v období nejméně od srpna 2019 do 28. 1. 2020 na území

České republiky, na blíže nespecifikovaných místech v lokalitách Zlínského a

Jihomoravského

kraje od dosud neustanovených dodavatelů obstarávali sušinu konopí vhodnou k

toxikomanskému zneužití – marihuanu – kterou následně za účelem další

distribuce vyváželi do Polska, přičemž jednali ve vzájemné součinnosti a při

rozdělení rolí, když M. B. M. za finanční prostředky, jež mu vozil a

předával K. W. A., kupoval marihuanu, kterou následně dovezl do místa svého

bydliště v České republice, které zajistil pronájmem bytu na adrese XY, kde

marihuanu s pomocí K. W. A. s použitím vakuovacích zařízení, svářeček

mikrotenových sáčků a dalších potřebných věcí balili pro účely jejího převozu,

který byl prováděn K. W. A. skrytě, uvnitř pneumatiky Michelin o rozměru

225/75 R16, která byla umístěna spolu s plechovým diskem jako rezervní kolo

automobilu Citroen Jumper, polské registrační značky XY, když takto v

období od 3. 9. 2019 do 28. 1. 2020 bylo zjištěno celkem 17 jízd

tohoto vozidla z Polska do XY, případně jejich bezprostředního okolí, a zpět do

Polska, přičemž v jejich rámci došlo nejméně ke čtyřem předáním marihuany v

Polsku v obci XY či na jiných místech, kde K. W. A. sám, či za

přítomnosti M. B. M. nebo svého bratra G. A. předal za účelem další

distribuce vždy nejméně 3 kg sušiny konopí, tedy celkem nejméně 12 kg sušiny

konopí osobám P. S. a K. C., a dne 28. 1. 2020 bylo při provedené domovní

prohlídce v bytě na adrese XY, ve kterém se v tu dobu nacházeli M. B. M.

a K. W. A., nalezeno celkem 5.488,1 g toxikomansky zneužitelné sušiny

konopí s celkovým obsahem 757,21 g THC, tedy průměrně 13,8 % THC, a dále při

osobní prohlídce K. W. A. částka ve výši 360.000 Kč určená k nákupu další

marihuany, přičemž konopí a pryskyřice z konopí jsou zařazeny do seznamu č. 3

přílohy č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako

omamná látka, a jeho součástí je dále přirozená složka THC

(tetrahydrokanabinol), který podle seznamu č. 4 přílohy č. 4 stejného nařízení

patří mezi psychotropní látky,

II.

Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu

prvního stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

6. Obviněný K. W. A. své dovolání směřující proti výroku o vině i výroku o

trestu opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění

účinném do 31. 12. 2021), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku.

7. Své dovolací námitky obviněný rozdělil do několika bodů. V bodě II./2

dovolání namítl, že oba soudy u něj nesprávně dovodily přitěžující okolnost

spočívající v tom, že byl v Polsku opakovaně soudně trestán, ačkoliv byl přitom

trestán jen jednou, a to pro činnost násilnou, nikoliv související s drogami.

Podle polského práva vzhledem k odstupu času je však považován za netrestaného

a má čistý trestní rejstřík.

8. V bodě II./3 a v bodech V. a VI. dovolání uplatnil obviněný shodnou

argumentaci, týkající se nevěrohodnosti svědka S., když projevil nesouhlas s

tím, že soudy zejména o výpověď tohoto svědka opřely svá skutková zjištění.

9. V bodech II/4. až II./14 dovolání poukázal na nový důkaz - výpověď K. C. -

učiněnou dne 3. 2. 2022 u hlavního líčení konaném u soudu v Bielsko – Biale, v

Polské republice, kterou v podrobnostech cituje. Stranu 16 a 17 protokolu tuto

výpověď obsahující současně předložil s tím, že protože v době rozhodování

odvolacího soudu neměl tento důkaz k dispozici, a proto dovolací soud by měl k

tomuto novému důkazu přihlédnout. V této souvislosti poukázal, že pakliže

nalézací soud uvěřil svědku P. S. i přes jeho trestní minulost, neměl by mít

problém uvěřit K. C. a polskému státnímu zástupci, který uvedl, že K. A. a

M. A. nejsou v této věci tj. ohledně 75 kg marihuany v Polsku obžalováni.

10. V bodě IV. obviněný vyjádřil přesvědčení, že aby mohly soudy objektivně

rozhodovat, „měl být součástí spisu sp. zn. 61 T 5/2020 též spis Policie České

republiky Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, služby kriminální

policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, Zlín, č. j.

KRPZ-17738-860/TČ-2019-150071-PIŠ, ve věci souběžně vyšetřované loupeže, v němž

se podle dovolatele „nenachází dostatečné důkazy, které by jej usvědčovaly z

drogové činnosti a jsou zde uváděny jiné osoby i z Polska, než je on“.

11. V bodech V. a VI. mimořádného opravného prostředku obviněný opětovně shrnul

své výhrady k hodnocení tvrzení svědka P. S. coby nevěrohodné osoby, jehož

výpověď se stala hlavním podkladem pro odsouzení jeho a M. M. a k důvodům

jeho výpovědi, kdy kromě jeho trestního stíhání v Polsku poukázal, že svědek

byl propuštěn v Polsku z vazby, když se stal spolupracujícím obviněným, a že

udělá cokoli, aby si tuto pozici a možnost budoucího nižšího trestu udržel.

Přitom do výslechu tohoto svědka, který má prokazovat mezinárodní rozměr

předmětné trestné činnosti, se nepodařilo převoz marihuany do Polska prokázat

včetně toho kolik, kdy, za kolik, v jakém množství a v jaké kvalitě a kdo

marihuanu přebíral a kdo ji převážel. Jediné, co bylo zjištěno, že v předmětném

bytě v XY byla nalezena omamná látka, ke které se od samého počátku přihlásil

obviněný M. Nakonec svědek S. ani netvrdil, že by mu dovolatel sdělil, že

marihuana pochází z České republiky, a že by měl od něj kupovat omamné látky,

poprvé to uvedl až 7. 5. 2020, tedy až po svém propuštění z vazby. Dále se

obviněný věnoval jím nazíraným rozporům ve výpovědi svědka S. u hlavního

líčení, kde podle jeho názoru prezentoval hned čtyři změny ve své výpovědi,

včetně toho, že marihuana měla být z Čech, když seznal, že soud chce tuto verzi

slyšet. Rovněž zdůraznil, že S. uváděl, že marihuanu dostával v sáčcích na

zip, nikoliv ve vakuových sáčcích, přičemž v bytě v XY byly zajištěny přístroje

na vakuování za tepla a nikoliv na zip a marihuana byla v zatavených sáčcích.

Rovněž tak svědek uváděl, že marihuana byla vysoké kvality, ačkoliv podle

odborného vyjádření měla různou kvalitu. Za tímto účelem obviněný navrhoval

soudu prvního stupně ustanovení znalce, který by posoudil kvalitu omamné látky

a vyjádření, za jakou částku by se prodávala v České republice a v Polsku.

12. V bodě VII. dovolání obviněný konstatoval, že se ohledně pneumatiky

podrobně vyjadřoval. Ta nebyla ve voze, kterým přijel, jinak by byl přesun

pneumatiky do bytu zdokumentován policií. Soud rovněž pominul jeho vysvětlení,

proč měl s sebou částku 360.000 Kč, přestože renomovaná firma potvrdila, že

nákup auta byl v Česku výhodnější než v Polsku. Soudy rovněž nevzaly v úvahu

tvrzení svědků z Polska, kteří potvrdili listiny o půjčce, o tom, že chtěl

rozšířit podnikání jak kamenické, tak prodej potravin, oblečení a obuvi, ani

nebyly předloženy žádné odposlechy. Veškeré důkazy a svědectví jím předložené

soudy negovaly a nepřihlížely k nim oproti domněnkám státního zastupitelství,

čímž porušily zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného.

13. V bodě VIII. opětovně zdůraznil, že se přisouzené trestné činnosti

nedopustil, k čemuž „odkazuje na to, co uvedl“ dříve před soudy a na svá

písemná vyjádření. Jeho tvrzení kromě slyšených svědků z Polska potvrdili i

svědci z Česka jako M. R. či polská překladatelka.

14. V bodě IX. Má opětovně za to, že dovolací soud má přihlédnout k

nově uvedeným zjištěním v době rozhodování obou soudů neznámých, a to k tvrzení

hlavního organizátora C., který se ve výše citovaném protokolu o hlavním líčení

soudu v Bielsko-Bielé ze dne 3. 2. 2022 vyjádřil k údajnému množství 70 – 75 kg

marihuany a též ke svědku S., dovolateli a k A. Pokud oba soudy vycházely

toliko z úvah, že v Polsku se řeší trestná činnost ohledně 75 kg marihuany, do

čehož měli být zapojeni on a jeho bratr A., jsou tato skutková zjištění ve

zřejmém rozporu se zjištěním orgánů činných v trestním řízení v Polské

republice. Je tak dán extrémní nesoulad mezi tvrzenými skutkovými zjištěními,

kdy bylo vycházeno toliko z tvrzení svědka S., ačkoliv bylo vyvráceno

protokolem soudu v Bielko-Biele a stanoviskem státního zastupitelství v Polsku,

že on ani jeho bratr nejsou mezi obžalovanými a právním posouzením skutku.

Projednávaný skutek tak měl být posouzen jinak, nežli oba soudy dovodily, v

důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.

15. Závěrem obviněný K. W. A. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 3 To 99/2021 a věc

přikázal k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám ve věci rozhodl a

obviněného zprostil obžaloby.

16. Svůj mimořádný opravný prostředek doplnil obviněný prostřednictvím svého

obhájce podáním datovaným dnem 27. 6. 2022, označeným jako „Doplnění dovolání

obviněného prostřednictvím Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 99/2021-1579, jako soudu odvolacího v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61

T 5/2020“.

17. V jeho rámci upřesňuje nesrovnalosti ohledně jmen, když v protokolu

byla zkomolena jména tří osob, a to K. W. A., M. B. M. a G. A. Pokud

státní zástupce uvedl, že K. A. a M. A. mezi podezřelými z trestné

činnosti z oblasti drog v Polsku nejsou, došlo ke zkomolení jmen, když se

zmiňuje o G. A., jehož bratrem je K. W. A. Tomuto vyjádření státního

zástupce předchází výpověď K. C., že K. A. vůbec nezná.

18. Platí tedy, že G. A. je mezi obžalovanými v Polské republice, kdežto K.

W. A. a M. B. M. z trestné činnosti z oblasti drog v Polsku obžalováni

nejsou. Tím je vyvráceno tvrzení obžaloby, že jsou trestně stíhání v Polsku

ohledně drog. Pokud hlavní obžalovaný K. C. ve svém výslechu uvedl, že podle

něj se mohlo prodat 22 – 23 kg marihuany, aniž uvedl, odkud by měla být, nelze

tvrdit, že pocházela z České republiky.

19. Obviněný M. B. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §

265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), když má

za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků mu

přisouzeného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených

důkazů, napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a nebylo

vyhověno jeho odvolání, ačkoliv v předchozím řízení byly dány dovolací důvody

uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

20. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po

rekapitulaci dosavadního řízení předně namítl, že oba soudy dospěly ke

skutkovým zjištěním, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů

a na jejich základě dospěly k závěru, že naplnil kvalifikovanou skutkovou

podstatu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku tím, že společně s obviněným A.

páchali trestnou činnost ve spojení s organizovanou skupinou a ve více státech,

přičemž odvolací soud dospěl též ke skutkovému zjištění, že čin spáchali ve

velkém rozsahu. Skutkový závěr o páchání trestné činnosti ve spojení s

organizovanou skupinou ve více státech a ve velkém rozsahu, je tak ve zjevném

rozporu s provedenými důkazy a na základě těchto skutkových zjištění došlo i k

nesprávné právní kvalifikaci skutku.

21. Připomněl, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl shledán vinným, že

měl s obviněným A. v období od září 2019 do ledna 2020 vyvíjet činnost

spočívající v tom, že na území České republiky nakupoval od neustanovených

dodavatelů sušinu konopí a tuto měl následně vyvážet do Polska. Zatímco

nalézací soud i v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení

konstatovaly, že sušina konopí měla být oběma dovolateli dodávána neustanoveným

osobám do Polska, odvolací soud překvapivě dovodil, že byla dodávána P. S. a

K. C. za součinnosti G. A. Podle odvolacího soudu měl obviněný údajně

obstarávat marihuanu z České republiky (nezjištěno odkud a od koho), skladovat

ji v bytě v XY a dále s pomocí A. v pneumatice Michelin a vozidlem Citroen

Jumper vozit do Polska, kde ji údajně nejméně ve 4 případech, vždy nejméně 3 kg

sušiny konopí, tedy celkem nejméně 12 kg sušiny předat P. S. a K. C. Na

základě toho odvolací soud dovodil, že měli opatřit, pro jiného přechovávat a

vyvézt omamnou a psychotropní látku a čin spáchat ve velkém rozsahu a ve

spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 283 odst. 1,

odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

22. Naplnění znaků této kvalifikované podstaty však podle obviněného musí být

prokázáno bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. V tomto ohledu

poukázal, že odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že nepopsal skutkový děj

způsobem odpovídajícím požadavku dostatečnosti pro jeho hmotněprávní subsumpci

pod zákonné znaky trestného činu, který je ve skutku spatřován, když zejména

nekonkretizoval osoby, které měly s dovolatelem a A. páchat trestnou činnost

ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Toto pochybení však odvolací

soud napravil zcela překvapivým způsobem, který nemá oporu v provedeném

dokazování, nese prvky libovůle a je i v rozporu se zásadou in dubio pro reo,

když za tyto osoby označil G. A., K. C., M. S. či P. S. O druhém a

třetím výše uvedeném však v trestním spise není takřka jediná zmínka, nebyly

provedeny jejich výslechy, ani nebyli konfrontováni s oběma obviněnými, kteří

tak neměli možnost klást jim otázky a objasnit, v jaké souvislosti se s těmito

osobami vzájemně znají či neznají. Ačkoliv nebylo prokázáno, jaká je pozice

výše uvedených osob v trestním řízení v Polsku, a zda je vůči nim vedeno nějaké

trestní řízení, odvolací soud je označil jako další články řetězce osob

účastnících se na trestné činnosti. Vazbu na jeho osobu však nelze v této

souvislosti shledávat. Svědek S., jehož nedůvěryhodnost v odvolání podrobně

odůvodnil, pouze uvedl, že dovolatel měl údajně několikrát doprovázet A. v

době, kdy mělo dojít k předání drog v Polsku. Ani on však nebyl schopen

potvrdit, že by marihuana, kterou měl údajně odebírat od A., měla svůj původ v

České republice a že by pocházela od dovolatele či že by s ní měl něco do

činění.

23. Taktéž vytkl, že ačkoliv odvolací soud zdůraznil, že rozhodl „nejpříznivěji

pro obviněné“, bez souvislosti i logické vazby na provedené dokazování

překvapivě vyfabuloval, že v období od srpna 2019 do ledna 2020 měli oba

obvinění vyvézt z České republiky do Polska 12 kg marihuany, přestože svědek

S. nebyl schopen s jistotou potvrdit, že marihuana jím přebíraná od A. v

Polsku pochází z České republiky, ani že by se distribuce drog v Polsku nebo

České republice nebo na trase Česká republika – Polsko obviněný účastnil.

24. Další zjevný rozpor skutkového zjištění s provedenými důkazy obviněný

shledal v tom, že přestože odvolací soud poukazoval na 17 cest realizovaných v

období září 2019 až leden 2020 dodávkou Citroen Jumper z Polska do České

republiky a zpět, ani v jednom případě nedošlo ke kontrole vozidla a tedy k

ověření, zda při těchto cestách dochází k převozu drogy. Z provedených důkazů

nevyplývá ani to, zda všechny tyto údajné jízdy absolvoval v dodávce obviněný

či někdo jiný.

25. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.

zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, č. j. 3 To

99/2021-1579, ve výrocích II. a III. ve vztahu k jeho osobě a zrušil i rozsudek

Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2021, č. j. 61 T

5/2020-1385, ve všech výrocích jeho osoby se týkajících. Dále navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a

Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně přikázal věc v potřebném rozsahu

projednat a rozhodnout.

26. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního

zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že

dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem, a

kterou shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího

soudu, přičemž podstatná část textů dovolání je shodná s texty předchozích

odvolání. S těmito námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly

a s touto jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil.

27. Pokud jde o dovolání obviněného K. W. A., namítá-li v části II./2

dovolání, že soudy u něj nesprávně dovodily přitěžující okolnost spočívající v

tom, že byl v Polsku opakovaně soudně trestán, ačkoliv byl trestán jen jednou

pro činnost násilnou, nikoliv související s drogami, státní zástupce zdůraznil,

že otázka existence či neexistence přitěžujících okolností podle § 42 tr.

zákoníku je otázkou ukládání trestu podle zásad uvedených v § 39 tr. zákoníku.

Dovolatel tedy brojí proti přiměřenosti uloženého trestu, taková námitka však

žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. K tomu státní zástupce připomněl

rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu

ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2866/07, jakož i usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 182/2018. V návaznosti na to konstatoval, že

otázka přiměřenosti trestu, včetně existence a hodnocení přitěžujících či

polehčujících okolností žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a dovolací soud

se v rámci dovolacích důvodů přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže,

zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku.

28. Jestliže v části II./3. a v částech V. a VI. obviněný namítá nevěrohodnost

svědka P. S. a nesouhlasí s tím, že soudy zejména i o výpověď tohoto svědka

opřely svá skutková zjištění, pokud by měl být nesprávnými skutkovými

zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná

skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů

nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž

nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Taková vadná zjištění však podle státního

zástupce ve věci dána nejsou a obviněný „zjevný rozpor“ této výpovědi s

rozhodným skutkovým zjištěním ani nenamítá. Pouze pochybuje o věrohodnosti

tohoto svědka a o pravdivosti jeho výpovědi. Takové námitky se nejvíce blíží

tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.

29. K tomu státní zástupce zdůraznil, že se jedná o zásadu procesní, a nikoliv

hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady

zkoumáno v dovolacím řízení. Současně odkázal na bohatou judikaturu, kupř. na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne

6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015,

sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne

26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio

pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s

provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových

zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z

další judikatury zmínil státní zástupce například odstavec 22 odůvodnění

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo

595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že

toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako

takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury

Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko

extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek,

že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně

neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou

v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne

10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn.

Ústavního soudu. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo tak

podle státního zástupce nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za

nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To

je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne

5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021 a z odstavce 16 odůvodnění usnesení

Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 581/22. Ani

v této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

30. K věrohodnosti svědka P. S. státní zástupce dodal, že soudy se jí v

odůvodnění svých rozhodnutí velmi pečlivě zabývaly, přičemž k postavení tohoto

svědka jakožto spolupracujícího obviněného ve své polské trestní věci odvolací

soud konstatoval, že „jeho výslech českými orgány nemá na toto jeho postavení

žádný vliv“. Uvedený svědek tak nemůže mít žádný motiv „zavděčit se“ českým

orgánům činným v trestním řízení - nemůže od nich čekat žádný, obviněným

tvrzený benefit.

31. Pokud v části II./4. až II./14 obviněný poukazuje na výpověď K. C.

učiněnou dne 3. 2. 2022 u hlavního líčení konaném v Polsku s tím, že v době

rozhodování odvolacího soudu neměl dovolatel tento důkaz k dispozici, tím

zjevně uplatňuje důkaz soudu dříve neznámý. Takový důkaz je však možno uplatnit

pouze v řízení o obnově řízení, nikoliv v řízení dovolacím. Absence takového

dokazování nemůže být proto žádným dovolacím důvodem.

32. Namítá-li v části IV. svého dovolání, že k objektivnímu rozhodování soudů

„ měl být součástí spisu sp. zn. 61 T 5/2020 též spis Policie ČR“ ve věci

souběžně vyšetřované loupeže, v tomto spisu se podle něj „nenachází dostatečné

důkazy, které by jej usvědčovaly z drogové činnosti a jsou zde uváděny jiné

osoby i z Polska, než je on. Jedná se o policejní materiály, které se vztahují

k počátku podezření proti oběma obviněným.

33. K tomu státní zástupce konstatoval, že dovolatel by mohl podle § 265b odst.

1 tr. ř. namítat, že některý ze soudů nevyhověl jeho důkaznímu návrhu k

provedení shora označeného policejního spisu a že se jedná o důkaz opomenutý ve

smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovou námitku však dovolatel neučinil,

když v podstatě namítá, že nebyl proveden důkaz, kterým by nemohlo být

zjištěno nic o jeho trestné činnosti. Takový důkaz by ovšem neměl vypovídající

hodnotu. Ani v této části tak dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

34. Pokud v části VII. dovolání dovolatel namítá, že mu trestná činnost nebyla

prokázána, takové námitky obsahově odpovídají námitkám, že soudy porušily

zásadu in dubio pro reo, taková námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

35. V části VIII./2 obviněný „odkazuje na to, co uvedl“ dříve před soudy a na

svá písemná vyjádření, k čemuž státní zástupce připomněl, že „…dovolatel nemůže

svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném

prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a

to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ –

viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.

36. Pokud jde o dovolání obviněného M. B. M., ten svými námitkami, které jsou

zřejmé z jeho argumentace na str. 4 a 5 dovolání zpochybňuje věrohodnost již

shora zmíněného svědka S., výslovně poukazuje na zásadu in dubio pro reo a

vznáší pochybnosti o průkaznosti dalšího dokazování. Také tyto námitky se

formálně i obsahově opírají o zásadu in dubio pro reo, která sama o sobě žádný

dovolací důvod založit nemůže. Ohledně svědka S. odkázal státní zástupce na

své vyjádření shora.

37. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené oběma dovolateli jsou

procesními námitkami proti učiněnému skutkovému zjištění, které žádnému

dovolacímu důvodu neodpovídají. Z uvedených důvodů proto závěrem navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. obě dovolání odmítl, neboť

byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř..

III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádných

opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§

265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§

265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze

podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní

náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

39. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení

§ 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými

uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v

citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve

znění účinném od 1. 1. 2022), jejichž existence je zároveň podmínkou provedení

přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr.

ř.).

40. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný K. W. A. své dovolání podal

s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění

účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívá, že tímto mimořádným

opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné

namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně

kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo šlo o jiný

trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v zásadě nebylo možné,

poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv

hmotně právních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat

pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,

eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad

týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné

hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo

v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti

mající význam z hlediska hmotného práva.

41. Tyto zásady však bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021

prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu

(srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod a články 36 a 38 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném

opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv

jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)

též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního

soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I.

ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního

soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž

zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního

řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, dále důkazů

získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, či

bylo-li zjištěno svévolné hodnocení důkazu provedeného bez jakéhokoliv

akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního

soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 570/03, aj.). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně

ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.

42. V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom od 1. 1. 2022 účinná novela

trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž byl dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021,

(v nezměněné dikci) nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení, přičemž tento

dovolací důvod ve svém dovolání podaném dne 31. 5. 2022 (tedy již po účinnosti

výše zmíněné novely) uplatnil obviněný M. B. M. Tento obviněný současně

uplatnil též dovolací důvod, který byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. s

účinností od 1. 1. 2022 nově vložen pod písmenem g), spočívající v tom, že

„rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného

činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena

na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně

provedeny navrhované podstatné důkazy“. Jde tedy o nově formulovaný dovolací

důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu

uplatňované ve vztahu k dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na výše

uvedené lze přitom konstatovat, že dovolací důvody podle § 265b písm. g) a h)

tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, uplatněné v mimořádném opravném

prostředku obviněným M. B. M., odpovídají svým obsahem (s ohledem na

dosavadní judikatorní závěry Ústavního soudu přejaté do rozhodovací praxe

Nejvyššího soudu) důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve

znění účinném do 31. 12. 2021, který ve svém mimořádném opravném prostředku

uplatnil obviněný K. W. A.

43. Obviněný M. B. M. uplatnil rovněž důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.

m) tr. ř. [ve znění účinném od 1. 1. 2022, dříve důvod uvedený v § 265b odst. 1

písm. l) tr. ř.], který lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo

odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v

§ 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán

důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve

dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o

zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé

alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v

písmenech a) až l).

44. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by

došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného

prostředku obviněného. V předmětné trestní věci je však naprosto zřejmé, že

Vrchní soud v Olomouci odvolání obou obviněných projednal, kdy z podnětu

odvolání státního zástupce rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto

dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

45. Byť to obviněný M. B. M. výslovně neuvádí, je zjevné, že v úvahu

přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v

řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání,

jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy

obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř. (ve znění

účinném od 1. 1. 2022). Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se

řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku

nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání

odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že odvolací soud je neshledal

důvodným a odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

46. Nejvyšší soud je přitom podle zásady platné pro trestní řízení, podle které

se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době

řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo

hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též

rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení

realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního

účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely

provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022). I nadále však z hlediska

rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí

platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich

odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného

rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8.

2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody

podaného dovolání, lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto

mimořádného opravného prostředku (§ 265f odst. 2 tr. ř.). Oběma dovolatelům

přitom lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula po datu 1. 1.

2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu.

47. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a

aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „práva na

spravedlivý proces“ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních

svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání

posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva

obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko

pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

48. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal,

že většinu v dovolání deklarovaných námitek obvinění uplatnili již v

předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti

rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se

kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu

sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v

podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v

odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a

správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve

smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor

rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).

Dovolání K. W. A.

49. Obviněný K. W. A. svými námitkami směřujícími proti výroku o vině i

výroku o trestu opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti

zákona č. 220/2021 Sb.), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku.

50. Obviněný v podaném dovolání vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením

posuzovaného jednání a namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů

a provedenými důkazy, pokud oba soudy vycházely toliko z úvah, že v Polsku se

řeší drogová trestná činnost, do níž by měl být zapojen on a jeho bratr, což by

byly námitky v obecné rovině podřaditelné, od 1. 1. 2022 pod dovolací důvody

uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Po obsahové stránce však žádné

konkrétní námitky obviněného proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání

nesměřují, obviněný sice tvrdí, že projednávaný skutek měl být posouzen jinak,

nežli oba soudy dovodily, své závěry však staví na rozporování skutkových

zjištění soudů, které podle něj nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména

věrohodnost výpovědi svědka P. S., vyjadřuje nesouhlas, že soudy zejména o

tvrzení tohoto svědka opřely své skutkové závěry, ačkoli toto bylo vyvráceno

protokolem polského soudu v Bielsko-Biele a stanoviskem státního zastupitelství

v Polsku, namítá, že oba dovolatelé nejsou v předmětné drogové trestné činnosti

v Polsku mezi obžalovanými, vytýká, že soudy nevzaly v úvahu svědectví svědků z

Polska, kteří potvrdili správnost listiny o půjčce a tom, že chtěl rozšířit

podnikání jak kamenické tak v oblasti prodeje potravin, oblečení a obuvi, a že

nepřihlédly k důkazům a svědectvím jím předloženým.

51. K tomu je v obecné rovině dále na místě připomenout, že s účinností od 1.

1. 2022 byl pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově zařazený dovolací důvod,

jenž je dán, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění

znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo

jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto

důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení spadající pod

tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který

byl součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu upraveného v § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 5. 1. 2022 č. j. 7 Tdo 1315/2021-469). Podle ustálené judikatury

Nejvyššího soudu je možné zařadit pod tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými

zjištěními a provedeným dokazováním, který by opravňoval zásah Nejvyššího soudu

v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, zejména tři skupiny vad

důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na

spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté

důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by

svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy

soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec

nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy,

kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako

takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast

zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních

rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci

důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv.

stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež

vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním

posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých

námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech

závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou

obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z

logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho,

co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

52. Podané dovolání obviněného je však opřeno o námitky, které nelze podřadit

pod tzv. extrémní nesoulad, ani pod žádný jiný, obviněným neuplatněný dovolací

důvod. Podstatou námitek obviněného je brojení proti chybnému hodnocení důkazů

nalézacím soudem a soudem odvolacím, přičemž obviněný soudům v podaném dovolání

vytýká nesprávné hodnocení důkazů a předkládá jejich vlastní hodnocení a

dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

53. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že

soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro

reo“, když veškeré důkazy a svědectví jím předložené negovaly a nepřihlížely k

nim oproti domněnkám státního zastupitelství. Tato námitka totiž směřuje rovněž

výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených

důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze

zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu

věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2

odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž

zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a

jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný)

dovolací důvod.

54. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a

Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v

dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6.

5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo

1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016

sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…

pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými

důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění

učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud

ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další

judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené

zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se

jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích

důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení

soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové

porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto

nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají

vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález

Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č.

140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

55. Pokud jde o zpochybnění věrohodnosti svědka P. S. ve vztahu k pravdivosti

jeho tvrzení, kteréžto otázce dovolatel věnoval značnou část své dovolací

argumentace, aniž namítl zjevný rozpor této výpovědi s rozhodným skutkovým

zjištěním, za zdůraznění stojí, že zejména soud prvního stupně se otázkou

věrohodnosti jeho svědecké výpovědi v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě

zabýval, přičemž tuto výpověď shledal za zcela věrohodnou. Námitky obhajoby

týkající se předcházející trestné činnosti svědka, za kterou byl vícekrát v

předcházejícím období odsouzen, jsou podle názoru nalézacího soudu zcela

účelové. Konstatoval, že svědek je v současné době stíhán pro závažnou trestnou

činnost v Polské republice, související s nákupem a následným rozprodáváním

návykových látek, kterou páchal v rámci organizované skupiny a dle vlastní

výpovědi je v současnosti v pozici spolupracujícího obviněného, která je

podmiňována pravdivou výpovědí týkající se celé trestné činnosti. Dovolatelé

nejsou v Polské republice stíháni pro trestnou činnost, která má souvislost s

trestnou činností svědka P. S. a jeho organizované skupiny, a tak P. S.

by svou lživou výpovědí, resp. křivým obviněním obou obviněných mohl v Polské

republice ztratit pozici spolupracujícího obviněného. Námitka obviněného, že

motivací svědka je právě snaha získat pozici spolupracujícího obviněného v

rámci křivého nařčení obou obviněných, je podle názoru nalézacího soudu

neudržitelná. Jednak svědek hovoří vcelku podrobně s ohledem na časový odstup o

činnosti obviněných A., M., případně bratra obviněného G. A., specifikuje

místa, kde se s nimi setkával, účel setkávání, rozsah předávané sušené hmoty,

cenu za jednotkové množství a podobně. Samotná výpověď svědka, jak bylo zřejmé

u hlavního líčení, nebyla dopředu připravená, což by bylo podle názoru

nalézacího soudu zcela určitě v případě křivého nařčení. Rovněž bylo zjevné, že

se obvinění se svědkem dlouhodobě znají a že mezi nimi není nepřátelství, které

by svědka vedlo ke křivé výpovědi ve snaze obviněným ublížit. Naopak tuto

okolnost svědek jednoznačně vyloučil a důvody nepřátelství mezi svědkem a

obviněnými ani tito sami neuváděli. Předcházející trestní kariéra svědka tak

podle soudu prvního stupně v žádném případě nesnižuje věrohodnost jeho výpovědi

(bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

56. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že mezi obviněnými a svědkem S.

zjevně došlo k domluvě počátku prodeje marihuany ze strany obviněného A. jako

řídící osoby P. S., jako jedné, nikoliv hlavní osoby organizované skupiny v

Polsku. Sdělení obviněného A. o původu sušené marihuany, kterou měl nakupovat

v České republice, je pak plně v souladu se skutečnostmi týkajícími se jeho

zjištěných jízd, jeho kontaktů v České republice s obviněným M. i se

skutečností samotné sušené marihuany nalezené v bytě, který užíval obviněný M.,

a o které ve své výpovědi hovoří. Rovněž námitky obhajoby na různou kvalitu

marihuany i charakter balené marihuany, o kterých hovořil svědek P. S., jsou

liché, neboť je zřejmé, že jakákoliv tzv. sklizeň marihuany má za následek s

ohledem na určité rozdíly proměnlivost tzv. kvality sušené hmoty, tedy

především obsah THC v dané hmotě. Pokud se týče balení a poukazování na

přístroje umožňující vakuové balení, pak soud toliko konstatuje, že v rámci

domovní prohlídky byla marihuana nalezena v igelitových sáčcích s tzv. zipovým

uzávěrem, o kterémžto balení hovořil i svědek P. S. (bod 28 odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně).

57. Pokud obviněný namítá, že k objektivnímu rozhodování soudů „měl být

součástí spisu sp. zn. 61 T 5/2020 též spis Policie ČR“ ve věci souběžně

vyšetřované loupeže, obsahující policejní materiály, které se vztahují k

počátku podezření proti oběma obviněným, neboť v tomto spisu se, pokud se týká

cest a drog, podle obviněného „nenachází dostatečné důkazy, které by jej

usvědčovaly z drogové činnosti a jsou zde uváděny jiné osoby i z Polska, než je

on, touto námitkou dovolatel nicméně nenamítá, že některý ze soudů nevyhověl

jeho důkaznímu návrhu k provedení označeného policejního spisu a jedná se tak o

důkaz opomenutý ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jeho výhrady

spočívají toliko v tom, že nebyl proveden důkaz, kterým by nemohlo být zjištěno

nic o jeho trestné činnosti.

58. Pro úplnost lze dodat, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36

Listiny základních práv a svobod nutno vykládat tak, že v řízení před obecnými

soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž

provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu

právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech

rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém

rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak

obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v

porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se

zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku

toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy

důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se

soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen

nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska

práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat

zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu

ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy

Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).

59. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných

předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného

dokazování, jakož i dovolací argumentace zřejmé, že v posuzovaném případě by se

o tzv. opomenuté důkazy nejednalo, neboť za opomenuté nelze označit důkazní

návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího

dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl

náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované

důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru

odvolací soud přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v

takovém rozsahu, na jehož základě bylo možno ustálit skutkový stav dostatečným

způsobem bez existence důvodných pochybností. Co se týče veškerých námitek,

které obvinění v rámci své obhajoby prezentovali, s těmito se nalézací soud

vypořádal adekvátním způsobem a své úvahy dovodil na základě dokazování a

hodnocení důkazů nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech. Současně

odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se neopomněl zaobírat též

důvody, proč nepřistoupil k doplnění dokazování navrženého obhajobou (bod 25

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy ostatně ani další návrhy nebyly

obviněnými směrem k vrchnímu soudu v průběhu veřejného zasedání činěny (body 23

a 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

60. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle

vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit

skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je

nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak

vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti

významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Soudy svá rozhodnutí řádně

odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy

náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá

skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených

důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

61. Poukazuje-li dovolatel, že má dovolací soud přihlédnout k novému důkazu -

výpovědi K. C. učiněné dne 3. 2. 2022 u hlavního líčení konaném u soudu v

Bielsko – Biale, v Polské republice, kterou v době rozhodování odvolacího soudu

neměl k dispozici, uplatňuje tím důkaz soudu dříve neznámý, z něhož nelze

vycházet ani k němu jakkoli přihlížet a v řízení o dovolání se tzv. nova

nepřipouští. Takový důkaz lze uplatnit pouze v řízení o obnově řízení, nikoli v

řízení dovolacím. Absence takového dokazování pak nemůže být ani žádným

dovolacím důvodem.

62. K odkazu obviněného, co bylo důvodem a cílem jeho návštěv v XY, na obsah

jeho přednesů učiněných jak u nalézacího soudu, tak i soudu odvolacího a v jeho

písemných vyjádřeních“, nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud se může zabývat jen

těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s

obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby z něj

kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá.

Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny

konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených

důvodů (srov. § 265b tr. ř.). Jen tak může být zachován význam tohoto

mimořádného opravného prostředku znamenajícího průlom do právní moci

rozhodnutí. Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou

náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek na to, aby veškeré

nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a

konkretizovány všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu

dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů se dovolatel nemůže

úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném

prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to

ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně [srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012

(uveřejněné pod č. 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 12.

8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010 (publikované pod č. TR NS 69/2010 - T 1325 v

Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8

Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011,

sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011, aj.].

V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve

učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto

ji není možné objektivně akceptovat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5.

2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005 (N 95/41 SbNU 259)]. Z těchto důvodů Nejvyšší soud

nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž dovolatel pouze odkázal na obsah

jeho přednesů učiněných jak u nalézacího soudu, tak i soudu odvolacího a ve

svých písemných vyjádřeních, a pro své další úvahy vycházel toliko z těch

výhrad, jež jsou uvedené přímo v textu podaného dovolání.

63. Obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

(nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) shledal rovněž vadným výrok o trestu z

rozsudku odvolacího soudu, přičemž namítá jeho nepřiměřenost, Takové námitky

však nelze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve

znění účinném od 1. 1. 2022) uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní

posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného

v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do

31. 12. 2021 bylo možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto

výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v

právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný

trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č.

22/2003 Sb. rozh. tr.).

64. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a

výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v

dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §

265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejž však

obviněný v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že

tento se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který

zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem

na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v

nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení

kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v

důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v

dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne

2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

65. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022)

výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS

2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený

dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry

uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle

zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby,

ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její

dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat

zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu,

a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována

ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují

účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

66. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu,

respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 (srov. ŠÁMAL,

Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H.

Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II.

díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit

ani pod žádný jiný dovolací důvod.

67. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např.

na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení

ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp.

zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak

zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp.

námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo

naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a

přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený

v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného

ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen

přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání

namítat nepřiměřenost trestu.”

68. Poukazuje-li obviněný, že soudy nesprávně dovodily přitěžující okolnost

spočívající v tom, že byl v Polsku opakovaně soudně trestán, ačkoliv byl

trestán jen jednou pro činnost s drogami nesouvisející, namítá, že projednávaný

skutek měl být posouzen jinak, nežli soudy dovodily, a na tomto pozadí považuje

uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, jedná se zjevně

toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti trestu, která však, jak již výše uvedeno,

zjevně žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá. Obviněný přitom

nenamítá uložení trestu mimo rámec zákonné trestní sazby stanovené za trestný

čin, jímž byl uznán vinným, ani by taková námitka nemohla mít naději na úspěch.

Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné

trestní sazby, dokonce na samé dolní hranici jejího rozmezí. V této souvislosti

je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s

jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za

nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od deseti do

osmnácti roků. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že při úvaze o

druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů

zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti případu, včetně

hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy,

přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a

zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání.

Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu

trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou a rovněž tak stran

uložených trestů propadnutí věci a trestu vyhoštění. Nejvyšší soud se ztotožnil

s odvolacím soudem, přičemž shledal uložený trest v rámci příslušné trestní

sazby, za zákonný a přiměřený.

69. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci

neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky

rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které

posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž

základě dospěl k závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody při

spodní hranici zákonné trestní sazby. Způsob posouzení všech skutečností

významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti

včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, lze

považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov.

přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS

747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

70. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o

situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp.

zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací

námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a

to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné

porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného

(viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).

Obviněný M. B. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1.

2022.

71. Pokud jde o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že

„rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného

činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena

na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně

provedeny navrhované podstatné důkazy“, námitky proti učiněným skutkovým

zjištěním obsahují nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry soudů o páchání

trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou, ve více státech a ve

velkém rozsahu, opírající se o skutková zjištění spočívající v tom, že společně

s obviněným A. v období od září 2019 do ledna 2020 měli nakupovat v České

republice od neustanovených dodavatelů sušinu konopí, skladovat ji v pronajatém

bytě v XY a tuto v množství celkem nejméně 12 kg sušiny v pneumatice

Michelin ve vozidle Citroen Jumper následně vyvážet do Polska P. S.,

K. C. za součinnosti G. A., neboť jsou ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů. Zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými

zjištěními shledal obviněný rovněž v tvrzení odvolacího soudu, pokud poukazoval

na 17 cest realizovaných v daném období, aniž by kontrolou vozidla došlo k

ověření toho, zda dochází k převozu drog, když z provedených důkazů nevyplývá,

zda všechny tyto jízdy absolvoval dovolatel či někdo jiný, když rovněž ve

vztahu k množství vyvezené drogy ani svědek P. S. s jistotou nepotvrdil, že

marihuana jím přebíraná od A. v Polsku pochází z České republiky ani, že by se

distribuce drog dovolatel účastnil. Z argumentace obviněného tak lze dovodit,

že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu,

neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu.

Taková vadná zjištění však ve věci dána nejsou.

72. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými

zjištěními nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými

zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který

odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento zjevný rozpor ale

nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a

jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je

patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94,

sp. zn. IV. ÚS 570/03).

73. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran

námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním

posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek nalézacího

soudu a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou.

Jejich dostatečné ukotvení je třeba shledávat zejména ve výpovědi svědka P.

S., skutečnostech zjištěných při domovní prohlídce bytové jednotky č. 15, na

adrese XY, v rámci níž byla zjištěna sušená rostlinná hmota, v níž bylo

odborným zkoumáním zajištěno celkové množství 5 488,1 g toxikomansky

zneužitelné sušiny konopí s celkovým obsahem 757,21 g THC, tedy průměrně 13,8%

THC, skutečnostech zjištěných při ohledání věcí zajištěných při domovní

prohlídce, zjištěních týkajících se pohybu vozidla Citroen Jumper polské reg.

zn., kterým do České republiky přicestoval obviněný A., prováděných

prostřednictvím GPS lokátoru, analýzou telekomunikačního provozu SIM karet a

IMEI mobilních telefonů při domovní prohlídce zajištěných, jakož i sledováním

obviněných a jejich vozidel. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů

důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich

jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Podstata dovolací

argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu

spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho

vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž

ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro

obviněného příznivější) variantu skutkového děje. V posuzovaném případě se v

poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, z

nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně

jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný, obviněným

namítaný extrémní rozpor, nejedná.

74. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje

obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí

Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že

právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v

řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.

Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž

se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s

ústavními principy.

75. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že odvolací

soud nepostupoval v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro

reo“, když na rozdíl od nalézacího soudu za osoby, které měly s dovolatelem a

obviněným A. páchat trestnou činnost ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr.

zákoníku označil G. A., K. C., M. S. či P. S. V této souvislosti

poukazuje na nedůvěryhodnost svědka S., který nebyl schopen potvrdit, že by

marihuanu, kterou měl údajně odebírat od A., měla svůj původ v České republice

a že by pocházela od dovolatele či že by s ní měl něco do činění. Ohledně této

námitky, která směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu

hodnocení provedených důkazů, lze odkázat na výše uvedený podrobný závěr k

obdobné námitce obsažené v dovolání spoluobviněného K. W. A. v bodech 53 a

54 tohoto usnesení. Lze uzavřít, že toto pravidlo má procesní charakter, týká

se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený

(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

76. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů spadá do kompetence soudu

prvního stupně, případně soudu odvolacího (provádí-li dokazování) a Nejvyšší

soud není zásadně oprávněn k jeho revizi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 20. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 892/2014: „ Shromážděné důkazy soud – pozn.

myšleno soud prvního stupně – hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na

pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o

rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence …. Hodnotí-li soudy

provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost

automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,

případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.“, dále usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 940/2016: „…je podstatné, že

soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem,

nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného

hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky

vysvětlily … skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy

hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není

dovolacím důvodem.“, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017,

sp. zn. 11 Tdo 151/2017).

77. Z obsahu rozsudků soudů obou stupňů je patrné, že se obhajobou obviněného

řádně a podrobně zabývaly a svá skutková zjištění budovaly na podkladě

pečlivého hodnocení všech provedených důkazů v jejich souhrnu, oproti tomu

obviněný vyjímá dílčí nesoulady zejména ve výpovědi svědka P. S., kterou soudy

vyhodnotily jako jeden ze stěžejních důkazů a opakovaně odkázaly na její

věrohodnost, přičemž přehlíží, že soudy se s těmito námitkami stran namítané

nevěrohodnosti jeho tvrzení pečlivě a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem

vyrovnaly. K tomu lze odkázat na podrobnou argumentaci k obdobné námitce

obsažené v dovolání spoluobviněného K. W. A. v bodech 55 a 56 tohoto

usnesení).

78. V tomto směru odvolací soud dodal, že svědek P. S. ve vztahu k obviněným

uvedl, že mu dodávali marihuanu od počátku roku 2018 až do jeho zadržení v roce

2020, přičemž se tak stávalo s frekvencí jednou až dvakrát měsíčně, kdy při

každém předání obdržel 3 kg sušené marihuany. Svědek též konkretizoval, že

drogu dostával vždy od obviněného A., přičemž při schůzkách, které probíhaly v

obci XY či v okolních lokalitách, byli někdy přítomni též obviněný M. a v

několika případech bratr A. G. A. Předávky omamné látky přitom probíhaly

mezi skupinou, do níž patřili obvinění, a osobami okolo P. S. V předmětném

období let 2018 až 2020, tak mělo dojít k předání 70 až 75 kg marihuany. Nutno

zdůraznit, že i svědkem uvedená frekvence a množství drogy, která byla při

každém setkání předávána, takovémuto celkovému množství odpovídá, což jen

podtrhuje konstatovanou věrohodnost P. S. (bod 39 odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu).

79. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

h) tr. ř., (dříve se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř.), jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní

povahy. Pro jeho naplnění, jak výše uvedeno tedy nepostačuje pouhý formální

poukaz na příslušné ustanovení tr. ř., aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní

vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí

být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které

jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v

napadeném rozhodnutí.

80. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že

dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z obsahu dovolání je nicméně zřejmé,

že dovolatel svou argumentaci vystavěl pouze na skutkových okolnostech případu

a polemice s hodnocením důkazů, zejména tvrzením, že odvolací soud způsobem,

který nemá oporu v provedeném dokazování za osoby, které měly s dovolatelem a

obviněným A. páchat trestnou činnost ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr.

zákoníku označil G. A., K. C., M. S. či P. S. jako další články řetězce

osob účastnících se na trestné činnosti v Polsku, ačkoliv výslechy K. C., M.

S. nebyly provedeny, tito nebyli konfrontováni s oběma obviněnými, kteří tak

neměli možnost klást jim otázky a objasnit, v jaké souvislosti se s těmito

osobami znají či neznají, že bez logické vazby na provedené dokazování

vyfabuloval, že v období od srpna 2019 do ledna 2020 měli oba obvinění vyvézt z

České republiky do Polska 12 kg marihuany, přestože dle svědka P. S., který

nebyl schopen potvrdit, že by marihuana, kterou měl údajně odebírat od A., měla

svůj původ v České republice a že by pocházela od dovolatele či že by s ní měl

něco do činění. Je tak zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní

posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze

skutkových zjištění, ze které pak, podle obviněného, vyvstávají pochybnosti o

jemu přisouzené právní kvalifikaci ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c),

odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti

právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a

deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.

81. Odvolací soud, který se těmito námitkami obviněného v podaném odvolání

zabýval, v bodech 41 a 42 odůvodnění svého rozsudku přiléhavě upozornil na

všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci

organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva

státy, přičemž znak více států byl v posuzovaném případě naplněn tím, že

skupina působila nejen na území České republiky, ale i na území Polska, když

trestná činnost, jejímž hlavním předmětem bylo obstarávání marihuany v České

republice a její dovoz za účelem další distribuce do Polska, zahrnuje území

dvou států, ale současně se na jejím páchání podílely osoby, které naplňují

znak organizované skupiny. Na jedné straně šlo o uskupení obviněných A. a M.,

k nimž náležely i další osoby polské národnosti, a to minimálně bratr

obviněného A. G. A., o němž se svědek S. zmiňuje jako o osobě, která se

podílela na dovozu drogy do Polska, resp. byla předáním v několika případech

přítomna. Současně fakt, že obvinění museli vynakládat určité činnosti a

náklady na území České republiky, ať již k opakovaným cestám motorovým vozidlem

či pronajímání bytu, opodstatňuje závěr, že bratr obviněného A. byl

informován o skutečných důvodech působení v České republice, což opět potvrzuje

věrohodnost tvrzení svědka S., jestliže tento G. A. označil za osobu, která

se v několika případech podílela na dovozu marihuany do Polska.

82. Že obvinění bezesporu o organizační struktuře v případě organizování

nákupu, vývozu a další distribuci marihuany věděli, svědčí zejména fakt, že do

této mezinárodní struktury byli jako články této organizované skupiny zapojeni

i svojí vlastní činností. V rámci této uvedené skupiny je pak evidentní

rozdělení určitých rolí, kdy obviněný A. obstarával finanční prostředky,

které do České republiky vozil obviněnému M., jež za tyto drogu obstarával na

blíže nespecifikovaných místech, aby ji společně balili za účelem převozu a

tento realizovali skrytě za použití pneumatiky do Polska. Obviněný M.

současně obstaral pronájem bytu, kde k nakládání s marihuanou docházelo, což

svědčí nejen o výraznější sofistikovanosti protiprávního jednání, oproti

pouhému dojíždění do České republiky, nákupu drogy a okamžitému návratu do

Polska, ale též o snaze pachatelů trestnou činnost vyvíjet dlouhodobě. Drogu

pak převážel opět obviněný A., v některých případech též za účasti svého bratra

či obviněného M. Každý z obviněných, resp. osoby, které byly zapojeny do dané

skupiny, tak měly vyčleněnu určitou roli, jejímž vykonáváním přispívaly ke

snazšímu a rychlejšímu vytváření podmínek pro páchání trestné činnosti. V

činnosti obviněných je tedy zjevně patrná plánovitost a organizovanost jejích

aktivit, které se však neomezovaly pouze na tyto tři osoby, ale směřovaly k

zapojení širší struktury.

83. Pokud jde o výpověď svědka P. S., ten uvedl, že přebíral od obviněných

drogu i za přítomnosti K. C. či M. S., aby tuto dále vozili k další

distribuci na jiná místa v Polsku. Obvinění A. a M. tak byli dalším článkem

určitého řetězce, který byl vytvořen za účelem získávání drogy v jednom státě,

jejího převozu a distribuce ve státě druhém. Tuto skutečnost si obvinění museli

velice dobře uvědomovat, kdy daná spolupráce měla trvat po delší dobu, přičemž

bylo zřejmé, že drogy nekončí u svědka S., ale jsou odváženy za účelem další

distribuce. Cílem skupiny, kterou tvořili obvinění, tak bylo získání kontaktu

na území České republiky, jakož i zázemí pro získávání drogy, což usnadňovalo

postup dalších pachatelů nacházejících se v Polsku, kteří měli naopak na

starosti lokální prodej a distribuci. O tom, že ze strany obviněných nešlo o

nahodilé dealerství, které by svou povahou nebylo možno podřadit znaku

spolupráce s organizovanou skupinou či v jejím rámci, pak svědčí nejenom doba

páchání trestné činnosti a četnost, s jakou drogu dodávali, ale též fakt, že

vztahy mezi S. a A. byly dlouhodobé, datující se již od roku 2010, kdy také

svědek S. potvrdil zapojení dalších osob, jakými byli blíže neustanovený

„R.“, S. či C. Sám A. pak hovořil podle svědka o existenci „jejich skupiny“

a nikoliv o tom, že by veškeré převozy byly dílem pouze jeho či maximálně

obviněného M. (bod 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

84. Jak se z odůvodnění napadeného rozsudku dále podává, odvolací soud současně

upřesnil popis skutkových okolností i co do množství drogy, s níž bylo v

průběhu inkriminovaného období, jež zahrnovalo měsíce srpen 2019 až leden 2020

nakládáno, i když podle výpovědi svědka S. probíhala spolupráce s obviněnými

již od roku 2018. S ohledem na jeho výpověď, kdy hovořil o pravidelných

měsíčních setkáních v počtu jednou až dvakrát, byl přičten obviněným k tíži

nejnižší možný počet, tedy dovoz drogy jednou měsíčně, a to v množství vždy po

třech kilogramech. Při respektování veškerých okolností ve prospěch obviněných,

kdy tito na základě výpovědi svědka S. realizovali v období září až prosinec

nejméně čtyři jízdy, když při každé předali 3 kg marihuany, celkem tedy celkem

12 kg této omamné látky a dále v měsíci lednu 2020 u nich byla zajištěna

marihuana v celkovém množství 5 488,1 g toxikomansky zneužitelné sušiny konopí

s celkovým obsahem 757,21 g THC, tedy průměrně 13,8% THC. V předmětném období

tak obvinění pro jiného opatřili, přechovávali a vyvezli omamnou látku

marihuanu, a to nejméně v množství 17 488,1 g sušiny, které přesahuje minimální

hranici velkého rozsahu (body 43 a 44 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

85. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze

skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině

rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (viz její doslovná citace v úvodu tohoto

usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze

kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že

obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu nedovolené výroby

a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283

odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle právní

věty dopustili tím, že „jinému opatřili, pro jiného přechovávali a vyvezli

omamnou a psychotropní látku, spáchali takový čin ve velkém rozsahu a ve

spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Právní kvalifikace

shora popsaného jednání, je tak podle Nejvyššího soudu zcela přiléhavá.

86. Pokud obviněný M. B. M. ve svém dovolání odkázal rovněž na

existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění

účinném od 1. 1. 2022, z obsahu dovolání je zjevné, že v úvahu

přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v

řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání,

jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž

obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve

znění účinném od 1. 1. 2022. Jelikož však Nejvyšší soud ověřil, že v napadených

rozhodnutích, ani v řízení jim předcházejícím, nedošlo ve smyslu uplatněných

dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném od

1. 1. 2022, k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.

87. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněných, že se předmětného jednání

nedopustili, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně.

Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s

hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze

jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost

hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatelů již byly podrobně rozebrány v rámci

odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovali, přičemž již soud

prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a

v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a

náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř.

hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím

způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru

primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 8

- 22), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 10-

20). Na podkladě obou dovoláními zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší

soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně

přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že

obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že

postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněných na spravedlivý

proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl.

40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jimi

namítáno.

88. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných

K. W. A. a M. B. M. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl,

neboť byla podána z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O

odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s

ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 8. 2022

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu