Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Štěpána Zajace, zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, Ulrichovo nám. 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 21 Cdo 1062/2024-482, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2023 č. j. 62 Co 207/2023-452, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. února 2023 č. j. 23 C 52/2013-429, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vyplývá, že stěžovatel byl dne 25. 7. 2012 odvolán z funkce vedoucího zastupitelského úřadu v Buenos Aires a dne 27. 9. 2012 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Porušení se měl stěžovatel dopustit tím, že jako vedoucí zastupitelského úřadu se sídlem v Buenos Aires nezajistil dodržování režimových opatření stanovených směrnicí V5/2010 Baires ze dne 6. 10. 2012 (dále jen "směrnice"); porušil režim manipulace s klíči a identifikačními prostředky a nezajistil vypracování novely ochranného režimu po změně dispozičního uspořádání kanceláří na zastupitelském úřadu. Porušení pracovních povinností se stěžovatel dále měl dopustit tím, že ve dnech 7. 8. a 8. 8. 2012 v pracovní době i mimo ní na pracovišti sám požíval alkoholické nápoje a s jeho vědomím i jemu podřízení zaměstnanci. Uvedeným jednáním byly vytvořeny podmínky pro odcizení příruční pokladny a vedlejší účastnici tak vznikla škoda ve výši 551 007,32 Kč. O této mimořádné události informoval s velkým časovým odstupem, což přispělo k odstranění jakýchkoli případných stop a důkazů.
3. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2015 obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 9. 2012. Rozsudek obvodního soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 2. 2015 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2017) a vrácen obvodnímu soudu k dalšímu řízení, neboť jednání dne 28. 5. 2014 probíhalo v neúplném složení senátu a bylo nutné doplnit dokazování podle návrhu účastníků.
4. Rozsudkem ze dne 7. 12. 2016 obvodní soud žalobu opětovně zamítl. Městský soud rozsudek obvodního soudu usnesením ze dne 7. 6. 2017 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení s pokynem k doplnění důkazního řízení a novému hodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský řád (dále jen "o. s. ř.") a napravení procesního pochybení při dokazování.
5. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť výpověď splnila všechny formální náležitosti a z provedených důkazů soud prokázal, že na zastupitelském úřadě nebyl dodržován ochranný režim stanovený směrnicí týkající se pohybu místních sil v objektu, manipulace s klíči, zamykání kanceláří a uspořádání kanceláří a pohybu a evidence návštěv. Stěžovatel ve své pozici vedoucího zastupitelského úřadu odpovídal za dodržování ochranného režimu objektu.
6. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 potvrdil rozsudek obvodního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Městský soud konstatoval, že k odcizení valutové pokladny došlo, aniž by na dveřích místnosti nebo trezoru byly shledány stopy násilného vniknutí, poškození zámku nebo překonání bezpečnostních opatření. Stěžovatel porušil své povinnosti podle § 302 písm. g) a § 301 písm. d) zákoníku práce.
7. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2022 dovolání stěžovatele proti nákladům řízení odmítl. Rozsudek městského soudu ze dne 27. 3. 2019 a obvodního soudu ze dne 22. 8. 2018 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud neshledal úvahu odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovních povinností stěžovatelem za úplnou a správnou. Z odůvodnění odvolacího soudu nebylo zřejmé, zda závěr o intenzitě porušení pracovních povinností stěžovatele učinil výhradně (a tedy nesprávně) na základě skutečnosti, že porušením pracovních povinností způsobil vedlejší účastnici škodu v podobě odcizení pokladní hotovosti převyšující 550 000 Kč nebo zda přihlížel i k jiným relevantním hlediskům. Škoda jako následek porušení pracovní povinnosti zaměstnancem představuje jen jedno z mnoha dalších hledisek, k nimž soud při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce přihlíží (musí přihlížet). Na konkrétních okolnostech projednávané věci bude vždy záležet, jaký význam se bude vzniku škody a její výši při výsledném posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přikládat. Obvodní soud musí tedy doplnit úvahu o intenzitě porušení pracovních povinností v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele opětovně zamítl. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu posoudil veškeré relevantní okolnosti a dospěl k názoru, že intenzita porušení povinností stěžovatele vyplývající z právních předpisů byla velmi závažná, v souladu s § 52 písm. g) zákoníku práce. Obvodní soud při svém rozhodování zohlednil, že stěžovatel působil na mimořádně prestižní pozici, ve své dosavadní práci dosahoval velmi dobrých výsledků, s pracovní kázní neměl nikdy problémy a byl pozitivně hodnocen zaměstnavatelem. Avšak stěžovatel porušil interní předpisy v ustanoveních týkajících se pravidel pohybu zaměstnanců (včetně místních sil) a režimu manipulace s klíči, a to v době nepříznivé bezpečnostní situace v Argentině. Obvodní soud také posoudil, že k odcizení valutové pokladny došlo de facto při soukromé oslavě, na které stěžovatel akceptoval požívání alkoholických nápojů, což vedlo k nižší míře obezřetnosti zaměstnanců.
9. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud aproboval závěry obvodního soudu o tom, že stěžovatel nezajistil, aby byla dodržována pravidla o pohybu místních sil na zastupitelském úřadě, především v době konání rozlučky dne 7. 8. 2012; v době konání rozlučky nezajistil, aby byly zamčeny místnosti zastupitelského úřadu; strpěl, aby se v době konání rozlučky konzumoval alkohol; strpěl, aby byl porušen režim manipulace s klíči od pokladního trezoru. Městský soud tedy po zvážení všech hledisek dospěl k závěru, že výpověď stěžovateli podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebyla nepřiměřená.
10. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se v daném případě neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Stěžovatel namítá, že soudní rozhodnutí jsou postavena výlučně na důkazech předložených vedlejší účastnicí, a to na zápisu z mimořádné kontroly Zastupitelského úřadu ČR v Buenos Aires ze dne 29. 8. 2012, výslechu Mgr. Kozelkové a výslechu Ing. Kolatka (členové kontrolní skupiny). Zápis z mimořádné kontroly byl opřen o výpovědi zaměstnanců zastupitelského úřadu (jak místních sil, tak vyslaných pracovníků), o těchto výpovědích však neexistují žádné protokoly či záznamy a soudem vyslýchaní zaměstnanci zastupitelského úřadu popřeli pravdivost tvrzení obsažených v zápise z mimořádné kontroly.
12. Stěžovatel tvrdí, že soudy vycházely jen z tvrzení vedlejší účastnice a jí prospívajících důkazů, a ignorovaly tvrzení stěžovatele a jemu prospívající důkazy a vůbec se k těmto tvrzením a důkazům nevyjádřily. Postup soudů založil extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy a vykazuje znaky nepřípustné libovůle soudu při hodnocení důkazů.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nálezy ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41), ze dne 2. 5. 2023
sp. zn. I. ÚS 2221/22
], přičemž do nezávislé činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech.
15. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatel rozporuje zjišťování a hodnocení skutkového stavu rozhodného pro naplnění relativně neurčité hypotézy § 52 písm. g) zákoníku práce. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem "porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem" definován, proto je úkolem soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecné soudy vymezily hypotézu § 52 písm. g) zákoníku práce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1479/2011), přičemž reflektovaly veškeré (včetně pro stěžovatele pozitivní) okolnosti významné pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností stěžovatelem.
16. V posuzované věci obecné soudy náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o platnosti výpovědi. Důkazy řádně provedly a hodnotily je ve svém souhrnu. Soudem provedený výklad skutkových okolností případu i jejich subsumpce pod příslušná ustanovení zákoníku práce, nejsou zjevně nepřijatelné ani arbitrární a jsou výhradně výkladem podústavního práva, do nějž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu