III.ÚS 3466/24 ze dne 3. 2. 2026
Neposouzení přípustnosti právní otázky považované nesprávně za otázku skutkovou
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Industrial Machine Service, s. r. o., se sídlem Brníčko 1564, Uničov, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, se sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024, č. j. 23 Cdo 3349/2023-1714, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2023, č. j. 4 Cmo 138/2022-1640 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. srpna 2022, č. j. 19 Cm 179/2013-1549, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024, č. j. 23 Cdo 3349/2023-1714, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci
1. Skutkově mimořádně komplikovaný spor mezi stěžovatelkou a společností Centrum výzkumu Řež, s. r. o. (dále jen "objednatelka"), začal před obecnými soudy v říjnu 2013. Jeho podstatou jsou nároky stran ze smlouvy o dílo (dále jen jako "smlouva o dílo"). V ní se stěžovatelka zavázala zhotovit pro objednatelku unikátní svařované konstrukce pro konkrétní zakázku jaderného zařízení v zahraničí (dále také označena jako "projekt JHR"), a objednatelka se zavázala zaplatit jí za to sjednanou částku (více než 62 mil. Kč). Zhotovování díla bylo závislé na dodání výrobní dokumentace, kde měl být vymezen předmět díla. Dokumentace měla být postupně předávána objednatelkou zhotovitelce (stěžovatelka). Za tímto účelem si strany ve smlouvě ujednaly způsob a termíny protokolárního předávání dokumentace. Objednatelka zaplatila stěžovatelce část ceny za dílo (25 mil. Kč); první část dokumentace nezbytné k započetí zhotovování první etapy díla měla dodat v termínu sjednanému ve smlouvě. K tomu však nedošlo a objednatelka se ocitla v prodlení přesahujícím dva roky, následně odstoupila od smlouvy a odmítla dílo převzít. Stěžovatelka považovala odstoupení za neplatné, zaslala vedlejší účastnici vyúčtování nákladů spojených se zhotovováním díla (náklady na zaměstnance, nákup strojů, uzpůsobování výrobních hal apod.) ve výši přesahující 39 mil. Kč. V tomto období započaly vzájemné spory, jejichž anabáze pokračovala podáním žaloby a po více než deseti letech řízení před obecnými soudy vyústila v podání nyní posuzované ústavní stížnosti. 2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno v říjnu 2013 žalobou objednatelky podanou ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), v níž se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 25 mil. Kč, kterou jí po uzavření smlouvy o dílo zaplatila; vrácení částky žádala z titulu bezdůvodného obohacení.
Neposouzení přípustnosti právní otázky považované nesprávně za otázku skutkovou
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Industrial Machine Service, s. r. o., se sídlem Brníčko 1564, Uničov, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, se sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024, č. j. 23 Cdo 3349/2023-1714, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2023, č. j. 4 Cmo 138/2022-1640 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. srpna 2022, č. j. 19 Cm 179/2013-1549, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
, jejichž anabáze pokračovala podáním žaloby a po více než deseti letech řízení před obecnými soudy vyústila v podání nyní posuzované ústavní stížnosti. 2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno v říjnu 2013 žalobou objednatelky podanou ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), v níž se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 25 mil. Kč, kterou jí po uzavření smlouvy o dílo zaplatila; vrácení částky žádala z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka uplatnila námitku započtení odpovídající výši žalované částky, jejímž cílem bylo mimo jiné dosáhnout částečné kompenzace nákladů vynaložených na přípravu a realizaci díla. S ohledem na časové souvislosti je vhodné uvést, že právní posouzení věci se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), a zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Stěžejním aspektem celé věci je, že stěžovatelka v rámci kompenzační námitky uplatnila dvě kategorie vynaložených nákladů: 1. hodnotu plnění poskytnutou žalobci (včetně víceprací na dílo markantně vyšší kvality) a 2. náklady na mzdy zaměstnanců, kteří byly připraveni začít realizovat dílo, avšak nemohli tak učinit, protože objednatelka byla v prodlení (dále jen "marně vynaložené mzdové náklady"). Kromě toho uplatňovala stěžovatelka rovněž nárok na kompenzaci ušlého zisku. Z hlediska ústavního přezkumu, je relevantní právě položka uvedená pod bodem 2, tedy zda je námitka započtení po právu ve vztahu k marně vynaloženým mzdovým nákladům, případně rovněž ve vztahu k ušlému zisku spočívajícího v tom, že zaměstnanci "blokovaní" pro zakázku objednatelky nemohli vykonávat práci pro stěžovatelku a generovat tím pro ni zisk. Shrnutí dalšího průběhu řízení před obecnými soudy, se tedy bude soustředit především na tyto otázky. 3. Krajský soud ve věci rozhodoval celkem třikrát. Poprvé v únoru 2016, kdy žalobu objednatelky (v řízení před obecnými soudy v pozici žalobkyně) v celém rozsahu zamítnul. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") na počátku roku 2017 tento rozsudek k odvolání objednatelky zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v pořadí druhým rozsudkem žalobu v březnu 2020 opět v celém rozsahu zamítnul. Vrchní soud následně v září 2020 rozsudek krajského soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud - vázán právním názorem vrchního soudu - tentokrát posoudil žalobu jako částečně důvodnou a uložil stěžovatelce coby žalované, zaplatit objednatelce (žalobkyni) částku přesahující 11 mil. Kč spolu s úrokem z prodlení. Ve zbytku žalobu zamítnul. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nepřiznává. Samostatným usnesením rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice. Proti rozsudku podaly obě strany odvolání. 4. Vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně v dubnu 2023 částečně potvrdil, v části týkající se povinnosti zaplatit vedlejší účastnici příslušenství v určeném časovém období jej změnil tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se jako objednatelka skutečně dostala do prodlení s dodáním výrobní dokumentace. Náklady na mzdy zaměstnanců vynaložené žalovanou (nyní stěžovatelkou) coby zhotovitelkou, by však mohly být skutečnou škodou pouze při splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
tupně v dubnu 2023 částečně potvrdil, v části týkající se povinnosti zaplatit vedlejší účastnici příslušenství v určeném časovém období jej změnil tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se jako objednatelka skutečně dostala do prodlení s dodáním výrobní dokumentace. Náklady na mzdy zaměstnanců vynaložené žalovanou (nyní stěžovatelkou) coby zhotovitelkou, by však mohly být skutečnou škodou pouze při splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. V této souvislosti se vrchní soud ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že "o marné mzdové náklady by se mohlo jednat za předpokladu, pokud by žalovaný převzal závazek, že od konkrétního data v souvislosti s povinností žalobce dodat výrobní dokumentaci zajistí zaměstnance co do počtu a kvalifikace spojený zároveň se závazkem, že tyto zaměstnanci bude mít nepřetržitě k dispozici a nebude jim zadávat jinou práci mimo projekt JHR." Za správný považoval rovněž závěr krajského soudu o absenci příčinné souvislosti mezi vznikem mzdových nákladů s porušením povinnosti žalobkyně (objednatelky), neboť zařazení zaměstnanců do projektu bylo dáno úvahou žalované (stěžovatelky) bez ohledu na skutečnou potřebu. 5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, a v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení, napadla žalovaná (nyní stěžovatelka) dovoláním. V dovolání formulovala devět "dovolacích důvodů". Pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti je podstatný okruh dovolacích námitek vztahujících se k marně vynaloženým mzdovým nákladům a sekundárně i ušlému zisku. Dovolací soud je v napadeném usnesení označuje písm. a) a c). Stěžovatelka namítala především, že vrchní soud se nijak nevypořádal s její odvolací námitkou, že krajský soud opřel zamítnutí žaloby o předpoklad pro vznik povinnosti k náhradě škody, který nemá oporu v zákoně (povinnost smluvně převzít závazek nepřetržité rezervace), a není ani jasné, jak k uvedenému závěru dospěl za použití odkazované judikatury. Kromě toho vytýká vrchnímu soudu, že se nezabýval tím, že "marnost" vynaložených mzdových nákladů nebyla zapříčiněna jen prodlením, ale také dalšími okolnostmi na straně objednatelky. Také se vrchní soud nevypořádal s judikaturou, kterou použil krajský soud, resp. s její interpretací předkládanou stěžovatelkou. Proto v dovolání stěžovatelka uvádí, že se nemůže konkrétněji vymezit proti rozhodnutí vrchního soudu, pokud neví, proč dospěl k právnímu hodnocení, k němuž dospěl (s. 5 dovolání). 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, zčásti pro vady (nevymezení předpokladů přípustnosti), z větší části však pro nepřípustnost. Ve vztahu k výše formulovaným námitkám, jež jsou z hlediska ústavního přezkumu podstatné [dovolací soud je označuje písm. a) a c)], posoudil Nevyšší soud dovolání jako nepřípustné. K věci uvádí pouze, že stěžovatelka (dovolatelka) ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů ohledně smluvních ujednání účastnic o skutečném účelu vynakládání mzdových výdajů. Takové námitky však podle soudu neodpovídají kritériím podle § 237 občanského soudního řádu, a nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání. Proto dovolací soud neposuzoval ani námitku stěžovatelky že "marnou rezervací" pracovních sil vyhrazených pro zhotovování sjednaného díla, vznikla stěžovatelce rovněž škoda v podobě ušlého zisku. Ostatní odůvodnění vztahující se k dovolacím důvodům pod písm. a) a c) spočívá ve shrnutí závěrů předchozí judikatury dovolacího soudu. 7.
1. Skutkově mimořádně komplikovaný spor mezi stěžovatelkou a společností Centrum výzkumu Řež, s. r. o. (dále jen "objednatelka"), začal před obecnými soudy v říjnu 2013. Jeho podstatou jsou nároky stran ze smlouvy o dílo (dále jen jako "smlouva o dílo"). V ní se stěžovatelka zavázala zhotovit pro objednatelku unikátní svařované konstrukce pro konkrétní zakázku jaderného zařízení v zahraničí (dále také označena jako "projekt JHR"), a objednatelka se zavázala zaplatit jí za to sjednanou částku (více než 62 mil. Kč). Zhotovování díla bylo závislé na dodání výrobní dokumentace, kde měl být vymezen předmět díla. Dokumentace měla být postupně předávána objednatelkou zhotovitelce (stěžovatelka). Za tímto účelem si strany ve smlouvě ujednaly způsob a termíny protokolárního předávání dokumentace. Objednatelka zaplatila stěžovatelce část ceny za dílo (25 mil. Kč); první část dokumentace nezbytné k započetí zhotovování první etapy díla měla dodat v termínu sjednanému ve smlouvě. K tomu však nedošlo a objednatelka se ocitla v prodlení přesahujícím dva roky, následně odstoupila od smlouvy a odmítla dílo převzít. Stěžovatelka považovala odstoupení za neplatné, zaslala vedlejší účastnici vyúčtování nákladů spojených se zhotovováním díla (náklady na zaměstnance, nákup strojů, uzpůsobování výrobních hal apod.) ve výši přesahující 39 mil. Kč. V tomto období započaly vzájemné spory, jejichž anabáze pokračovala podáním žaloby a po více než deseti letech řízení před obecnými soudy vyústila v podání nyní posuzované ústavní stížnosti.
2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno v říjnu 2013 žalobou objednatelky podanou ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), v níž se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 25 mil. Kč, kterou jí po uzavření smlouvy o dílo zaplatila; vrácení částky žádala z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka uplatnila námitku započtení odpovídající výši žalované částky, jejímž cílem bylo mimo jiné dosáhnout částečné kompenzace nákladů vynaložených na přípravu a realizaci díla. S ohledem na časové souvislosti je vhodné uvést, že právní posouzení věci se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), a zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Stěžejním aspektem celé věci je, že stěžovatelka v rámci kompenzační námitky uplatnila dvě kategorie vynaložených nákladů: 1. hodnotu plnění poskytnutou žalobci (včetně víceprací na dílo markantně vyšší kvality) a 2. náklady na mzdy zaměstnanců, kteří byly připraveni začít realizovat dílo, avšak nemohli tak učinit, protože objednatelka byla v prodlení (dále jen "marně vynaložené mzdové náklady"). Kromě toho uplatňovala stěžovatelka rovněž nárok na kompenzaci ušlého zisku. Z hlediska ústavního přezkumu, je relevantní právě položka uvedená pod bodem 2, tedy zda je námitka započtení po právu ve vztahu k marně vynaloženým mzdovým nákladům, případně rovněž ve vztahu k ušlému zisku spočívajícího v tom, že zaměstnanci "blokovaní" pro zakázku objednatelky nemohli vykonávat práci pro stěžovatelku a generovat tím pro ni zisk. Shrnutí dalšího průběhu řízení před obecnými soudy, se tedy bude soustředit především na tyto otázky.
3. Krajský soud ve věci rozhodoval celkem třikrát. Poprvé v únoru 2016, kdy žalobu objednatelky (v řízení před obecnými soudy v pozici žalobkyně) v celém rozsahu zamítnul. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") na počátku roku 2017 tento rozsudek k odvolání objednatelky zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v pořadí druhým rozsudkem žalobu v březnu 2020 opět v celém rozsahu zamítnul. Vrchní soud následně v září 2020 rozsudek krajského soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud - vázán právním názorem vrchního soudu - tentokrát posoudil žalobu jako částečně důvodnou a uložil stěžovatelce coby žalované, zaplatit objednatelce (žalobkyni) částku přesahující 11 mil. Kč spolu s úrokem z prodlení. Ve zbytku žalobu zamítnul. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nepřiznává. Samostatným usnesením rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice. Proti rozsudku podaly obě strany odvolání.
kové námitky však podle soudu neodpovídají kritériím podle § 237 občanského soudního řádu, a nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání. Proto dovolací soud neposuzoval ani námitku stěžovatelky že "marnou rezervací" pracovních sil vyhrazených pro zhotovování sjednaného díla, vznikla stěžovatelce rovněž škoda v podobě ušlého zisku. Ostatní odůvodnění vztahující se k dovolacím důvodům pod písm. a) a c) spočívá ve shrnutí závěrů předchozí judikatury dovolacího soudu. 7. V pořadí třetí rozsudek krajského soudu ze srpna 2022, druhý rozsudek vrchního soudu z dubna 2023 a usnesení, kterým Nejvyšší soud v září 2024 odmítl její dovolání, napadá nyní stěžovatelka (ve vymezeném rozsahu), ústavní stížností. II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka s odkazem na čl. 11 a 36 Listiny tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu, v důsledku čehož došlo k zásahu do práva vlastnit majetek. Napadená rozhodnutí má za nespravedlivá a formalistická, postrádající řádné odůvodnění. 9. Ve vztahu k rozhodnutím krajského a vrchního soudu stěžovatelka především namítá, že pokud krajský a vrchní soud požadovaly, aby jako předpoklad vzniku nároku na náhradu škody byl sjednán smluvně závazek k nepřetržité rezervaci pracovních sil, dospěly v tomto bodu k "extrémně přísné intepretaci podústavního práva", která postrádá odpovídající odůvodnění. Neuvedly totiž, jak k tomuto závěru, který nevyplývá jednoznačně z právního předpisu, dospěly. Soudy také nevzaly v úvahu další spolupůsobící příčiny na straně objednatelky, které mohly být pro vznik nároku relevantní. Soudy se tedy dopustily svévole a tím zatížily svá rozhodnutí protiústavností. 10. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky řádně nevypořádal s jejími dovolacími námitkami, omezil se na formalistické zdůvodnění nepřípustnosti dovolání, aniž by se jím věcně zabýval. Stěžovatelka nesouhlasí především se zdůvodněním, že posouzení absence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší soud "spravedlivě posuzovat", zda je předpokladem odpovědnosti za škodu z prodlení podle obchodního zákoníku i převzetí závazku nepřetržité rezervace pracovních sil a měl případně zdůvodnit proč, což je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Dovolací soud měl rovněž zhodnotit vliv dalších příčin (kromě prodlení) na straně objednatelky na následek v podobě vynaložení zbytečných mzdových nákladů. Stěžovatelka namítá, že uvedená pochybení představují zásah do práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu. 11. Stěžovatelka uplatňovala v rámci námitky započtení rovněž nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, který měl vzniknout tím, že "rezervovaná pracovní síla" nebyla po dobu prodlení objednatelky využita jinde. V této souvislosti namítá, že krajský a vrchní soud se dopustily protiústavnosti ve vztahu k rozhodování o ušlém zisku, Nejvyšší soud se touto námitkou věcně vůbec nezabýval, pominul skutečnost, že stěžovatelka byla postupem vrchního soudu zbavena "práva na meritorní instanční přezkum", což byl dle stěžovatelky postup "extrémně formalistický a nespravedlivý". 12. Stěžovatelka formuluje ještě další okruhy námitek (zneužití práva, výklad právních jednání, zapříčinění nákladů řízení aj.). Jejich podstata však směřuje k podpoře argumentace odůvodnění oprávněnosti nároku stěžovatelky ve vztahu k marně vynaloženým mzdovým nákladům, anebo rozporuje úplnost či správnost skutkových zjištění učiněných krajským a vrchním soudem. Z hlediska ústavního přezkumu nejsou tyto námitky relevantní nebo budou vypořádány jako součást hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
13.
4. Vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně v dubnu 2023 částečně potvrdil, v části týkající se povinnosti zaplatit vedlejší účastnici příslušenství v určeném časovém období jej změnil tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se jako objednatelka skutečně dostala do prodlení s dodáním výrobní dokumentace. Náklady na mzdy zaměstnanců vynaložené žalovanou (nyní stěžovatelkou) coby zhotovitelkou, by však mohly být skutečnou škodou pouze při splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. V této souvislosti se vrchní soud ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že "o marné mzdové náklady by se mohlo jednat za předpokladu, pokud by žalovaný převzal závazek, že od konkrétního data v souvislosti s povinností žalobce dodat výrobní dokumentaci zajistí zaměstnance co do počtu a kvalifikace spojený zároveň se závazkem, že tyto zaměstnanci bude mít nepřetržitě k dispozici a nebude jim zadávat jinou práci mimo projekt JHR." Za správný považoval rovněž závěr krajského soudu o absenci příčinné souvislosti mezi vznikem mzdových nákladů s porušením povinnosti žalobkyně (objednatelky), neboť zařazení zaměstnanců do projektu bylo dáno úvahou žalované (stěžovatelky) bez ohledu na skutečnou potřebu.
5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, a v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení, napadla žalovaná (nyní stěžovatelka) dovoláním. V dovolání formulovala devět "dovolacích důvodů". Pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti je podstatný okruh dovolacích námitek vztahujících se k marně vynaloženým mzdovým nákladům a sekundárně i ušlému zisku. Dovolací soud je v napadeném usnesení označuje písm. a) a c). Stěžovatelka namítala především, že vrchní soud se nijak nevypořádal s její odvolací námitkou, že krajský soud opřel zamítnutí žaloby o předpoklad pro vznik povinnosti k náhradě škody, který nemá oporu v zákoně (povinnost smluvně převzít závazek nepřetržité rezervace), a není ani jasné, jak k uvedenému závěru dospěl za použití odkazované judikatury. Kromě toho vytýká vrchnímu soudu, že se nezabýval tím, že "marnost" vynaložených mzdových nákladů nebyla zapříčiněna jen prodlením, ale také dalšími okolnostmi na straně objednatelky. Také se vrchní soud nevypořádal s judikaturou, kterou použil krajský soud, resp. s její interpretací předkládanou stěžovatelkou. Proto v dovolání stěžovatelka uvádí, že se nemůže konkrétněji vymezit proti rozhodnutí vrchního soudu, pokud neví, proč dospěl k právnímu hodnocení, k němuž dospěl (s. 5 dovolání).
říčinění nákladů řízení aj.). Jejich podstata však směřuje k podpoře argumentace odůvodnění oprávněnosti nároku stěžovatelky ve vztahu k marně vynaloženým mzdovým nákladům, anebo rozporuje úplnost či správnost skutkových zjištění učiněných krajským a vrchním soudem. Z hlediska ústavního přezkumu nejsou tyto námitky relevantní nebo budou vypořádány jako součást hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky
14. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci ve své stížnosti neuvádí. Její námitky spočívají totiž v pouhém nesouhlasu se správností skutkových zjištění a rozhodnutí obecných soudů, což leží mimo oblast pravomoci Ústavního soudu. 15. K marně vynaloženým mzdovým nákladům Nejvyšší soud uvedl: "Skutkové tvrzení o tom, že si stěžovatelka musela po dobu prodlení žalobkyně vyhradit zaměstnance pro plnění předmětné smlouvy o dílo a tyto si skutečně právě pro tento účel vyhradila, v důsledku čehož vynakládala mzdové náklady těchto zaměstnanců právě na (později částečně zmařené) splnění předmětného díla a ušel jí právě díky tomu zisk, však nebylo v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím na základě provedeného dokazování zjištěno. Soudy naopak dospěly ke zjištění, že dle obsahu smluvních ujednání mezi stranami nebyla zvlášť sjednána povinnost stěžovatelky mít tyto zaměstnance k plnění předmětné smlouvy k dispozici a pro tyto účely si je takto vyhradit. Stejně tak nebylo v řízení zjištěno, že by k takové "blokaci" těchto zaměstnanců na straně stěžovatelky skutečně došlo, když tzv. zařazením zaměstnanců do projektu byla stěžovatelkou vůči žalobkyni pouze deklarována jejich připravenost na plnění díla. Tito zaměstnanci tím však nebyli vyloučeni z možnosti vykonávat jinou činnost pro stěžovatelku, což také činili (jak plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil)."
16. Skutkovými zjištěními byl Nejvyšší soud vázán. Argumentace stěžovatelky o nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem proto nemohla založit přípustnost jejího dovolání. Jejím prostřednictvím stěžovatelka zpochybňovala skutkový závěr odvolacího soudu, že k "blokaci" jejích zaměstnanců (právě) pro zajištění plnění předmětné smlouvy o dílo ve skutečnosti nedošlo. Přípustnost dovolání tak nemohla založit ani argumentace stěžovatelky k otázce vzniku ušlého zisku či k okolnostem kompenzačního úkonu stěžovatelky. Vznik jiných (skutkově odlišných) škod v řízení před krajským a vrchním soudem tvrzeny nebyly. 17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení své závěry řádně zdůvodnil a svým postupem podle § 237 o. s. ř. tedy nezasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a i s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, zčásti pro vady (nevymezení předpokladů přípustnosti), z větší části však pro nepřípustnost. Ve vztahu k výše formulovaným námitkám, jež jsou z hlediska ústavního přezkumu podstatné [dovolací soud je označuje písm. a) a c)], posoudil Nevyšší soud dovolání jako nepřípustné. K věci uvádí pouze, že stěžovatelka (dovolatelka) ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů ohledně smluvních ujednání účastnic o skutečném účelu vynakládání mzdových výdajů. Takové námitky však podle soudu neodpovídají kritériím podle § 237 občanského soudního řádu, a nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání. Proto dovolací soud neposuzoval ani námitku stěžovatelky že "marnou rezervací" pracovních sil vyhrazených pro zhotovování sjednaného díla, vznikla stěžovatelce rovněž škoda v podobě ušlého zisku. Ostatní odůvodnění vztahující se k dovolacím důvodům pod písm. a) a c) spočívá ve shrnutí závěrů předchozí judikatury dovolacího soudu.
7. V pořadí třetí rozsudek krajského soudu ze srpna 2022, druhý rozsudek vrchního soudu z dubna 2023 a usnesení, kterým Nejvyšší soud v září 2024 odmítl její dovolání, napadá nyní stěžovatelka (ve vymezeném rozsahu), ústavní stížností.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka s odkazem na čl. 11 a 36 Listiny tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu, v důsledku čehož došlo k zásahu do práva vlastnit majetek. Napadená rozhodnutí má za nespravedlivá a formalistická, postrádající řádné odůvodnění.
9. Ve vztahu k rozhodnutím krajského a vrchního soudu stěžovatelka především namítá, že pokud krajský a vrchní soud požadovaly, aby jako předpoklad vzniku nároku na náhradu škody byl sjednán smluvně závazek k nepřetržité rezervaci pracovních sil, dospěly v tomto bodu k "extrémně přísné intepretaci podústavního práva", která postrádá odpovídající odůvodnění. Neuvedly totiž, jak k tomuto závěru, který nevyplývá jednoznačně z právního předpisu, dospěly. Soudy také nevzaly v úvahu další spolupůsobící příčiny na straně objednatelky, které mohly být pro vznik nároku relevantní. Soudy se tedy dopustily svévole a tím zatížily svá rozhodnutí protiústavností.
10. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky řádně nevypořádal s jejími dovolacími námitkami, omezil se na formalistické zdůvodnění nepřípustnosti dovolání, aniž by se jím věcně zabýval. Stěžovatelka nesouhlasí především se zdůvodněním, že posouzení absence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší soud "spravedlivě posuzovat", zda je předpokladem odpovědnosti za škodu z prodlení podle obchodního zákoníku i převzetí závazku nepřetržité rezervace pracovních sil a měl případně zdůvodnit proč, což je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Dovolací soud měl rovněž zhodnotit vliv dalších příčin (kromě prodlení) na straně objednatelky na následek v podobě vynaložení zbytečných mzdových nákladů. Stěžovatelka namítá, že uvedená pochybení představují zásah do práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu.
e vzniku ušlého zisku či k okolnostem kompenzačního úkonu stěžovatelky. Vznik jiných (skutkově odlišných) škod v řízení před krajským a vrchním soudem tvrzeny nebyly. 17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení své závěry řádně zdůvodnil a svým postupem podle § 237 o. s. ř. tedy nezasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a i s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku Nejvyšší soud pro potřeby vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. 18. Vrchní soud uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl proto, aby byla odmítnuta. Do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zasaženo nebylo. Vrchní soud se ve svém rozsudku řádně vypořádal se stěžejními námitkami. Ve zbytku zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že setrvává na skutkových i právních závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Ztotožňuje se s argumentací vrchního i Nejvyššího soudu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul, resp. zamítnul, jako nedůvodnou. 19. Objednatelka se k ústavní stížnosti nevyjádřila; s ohledem na poučení, kterého se jí dostalo, má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). 20. Stěžovatelka v replice reagovala pouze na vyjádření Nejvyššího soudu, neboť z reakcí vrchního ani krajského soudu neplyne žádná konkrétní argumentace. Nespravedlnost, spočívající v nepřiznání byť části vynaložených marných mezd významně pociťuje. Na mzdy zaměstnanců vynakládala nemalé peněžní prostředky, přičemž objednatelka (resp. její tehdejší vedení), ji v průběhu prodlení opakovaně ujišťovala, že veškeré vynaložené náklady má pokrýt z plnění poskytnutého na počátku smluvního vztahu. Změnu postoje po změně vedení objednatelky, a z toho vyplývající postup vůči stěžovatelce i v rámci soudního řízení, považuje za nekorektní. Vrchní soud v prvním zrušujícím rozhodnutí konstatoval neplatnost odstoupení objednatelky od smlouvy o dílo, i její prodlení s dodáním výrobní dokumentace a připustil nárok stěžovatelky na náhradu vzniklé újmy. Stěžovatelka dále vysvětlila, proč vedle marně vynaložených mzdových nákladů považuje za oprávněnou rovněž náhradu ušlého zisku. Upřesnila, že ušlý zisk už je zahrnut ve vyčíslení položky "marná mzda", proto je jako takový způsobilý započtení právě spolu s marně vynaloženou mzdou. K vyjádření Nejvyššího soudu (čl. III, odst. 4), že v řízení nebylo zjištěno, že k "blokaci" zaměstnanců na straně stěžovatelky skutečně došlo a že nebyli vyloučeni z jiné činnosti pro stěžovatelku, uvedla, že disponuje systémem, "v němž je každá hodina práce každého zaměstnance v rámci evidence jeho pracovní doby zařazena pod konkrétní zakázku. Pokud tedy zaměstnanec musel vyčkávat dodání výrobní dokumentace ze strany vedlejšího účastníka a nemohl pracovat na jiné zakázce, jsou jeho hodiny v tomto systému uvedeny právě pro zakázku vedlejšího účastníka." V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí krajského soudu (odst. 32). Nárok stěžovatelky na zaplacení vynaložených marných mezd přitom výslovně potvrdil i svědek Ing. Záhorský (str. 7 protokolu z jednání dne 8. 6. 2022). Pokud Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou právní otázku, je třeba poukázat na čl. II. až IX. dovolání. Stěžovatelka má však za to, že dotazy týkající se poučovací povinnosti odvolacího soudu při změně odůvodnění, aplikace ustanovení § 136 o.s.ř. apod. jsou otázkami právními. V. Věcné posouzení ústavní stížnosti
21.
11. Stěžovatelka uplatňovala v rámci námitky započtení rovněž nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, který měl vzniknout tím, že "rezervovaná pracovní síla" nebyla po dobu prodlení objednatelky využita jinde. V této souvislosti namítá, že krajský a vrchní soud se dopustily protiústavnosti ve vztahu k rozhodování o ušlém zisku, Nejvyšší soud se touto námitkou věcně vůbec nezabýval, pominul skutečnost, že stěžovatelka byla postupem vrchního soudu zbavena "práva na meritorní instanční přezkum", což byl dle stěžovatelky postup "extrémně formalistický a nespravedlivý".
12. Stěžovatelka formuluje ještě další okruhy námitek (zneužití práva, výklad právních jednání, zapříčinění nákladů řízení aj.). Jejich podstata však směřuje k podpoře argumentace odůvodnění oprávněnosti nároku stěžovatelky ve vztahu k marně vynaloženým mzdovým nákladům, anebo rozporuje úplnost či správnost skutkových zjištění učiněných krajským a vrchním soudem. Z hlediska ústavního přezkumu nejsou tyto námitky relevantní nebo budou vypořádány jako součást hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
a zaplacení vynaložených marných mezd přitom výslovně potvrdil i svědek Ing. Záhorský (str. 7 protokolu z jednání dne 8. 6. 2022). Pokud Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou právní otázku, je třeba poukázat na čl. II. až IX. dovolání. Stěžovatelka má však za to, že dotazy týkající se poučovací povinnosti odvolacího soudu při změně odůvodnění, aplikace ustanovení § 136 o.s.ř. apod. jsou otázkami právními. V. Věcné posouzení ústavní stížnosti
21. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. 22. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů ve všech případech porušení běžné zákonnosti nebo jiných nesprávností. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V. 1 Obecná východiska
23. Stěžovatelka formálně napadá ve vymezeném rozsahu všechna v záhlaví označená rozhodnutí, tedy rozhodnutí krajského, vrchního i Nejvyššího soudu. Vzhledem k jejich posloupnosti se Ústavní soud nejprve zabýval napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatelky se primárně zaobíral tím, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud se odmítl věcně zabývat řádně vznesenou námitkou stěžovatelky týkající se marně vynaložených mzdových nákladů s odkazem na její skutkovou a nikoliv právní povahu. 24. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Tento postup k ochraně práv jednotlivce není upraven ústavními předpisy, nýbrž je regulován v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li jednotlivec stanovený postup, a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 2804/15
či
III. ÚS 3045/17
]. 25. Ústavní soud k přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu v minulosti judikoval, že se jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění ve vztahu k jeho přípustnosti náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 2312/15
, bod 20]. V nyní posuzované věci jde o první ze shora označených situací, tedy posouzení, zda se Nejvyšší soud vypořádal s řádně předestřenými právními otázkami. 26. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele.
14. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci ve své stížnosti neuvádí. Její námitky spočívají totiž v pouhém nesouhlasu se správností skutkových zjištění a rozhodnutí obecných soudů, což leží mimo oblast pravomoci Ústavního soudu.
15. K marně vynaloženým mzdovým nákladům Nejvyšší soud uvedl: "Skutkové tvrzení o tom, že si stěžovatelka musela po dobu prodlení žalobkyně vyhradit zaměstnance pro plnění předmětné smlouvy o dílo a tyto si skutečně právě pro tento účel vyhradila, v důsledku čehož vynakládala mzdové náklady těchto zaměstnanců právě na (později částečně zmařené) splnění předmětného díla a ušel jí právě díky tomu zisk, však nebylo v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím na základě provedeného dokazování zjištěno. Soudy naopak dospěly ke zjištění, že dle obsahu smluvních ujednání mezi stranami nebyla zvlášť sjednána povinnost stěžovatelky mít tyto zaměstnance k plnění předmětné smlouvy k dispozici a pro tyto účely si je takto vyhradit. Stejně tak nebylo v řízení zjištěno, že by k takové "blokaci" těchto zaměstnanců na straně stěžovatelky skutečně došlo, když tzv. zařazením zaměstnanců do projektu byla stěžovatelkou vůči žalobkyni pouze deklarována jejich připravenost na plnění díla. Tito zaměstnanci tím však nebyli vyloučeni z možnosti vykonávat jinou činnost pro stěžovatelku, což také činili (jak plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil)."
16. Skutkovými zjištěními byl Nejvyšší soud vázán. Argumentace stěžovatelky o nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem proto nemohla založit přípustnost jejího dovolání. Jejím prostřednictvím stěžovatelka zpochybňovala skutkový závěr odvolacího soudu, že k "blokaci" jejích zaměstnanců (právě) pro zajištění plnění předmětné smlouvy o dílo ve skutečnosti nedošlo. Přípustnost dovolání tak nemohla založit ani argumentace stěžovatelky k otázce vzniku ušlého zisku či k okolnostem kompenzačního úkonu stěžovatelky. Vznik jiných (skutkově odlišných) škod v řízení před krajským a vrchním soudem tvrzeny nebyly.
17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení své závěry řádně zdůvodnil a svým postupem podle § 237 o. s. ř. tedy nezasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a i s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku Nejvyšší soud pro potřeby vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.
olacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 2312/15
, bod 20]. V nyní posuzované věci jde o první ze shora označených situací, tedy posouzení, zda se Nejvyšší soud vypořádal s řádně předestřenými právními otázkami. 26. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele. Odmítnutí dovolání z důvodu, že uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, je možné pouze v případech, kdy je tato skutečnost zcela jednoznačná; závěr soudu o skutkové povaze uplatněné námitky musí být nadto řádně odůvodněn (nález
sp. zn. II. ÚS 664/19
, bod 20). Porušením čl. 36 odst. 1 Listiny pak je, pokud Nejvyšší soud právní otázku předestřenou v dovolání označí za polemiku se skutkovým stavem či námitku jiné vady řízení, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání (nález
sp. zn. III. ÚS 2722/22
). V nálezu
sp. zn. III. ÚS 1399/2024
Ústavní soud zdůraznil, že označí-li Nejvyšší soud právní otázku předestřenou v dovolání za polemiku se skutkovým stavem, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání, porušuje právo dovolatele na soudní ochranu. O takový případ se jedná i v posuzované věci. 27. Zamezí-li Nejvyšší soud nedodržením výše uvedených principů jednotlivci přístup k soudu a poruší-li tím jeho právo na soudní ochranu, nápravou tohoto porušení je vrácení věci tomuto soudu s tím, aby se jí řádně zabýval. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu, se stěžovateli vytváří procesní prostor pro ochranu jeho práv a zhodnocení uplatněných námitek uvnitř soustavy soudů. Neexistuje tedy obvykle žádný důvod, aby Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity činnost Nejvyššího soudu v takovém případě nahrazoval a bez řádného dovolacího řízení provedl ústavněprávní přezkum rozhodnutí soudů nižšího stupně (srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 63). V. 2. Aplikace na posuzovanou věc
28. Nejvyšší soud usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatelky (z větší části) pro nepřípustnost, odůvodnil tím, že stěžovatelka dovolacími důvody, které jsou v napadeném rozhodnutí označeny písm. a) a c), ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů (body 26 a 27 usnesení). Svůj závěr odůvodnil z valné většiny obecným shrnutím závěrů své dřívější rozhodovací praxe k otázce příčinné souvislosti a škodě vzniklé porušením povinnosti podle obchodního zákoníku, aniž by se věcně a konkrétně zabýval podstatou uvedených dovolacích námitek. Je pravdou, že stěžovatelčino obsáhlé a nepřehledně koncipované dovolání na řadě míst směšuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně a námitky k průběhu dokazování, s námitkami proti právnímu posouzení věci. Přesto však z relevantních pasáží (zejm. str. 3-7 a 17-18) s dostatečnou mírou jednoznačnosti a určitosti vyplývá otázka hmotného práva, s jejímž právním posouzením stěžovatelka nesouhlasí: "Již proto je právní závěr soudů o nutnosti převzít povinnost nepřetržité rezervace žalovaným (poškozeným) jako předpoklad příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalobcem (škůdcem) a vznikem škody v majetkové sféře žalovaného (poškozeného) nesprávným právním posouzením příčinné souvislosti...V tomto dovolacím důvodu tedy dovolatel vytýká VS (resp. soudům obou stupňů) primárně nesprávnost právního závěru o neexistenci příčinné souvislosti.
ením stěžovatelka nesouhlasí: "Již proto je právní závěr soudů o nutnosti převzít povinnost nepřetržité rezervace žalovaným (poškozeným) jako předpoklad příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalobcem (škůdcem) a vznikem škody v majetkové sféře žalovaného (poškozeného) nesprávným právním posouzením příčinné souvislosti...V tomto dovolacím důvodu tedy dovolatel vytýká VS (resp. soudům obou stupňů) primárně nesprávnost právního závěru o neexistenci příčinné souvislosti. Nebylo nutno, aby žalovaný přebíral soudy definovaný závazek nepřetržité kapacity, počet osob a doba zapojení byly dle skutečné potřeby věci, navíc zásadně i dle požadavků samotného žalobce...takže k započtení byla pohledávka zbytečných výdajů způsobilá." (str. 5 a 18). Z dovolání plyne rovněž dostatečně konkrétně i předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při posouzení stěžovatelkou formulované otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu: "Odvolací soud se tak odchýlil při řešení hmotněprávní otázky příčinné souvislosti a vzniku zbytečných nákladů od ustálené judikatury dovolacího soudu NS sp. zn. 25 Cdo 453/2005, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005 a sp. zn. 25 Cdo 1409/2015. Na vyřešení této otázky věc závisela, neboť soudy nesprávně neshledaly příčinnou souvislost mezi prodlením žalobce a vznikem marných nákladů u žalovaného, ačkoli ji shledat měly, a proto přijaly i nesprávný závěr o nemožnosti započtení." (str. 19). Ostatně i Nejvyšší soud v napadeném usnesení obecně uvádí, že "právní posouzení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti (resp. právně relevantní škodnou událostí) a vznikem škody spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit" (odst. 23 napadeného usnesení). Jestliže stěžovatelka v dovolání zpochybňuje "nutnost převzít povinnost nepřetržité rezervace žalovaným (poškozeným) jako předpoklad příčinné souvislosti", zpochybňuje právě právní posouzení příčinné souvislosti a nikoliv skutková zjištění odvolacího soudu. 29. Stěžovatelka v dovolání namítala, že vrchní soud požadoval pro vznik nároku na náhradu škody (představované marně vynaloženými mzdovými náklady) naplnění předpokladu, který neplyne ani ze zákona, ani z odkazované judikatury, konkrétně požadavek smluvního zakotvení závazku nepřetržité rezervace pracovních sil. Rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud v tomto bodě odchýlit, jednoznačně identifikovala (viz výše citované pasáže dovolání). Nejvyšší soud se však s odkazovanou judikaturou vůbec nevypořádal (napadené usnesení se nevyjadřuje k žádnému z rozhodnutí uvedených výše), a soulad rozhodnutí odvolacího soudu s nimi nijak nehodnotil. 30. Nelze přitom přehlédnout, že Nejvyšší soud se ve své dosavadní judikatuře posouzením podmínek pro vznik nároku na náhradu marně vynaložených nákladů zabýval a považoval jej bezpochyby za otázku právní (srov. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, na nějž stěžovatelka odkazuje v dovolání). V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, uznal oprávněnost odškodnění mezd vynaložených na zaměstnance, kteří nemohli v důsledku jednání škůdce vykonávat svoji činnost a nemohli vykonávat ani jinou činnost ve prospěch poškozeného a v důsledku toho se mzdové náklady staly marně vynaloženými. V nedávném rozsudku ze dne 10. 4. 2025, sp. zn.
18. Vrchní soud uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl proto, aby byla odmítnuta. Do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zasaženo nebylo. Vrchní soud se ve svém rozsudku řádně vypořádal se stěžejními námitkami. Ve zbytku zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že setrvává na skutkových i právních závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Ztotožňuje se s argumentací vrchního i Nejvyššího soudu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul, resp. zamítnul, jako nedůvodnou.
19. Objednatelka se k ústavní stížnosti nevyjádřila; s ohledem na poučení, kterého se jí dostalo, má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).
20. Stěžovatelka v replice reagovala pouze na vyjádření Nejvyššího soudu, neboť z reakcí vrchního ani krajského soudu neplyne žádná konkrétní argumentace. Nespravedlnost, spočívající v nepřiznání byť části vynaložených marných mezd významně pociťuje. Na mzdy zaměstnanců vynakládala nemalé peněžní prostředky, přičemž objednatelka (resp. její tehdejší vedení), ji v průběhu prodlení opakovaně ujišťovala, že veškeré vynaložené náklady má pokrýt z plnění poskytnutého na počátku smluvního vztahu. Změnu postoje po změně vedení objednatelky, a z toho vyplývající postup vůči stěžovatelce i v rámci soudního řízení, považuje za nekorektní. Vrchní soud v prvním zrušujícím rozhodnutí konstatoval neplatnost odstoupení objednatelky od smlouvy o dílo, i její prodlení s dodáním výrobní dokumentace a připustil nárok stěžovatelky na náhradu vzniklé újmy. Stěžovatelka dále vysvětlila, proč vedle marně vynaložených mzdových nákladů považuje za oprávněnou rovněž náhradu ušlého zisku. Upřesnila, že ušlý zisk už je zahrnut ve vyčíslení položky "marná mzda", proto je jako takový způsobilý započtení právě spolu s marně vynaloženou mzdou. K vyjádření Nejvyššího soudu (čl. III, odst. 4), že v řízení nebylo zjištěno, že k "blokaci" zaměstnanců na straně stěžovatelky skutečně došlo a že nebyli vyloučeni z jiné činnosti pro stěžovatelku, uvedla, že disponuje systémem, "v němž je každá hodina práce každého zaměstnance v rámci evidence jeho pracovní doby zařazena pod konkrétní zakázku. Pokud tedy zaměstnanec musel vyčkávat dodání výrobní dokumentace ze strany vedlejšího účastníka a nemohl pracovat na jiné zakázce, jsou jeho hodiny v tomto systému uvedeny právě pro zakázku vedlejšího účastníka." V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí krajského soudu (odst. 32). Nárok stěžovatelky na zaplacení vynaložených marných mezd přitom výslovně potvrdil i svědek Ing. Záhorský (str. 7 protokolu z jednání dne 8. 6. 2022). Pokud Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou právní otázku, je třeba poukázat na čl. II. až IX. dovolání. Stěžovatelka má však za to, že dotazy týkající se poučovací povinnosti odvolacího soudu při změně odůvodnění, aplikace ustanovení § 136 o.s.ř. apod. jsou otázkami právními.
važoval jej bezpochyby za otázku právní (srov. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, na nějž stěžovatelka odkazuje v dovolání). V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, uznal oprávněnost odškodnění mezd vynaložených na zaměstnance, kteří nemohli v důsledku jednání škůdce vykonávat svoji činnost a nemohli vykonávat ani jinou činnost ve prospěch poškozeného a v důsledku toho se mzdové náklady staly marně vynaloženými. V nedávném rozsudku ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 600/2024, Nejvyšší soud připustil, že marné náklady mohou být "při zachování restriktivního přístupu" odčiněny jako skutečná škoda, přičemž uvedl, že "V dané věci však nejde jen o otázku příčinné souvislosti, nýbrž též o to, zda výdaje žalobkyně spojené s úhradou za zřízení a využívání věcných břemen k pozemkům lze považovat za skutečnou škodu, která měla žalobkyni v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované vzniknout."
31. Lze tedy shrnout, že ačkoliv lze mít výhrady proti způsobu, jakým stěžovatelka dovolací námitky formulovala, podstata dovolacího důvodu a otázka hmotného práva, při níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyplývají z dovolání dostatečně určitě, přičemž není pochyb o tom, že jde o otázkou právní a nikoliv skutkovou. Jestliže se tedy Nejvyšší soud odmítl námitkami stěžovatelky [formulovanými pod písem. a) až c)] věcně zabývat z důvodu, který ve skutečnosti naplněn nebyl, porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a přístup k soudu. 32. Ústavní soud tímto nepředjímá, jaké má být právní posouzení věci, tedy předpokladů pro oprávněnost kompenzační námitky ve vztahu ke kategorii marně vynaložených mezd, a už vůbec ne, jaká částka uplatněná v rámci kompenzační námitky měla či neměla být uznána po právu. To je věcí interpretace podústavního práva a náležitého zjištění skutkového stavu věci a náleží tedy obecným soudům. S ohledem na zachování práva na soudní ochranu se však Nejvyšší soud bude muset podaným dovoláním stěžovatelky zabývat znovu a ve svém rozhodnutí se zaměřit na předestřenou právní otázku, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se odvolací soud podle stěžovatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku, zda náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti, mohou být skutečnou škodou pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že jelikož otázka předpokladů pro odškodnění marně vynaložených mzdových nákladů úzce souvisí i se stěžovatelkou uplatněným nárokem na náhradu ušlého zisku, bude znovu relevantní rovněž dovolací námitka spočívající v nesprávném posouzení hmotněprávních podmínek pro náhrady škody v podobě ušlého zisku a jeho výše [v napadeném usnesení označen písm. c)]. 33. Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Případný ústavněprávní přezkum rozhodnutí vrchního a krajského soudu bude možný až poté, kdy se jimi v rovině podústavního práva bude zabývat Nejvyšší soud tím, že se řádně vypořádá s přípustností dovolání. VI. Závěr
34. Z uvedených důvodů shledal Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 35. Ústavní soud tedy podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. 36.
21. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
22. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů ve všech případech porušení běžné zákonnosti nebo jiných nesprávností. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
V. 1 Obecná východiska
23. Stěžovatelka formálně napadá ve vymezeném rozsahu všechna v záhlaví označená rozhodnutí, tedy rozhodnutí krajského, vrchního i Nejvyššího soudu. Vzhledem k jejich posloupnosti se Ústavní soud nejprve zabýval napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatelky se primárně zaobíral tím, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud se odmítl věcně zabývat řádně vznesenou námitkou stěžovatelky týkající se marně vynaložených mzdových nákladů s odkazem na její skutkovou a nikoliv právní povahu.
24. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Tento postup k ochraně práv jednotlivce není upraven ústavními předpisy, nýbrž je regulován v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li jednotlivec stanovený postup, a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 2804/15
či
III. ÚS 3045/17
].
25. Ústavní soud k přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu v minulosti judikoval, že se jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění ve vztahu k jeho přípustnosti náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 2312/15
, bod 20]. V nyní posuzované věci jde o první ze shora označených situací, tedy posouzení, zda se Nejvyšší soud vypořádal s řádně předestřenými právními otázkami.
vypořádá s přípustností dovolání. VI. Závěr
34. Z uvedených důvodů shledal Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 35. Ústavní soud tedy podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. 36. Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. února 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu
26. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele. Odmítnutí dovolání z důvodu, že uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, je možné pouze v případech, kdy je tato skutečnost zcela jednoznačná; závěr soudu o skutkové povaze uplatněné námitky musí být nadto řádně odůvodněn (nález
sp. zn. II. ÚS 664/19
, bod 20). Porušením čl. 36 odst. 1 Listiny pak je, pokud Nejvyšší soud právní otázku předestřenou v dovolání označí za polemiku se skutkovým stavem či námitku jiné vady řízení, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání (nález
sp. zn. III. ÚS 2722/22
). V nálezu
sp. zn. III. ÚS 1399/2024
Ústavní soud zdůraznil, že označí-li Nejvyšší soud právní otázku předestřenou v dovolání za polemiku se skutkovým stavem, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání, porušuje právo dovolatele na soudní ochranu. O takový případ se jedná i v posuzované věci.
27. Zamezí-li Nejvyšší soud nedodržením výše uvedených principů jednotlivci přístup k soudu a poruší-li tím jeho právo na soudní ochranu, nápravou tohoto porušení je vrácení věci tomuto soudu s tím, aby se jí řádně zabýval. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu, se stěžovateli vytváří procesní prostor pro ochranu jeho práv a zhodnocení uplatněných námitek uvnitř soustavy soudů. Neexistuje tedy obvykle žádný důvod, aby Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity činnost Nejvyššího soudu v takovém případě nahrazoval a bez řádného dovolacího řízení provedl ústavněprávní přezkum rozhodnutí soudů nižšího stupně (srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 63).
V. 2. Aplikace na posuzovanou věc
28. Nejvyšší soud usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatelky (z větší části) pro nepřípustnost, odůvodnil tím, že stěžovatelka dovolacími důvody, které jsou v napadeném rozhodnutí označeny písm. a) a c), ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů (body 26 a 27 usnesení). Svůj závěr odůvodnil z valné většiny obecným shrnutím závěrů své dřívější rozhodovací praxe k otázce příčinné souvislosti a škodě vzniklé porušením povinnosti podle obchodního zákoníku, aniž by se věcně a konkrétně zabýval podstatou uvedených dovolacích námitek. Je pravdou, že stěžovatelčino obsáhlé a nepřehledně koncipované dovolání na řadě míst směšuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně a námitky k průběhu dokazování, s námitkami proti právnímu posouzení věci. Přesto však z relevantních pasáží (zejm. str. 3-7 a 17-18) s dostatečnou mírou jednoznačnosti a určitosti vyplývá otázka hmotného práva, s jejímž právním posouzením stěžovatelka nesouhlasí: "Již proto je právní závěr soudů o nutnosti převzít povinnost nepřetržité rezervace žalovaným (poškozeným) jako předpoklad příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalobcem (škůdcem) a vznikem škody v majetkové sféře žalovaného (poškozeného) nesprávným právním posouzením příčinné souvislosti...V tomto dovolacím důvodu tedy dovolatel vytýká VS (resp. soudům obou stupňů) primárně nesprávnost právního závěru o neexistenci příčinné souvislosti. Nebylo nutno, aby žalovaný přebíral soudy definovaný závazek nepřetržité kapacity, počet osob a doba zapojení byly dle skutečné potřeby věci, navíc zásadně i dle požadavků samotného žalobce...takže k započtení byla pohledávka zbytečných výdajů způsobilá." (str. 5 a 18). Z dovolání plyne rovněž dostatečně konkrétně i předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při posouzení stěžovatelkou formulované otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu: "Odvolací soud se tak odchýlil při řešení hmotněprávní otázky příčinné souvislosti a vzniku zbytečných nákladů od ustálené judikatury dovolacího soudu NS sp. zn. 25 Cdo 453/2005, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005 a sp. zn. 25 Cdo 1409/2015. Na vyřešení této otázky věc závisela, neboť soudy nesprávně neshledaly příčinnou souvislost mezi prodlením žalobce a vznikem marných nákladů u žalovaného, ačkoli ji shledat měly, a proto přijaly i nesprávný závěr o nemožnosti započtení." (str. 19). Ostatně i Nejvyšší soud v napadeném usnesení obecně uvádí, že "právní posouzení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti (resp. právně relevantní škodnou událostí) a vznikem škody spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit" (odst. 23 napadeného usnesení). Jestliže stěžovatelka v dovolání zpochybňuje "nutnost převzít povinnost nepřetržité rezervace žalovaným (poškozeným) jako předpoklad příčinné souvislosti", zpochybňuje právě právní posouzení příčinné souvislosti a nikoliv skutková zjištění odvolacího soudu.
29. Stěžovatelka v dovolání namítala, že vrchní soud požadoval pro vznik nároku na náhradu škody (představované marně vynaloženými mzdovými náklady) naplnění předpokladu, který neplyne ani ze zákona, ani z odkazované judikatury, konkrétně požadavek smluvního zakotvení závazku nepřetržité rezervace pracovních sil. Rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud v tomto bodě odchýlit, jednoznačně identifikovala (viz výše citované pasáže dovolání). Nejvyšší soud se však s odkazovanou judikaturou vůbec nevypořádal (napadené usnesení se nevyjadřuje k žádnému z rozhodnutí uvedených výše), a soulad rozhodnutí odvolacího soudu s nimi nijak nehodnotil.
30. Nelze přitom přehlédnout, že Nejvyšší soud se ve své dosavadní judikatuře posouzením podmínek pro vznik nároku na náhradu marně vynaložených nákladů zabýval a považoval jej bezpochyby za otázku právní (srov. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, na nějž stěžovatelka odkazuje v dovolání). V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, uznal oprávněnost odškodnění mezd vynaložených na zaměstnance, kteří nemohli v důsledku jednání škůdce vykonávat svoji činnost a nemohli vykonávat ani jinou činnost ve prospěch poškozeného a v důsledku toho se mzdové náklady staly marně vynaloženými. V nedávném rozsudku ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 600/2024, Nejvyšší soud připustil, že marné náklady mohou být "při zachování restriktivního přístupu" odčiněny jako skutečná škoda, přičemž uvedl, že "V dané věci však nejde jen o otázku příčinné souvislosti, nýbrž též o to, zda výdaje žalobkyně spojené s úhradou za zřízení a využívání věcných břemen k pozemkům lze považovat za skutečnou škodu, která měla žalobkyni v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované vzniknout."
31. Lze tedy shrnout, že ačkoliv lze mít výhrady proti způsobu, jakým stěžovatelka dovolací námitky formulovala, podstata dovolacího důvodu a otázka hmotného práva, při níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyplývají z dovolání dostatečně určitě, přičemž není pochyb o tom, že jde o otázkou právní a nikoliv skutkovou. Jestliže se tedy Nejvyšší soud odmítl námitkami stěžovatelky [formulovanými pod písem. a) až c)] věcně zabývat z důvodu, který ve skutečnosti naplněn nebyl, porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a přístup k soudu.
32. Ústavní soud tímto nepředjímá, jaké má být právní posouzení věci, tedy předpokladů pro oprávněnost kompenzační námitky ve vztahu ke kategorii marně vynaložených mezd, a už vůbec ne, jaká částka uplatněná v rámci kompenzační námitky měla či neměla být uznána po právu. To je věcí interpretace podústavního práva a náležitého zjištění skutkového stavu věci a náleží tedy obecným soudům. S ohledem na zachování práva na soudní ochranu se však Nejvyšší soud bude muset podaným dovoláním stěžovatelky zabývat znovu a ve svém rozhodnutí se zaměřit na předestřenou právní otázku, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se odvolací soud podle stěžovatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku, zda náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti, mohou být skutečnou škodou pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že jelikož otázka předpokladů pro odškodnění marně vynaložených mzdových nákladů úzce souvisí i se stěžovatelkou uplatněným nárokem na náhradu ušlého zisku, bude znovu relevantní rovněž dovolací námitka spočívající v nesprávném posouzení hmotněprávních podmínek pro náhrady škody v podobě ušlého zisku a jeho výše [v napadeném usnesení označen písm. c)].
33. Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Případný ústavněprávní přezkum rozhodnutí vrchního a krajského soudu bude možný až poté, kdy se jimi v rovině podústavního práva bude zabývat Nejvyšší soud tím, že se řádně vypořádá s přípustností dovolání.
34. Z uvedených důvodů shledal Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
35. Ústavní soud tedy podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
36. Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. února 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu