Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 548/05
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele P. M., zastoupeného JUDr. Kateřinou Skoumalovou, advokátkou se sídlem Škroupova 719, 500 02 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2005 sp. zn. 44 To 609/2005, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. 37 Nt 313/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2005 sp. zn. 44 To 588/2005 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. 2 KZv 17/2005 ve spojení s unesením ze dne 4. srpna 2005 sp. zn. 2 KZv 17/2005, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel je vazebně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. Usneseními obecných soudů uvedenými v záhlaví na prvém a druhém místě byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu (§ 72 odst. 3 tr. řádu). Tamtéž dále označenými usneseními bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě [§ 71 odst. 4, § 73b odst. 2, § 146a odst. 1 písm. a), § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Předmětná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností s poukazem na to, že měl být slyšen jak ke stížnosti o ponechání ve vazbě, tak i ke své žádosti o propuštění z vazby, když tato, jak uvedl, je aktivním úkonem obviněného, "ve kterém na rozdíl od stížnosti často uvádí skutečnosti či důkazy nové". Vyslechnut měl být dle jeho názoru i před prvostupňovým rozhodnutím (státního zástupce) o ponechání ve vazbě. Konečně v rámci stížnostních bodů stěžovatel namítl, že soudy nevzaly v potaz nabídku převzetí záruky, přičemž pro tyto důvody je přesvědčen o tom, že postupem shora označených orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se posléze domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil, a to při současném postupu ve smyslu § 39 zák. č. 182/1993 Sb. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Jak Ústavní soud konstatoval ve své judikatuře, trestní řád neobsahuje ustanovení, z nějž by bylo možné dovodit právo obviněného, aby byl při rozhodování stran žádosti o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 tr. řádu vyslechnut, přesto však nelze takový požadavek z pohledu ústavně zaručených základních práv paušálně odmítat (srov. usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 544/03
). Vycházeje z uvedeného, nutno zdůraznit, že z obsahu odůvodnění stěžovatelem napadených usnesení, jakož ani z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn.
44 To 609/2005 a takto ani jeho stížnosti do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. 37 Nt 313/2005 (č. l. 4 spisu obecného soudu) nepodává se, že by vznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam a jež by nebylo lze objasnit jinak, než osobním slyšením, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu relevantní (srov. v podrobnostech nález ve věci
sp. zn. IV. ÚS 353/04
; shodně kupř. i nepublikovaná usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 684/04
ze dne 8. února 2005,
ze dne 15. února 2005,
ze dne 26. dubna 2005). Ostatně uplatnění takového kvalifikovaného požadavku na osobní slyšení stěžovatel netvrdí ani v naraci ústavní stížnosti. Postup obecných soudů tudíž vzhledem k řečenému nevykazuje v daném ohledu prvky svévole a nekonání (samostatného) osobního slyšení stěžovatele se v kontextu uvedeného nevymyká intencím judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo poukázáno.
Pokud se potom ex lege postulovaného periodického rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě týče, z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 588/2005 je patrno, že před rozhodováním o stížnosti do rozhodnutí o ponechání ve vazbě byl stěžovatel osobně slyšen (č. l. 6, 7 spisu obecného soudu), čímž soud dostál požadavkům kladeným na rozhodování o ponechání ve vazbě z pohledu ústavně zaručených základních práv, a to ve shodě se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 45/04
, z nichž rovněž vyplývá, že osobní slyšení takto není garantováno před rozhodnutím státního zástupce, nýbrž toliko před rozhodnutím soudu o stížnosti proti němu směřující (shodně dnes již ustálená a dostatečně stabilizovaná judikatura Ústavního soudu, kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. I. ÚS 14/05
,
I. ÚS 39/05
,
II. ÚS 713/04
,
II. ÚS 405/05
,
,
IV. ÚS 394/05
a další).
Z těchto důvodů, když předmětná rozhodnutí byla shledána řádně odůvodněnými (§ 134 odst. 2 tr. řádu) a stran námitky týkající se převzetí záruky se v nejobecnější rovině dodává, že na její akceptaci soudem není právní nárok (§ 73 tr. řádu), byla ústavní stížnost pod aspektem uvedených okolností posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ní posléze rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005