Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2025, č. j. 30 Cdo 1872/2025-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2025, č. j. 17 Co 502/2024-48, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2024, č. j. 20 C 58/2024-32, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 17, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o stěžovatelově žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 146 520 Kč s příslušenstvím tak, že řízení co do částky 11 517,25 Kč zastavil, dále konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného vedlejší účastnicí došlo k porušení stěžovatelova práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny a ve zbytku žalobu zamítl. Žalovaná částka měla představovat kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o poskytnutí informace, trvajícím 2 roky a 3 měsíce. Vedlejší účastnice částečně nárok uznala a stěžovateli uhradila částku 8 215 Kč před podáním žaloby a částku 3 302,25 Kč po podání žaloby. Délku řízení vyhodnotil soud jako nepřiměřenou. Při posuzování významu řízení pro stěžovatele obvodní soud zohlednil, že stěžovatel požadovanou informaci nepotřeboval pro realizaci jakéhokoliv konkrétního práva. Stěžovatel svůj zájem na informaci ani přes výzvu neozřejmil. Proto újmu na straně stěžovatele vyhodnotil soud jako zanedbatelnou, k jejíž kompenzaci postačí konstatování o porušení práva.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud zdůraznil velké množství stěžovatelových žádostí o informace, z nějž pak vyplývá rovněž vedení množství kompenzačních řízení. Skutkové i právní závěry obvodního soudu označil městský soud za správné a podložené judikaturou vydanou v obdobných věcech. Význam řízení (co bylo pro stěžovatele "v sázce") byl nepatrný.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem předložená otázka prokazování významu řízení nemůže podle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení městský soud neodchýlil od ustálené judikatury. Naopak v souladu s ustálenou judikaturou odvolací soud hodnotil význam požadované informace objektivně, podle důležitosti dané informace pro žadatele. Neprokázání významu požadované informace pro žalobce bylo navíc především důsledkem jeho procesní pasivity (nedostavení se k jednání odvolacího soudu). Námitka neprokázání důležitosti vyžadovaných informací je polemikou se skutkovými zjištěními a nemůže založit přípustnost dovolání.
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud postupoval v dané věci přepjatě formalisticky. Stěžovatel v dovolání předložil konkrétní otázky (a odkazy na konkrétní judikaturu) a nikoliv pouhé obecné tvrzení. Nejvyšší soud se s předloženou otázkou nijak věcně nevypořádal. Dále stěžovatel namítá, že podle ustálené judikatury nese v řízení o kompenzaci za průtahy v otázce nižšího významu řízení důkazní břemeno žalovaná strana (vedlejší účastnice) a soudu nepřísluší ex offo zjišťovat význam řízení pro žalobce. V dané věci žalovaná žádné takové konkrétní tvrzení (a tím spíše důkazy na jeho podporu) nepředložila. Tím soudy porušily princip rovnosti účastníků řízení a důkazní břemeno fakticky převedly na stěžovatele. Stěžovatel rovněž odmítá závěr obecných soudů o relevantnosti vedení "většího množství sporů" při posuzování významu řízení. Ani tuto skutečnost vedlejší účastnice netvrdila, nevedlo se k ní žádné dokazování a stěžovatel neměl možnost se k ní vyjádřit. Svým závěrem navíc soudy bagatelizovaly důležitost výkonu práva na informace a přenesly na stěžovatele odpovědnost za nefunkční systém jeho výkonu. Konečně stěžovatel odmítá, že by uvedený závěr byl důsledkem jeho nepřítomnosti u odvolacího jednání. Účast u něj nežádala ani jedna ze stran a soud prvního stupně rozhodoval bez přítomnosti stran.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. V dané věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily jakýkoliv ústavní princip a na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí lze odkázat. Na snížený význam řízení pro stěžovatele a vedení velkého množství sporů upozornila vedlejší účastnice (jak vyplývá i z bodu 5 rozsudku obvodního soudu), přičemž vzhledem k povaze této námitky nebylo podle Ústavního soudu nutné, aby své tvrzení jakkoliv prokazovala. Částečně šlo totiž o námitku povahou řízení a částečně o námitku stěžovatelovy "nestandardní" procesní aktivity (vedení značného množství sporů), která ovšem byla soudům známa z jejich vlastní činnosti a není tedy nutné ji prokazovat (srov. § 121 občanského soudního řádu).
10. Žádné relevantní pochybení neshledal Ústavní soud ani ve způsobu, jakým soudy tuto skutečnost hodnotily. Nikterak neodporuje principům ústavního pořádku, je-li porušení práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny ohodnoceno odlišně podle motivace a účelu vedení řízení, v němž dochází k průtahům. Vede-li stěžovatel celou řadu takových řízení bez jakéhokoliv zřejmého ochrany hodného účelu, nutně to snižuje význam těchto řízení v jeho právní sféře. Smysl vedení těchto řízení neozřejmil stěžovatel ani v řízení před obecnými soudy, ani v ústavní stížnosti a jeho činnost vykazuje znaky podávání jakýchsi obecných "actio popularis", což jistě není činností zakázanou, nicméně významně se míjející s podstatou předmětného řízení. V tom Ústavní soud nespatřuje bagatelizaci práva na informace, nýbrž pouze zohlednění spektra různých účelů, k jejichž naplnění může být výkon tohoto práva využíván (či zneužíván). K totožným závěrům dospěl Ústavní soud i v řízení o obdobné stěžovatelově ústavní stížnosti (viz usnesení ze dne 22. 10. 2025,
sp. zn. IV. ÚS 2520/25
, nebo usnesení ze dne 21. 1. 2026,
sp. zn. II. ÚS 3470/25
).
11. S ohledem na výše uvedené je nutné odmítnout rovněž námitku přepjatě formalistického postupu Nejvyššího soudu, neboť odůvodnění jeho usnesení odpovídá zjištěným okolnostem dané věci. Nerozhodnou je i námitka, zda mohl městský soud stěžovatele "sankcinovat" za nepřítomnost u jednání. Stěžovatel mohl důsledky této nepřítomnosti napravit v dovolání nebo ústavní stížnosti (a uvést legitimní účel vedení tolika řízení), což však neučinil.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu