Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti T. M., nyní ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Danielem Neumannem, advokátem, sídlem Holečkova 332/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2025 sp. zn. 9 To 331/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. září 2025 sp. zn. 33 T 48/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 8. 2024 sp. zn. 0 Nt 15039/24 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu. O stížnosti proti vzetí do vazby rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. 61 To 635/2024. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. 11. 2024 č. j. 2 ZT 203/2024-107 konstatovalo, že vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu pominul, vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu nadále trvá.
2. Stěžovatel nabídl záruku své sestry - dvojčete, obecné soudy ji však nepřijaly a stěžovatele ponechaly ve vazbě. Usnesením ze dne 17. 12. 2024 č. j. 0 Nt 16041/2024-226 obvodní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost městský soud usnesením ze dne 6. 2. 2025 č. j. 61 To 114/2025-229 zamítl jako nedůvodnou.
3. Po podání obžaloby (dne 9. 4. 2025) obvodní soud v hlavním líčení usnesením ze dne 2. 5. 2025 sp. zn. 33 T 48/2025 zamítl návrh stěžovatele na propuštění z vazby a nepřijal nabízené záruky. Následně městský soud usnesením ze dne 16. 6. 2025 č. j. 44 To 177/2025-2777 zamítl stížnost stěžovatele.
4. Napadeným usnesením ze dne 10. 9. 2025 obvodní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, městský soud pak stížnost dne 2. 10. 2025 zamítl.
5. Usnesením ze dne 19. 11. 2025 sp. zn. 33 T 48/2025 obvodní soud zamítl další žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Stížnost proti tomuto usnesení městský soud usnesením ze dne 7. 1. 2025 sp. zn. 7 To 448/2025 zamítl.
6. Obvodní soud uznal rozsudkem ze dne 19. 11. 2025 sp. zn. 33 T 48/2025 stěžovatele vinným z pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, za což stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a desíti měsíců ve věznici s ostrahou, trest propadnutí specifikovaných věcí; právní nástupci poškozeného byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele městský soud ve veřejném zasedání usnesením ze dne 14. 1. 2025 sp. zn. 7 To 447/2025 zamítl. Rozsudek obvodního soudu nabyl právní moci a městský soud nařídil výkon trestu odnětí svobody.
7. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
8. Stěžovatel má za to, že při rozhodování nebyla zohledněna doktrína zesílených důvodů pro rozhodování o ponechání ve vazbě. Obvodní soud pouze konstatoval, že zesílení spatřuje ve výsledcích probíhajícího dokazování, aniž by vážil jednotlivé faktory, čímž narušil princip proporcionality. Obecné soudy dostatečně nezohlednily zdravotní stav stěžovatele, jeho rodinné a sociální zázemí a možný vliv osob v jeho okolí. Nepřihlédly ani k jeho schopnosti, za příslušného dohledu, upravit svůj životní režim a minimalizovat riziko další trestné činnosti.
9. Trestněprávní represi považuje stěžovatel za ultima ratio, rozhodnutí obecných soudů za příliš strohá a nepřesvědčivá, kdy městský soud pouze rekapituloval postup obvodního soudu, aniž by sám provedl aktuální hodnocení důvodů vazby. V rozhodnutích jsou pouze formálně opakovány vazební důvody bez reflexe změny osobních poměrů stěžovatele a bez zohlednění, není-li vazba příliš přísným zajišťovacím opatřením (zásada zdrženlivosti). K tomu odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Marabishvili proti Gruzii, rozsudek ze dne 28. 11. 2017 č. 72508/13, Janulis proti Polsku, rozsudek ze dne 4. 11. 2008 č. 20251/04), Ústavního soudu (nálezy ze dne 16. 9. 2014
sp. zn. II. ÚS 2086/14
, ze dne 6. 3. 2025
sp. zn. III. ÚS 5/24
, ze dne 6. srpna 2025
sp. zn. IV. ÚS 1563/25
, ze dne 29. 8. 2023
sp. zn. I. ÚS 451/23
, ze dne 26. 2. 2025
sp. zn. IV. ÚS 170/25
).
10. Podle stěžovatele se obecné soudy relevantní judikaturou dostatečně nezabývaly, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil záruku důvěryhodné osoby - své sestry.
11. Ústavní soud se s výzvou k vyjádření obrátil na účastníky řízení. Předsedkyně senátu obvodního soudu zcela odkázala na odůvodnění napadeného usnesení a (dosud nepravomocného) rozsudku ve věci samé ze dne 19. 11. 2025 č. j. 33 T 48/2025-3037, jehož stejnopis přiložila. Připojila rovněž předchozí vazební usnesení obvodního soudu ze dne 2. 5. 2025 č. j. 33 T 48/2025-2714 a městského soudu ze dne 16. 6. 2025 sp. zn. 44 To 177/2025. Předsedkyně senátu městského soudu zcela odkázala na odůvodnění napadeného usnesení. Stručná vyjádření neobsahovala žádné nové důkazy či argumenty, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice ani nezasílal.
12. Obvodní soud Ústavnímu soudu předložil své vazební usnesení ze dne 2. 5. 2025, usnesení městského soudu ze dne 16. 6. 2025 a rovněž rozsudek ze dne 19. 11. 2025 sp. zn. 33 T 48/2025, Ústavní soud si následně vyžádal protokol z veřejného zasedání městského soudu o odvolání proti rozsudku ve věci samé. Po seznámení se s uvedenými písemnostmi a napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Vazba je zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení a rozhodování o ní je vždy vedeno jen v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty), jaké důsledky mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně (viz například usnesení ze dne 14. 11. 2019
sp. zn. II. ÚS 3301/19
). Nezbytným předpokladem pro vazbu je existence skutečností (důkazů) způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že konkrétní osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření nemusí být tak silné, jak se vyžaduje pro odsouzení, ale musí být zohledněny možné důsledky, nebude-li obviněný stíhán vazebně (usnesení ze dne 23. 2. 2016
sp. zn. IV. ÚS 161/16
). Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje nezbytnost restriktivní interpretace vazebních důvodů, především s ohledem na závažné (negativní) dopady na obviněného, jeho rodinu a sociální prostředí, v důsledku čehož musí být při rozhodování o vazbě zachována proporcionalita ke sledovanému cíli. Obecné soudy musí posoudit, jde-li v konkrétní věci o nezbytné opatření, nebo lze-li účelu dosáhnout jiným způsobem. Do takového rozhodování zasáhne Ústavní soud jen tehdy, není-li rozhodnutí podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené důvody nedostatečné, případně je-li postup soudů natolik excesivní, že překračuje meze ústavnosti a jeho závěry jsou hrubě nepřiléhavé.
14. Doktrína zesilujících důvodů se uplatní teprve v případě prodlužování již probíhající vazby (viz například nálezy ze dne 12. 12. 2013
sp. zn. I. ÚS 2665/13
či ze dne 4. 5. 2015
sp. zn. I. ÚS 217/15
). Obvodní i městský soud reagovaly na stěžovatelův odkaz na uvedenou doktrínu a Ústavní soud má za to, že konkrétně a dostatečně vyjádřily, na základě čeho považují vazbu stěžovatele v dané fázi řízení i nadále za důvodnou a nezbytnou. Odůvodnění obvodního soudu nebylo pouhým odkazem na předchozí rozhodnutí, naopak soud se v něm zaměřil na okolnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo a na jejichž základě dovozuje nebezpečí pokračování v trestné činnosti, nikoli již proti poškozenému, který v průběhu řízení zemřel, ale obdobnou činností, které se v zájmu získání prostředků na obživu stěžovatel zabýval již před vzetím do vazby. Obvodní soud rovněž poukázal na vliv prostředí na stěžovatele a jeho chování - stěžovatelova partnerka již dříve a opakovaně po stěžovateli požadovala zajištění dalších prostředků ať na nájem, tak i na další potřeby, aniž by jej korigovala ve způsobu získávání těchto prostředků. Vyslovené závěry a hodnocení věci v napadených usneseních Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřené či extrémní.
15. V souladu s výše uvedenou judikaturou je z napadených usnesení zřejmé, jaké důvody považovaly obecné soudy za významné pro rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž zohlednily způsob života stěžovatele, jeho zázemí i vliv sester a partnerky na jeho chování v době před vzetím do vazby, přičemž nedovodily, že by v budoucnu mohlo mít na jeho chování vliv. Z přiloženého rozsudku je přitom zřejmé, že i pro totožnou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen již dříve, přičemž nyní stíhaného jednání se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody (body 156 a 157 rozsudku), kdy na něm byl vykonáván dohled probačního úředníka.
16. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje, že o věci budou rozhodovat nezávislé a nestranné soudy na základě předem stanovených pravidel. Ty v napadených usneseních vysvětlily, na základě jakých zákonných důvodů rozhodly o omezení osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny). Obecné soudy dodržely specifický postup pro rozhodování o vazbě (§ 73d a násl. trestního řádu) a odůvodnění napadených usnesení vyhovuje požadavkům kladeným na vazební rozhodnutí.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svou opakovanou nespokojenost s rozhodnutími obecných soudů a vyslovil nesouhlas s vyslovenými závěry, neuvedl však nic, co by svědčilo o porušení jeho základních práv.
18. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla zasažena jeho základní práva. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá usnesení řádně a dostatečně odůvodnily.
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Jana Svatoň v. r.
předseda senátu