Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 733/2024-1197 ze dne 13. listopadu 2024, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 51/2024-1140 ze dne 26. února 2024 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 29 T 69/2021-1059 ze dne 12. července 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel od spoluobžalovaného J.
S. koupil osobní automobil Škoda Octavia, přestože věděl, že spoluobžalovaný předtím toto vozidlo odcizil. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen pro přečin zpronevěry, spočíval - opět stručně vyjádřeno - v tom, že z nákladního automobilu, který mu byl jako zaměstnanci svěřen obchodní společností X, odčerpal 400 litrů motorové nafty a vzal odsud několik dalších věcí, čímž uvedené obchodní společnosti způsobil škodu 16 240 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že v řízení nebyla prokázána jeho vědomost o tom, že obžalovaný S. odcizil automobil, který mu následně prodal, a poukazuje na výpověď tohoto obžalovaného, která potvrdila, že stěžovatel neměl informaci o původu vozidla. Tvrdí, že obecné soudy přešly skutečnost, že dobrovolně vpustil policejní orgán do své dílny, což by jistě neučinil, kdyby věděl, že se v ní nachází vozidlo pocházející z krádeže.
6. K přečinu zpronevěry stěžovatel namítá, že se žádný z obecných soudů nevypořádal s jeho námitkou o občanskoprávním, resp. pracovněprávním charakteru sporu. Tvrdí, že vůči poškozené obchodní společnosti využil zadržovacího práva podle § 1395 a násl. občanského zákoníku za účelem zajištění své pohledávky, kterou v té době vůči poškozené obchodní společnosti evidoval (mělo jít o zahraniční diety). Závěr obecných soudů o neexistenci takové pohledávky je podle něj v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Má za to, že provedené dokazování ani neprokázalo, že mu byl poškozenou obchodní společností svěřen tahač s návěsem i s vybavením, přičemž v této souvislosti uvádí, že na předávacím protokolu k vozidlu není jeho podpis. Domnívá se, že v jeho případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
10. Jestliže stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že věděl, že automobil kupovaný od obžalovaného S. byl odcizen, odkazuje Ústavní soud zejména na bod 33 rozsudku okresního soudu, kde byly shrnuty výsledky dokazování, z nichž uvedený závěr vyplynul. Z této části odůvodnění rozsudku je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti účelově přehlíží některé z podstatných důvodů, na nichž okresní soud (a následně i soud krajský a Nejvyšší) opřel své přesvědčení o vědomosti stěžovatele o tom, že kupované vozidlo bylo odcizeno. Jde jednak o trestní minulost obžalovaného S., která stěžovateli byla známa, či skutečnost, že si tento obžalovaný z prodávaného vozidla ponechal registrační značky.
11. V souhrnu s ostatními výsledky dokazování tak podle Ústavního soudu závěr o úmyslném zavinění stěžovatele ve vztahu k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti není v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že dobrovolně vpustil do své dílny policisty, nevnímá Ústavní soud tuto okolnost jako faktor, který by uvedený závěr vyvracel či signifikantně zpochybňoval, neboť takové jednání snadno mohlo vyplývat z jiných příčin než z bezstarostnosti stěžovatele ohledně legálního původu daného vozidla (např. z překvapení z přítomnosti policistů, bezvýchodnosti situace apod.).
12. Ve vztahu k námitkám, týkajícím se údajného uplatnění stěžovatelova zadržovacího práva (jež mělo podle stěžovatele vylučovat naplnění znaků trestného činu zpronevěry) a nutnosti aplikovat na případ zásadu subsidiarity trestní represe, odkazuje Ústavní soud na body 58 až 61 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byly tyto námitky podrobně a přesvědčivě vypořádány. Stěžejní význam má přitom závěr, že stěžovatel neměl vůči poškozené společnosti žádnou splatnou pohledávku, a to ani ve vztahu k tzv. dietám, jak sám stěžovatel tvrdí.
Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovatelovu přesvědčení, že je tento závěr v rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud v této souvislosti také správně poukázal mj. na to, že stěžovatel při svém jednání poškodil majetek poškozené obchodní společnosti a že naftu, kterou svým jednáním získal, spotřeboval (jak sám při své výpovědi uvedl, viz bod 6 napadeného rozsudku okresního soudu), což jen potvrzuje jeho úmysl si dané věci přisvojit. Ústavní soud nepovažuje za potřebné k této argumentaci cokoli dodávat, zvláště když na ni stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky nereaguje.
13. Namítá-li stěžovatel, že mu tahač s návěsem a vybavením nebyl svěřen, neboť na předávacím protokolu k vozidlu chybí jeho podpis, jde o argumentaci, která nemůže obstát. Ústavní soud odkazuje na body 10 a 11 rozsudku okresního soudu a bod 54 usnesení Nejvyššího soudu. Z nich vyplývá, že stěžovatel u poškozené obchodní společnosti pracoval jako řidič a fakticky od ní převzal tahač s návěsem k plnění sjednaných pracovních úkolů, což sám stěžovatel nerozporuje (a nečiní tak ani v ústavní stížnosti). Nejvyšší soud správně uvedl, že svěření věci ve smyslu § 206 odst. 1 trestního zákoníku nemusí být uskutečněno písemnou formou, jestliže o faktickém svěření není pochyb.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. března 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu