USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Centrum výzkumu Řež s.r.o., se sídlem v Husinci, Hlavní 130, Řež,
identifikační číslo osoby 26722445, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované Industrial Machine
Service s.r.o., se sídlem v Uničově, Brníčko 1564, identifikační číslo osoby
60750154, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci,
tř. Spojenců 689/3, o zaplacení 24 059 747 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 179/2013, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2023,
č. j. 4 Cmo 138/2022-1640, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2022, č. j. 19 Cm 179/2013-1549, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 19. 9. 2022, č. j. 19 Cm 179/2013-1600, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 192 403 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 7,05 % ročně z částky 11 192 403 Kč za dobu od 1. 7. 2013 do zaplacení
(výrok I). Ohledně zbývající žalované částky s příslušenstvím žalobu zamítl
2. Jednalo se v pořadí o již třetí rozhodnutí soudu prvního stupně v
této věci. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2016, č. j. 19 Cm
179/2013-437, kterým soud žalobu v celém rozsahu zamítl, byl usnesením Vrchního
soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 1. 2017, č. j. 4 Cmo
125/2016-500, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 19 Cm 179/2013-995,
opět žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 10. 9. 2020,
č. j. 4 Cmo 113/2020-1050, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
3. Proti v pořadí třetímu rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání
obě účastnice řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 4 Cmo
138/2022-1640, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I ohledně
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 11 192 403 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 7,05 % ročně z částky 11 192 403 Kč za dobu od 25. 11. 2017 do
zaplacení a ve výrocích II, III, IV a V (první výrok). Ve zbývající napadené
části pak výrok I změnil tak, že žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky
11 192 403 Kč ve výši 7,05 % ročně za dobu od 1. 7. 2013 do 24. 11. 2017 se
zamítá (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí
výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, a
v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení napadla žalovaná včasně podaným
dovoláním, v němž formulovala těchto devět důvodů nesprávnosti rozsudku
odvolacího soudu:
a) Nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti
žalobkyně a vznikem „zbytečných výdajů“ žalované. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud při posouzení otázky příčinné
souvislosti jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti žalobkyně za škodu
odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Soudy obou stupňů dle jejího názoru
jako podmínku příčinné souvislosti nesprávně konstituovaly povinnost žalované
převzít závazek k nepřetržité rezervaci zaměstnanců od konkrétního data, ačkoli
ze zákona ani ze smluvních ujednání žádná taková povinnost žalované nevyplývá. Právním důvodem vynaložení výdajů v rámci příprav na plnění byla podle
dovolatelky samotná smlouva o dílo; nebylo třeba převzít žádnou povinnost k
rezervaci zaměstnanců. Soudy podle dovolatelky svůj závěr o nutnosti převzetí
závazku nepřetržité rezervace zaměstnanců dostatečně neodůvodnily a není tak
zřejmé, na základě jakého zákonného ustanovení či judikatury závěr učinily. Dovolatelka obsáhle definovala a popisovala spolupůsobící příčiny na straně
žalobkyně, které vedly k jejímu prodlení a které měly vliv na celkovou výši
konečných vynaložených nákladů, a namítala, že se jimi odvolací soud nezabýval. b) Překvapivost napadeného rozsudku a nesprávný závěr o absenci
započtení. Odvolací soud podle dovolatelky dospěl k nesprávnému závěru o tom, že žalovaná
vznesením námitky započtení v podání ze dne 4. 6. 2015 neuplatnila započtení
ušlého zisku, což odůvodnil tím, že ušlý zisk nebyl žádnou z položek tohoto
započtení. Namítala, že odvolací soud z jejího podání ze dne 4. 6. 2015 učinil
jiné skutkové zjištění, než soud prvního stupně, aniž by jím zopakoval
dokazování. Překvapivost napadeného rozhodnutí pak spatřovala dovolatelka v tom, že jí
nebyla dána možnost vyjádřit se k závěru soudu, že ušlý zisk nebyl položkou
započtení. Namítala, že ji měl odvolací soud poučit a vyzvat ji k doplnění
tvrzení a důkazů a dát jí příležitost k prokázání skutečnosti, že ušlý zisk byl
v započtení uplatněn. c) Nesprávné posouzení hmotněprávních předpokladů náhrady škody v podobě
ušlého zisku a jeho výše. Podle dovolatelky se odvolací soud při posouzení hmotněprávních podmínek
náhrady škody v podobě ušlého zisku odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na
jehož konkrétní rozhodnutí odkázala. Konkrétně namítala, že odvolací soud
nepřezkoumal závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že žalovaná nevyčíslila
výši ušlého zisku. Soudy nesprávně vycházely z toho, že žalovaná uvedla, že
nelze vyčíslit ušlý zisk. Dovolatelka poukazovala na to, že částka
představující ušlý zisk je zahrnuta v hodinové sazbě účtované za jednotlivé
prostoje zaměstnanců a je patrná z účetnictví žalované - z výkazu zisku a
ztráty za jednotlivé roky.
Namítala, že v řízení tvrdila a prokazovala výčet
všech nákladových položek, které zahrnula do výsledné souhrnné částky položky
sazebníku za jednotlivé profese s tím, že výslovně uvedla, že součástí položky
u každé z profesí je i ušlý zisk u prostojů. Bylo tak možné dovodit, že po
odečtení všech nákladových položek, které žalovaná vyjmenovala, je zbývající
položka položkou ušlého zisku. Dále uvedla, že tvrdila a označila důkazy k
prokázání poklesu tržeb za období prodlení žalobkyně, čímž prokazovala ušlý
zisk a jeho výši. Rovněž namítala, že soudy nesprávně nepřistoupily k aplikaci
§ 136 o. s. ř. a odkázala na judikaturu, podle které při nemožnosti prokázat
přesnou výši škody je třeba určit její výši podle spravedlivého uvážení
okolností případu. d) Neprovedení podstatných důkazů. Dovolatelčiny námitky směřovaly proti tomu, že soud prvního stupně neprovedl
výslech svědků E. Ch. a M. R. pro nadbytečnost, ačkoli tito svědci byli
klíčovými osobami při jednání stran v době prodlení žalobkyně a činili
požadavky na navýšení personálních kapacit a rezervace osob. Odvolací soud
tento vadný postup k námitce žalované v odvolacím řízení nenapravil. Rovněž
namítala, že se soud prvního stupně nedotázal znalce na otázky navrhované
žalovanou a že neprovedl výslech svědků M. A. a J. M. k rozsahu vytížení
zaměstnanců. Skutkový stav tak byl dle dovolatelky zjištěn neúplně, což mělo
vliv na hmotněprávní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala u této
námitky v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, kdy je
možné zamítnout důkazní návrh pro nadbytečnost, odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu.
e) Nesprávné posouzení námitky, že žalobkyně uznala veškeré náklady
žalované související s přípravou na provedení díla.
Dovolatelka v tomto směru namítala, že žalobkyně při každém jednání akceptovala
vícenáklady a že odvolací soud opomněl hodnotit, že relevantním projevem uznání
vícenákladů žalobkyní byla její reakce na jednání dne 22. 2. 2011 – skutkové
zjištění v bodě 53 rozsudku soudu prvního stupně, že „CVŘ poukázalo na to, že
žalovaná mohla po celou dobu s částkou 25 milionů Kč volně nakládat“.
Dovolatelka argumentovala tím, že pokud by žalobkyně vícenáklady včetně škod
neuznávala, pak by na uvedeném jednání žalovanou nevyzývala, aby s penězi volně
nakládala. Namítala, že žalobkyně svým chováním u žalované vzbudila důvodné
přesvědčení, že jí vícenáklady včetně škody z prodlení budou uhrazeny. Odvolací
soud měl přihlédnout k zásadě poctivosti a uzavřít, že je nepoctivé, aby
žalobkyně po letech škody popírala. Rovněž by mělo být irelevantní, že tehdy
žalobkyně sdělila, že náklady bude analyzovat, když v následujícím období nic
věcně a konkrétně nerozporovala. Dovolatelka proto namítala, že se odvolací
soud při řešení otázky výkladu právních úkonů odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu k výkladovým pravidlům § 266 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“),
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo
4786/2016.
f) Nevypořádání se s námitkou zneužití práva ze strany žalobkyně.
Dovolatelka poukazovala na to, že soudy obou stupňů nezvážily a nevypořádaly se
s otázkou zneužití práva ze strany žalobkyně a s vlivem takového chování
žalobkyně na meritum sporu. Soudy se zneužitím práva zabývaly pouze ve vztahu k
námitce žalobkyně o absolutní neplatnosti smlouvy, v dalších aspektech již
nikoli. Namítala, že soudy tím, že se nevypořádaly s jejími námitkami ohledně
zneužití práva, porušily její právo na spravedlivý proces a odchýlily se od
judikatury Ústavního soudu, podle které je nedostatek odůvodnění kategorií
obdobnou opomenutým důkazům. Následně dovolatelka obsáhle popsala, v jakém
chování žalobkyně lze spatřovat zneužití práva, a odkázala na judikaturu
Nejvyššího soudu vztahující se ke zneužití práva.
g) Nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že se nevypořádal s odvolacími námitkami
a že v podstatě doslovně přepsal závěry soudu prvního stupně, nepodepřel své
závěry relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nevypořádal se s judikaturou
týkající se otázky vzniku skutečné škody, na kterou žalovaná odkazovala v
odvolání. Namítala, že se odvolací soud při řešení otázky přesvědčivosti
rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a zasáhl
do dovolatelčina práva na spravedlivý proces.
h) Nesprávné posouzení náhrady nákladů řízení.
Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žádná z účastnic nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Soudy měly dle jejího názoru zvážit uložení
povinnosti žalobkyni nahradit žalované náklady v plném rozsahu podle analogické
aplikace § 143 o. s. ř.
i) Nevypořádání se s námitkou, že žalované náleží sjednaná cena díla.
Dovolatelka namítala, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že může podle §
641 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
(dále jen „obč. zák.“), požadovat celou cenu díla. Poukázala na to, že podáním
ze dne 30. 4. 2018 uplatnila vůči žalobkyni nárok na zaplacení 19 875 918 Kč z
titulu tohoto ustanovení. Uvedla, že citované ustanovení lze vztáhnout i na
smlouvu o dílo uzavřenou podle obchodního zákoníku.
5. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním napadeném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu
tomu odpovídajícím zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem
stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost
dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé,
kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
10. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka
přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku
přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních
zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady
rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1.
2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění
zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění
těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp.
zn. I. ÚS 1092/15).
11. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu
vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a
zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či
ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
12. U dovolacího důvodu výše shrnutého pod bodem i), kterým dovolatelka
namítala, že se soudy nevypořádaly s uplatněním jejího nároku na zaplacení ceny
díla podle § 641 obč. zák., dovolání nesplňuje náležitosti, které zákon a
citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Dovolatelka totiž u této otázky neuvedla, které z kritérií podle § 237 o. s. ř.
považuje za splněné. Uvedla pouze, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že
má nárok na zaplacení ceny díla podle § 641 obč. zák., dále se zabývala
předpoklady aplikace citovaného ustanovení a vyčíslením nároku. Neformulovala
však ve vztahu k této argumentaci žádnou relevantní otázku hmotného či
procesního práva, ani neuvedla, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání,
tj. které z kritérií uvedené v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Z výše
citovaných závěrů judikatury přitom vyplývá, že k přípustnosti dovolání
nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi
byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
13. Přitom sama námitka, že se soudy nevypořádaly s určitou argumentací
dovolatelky, představuje námitku vady řízení, která sama o sobě přípustnost
dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242
odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod
č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn.
23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
14. Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posoudil,
zda je dovolání přípustné.
15. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Dovolání není přípustné.
19. Dovolání proti třetímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu o
nákladech odvolacího řízení, proti kterému dovolatelka brojila prostřednictvím
argumentace výše shrnuté pod bodem h), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř.
20. Dovolací důvody výše shrnuté pod bodem a) a c) spolu úzce souvisejí.
Pod bodem a) dovolatelka namítala nesprávné posouzení otázky příčinné
souvislosti mezi porušením povinnosti žalobkyně a vznikem skutečné škody
žalované, a argumentovala tím, že se soudy odchýlily od judikatury týkající se
posouzení příčinné souvislosti. Pod bodem c) pak jednak zpochybňovala samotné
posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu v podobě ušlého zisku,
jednak brojila proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná nevyčíslila
jeho výši.
21. Otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se
Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutích. Především dovodil, že o vztah
příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti (resp. právně relevantní škodnou
událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti, což
znamená, že toto porušení (resp. právně relevantní škodná událost) a škoda jsou
ve vzájemném poměru příčiny a následku. Současně však odpovědnost nelze
neomezeně činit závislou na takto široce chápané kauzalitě, neboť by to mohlo
vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání
povinnosti nahradit škodu. K problematice posuzování právně relevantních příčin
vzniku škody pak Nejvyšší soud formulovat své závěry např. v rozsudcích ze dne
26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo
1222/2012, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, ze dne 5. 9. 2019, sp.
zn. 25 Cdo 83/2019, usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018,
popřípadě srov. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS
312/05.
22. Ve vztahu ke škodě vzniklé porušením smluvní povinnosti z obchodního
závazku Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008,
uvedl, že újmou ve smyslu ustanovení § 380 obch. zák. není jakákoli újma
vzniklá poškozené straně, nýbrž jen ta újma, jež jí vznikla v přímé příčinné
souvislosti s porušením závazkových povinností, a tudíž za náklady, které
poškozená strana musela vynaložit v důsledku porušení povinnosti druhé strany,
nelze považovat jakékoli náklady, které vznikly v souvislosti s tím, že druhá
strana porušila povinnost, nýbrž jen takové náklady, k nimž porušení povinnosti
přímo vedlo (které byly nutně spjaty s protiprávním jednáním škůdce).
23. Z těchto závěrů zároveň plyne, že právní posouzení příčinné
souvislosti mezi porušením povinnosti (resp. právně relevantní škodnou
událostí) a vznikem škody spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda
a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6.
11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
24. Naopak samotné zjišťování příčinné souvislosti v řízení o náhradu
škody, tedy zda určité porušení povinnosti škůdce (resp. právě relevantní
škodná událost) a konkrétní vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku, je otázkou skutkovou. Příčinná souvislost
se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25
Cdo 915/2005, a usnesení ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015).
25. Dovolací soud rovněž ve svém rozhodování formuloval závěr, podle
kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového
stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování
pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené),
není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo
možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. závěry
vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
26. V projednávané věci odvolací soud ve vztahu k žalovanou započtené
škodě spočívající ve vynaložení mzdových nákladů na pracovníky vyhrazené pro
provedení předmětného díla pro žalobkyni vyšel při posouzení, zda byla dána
příčinná souvislost mezi prodlením žalobkyně s dodáním projektové dokumentace a
vznikem nákladů žalované na mzdy zaměstnanců, z toho, že někteří zaměstnanci
byli do projektu zařazeni dříve, než měla být žalované předána projektová
dokumentace, jiní později a současně žádný zaměstnanec nebyl do projektu
zařazen ke sjednanému dni dodání projektové dokumentace, a dovodil z toho, že
okamžik předání dokumentace nebyl z hlediska zařazování zaměstnanců do projektu
významný a že ze skutkových zjištění je zřejmé, že zaměstnanci zařazení do
projektu mohli vykonávat i jinou činnost, neboť zařazením zaměstnanců do
projektu byla pouze deklarována vůči žalobkyni připravenost těch kterých
zaměstnanců na práci na projektu.
27. Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že jí uplatněné výdaje na
mzdy zaměstnanců zařazených do předmětného projektu byla povinna podle obsahu
(později zrušené) smlouvy uzavřené mezi účastnicemi ještě před samotným
prováděním díla (před dodáním projektové dokumentace) vynakládat a že
dovolatelka tyto výdaje skutečně přímo za účelem plnění této smlouvy (v
důsledku jejího zrušení marně) vynaložila, pak touto svojí námitkou dovolatelka
ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů o obsahu smluvních ujednání
účastnic a o skutečném účelu vynakládání mzdových výdajů dovolatelky na její
zaměstnance. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že námitky
dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a
námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, takové námitky
neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. Vzhledem k tomu, že se dovolatelce relevantním způsobem nezdařilo
zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly naplněny podmínky vzniku
(základu) odpovědnosti žalobkyně za škodu, pozbývá relevance zabývat se dalšími
námitkami dovolatelky [výše shrnutými pod bodem c)] ohledně prokazování výše
ušlého zisku vycházejícího z (v řízení neprokázaného) tvrzení dovolatelky, že
zaměstnanci zařazení do předmětného projektu nemohli vykonávat pro dovolatelku
jinou činnost.
29. Z téhož důvodu jsou pak irelevantní i námitky dovolatelky shrnuté
pod bodem b), jimiž namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že
v započtení učiněném v podání ze dne 4. 6. 2015 neuplatnila žalovaná ušlý zisk,
a že je jeho rozhodnutí překvapivé, neboť ji soud nepoučil a nevyzval k
doplnění tvrzení a důkazů, když dospěl k závěru, že ušlý zisk neuplatnila.
Vzhledem k výše uvedenému závěru dovolacího soudu [viz argumentace k bodu a) a
b)], že se odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) při posuzování
podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, konkrétně podmínky příčinné souvislosti,
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není relevantní
argumentace dovolatelky o tom, zda učinila součástí započtení i ušlý zisk či
nikoli, neboť posouzení této otázky by nemohlo ničeho změnit na výsledku sporu.
Pokud totiž soudy správně dospěly k závěru o nenaplnění podmínek vzniku
odpovědnosti žalobkyně za škodu (jejíž součástí je i ušlý zisk), nevznikl
žalované nárok na náhradu ušlého zisku a pozbývá tak smysl zabývat se tím, zda
ušlý zisk před soudem uplatnila či nikoli. K nezbytnosti formulovat v dovolání
otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí (která je pro napadené
rozhodnutí určující), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013.
30. Dovolacím důvodem výše shrnutým pod bodem d) namítala dovolatelka,
že soudy dospěly k nesprávnému závěru o tom, že neprovedou důkazy výslechem
svědků E. Ch., M. R., M. A. a J. M. pro nadbytečnost. Rovněž namítala, že se
soud prvního stupně nedotázal znalce na otázky navrhované žalovanou. Ačkoliv
žalovaná tyto námitky formuluje jako otázku procesního práva, při jejímž řešení
se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z
obsahu dovolacích důvodů se podává, že žalovaná ve skutečnosti napadá úvahu
odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o dostatečnosti provedených
důkazů pro učinění závěru o skutkovém stavu věci a také jeho úvahu týkající se
hodnocení důkazů. Jak zdůvodněno již shora, skutkové závěry odvolacího soudu
nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo
1840/2021, uveřejněný pod č. 78/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Přitom skutkový závěr odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně,
o jednání účastnic o předmětné smlouvě, o výsledku těchto jednání a rovněž o
následných jednáních mezi účastnicemi ohledně dodání projektové dokumentace a
zapojení zaměstnanců do projektu v sobě neobsahuje ani žádný extrémní nesoulad
ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními
závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení
věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení
provedených (a v rozsudku odvolacího soudu popsaných) důkazů a nejedná se tak o
projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by
mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny
základních práv a svobod.
32. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv.
opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i
Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky
řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených
důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně
automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze
setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k
projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a
otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem
„zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29
Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS
1738/16). Soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil,
přitom ve svém rozhodnutí v projednávané věci srozumitelně vyložil, z jakého
důvodu neprovedl další důkazy (srov. bod 42 rozsudku soudu prvního stupně).
33. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká
soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou
otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a
svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo
svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit
přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou
vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
34. Ani argumentace dovolatelky výše shrnutá pod bodem e) týkající se
toho, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitku, že žalobkyně uznala
veškeré náklady žalované související s přípravou na provedení díla, nezaloží
přípustnost dovolání. Veškeré námitky, které dovolatelka v tomto bodě dovolání
vznáší, se týkají skutkového stavu věci. Dovolatelka rozporuje skutkové závěry,
které soudy obou stupňů učinily z provedených důkazů. Zároveň z důkazů dovozuje
odlišné závěry o skutkovém stavu; konkrétně namítá, že soudy měly z reakce na
jednání dne 22. 2. 2011, kde žalobkyně poukázala na to, že žalovaná mohla s
částkou 25 milionů Kč po celou dobu volně nakládat, dovodit, že žalobkyně tímto
uznala veškeré vícenáklady. Dovolatelka tak svými námitkami konstruovala
vlastní (v řízení neprokázané) skutkové závěry o tom, že žalobkyně žalovanou
vyzvala, ať s penězi volně nakládá, či že v žalované vyvolala důvodné
přesvědčení, že jí určité náklady budou uhrazeny.
35. K tomu dovolací soud opětovně připomíná, že mu nenáleží přezkum
napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím
souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého
předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své
vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než
přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
36. Pokud dovolatelka zároveň v této souvislosti namítala, že se
odvolací soud při řešení otázky výkladu právních úkonů odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze jí přisvědčit.
37. Jak již bylo zdůvodněno výše, Nejvyšší soud vychází ve své
rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na
základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních
pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli
stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o.
s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu,
jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu, dospěl (srov.
shora již shora citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn.
32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
38. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že § 266 odst. 1
obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby,
jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel
být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích
pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., v němž se
stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle
jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle
tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku,
který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé
přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne
14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo
1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).
39. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že postoj žalobkyně, která sice
neměla výhrady k nákladům, které žalovaná postupně na jednáních uplatňovala,
ale sdělila, že je bude analyzovat, nelze považovat za projev uznání nákladů,
nikterak se tím od výše uvedené rozhodovací praxe týkající se projevu vůle
neodchýlil.
40. Nelze přehlédnout ani to, že v části otázky, kde dovolatelka
tvrdila, že pokud by žalobkyně náklady neuznávala, nevyzývala by žalovanou, ať
s penězi volně nakládá, vycházela dovolatelka z vlastního skutkového tvrzení,
že žalobkyně žalovanou vyzvala k volnému nakládání s penězi. Ze skutkových
zjištění soudů ovšem plyne pouze to, že žalobkyně na jednání dne 22. 2. 2011
poukázala na to, že žalovaná mohla s penězi volně nakládat, nejednalo se však o
„vyzvání k nakládání s penězi“, jak tvrdila dovolatelka. K tomu viz opět shora
citovanou judikaturu, podle níž předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové
závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní
posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř.
41. Dovolací důvod výše shrnutý pod bodem f), kterým dovolatelka
namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou zneužití práva ze
strany žalobkyně, a dovolací důvod pod bodem g) týkající se nedostatečnosti
odůvodnění napadeného rozsudku spolu souvisejí, neboť prostřednictvím obou
dovolatelka namítá, že se odvolací soud v odůvodnění nedostatečně vypořádal s
její argumentací. Dovolatelka ovšem v této části dovolání neformuluje žádnou
otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí
založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami
dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení.
Námitka vady řízení ovšem sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť
vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze
dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
42. Pro úplnost dovolací soud dodává, že případné nedostatky odůvodnění
napadeného rozsudku neměly za následek jeho nepřezkoumatelnost, neboť podle
konstantní judikatury není rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla
nepřezkoumatelné, ani pokud nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované vzhledem k rozsáhlému obsahu
jejího dovolání nebyly.
43. K námitce dovolatelky, že soud nedostatečným odůvodněním zasáhl do
jejího práva na spravedlivý proces, dovolací soud připomíná (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné pod č.
76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z ustanovení § 157 odst. 2
o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a
přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§
211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost
soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak
opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod
číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
44. Stejně tak k dovolatelčině námitce, že odvolací soud převzal
argumentaci soudu prvního stupně, dovolací soud připomíná, že odvolací soud
může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně
jako na věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci
není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či ze
dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, a obdobně pak srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10.
2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008).
45. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst.
1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
46. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu