Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Holopírka, právně zastoupeného JUDr. Martinem Plchem, advokátem, sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti výroku I. a III. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. června 2022 č. j. 20 C 338/2020-171, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2023 č. j. 13 Co 294/2022-228 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2023 č. j. 21 Cdo 1673/2023-259, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 216 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 2. 12. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu na zaplacení částky 317 691 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II). Vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 27 125,03 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám zástupce žalovaného (výrok III) a dále rozhodl o její povinnosti k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení v částce 1 023,13 Kč a povinnosti stěžovatele v částce 697,29 Kč, v obou případech splatných na účet Okresního soudu Plzeň-město ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výroky IV a V). Předmětem žaloby byl uplatněný nárok vedlejší účastnice jako zaměstnavatelky, aby jí stěžovatel zaplatil částku v celkové výši 534 216 Kč, představující náhradu mzdy za ušlý výdělek v částce 478 290 Kč za dobu pracovní neschopnosti od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018, částku 52 926 Kč představující náhradu za dovolenou za rok 2018 a částku 3 000 Kč za vánoční poukázku za rok 2018, s tvrzením, že jde o neoprávněně vyplacené částky, neboť pracovní neschopnost nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalovaného ze dne 20. 9. 2017. Stěžovatel s uplatněným nárokem nesouhlasil a namítal, že o neexistenci příčinné souvislosti dočasné pracovní neschopnosti s pracovním úrazem neměl povědomí, když vycházel z potvrzení jeho ošetřujícího lékaře H., že pracovní neschopnosti s pracovním úrazem souvisí.
3. Na základě odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I, tj. co do částky 163 599 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích II, III, IV a V potvrdil a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 10 996,50 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
5. Obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich odůvodnění, jakož i průběh řízení je účastníkům znám.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti činí sporným výklad obecných soudů, týkající se vracení bezdůvodného obohacení zaměstnancem zaměstnavateli. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž zaměstnanec musí vydat bezdůvodné obohacení pouze za situace, kdy věděl nebo musel z okolností předpokládat, že zaměstnavatelem vyplacené částky byly určeny nesprávně nebo že mu tyto částky byly vyplaceny omylem. V opačném případě je zaměstnanec oprávněn si bezdůvodné obohacení ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu, kdy rozhodné skutečnosti je v tomto směru povinen tvrdit a prokazovat zaměstnavatel. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy nesprávně aplikovaly § 331 zákoníku práce, resp. posoudily danou situaci v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl v dobré víře a je tak povinen vrátit vedlejší účastnici náhradu mzdy vyplacenou za období měsíce července až října 2018 spolu s vyplacenou vánoční poukázkou.
7. Stěžovatel má dále za to, že pokud měla vedlejší účastnice skutečně pochybnost o tom, zda byla pracovní neschopnost stěžovatele v příčinné souvislosti s jeho pracovním úrazem ze dne 20. 09. 2017 (ačkoliv veškeré lékařské zprávy i zpráva OSSZ vyznívaly zjevně naprosto opačně), neměla náhradu mzdy stěžovateli vyplácet. Na tomto závěru nemění nic ani to, že vedlejší účastnice tak údajně činila z důvodu stanoviska své odborové organizace a ze strachu z kontroly Inspektorátu práce. Stěžovatel nikdy nepodal žádost o náhradu mzdy ani jakýchkoliv záloh, přičemž pokud tak vedlejší účastnice činila, jednalo se o její rozhodnutí a tuto skutečnost nelze klást k tíži stěžovatele.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Součástí záruk řádného procesu je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94 ]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Z pohledu shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nezjistil porušení namítaných práv stěžovatele.
12. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
13. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
15. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
16. Nejvyšší soud zejména uvedl, že je-li to, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, věcí konkrétního posouzení každého případu, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. zakládat předestřená otázka, zda "je prostý nesouhlas zaměstnavatele s příčinnou souvislostí mezi pracovním úrazem a pracovní neschopností způsobilý narušit dobrou víru zaměstnance ohledně přijetí náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu" ve smyslu § 331 zákoníku práce. Stěžovatel totiž takto ve skutečnosti brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že "k přetržení dobré víry žalovaného" ohledně částek vyplácených mu žalobkyní na náhradě za ztrátu na výdělku došlo "k datu 3. 8. 2018" (že "dobrá víra žalovaného byla od 03. 08. 2018 vyloučena procesním stanoviskem žalobkyně a sdělením, že všechny ostatní platby jsou z důvodu nejistoty o důvodnosti nároku žalovaného vypláceny jako zálohové").
17. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud svůj skutkový závěr náležitě odůvodnil; ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že dobrá víra žalovaného byla zachována od počátku jeho dočasné pracovní neschopnosti dne 6. 11. 2017 až do dne 3. 8. 2018, kdy došlo k jejímu "přetržení". Žalobkyně totiž při soudním jednání explicitně vyjádřila pochybnost o příčinné souvislosti následné pracovní neschopnosti s úrazem stěžovatele a uvedené zopakovala v dopise ze dne 8. 8. 2018, doručeném stěžovateli, v němž sdělila, že veškeré platby na úhradu mzdy mu budou vypláceny právě z důvodu pochybností o existenci příčinné souvislosti mezi pracovní neschopností a pracovním úrazem již jen jako zálohové.
18. Znovu je třeba zdůraznit, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
19. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
20. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu