Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Petra Horneka, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2024 č. j. 25 Cdo 278/2024-294, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2023 č. j. 13 Co 55/2023-258, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.
listopadu 2022 č. j. 27 C 34/2019-164, ve znění opravného usnesení ze dne 28. června 2023 č. j. 27 C 34/2019-245, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 25 Cdo 2295/2021-149, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Dity Křápkové, advokátky, sídlem Lipová 727/5, Brno, a 2. Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností rozhodnutí vydaných v řízení o náhradě škody, která měla být způsobená advokátní činností žalované první vedlejší účastnice řízení. První vedlejší účastnice ve věci, týkající se náhrady škody vůči státu za omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného, v níž stěžovatele coby advokátka zastupovala, podala namísto dovolání rovnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 424/16 pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Posléze byla věc předložena Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který ji ovšem ze stejných důvodů rovněž odmítl.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 27 C 34/2019-80 stěžovatelovu žalobu na zaplacení 1 124 231,90 Kč s příslušenstvím zamítl. Po právní stránce dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice neodpovídá za škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), neboť neporušila žádnou povinnost při výkonu advokacie, a to ani nepodáním dovolání, neboť podle tehdejší judikatury by dovolání podané stěžovatelem nebylo úspěšné, jak na to první vedlejší účastnice poukázala i ve stížnosti k ESLP. Obvodní soud zhodnotil, že první vedlejší účastnice sdělila stěžovateli svůj názor, řádně jej odůvodnila a poučila jej o rizicích tohoto postupu s tím, že ponechala na jeho úvaze, zda podá dovolání.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 13. 1. 2021 č. j. 13 Co 127/2020-127 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud zopakoval dokazování e-mailovou zprávou, kterou první vedlejší účastnice zaslala stěžovateli po doručení rozsudku odvolacího soudu (vydaného ve věci náhrady škody uplatňované vůči státu), v níž rozebrala celou situaci, a zejména upozornila na skutečnost, že ačkoliv je proti rozsudku přípustné dovolání, v daném případě nedochází k naplnění procesních podmínek, a proto fakticky přípustné není. Navrhla podat ústavní stížnost s výhledem obrátit se na ESLP, neboť nelze očekávat změnu v rozhodování českých soudů. V e-mailové zprávě uzavřela, že je na stěžovateli, aby se rozhodl, jak postupovat.
4. Po právní stránce se městský soud ztotožnil s obvodním soudem, že se první vedlejší účastnice nedopustila jednání, které by zakládalo její odpovědnost za škodu podle zákona o advokacii. Dovolání totiž nepodala záměrně, s jasnou a srozumitelnou argumentací, proč by vzhledem k tehdejší konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné. Městský soud zohlednil, že od počátku řízení bylo stěžovatelovou snahou dovést řízení až před ESLP. S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu seznámila první vedlejší účastnice stěžovatele s možností podat ústavní stížnost, byť s nejistým výsledkem. Městský soud upozornil, že judikaturní praxe se změnila teprve prostřednictvím rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, na základě kterého začaly soudy vycházet z názoru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy.
5. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele napadeným rozsudkem zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru městského soudu, že pokud se stěžovatel na základě dostatečného poučení první vedlejší účastnice rozhodl pro sice rizikovou, ale teoreticky přípustnou variantu procesního postupu, nemůže to jít k její tíži. Současně dovodil, že důvod k vynechání dovolacího řízení by nicméně v posuzovaném případě nebyl, jestliže by advokátce byl znám právní názor ESLP, že je bezpodmínečně nutné ve skutkově obdobné věci vyčerpat všechny možné prostředky nápravy včetně dovolání, aby mohlo být vedeno řízení před ESLP. Dovolací soud tedy zavázal soudy, aby se v dalším řízení zabývaly námitkou, že první vedlejší účastnice byla den před skončením lhůty pro podání dovolání ve stěžovatelově věci seznámena s postupem ESLP, který v jiném skutkově obdobném případu (Křivý proti České republice) shledal nepřijatelnost stížnosti pro nevyčerpání prostředků nápravy, a aby své právní posouzení v tomto ohledu doplnily i s ohledem na ostatní podmínky odpovědnosti advokáta za škodu.
6. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu opětovně zamítl. Zopakoval skutkové i právní závěry, k nimž dospěl již v prvním rozhodnutí, a doplnil, že vyrozumění ESLP ve věci Křivý proti České republice ze dne 28. 1. 2016 ke stížnosti č. 56217/15 konstatuje, že podmínky přijatelnosti stanovené čl. 34 a 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nebyly splněny. Z tohoto vyrozumění však podle obvodního soudu nebylo možné dovodit, že stížnost byla shledána nepřijatelnou konkrétně pro nevyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků. Nebylo tak možné uzavřít, že by první vedlejší účastnice doručením vyrozumění mohla seznat stanovisko ESLP k otázce vyčerpání či nevyčerpání všech opravných prostředků a že tedy porušila svoji povinnost tím, že nepodala dovolání v původní věci stěžovatele.
7. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval městský soud, který v napadeném rozhodnutí setrval na předchozích skutkových i právních závěrech, které zopakoval. Ztotožnil se rovněž s hodnocením obvodního soudu, zda první vedlejší účastnice na základě vyrozumění ESLP měla či mohla vědět, že je třeba ve věci podat dovolání.
8. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
9. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
10. Opětovně zdůrazňuje striktní podmínky odpovědnosti advokáta za výkon advokacie, které se může zprostit pouze tehdy, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Stěžovatel má za to, že tato podmínka nebyla v nyní posuzované věci splněna, neboť první vedlejší účastnice zvolila netradiční alternativní postup. Uvádí, že měla podat dovolání, neboť o tom byla poučena odvolacím soudem, přičemž není podstatné, že měla na věc jiný právní názor. Upozorňuje, že první vedlejší účastnice měla postupovat stejně jako v obdobné věci jiného svého klienta.
11. Stěžovatel dále namítá, že i kdyby snad byla akceptována ústavní konformita závěru obecných soudů, že první vedlejší účastnice mohla dovolání nepodat pro odlišný právní názor, mohla tak učinit pouze po provedeném poučení klienta (stěžovatele) a zejména po jím poskytnutém kvalifikovaném souhlasu. Stěžovatel rozporuje skutkový závěr soudů, že netradiční postup související s nepodáním dovolání akceptoval. Zdůrazňuje, že tento závěr není důkazně podložen.
12. Dále uvádí, že první vedlejší účastnice dovolání nepodala v důsledku svého opomenutí, a nikoliv vyargumentovaného právního názoru, což dokládá odkazem na v pořadí první ústavní stížnost podanou proti rozhodnutím vydaným v původním řízení (regulace nájemného) již dne 1. 2. 2016. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 349/16 (pozn. Ústavního soudu: toto usnesení bylo první vedlejší účastnici doručeno dne 5. 2. 2016; následně dne 8. 2. 2016 podala druhou ústavní stížnost - srov. výše bod 1 tohoto usnesení). Zdůrazňuje, že původní stížnostní argumentace neobsahovala jakoukoliv zmínku o výjimečném vyloučení podmínky vyčerpání opravných prostředků a postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což svědčí o opomenutí (pochybení) první vedlejší účastnice. Své pochybení dle stěžovatele napravovala až posléze ve druhé ústavní stížnosti. Stěžovatel rozporuje postup městského soudu, který odmítl provést jím navrhovaný důkaz, ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 349/16 , na jejímž základě by byla v pořadí druhá ústavní stížnost posuzována v jiném světle a vyplynulo by z ní pochybení první vedlejší účastnice. Má za to, že v jeho věci byly dány celkem tři výjimky z koncentrace řízení, přičemž odkazuje na § 205a písm. a), c) a e) o. s. ř.
19. Jak vyplývá z rekapitulace průběhu předchozího řízení i nyní posuzovaného návrhu, podstatou stěžovatelovy argumentace je nesouhlas se závěrem soudů o zproštění odpovědnosti první vedlejší účastnice za tvrzenou jemu způsobenou škodu. Tuto škodu stěžovatel spojuje s pochybením vedlejší účastnice - advokátky, spočívajícím v tom, že v jeho věci nepodala dovolání, nýbrž rovnou ústavní stížnost, jež byla následně pro nevyčerpání opravných prostředků odmítnuta.
20. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve aproboval, resp. označil za odůvodněné závěry Nejvyššího soudu týkající se odpovědnosti advokáta v souvislosti s poskytováním právních služeb, z nichž soudy vycházely i v nyní posuzovaném případě (srov. usnesení ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 3451/24 ). Z této judikatury podávající výklad § 24 zákona o advokacii vyplývá, že advokát neodpovídá bez dalšího za samotný výsledek sporu, nýbrž za to, že nepostupoval řádně a nehájil oprávněné zájmy klienta všemi zákonnými prostředky a že nesprávný výkon advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení. Je totiž skutečně rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy uplatní nárok s formálními (technickými) nedostatky, případně opožděně.
21. Soudy v nyní posuzovaném případě dostatečně vysvětlily, proč rozporovaný postup první vedlejší účastnice při poskytování právních služeb spočívající v nepodání dovolání považovaly za postup lege artis, a nikoliv, jak předkládá stěžovatel, za její pochybení či opomenutí. Ústavní soud na odůvodnění obecných soudů odkazuje (srov. zejména rozsudek obvodního soudu, body 25 a 26).
22. Ke stěžovatelovým námitkám, že neuposlechnutí poučení o možnosti čerpat opravné prostředky, resp. nevyčerpání opravných prostředků automaticky představuje porušení povinnosti řádného zastupování a péče o klienta, Ústavní soud připomíná své dřívější k těmto otázkám vyslovené závěry. Např. v usnesení ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1353/21
(bod 17) Ústavní soud uvedl, že prostředek ochrany se nepovažuje za účinný, jestliže nemá rozumné vyhlídky na úspěch, například ve světle ustálené vnitrostátní judikatury. Tomuto závěru odpovídá i hodnocení obsažené v usnesení ze dne 30. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 112/23 , na něž odkázala první vedlejší účastnice, že nepodají-li stěžovatelé navzdory poučení dovolání, vystavují se tím riziku, že Ústavní soud jejich názor o nepřípustnosti dovolání sdílet nebude a ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítne.
Je tedy v zájmu stěžovatelů, aby Ústavnímu soudu v těchto případech předložili přesvědčivou argumentaci, proč považují názor odvolacího soudu za nesprávný. Logický argument, jenž vyvrací stěžovatelovu námitku, že nepodání dovolání automaticky zakládá postup non lege artis, předložil rovněž obvodní soud, který uvedl (srov. napadený rozsudek, bod 9), "že odlišný přístup, [tj.] že by účastník musel vždy vyčerpat všechny opravné prostředky, které má v řízení k dispozici, by způsoboval naprostou obsoletnost § 75 odst. 2 písm. a) zákona o ÚS."
23. Obecně vzato tedy platí, že nevyčerpání opravných prostředků automaticky nezakládá odpovědnost advokáta podle § 24 zákona o advokacii. Postup advokáta je nutné vždy hodnotit v celkovém kontextu (rozdílně bude např. posouzena již shora zmíněná situace prostého zmeškání lhůty), jenž mj. vyžaduje, aby byl "alternativní" postup s ohledem na použitelnou hmotně i procesně právní úpravu odůvodněný a vyargumentovaný, resp. aby o tomto postupu byl zpraven rovněž samotný klient.
24. Soudy v nyní posuzované věci na základě provedeného dokazování uzavřely, že první vedlejší účastnice nepodala dovolání záměrně, přičemž ovšem předložila vyargumentovaný právní názor, proč tak postupuje. Tento názor prezentovala v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 424/16 , což Ústavní soud ověřil ze své interní databáze. Argumentaci vysvětlující okolnost nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků obsahovala rovněž stížnost k ESLP (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 24; dále srov. judikaturu ESLP k čl.
35 odst. 1 Úmluvy, týkající se výjimky ze subsidiarity stížnosti k ESLP, jež se uplatní, je-li vzhledem k okolnostem konkrétního případu opravný prostředek nevhodný či neúčinný, nebo existují-li zvláštní okolnosti zprošťující stěžovatele povinnosti vyčerpat opravné prostředky - viz Praktická příručka k podmínkám přijatelnosti, bod 114). Stručně vyjádřeno platí, že první vedlejší účastnice ve svých podáních k Ústavnímu soudu i ESLP vycházela z (nikoliv svévolného) předpokladu, že subsidiarita ústavní stížnosti a stejně tak subsidiarita stížnosti k ESLP má své meze a neuplatní se bezvýjimečně.
25. Pro Ústavní soud je dále podstatné, že soudy prokázaly, že první vedlejší účastnice při poskytování právních služeb stěžovatele o "alternativním" postupu informovala (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 24). Závěr obvodního soudu, že stěžovatel tento postup akceptoval, nepovažuje Ústavní soud za excesivní. Stěžovatel totiž v řízení nepředložil důkaz, z nějž by vyplývalo, že první vedlejší účastnice jednala jednostranně, bez předchozí porady se stěžovatelem, či dokonce proti jeho vůli, ani neprokázal, že by komunikace první vedlejší účastnice jako advokátky se stěžovatelem jako jejím klientem o dalším postupu ve sporu svým provedením (navržením postupu v e-mailu - podání ústavní stížnosti bez podání dovolání - a jeho následným provedením v situaci, kdy klient - stěžovatel nesdělí opačnou instrukci) vybočovala z běžné formy komunikace zavedené mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí, pokud jde o instrukce klienta advokátovi.
Tento závěr nelze dovodit ani z jeho účastnického výslechu (srov. spis, č. l. 100 až 105).
26. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se neprovedení důkazu - ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 349/16
. Městský soud vysvětlil, že k tomuto důkazu nebude přihlížet, protože byl navržen až v odvolacím řízení, několik let po zahájení řízení a po jeho koncentraci. Ačkoliv se tento závěr může stěžovateli jevit jako příliš tvrdý, Ústavní soud připomíná, že sporné řízení je vystaveno na zásadě formální pravdy, z níž vyplývá, že soud nezjišťuje přesný a úplný skutkový stav, ale rozhoduje na základě tvrzení, skutečností a důkazů, které poskytli účastníci a které vyšly v řízení najevo. V nyní posuzované věci stěžovatel nalézacímu soudu nepředložil důkaz, jenž měl potvrzovat jeho skutkovou verzi případu, což ovšem znamená, že se nyní nemůže úspěšně dovolávat porušení jeho základního práva na soudní ochranu, k němuž mělo dojít právě neprovedením takto opožděně navrhovaného důkazu.
27. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu