Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora, sídlem Karlovo nám. 288/17, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. et Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. prosince 2024 sp. zn. 24 Co 1405/2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KAPEX s. r. o., sídlem Matějská 2544/26, Praha 6 - Dejvice, a Ing. Zdeňka Kašpara, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného usnesení krajského soudu a dalších přiložených listin se podává, že v dané věci je vedena exekuce pro vymožení částky 25 201 252,65 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Prachaticích pověřil vedením exekuce na majetek povinného vedlejšího účastníka usnesením ze dne 11. 12. 2019 pod č. j. 6 EXE 3580/2019-9, JUDr. Milana Makaria, soudního exekutora. Stěžovatel - soudní exekutor převzal agendu po bývalém soudním exekutorovi JUDr. Milanu Makariovi, kterému výkon úřadu zanikl k 30. 9. 2021; ještě předtím rozhodl zástupce původního exekutora o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí (na LV č. X v kat. území Y) a dne 24. 10. 2024 vydal dražební vyhlášku pod č. j. 156 EX 85/19-211, kterou nařídil dražební jednání na 28. 11. 2023. Usnesením ze dne 13. 11. 2023 č. j. 156 EX 185/19-234, odročil dražební jednání na 29. 5. 2024.
3. Dne 20. 5. 2024 oprávněná vedlejší účastnice požádala o zrušení nařízeného dražebního jednání, neboť považovala za zcela neúčelné a nezákonné, aby byly draženy všechny nemovité věci společně - jde o tři samostatné funkční celky. Dne 28. 5. 2024 stěžovatel sdělil oprávněné vedlejší účastnici, že v řízení bude pokračovat a oprávněná vedlejší účastnice dne 29. 5. 2024 po zahájení dražebního jednání, před udělením příklepu, navrhla částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění prodejem nemovitých věcí, jak jsou zapsány na LV č. X v kat. území Y a povinný vedlejší účastník téhož dne navrhl odklad provádění téže exekuce z důvodu probíhajícího řízení o návrhu na její částečné zastavení. Při dražebním jednání konaném dne 29. 5. 2024 stěžovatel udělil příklep na dražené nemovité věci zapsané na LV č. X v kat. území Y za nejvyšší podání ve výši 21 350 000 Kč. Proti usnesení o příklepu podali odvolání oba vedlejší účastníci.
4. Stěžovatel dne 31. 5. 2024 zastavil řízení o návrhu oprávněné vedlejší účastnice na částečné zastavení exekuce; krajský soud toto rozhodnutí zrušil a věc stěžovateli vrátil k dalšímu řízení. Navazujícím usnesením ze dne 5. 8. 2024 sp. zn. 24 Co 866/2024, krajský soud rovněž změnil usnesení o udělení příklepu tak, že příklep se neuděluje.
5. Usnesením stěžovatele ze dne 9. 9. 2024 č. j. 099 EX 5377/24-372, byla exekuce částečně zastavena, a to co do jejího vedení dle exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí povinného ze dne 22. 1. 2020 č. j. 156 EX 185/19-11 (výrok I.), současně bylo rozhodnuto, že oprávněná vedlejší účastnice je povinna uhradit stěžovateli náklady částečně zastavené exekuce ve výši 1 612 571,84 Kč (výrok II.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce (výrok III.). Stěžovatel v odůvodnění usnesení mj. konstatoval, že v daném případě bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce a je nutné vyřešit otázku procesního zavinění, tj. který z účastníků bude zavázán úhradou souvisejících nákladů (usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 2878/23 ). Exekuce zčásti končí a její další vedení dotčeným způsobem je vyloučeno.
6. Krajský soud napadeným usnesením změnil výrok II. usnesení stěžovatele tak, že vedlejší účastnice není povinna uhradit náklady částečně zastavené exekuce ve výši 1 612 571,84 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soud poukázal na to, že stěžovatel nevyhověl návrhu oprávněné vedlejší účastnice na odročení dražebního jednání, což vedlo k podání návrhu na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění prodejem nemovitých věcí. Na základě tohoto návrhu následně došlo k částečnému zastavení exekuce; důsledkem však není změna rozsahu vymáhané povinnosti, nýbrž rozsahu postižení majetku povinného vedlejšího účastníka z pohledu účelnosti provádění exekuce (oprávněná vedlejší účastnice měla ke způsobu, který zvolil stěžovatel výhrady). Exekuce je nadále v plném rozsahu vedena důvodně k vymožení celé dosud nesplacené pohledávky oprávněné vedlejší účastnice, které nelze uložit povinnost k náhradě nákladů stěžovatele; v dané fázi exekuce oprávněné vedlejší účastnice povinnost k náhradě nákladů exekuce nevznikla a stěžovatel svoje právo na náhradu nákladů exekuce uspokojí v rámci jejího dalšího vedení.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 4. 2025 sp. zn. 20 Cdo 738/2025, dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné. Dovoláním byl napaden výhradně výrok o nákladech exekuce, proti němuž není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné; na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání.
8. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v řízení není prostor pro úvahy o zavinění na zastavení exekuce ve smyslu § 89 zákona č. 120/2001 Sb., zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") a pro rozhodování o nákladech exekuce. Povinnost soudu (soudního exekutora) k rozhodování o souvisejících nákladech v případě částečného zastavení exekuce, a to i co do konkrétního způsobu jejího provádění, podle něj vychází z judikatury (konkrétně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 25 Co 292/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1013/2013 či nálezu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3564/14 ).
9. Krajský soud podle stěžovatele při rozhodování správně nerozlišoval mezi náklady, které jsou ukládány postupem dle § 89 exekučního řádu (odpovědnostní princip) a náklady, které nese povinný dle § 87 odst. 4 exekučního řádu (obecné pravidlo pro úhradu nákladů řízení). Poukazuje přitom na to, že i Ústavní soud rozlišuje mezi náklady souvisejícími se zaviněním na zastavení exekuce a případnou povinností povinného hradit náklady exekuce (srov. nález ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 191/18 ).
10. Dále stěžovatel namítá, že při částečném zastavení exekuce vždy v dotčeném rozsahu zaniká rovněž pověření soudního exekutora a není přitom rozhodné, zda byla exekuce zastavena pro určitou částku či co do konkrétního způsobu jejího vedení. Oprávněná vedlejší účastnice svým návrhem na částečné zastavení exekuce učinila další řízení z podstatné části bezvýsledné, a proto má stěžovatel za to, že lze uvažovat o jejím procesním zavinění obdobně jako v případech, kdy je exekuce postupem některého z účastníků zmařena. Pro opětovné rozhodnutí o postihu je podle stěžovatele navíc založena překážka věci pravomocně rozhodnuté, a to i z důvodu právní jistoty povinných.
11. V doplnění ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na to, že s ohledem na (nesprávné) poučení krajského soudu podal proti napadenému usnesení dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
12. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Nemůže jít k tíži stěžovatele, že z důvodu nesprávného poučení krajského soudu podal "z opatrnosti" dovolání. To platí tím spíše, že stěžovatel podal ústavní stížnost ve stanovené lhůtě po doručení napadeného usnesení krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu výslovně ani dodatečně nebrojí. Proto Ústavní soud dále přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
14. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů exekučního řízení, je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), či ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165); dále viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24, bod 34]. O takový případ však nyní nejde.
15. V souvislosti s návrhem oprávněného na zastavení exekuce je skutečně zpravidla rozhodováno (částečně) o nákladech exekuce, avšak jen v případě, že soudní exekutor nebo soud shledají, že zavinění na částečném zastavení exekuce nese oprávněný a pokud náklady exekuce ve vztahu k této části vzniknou.
16. Jde-li o otázku zavinění na zastavení exekuce, samotné podání návrhu na zastavení exekuce bez dalšího procesní zavinění oprávněného založit nemůže; zavinění na zastavení exekuce lze u oprávněného naopak shledat v případě, kdy nedbá požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce [viz například nález ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07
(N 12/48 SbNU 127) či usnesení ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 410/14 ].
17. Rozhodování o nákladech exekuce při jejím částečném zastavení je přitom primárně namístě v případech, kdy exekuce v daném rozsahu již dále neprobíhá, neboť soudní exekutor (potažmo soud) - pokud podle jeho názoru nese odpovědnost za náhradu nákladů oprávněný - v rozhodnutí o částečném zastavení exekuce uloží oprávněnému podle § 89 exekučního řádu povinnost k úhradě konkrétně vyčíslených nákladů exekuce (popřípadě nákladů povinného) vztahujících se k části nároku, v němž již exekuce nepokračuje (Kasíková, M. In. Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 5. vydání. Beck-online. Beck, 2022, § 89, m. č. 38). V nyní posuzované věci však exekuce v celém rozsahu pokračuje a nejsou proto splněny podmínky pro postup, který zvolil stěžovatel.
18. Z napadeného usnesení jsou zřejmé úvahy krajského soudu, že to byl právě (nesprávný) postup stěžovatele, který nevyhověl návrhu oprávněné vedlejší účastnice na odročení dražebního jednání, což ve svém důsledku vedlo oprávněnou vedlejší účastnici (a též povinného vedlejšího účastníka) k podání návrhu na částečné zastavení exekuce. Stěžovatel dokonce nejprve nevyhověl ani návrhu oprávněné vedlejší účastnice na částečné zastavení exekuce (a souvisejícímu návrhu povinného vedlejšího účastníka na odklad exekuce v témže rozsahu) a řízení o návrhu oprávněné zastavil.
Toto rozhodnutí stěžovatele však bylo jako nesprávné zrušeno krajským soudem s tím, že stěžovateli nic nebránilo dražební jednání odročit. Z uvedeného se tedy podává, že krajský soud při svém rozhodování o nákladech částečně zastavené exekuce vycházel ze skutečností, které se staly v průběhu posuzovaného řízení, a pokud dovodil, že v dané věci nebyly namístě úvahy stěžovatele o zavinění oprávněné na zastavení exekuce a tedy ani rozhodování o nákladech exekuce, tyto jeho závěry z pohledu Ústavního soudu obstojí.
19. Pokud jde o námitku stěžovatele, že v exekuci již nelze v daném rozsahu pokračovat, nelze jí přisvědčit. Překážka věci rozsouzené je v souladu s rozhodovací praxí dána pouze v případech, kdy je exekuce zastavena z důvodů uvedených v § 268 odst. 1 písm. a), b), g) a h) o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188 či usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2660/18 ). Obdobně nezaniká ani obecné (generální) oprávnění stěžovatele (resp. nově pověřeného soudního exekutora) k vedení exekuce; v dalším průběhu exekuce může být vydán nový exekuční příkaz, kterým budou postihnuty téže nemovitosti k uspokojení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice.
20. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud své závěry dostatečně odůvodnil, Ústavní soud nezjistil, že by v napadeném rozhodnutí došlo k ústavněprávnímu pochybení a taktéž neshledal, že by postup krajského soudu byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Neshledal tedy žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek vnímáno jako porušení základních práv stěžovatele a vést ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu