3 Tdo 733/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. 4 To 51/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 69/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 29 T 69/2021, byl obviněný M. K. pod bodem 8) výroku o vině uznán vinným přečinem legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 9. 4. 2020 v ranních hodinách ve XY, u budovy bývalého statku, koupil od J. S. vozidlo zn. Škoda Octavia stříbrné barvy, RZ: XY, vin XY v hodnotě 25.000 Kč, přestože věděl, že J. S. toto vozidlo předtím odcizil v České republice, a pod bodem 9) výroku o vině byl uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od 9:45 do 11:15 hodin dne 1. 11. 2020 u silnice č. XY za obcí XY, ve směru na obec XY, odemknul víčko nádrže nákladního vozidla zn. Mercedes Benz Actros 1845 LS, které zde předtím sám zaparkoval a které mu jako zaměstnanci společnosti K. T. spol. s r.o., na základě dohody o provedení práce ze dne 16. 9. 2020 bylo včetně návěsu zn. Schwarzmüller SPA 3/E svěřeno k plnění pracovních povinností spočívajících v mezinárodní přepravě zboží, následně prorazil ochranné sítko v hrdle nádrže, bránící odčerpávání paliva, a poté z ní odčerpal 400 litrů motorové nafty, dále z vozidla vzal 2 ks upínacích pásů bez ráčny, hydraulický zvedák, tyč na shrnování plachty, klíč na kola, mikrofon k vysílačce zn. M Tech, vzduchovou pistoli, kobereček do kabiny řidiče a podtlakovou houkačku, a tyto věci v celkové hodnotě 13.900 Kč si ponechal, čímž způsobil společnosti K. T. spol. s r.o. škodu v celkové výši 16.240 Kč, z toho 1.340 Kč poškozením nádrže vozidla.

2. Za to byl obviněný M. K. odsouzen podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové újmy poškozené obchodní společnosti K. T. spol. s r.o. částku ve výši 12.200 Kč.

4. Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody obviněných M. Š. a J. S.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 29 T 69/2021, podal obviněný M. K. odvolání do všech výroků jeho se týkajících.

6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. 4 To 51/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II.

7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. 4 To 51/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 1167–1172 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

8. Obviněný namítl, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně, který na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů dospěl k nesprávnému skutkovému stavu, a věc tedy nebyla ani správně právně posouzena.

9. Obviněný se neztotožnil se skutkovými a právními závěry soudů vztahujícími se k jednání popsanému pod bodem 8) výroku o vině, zejména pak se závěrem, že jak jeho výpověď, tak výpověď spoluobviněného S. byly účelové. Pokud mu soud neuvěřil, není důvod, aby uvěřil spoluobviněnému S., který se ke svému jednání od počátku trestního řízení doznal, při hlavním líčení prohlásil svou vinu, ve věci vypovídal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Tento spoluobviněný uvedl, že se s dovolatelem zná 4 roky, že odcizil předmětný automobil a prodal mu jej za 2.000 Kč na náhradní díly, aniž by ten o původu vozidla věděl. V minulosti mu prodával i jiná vozidla, která kupoval od pár lidí, jednalo se o vraky aut, papírová auta, auta s propadlou technickou, apod. Výpověď spoluobviněného S. pak plně koresponduje s výpovědí dovolatele, který rovněž uvedl, že nevěděl o tom, že je vozidlo kradené, přičemž jej koupil proto, že potřeboval náhradní díly na vůz, co měl již doma. Prodávané vozidlo ani nemělo značky. Se spoluobviněným S. obchodoval s auty poté, co je seznámil kamarád K. G. Předmětné vozidlo mu spoluobviněný S. nabídl s tím, že potřebuje peníze na jídlo, a proto jej chce prodat. Vozidlo rozebral až později. Když za ním přišla policie s otázkou, zdali nemá u sebe kradené auto, tak je z dobré vůle, jistý si, že nemá, a bez příkazu, do dílny pustil. Že předmětné vozidlo je kradené, se dozvěděl až v okamžiku, kdy mu toto sdělila policie.

10. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že si byl vědom trestní minulosti spoluobviněného S. Takový závěr z provedených důkazů nijak nevyplývá. Na tuto výtku však odvolací soud nereagoval a pouze slepě konstatoval, že dovolatel si byl vědom odcizování aut spoluobviněným S., který se chtěl zbavit horkého zboží a ukradené vozidlo prodal výrazně pod cenou. Okolnosti koupě vozidla však přesvědčivě vysvětlil. Neměl důvod zpochybňovat informace od spoluobviněného S., že auto je odhlášené, a tak si z něj vezme značky. Auto chtěl jen na náhradní díly, nepotřeboval ani žádné doklady, neboť vozidlo ihned rozebral. Částka, za kterou vozidlo zakoupil, byla sice nízká, ale nelze konstatovat, že extrémně nízká. Spoluobviněný S. chtěl původně 5.000 Kč, ale protože dovolatel měl u sebe pouze 2.000 Kč, tak se spokojil s touto částkou, neboť na peníze pospíchal a auto mělo hodnotu pouze náhradních dílů. Obviněný dále nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že by se snad se spoluobviněným S. na krádeži vozidla předem domlouval. Pokud by to byla pravda, neměl by důvod pouštět dobrovolně policii do své dílny, stejně tak by nedošlo ke smlouvání o ceně, neboť by věděl, kolik peněz si připravit. S touto námitkou se však ani jeden ze soudů nikterak nevypořádal, stejně jako s tím, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měl povědomí o finanční situaci spoluobviněného S. Věděl pouze, že pracuje s auty, a jelikož všechny obchody předtím byly bezproblémové, neměl důvod pochybovat o tom, že bylo to bylo v tomto případě jinak.

11. Podle obviněného se oba soudy nevypořádaly s tím, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin kladený mu za vinu, a tedy ani naplnění jeho subjektivní stránky.

12. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 9) výroku o vině dovolatel vyčítá soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s jeho námitkou, že se jedná o občanskoprávní, potažmo pracovněprávní spor spočívající ve využití zajišťovacího institutu zadržovacího práva podle § 1395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoníku“) vůči poškozené společnosti. Dovolatel uvedl, že zajistit lze jak splatný, tak nesplatný závazek. Za účelem zajištění své pohledávky vyplývající z pracovněprávního vztahu si dovolatel zadržené věci ponechal, jak potvrzuje výpověď svědka S., kterého obviněný přes dispečera informoval, že „požaduje vyplatit pohledávku (zahraniční diety), které v danou dobu již běžně na svém účtu měl a že pokud mu tato nebude vyplacena, ponechá si v mezidobí věci u sebe.“ O existenci pohledávky svědčí i vypořádání závazků a pohledávek ze dne 10. 12. 2020, které vytvořila poškozená společnost a dle kterého byla poškozenou společností ve prospěch dovolatele vyplacena uvedená částka, tedy až poté, co mělo dojít ke spáchání předmětného jednání. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením, že poškozená společnost dovolateli žádné finanční prostředky nedlužila. Takový závěr je v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Není možné dospět k závěru, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nikdy neměl v úmyslu si předmětné věci přisvojit a chovat se k nim jako vlastník a způsobit tak škodu nikoliv nepatrnou. Zároveň s tím zdůraznil, že je nepřípustné soukromoprávní spory řešit prostředky trestního práva. Dovolatel je ve vztahu s poškozenou společností výrazně slabší stranou, a je proto chráněn předpisy pracovního práva. Soudy se však nezajímaly o to, že poškozená společnost bez jeho souhlasu započítávala hodnotu, v mezidobí již vrácených, zadržených věcí oproti jeho nároku na vyplacení mzdy, což je s ohledem na pracovněprávní předpisy zcela nepřípustné.

13. Dále dovolatel rozporuje naplnění znaku cizí věci, která mu byla svěřena. Skutečnost, že byl obviněnému svěřen tahač s návěsem včetně vybavení však není nijak prokázána. Z dokazování totiž vyplývá pravý opak. Na předávacím protokolu je sice uveden, ale absentuje jeho podpis jakožto přebírající osoby. Nelze přistoupit na postup soudů v projednávané věci, který předpokládá, že majetková hodnota byla obviněnému svěřena, aniž by toto bylo prokázáno, když podle zákoníku práce je zapotřebí, aby svěření jakýchkoli věcí, které jsou vlastnictvím zaměstnavatele a jsou svěřovány za účelem výkonu sjednané práce, proběhlo vždy na základě písemného potvrzení. Bez písemného souhlasu nelze hovořit o svěření čehokoliv. Stejně tak považuje dovolatel za nepravdivé tvrzení soudů, že nebylo nikterak prokázáno, že věci zadržel do doby, než mu budou poškozenou společností vyplaceny peníze, neboť je to v rozporu s provedeným dokazováním.

14. Závěrem obviněný připomněl, že pokud je více možných výkladů, není možné užít takový výklad, který je nejvíce v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, na což navazuje zásada in dubio pro reo. Stejně tak připomíná zásadu subsidiarity trestní represe, kterou je potřeba ve vztahu k němu aplikovat.

15. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 256k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2024 sp. zn. 4 To 51/2024, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Chomutově ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 29 T 69/2021, a stejně tak zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal, aby věc byla Okresním soudem v Chomutově v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.

16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 7. 2024, sp. zn. 1 NZO 531/2024.

17. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že nelze souznít s dovolatelem v jeho přesvědčení, že by řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo stiženo vadou ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Zároveň uvedl, že dovolatel v podaném dovolání opakuje svoji argumentaci známou již z řízení před soudem prvního stupně, s níž se již soudy obou stupňů pečlivě zabývaly, nepřisvědčily jí, své závěry s respektem k právu obviněného na spravedlivý proces přesvědčivě odůvodnily.

18. Podle státního zástupce dovolatel vychází při své argumentaci především z tvrzeného nesprávného vyhodnocení jeho vlastní výpovědi a výpovědi spoluobviněného S. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje výjimečně v dovolacím řízení nápravu přijatých skutkových zjištění, a to v případech, kdy došlo ke zcela zásadním a nestandardním vadám v průběhu dokazování a utváření skutkového stavu v předchozích fázích řízení před soudem, to ovšem rozhodně není nyní posuzovaný případ. Obviněný zde pouze přehodnocuje provedené důkazy tak, aby odpovídaly jeho představám. Státní zástupce však zdůraznil, že se soudy v projednávané věci nedopustily zjevných nelogičností. Své závěry založily na dostatečném důkazním podkladu, přičemž z námitek dovolatele podle státního zástupce nelze dovodit extrémní rozpor skutkového závěru přijatého prvoinstančním soudem a potvrzeného soudem odvolacím.

19. Ve vztahu k hodnocení výpovědi spoluobviněného S., který sdělil, že dovolatel nevěděl o tom, že je předmětné auto kradené a ani to vědět nemohl, státní zástupce poukázal na to, že tento spoluobviněný nemohl stoprocentně potvrdit, že o původu vozidla dovolatel nevěděl. Zároveň poukázal na to, že se tento spoluobviněný dopouštěl trestné činnosti pod vlivem nitrožilně aplikovaných drog. Pokud tedy dovolatel kupoval v ranních hodinách od této osoby auto, u kterého spoluobviněný odmontoval registrační značky, za směšnou částku 2.000 Kč, nelze uvěřit tomu, že dovolatel nemohl mít povědomí o nezákonném původu vozidla. Nadto ještě uvedl, že z předmětného vozidla byl odstraněn VIN kód, k čemuž by podle verze dovolatele nebyl důvod. Spoluobviněný S. také prohlásil, že se znají 4 roky. Státní zástupce podotkl, že za tuto dobu byl obviněný ještě před spácháním skutku třikrát odsouzen, a není proto nelogická úvaha soudu, že byl dovolatel s trestní minulostí a finančními možnostmi nevyléčitelného recidivisty, který neměl ani na jídlo, alespoň v hrubých rysech obeznámen.

20. Ve vztahu k obhajobě dovolatele spočívající v tvrzeném využití zadržovacího práva státní zástupce uvedl, že tato obhajoba byla provedeným dokazováním zcela vyloučena. Rovněž zdůraznil, že dovolatel nemohl využít zadržovacího práva již z toho důvodu, že tak v době, kdy konal protiprávně, učinil ve vztahu k cizí věci, o níž mu bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva. Jemu svěřené vozidlo včetně provozních kapalin a jeho příslušenství totiž mělo být vráceno do sídla poškozené společnosti. Obviněný přitom poškozenou společnost o výkonu tohoto práva (odčerpání pohonných hmot a zadržení příslušenství vozidla) a důvodu k jeho uplatnění nevyrozuměl. Jeho jednání bylo soudy správně posouzeno podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž argumentaci obviněného, že mělo být aplikováno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, považuje státní zástupce za nehoráznou.

21. Ke zpochybnění znaku přisvojení si cizí věci uvedl, že podstata skutku nespočívala v neoprávněném ponechání si svěřeného nákladního automobilu s návěsem, ale v úmyslném odcizení příslušenství vozidla včetně odčerpání 400 l pohonných hmot, které potom spotřeboval. Případné vyrovnání s poškozenou společností lze posoudit maximálně jako náhradu škody, nutno ovšem podotknout, že svědek S. ve výpovědi uvedl, že odcizená nafta nebyla uhrazena. Státní zástupce pak jako zcela nesmyslné odmítl tvrzení obviněného, že ke svěření věci může dojít toliko na písemném podkladě oproti podpisu osoby, které má být věc svěřena. Pro posouzení toho, zda byla věc svěřena, je významné to, jak byla stanovena faktická dispozice se svěřenými věcmi. O svěření jde tehdy, když jsou prostředky svěřeny do faktické moci jejich držitele tak, aby s nimi nakládal v souladu s jejich svěřením.

22. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. III.

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

24. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. 4 To 51/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

25. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

27. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem podané odvolání obviněného projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

28. V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný M. K. poukazuje výslovně na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).

29. S ohledem na to, jak obviněný koncipoval své námitky, je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci dovolání blíže nekonkretizuje, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje, tedy pod jaký z jím uplatněných dovolacích důvodů své námitky podřazuje. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný tyto skutečnosti přímo uvedl. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

30. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

32. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

33. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Zpochybňuje však hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, konkrétně pak brojí proti tomu, že soudy považovaly jeho výpověď za účelovou stejně jako tvrzení spoluobviněného J. S., že dovolatel nevěděl o tom, že prodávané auto je kradené. Zpochybňuje skutkovou verzi událostí, jak byla zachycena ve skutkové větě rozsudku. Stejně tak zpochybnil jako nepodložený závěr, že za dobu 4 let, co se znal se spoluobviněným S., musel být alespoň v hrubých obrysech seznámen s jeho kriminálními aktivitami.

34. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

35. Je možno uvést, že samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

36. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy hodnoceny soudy dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Tyto se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

37. Soud prvního stupně ve věci provedl celou řadu důkazů, které ve vztahu k obviněnému M. K. jednotlivě rozebral v bodech 7., 10. – 14., 16. – 17. odůvodnění svého rozsudku. V bodě 33. pak z provedených důkazů vyvodil skutkové závěry, které v bodě 35. zastřešil právní kvalifikací, a to ve vztahu k oběma skutkům kladeným mu za vinu. Ve vztahu k jednání popsaném pod bodem 8) výroku o vině se přitom vypořádal i s verzí obviněného, že o původu kupovaného vozidla nevěděl a ani vědět nemohl, když neuvěřil jeho verzi událostí ani tvrzení spoluobviněného J.

S. Poukázal přitom na řadu nesporných či prokázaných skutečností, ze kterých muselo být obviněnému M. K. zřejmé, že předmětný automobil je automobilem kradeným. Bylo prokázáno, že vůz zakoupil za pouhé 2.000 Kč (odhadní cena tohoto automobilu přitom byla mnohonásobně vyšší), tedy hluboce pod cenou, což mu muselo být s ohledem na jeho předchozí obchody s automobily zřejmé, stejně jako skutečnost, že spoluobviněný J. S. neměl peníze ani na jídlo, byl nitrožilním uživatelem pervitinu a pod vlivem drog páchal trestnou činnost (jak ostatně sám spoluobviněný J.

S. doznal), vozidlo bylo koupeno bez jakékoliv dokumentace a spoluobviněný J. S. si odvezl poznávací značky. Již z těchto okolností muselo být dovolateli zřejmé, že se nejedná o standardní obchod, a že spoluobviněný J. S. nemohl pořídit prodávané vozidlo legální cestou. Poukazovaná vědomost dovolatele o trestní minulosti spoluobviněného J. S. přitom není jediným zjištěním, na kterém by byl závěr o vědomosti obviněného o tom, že auto, které výrazně pod cenou kupuje, je kradené, založen, když jeho povědomost minimálně ve formě úmyslu nepřímého, jak bude rozebráno ještě dále, byla jednoznačně prokázána právě i shora citovanými skutečnostmi.

Závěr soudů o trestní minulosti spoluobviněného S. nelze nadto považovat za zjevně rozporný s provedeným dokazováním. Z něj se podává, že spoluobviněný J. S. se majetkové trestné činnosti dopouštěl opakovaně, během známosti s dovolatelem, tedy ještě před předmětným prodejem kradeného vozidla, byl třikrát za trestnou činnost odsouzen. Úvaha soudů nižších stupňů, že obviněný musel alespoň v hrubých obrysech vědět, že spoluobviněný J. S. není osobou bezúhonnou, je logická a odpovídá provedeným důkazům.

Rovněž lze z provedeného dokazování dovodit dílčí skutkové zjištění, že spolu byli obviněný M. K. a spoluobviněný J. S. dopředu domluveni, a i proto musel dovolatel vědět, že vozidlo bylo odcizeno. Z výpovědi svědkyně Š. se podává, že vozidlo, které spoluobviněný J. S. vyzvedával v brzkých ranních hodinách, bylo pro jeho kamaráda. Vozidlo nejprve táhla svým vozidlem na laně a později S. vozidlo nastartoval a jeli každý sám, svědkyně jela za ním do XY, kde vozidlo předal (srov. body 12. a 33. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Je tedy nepochybné, že vozidlo bylo odcizeno a vezeno z XY přímo do XY k obviněnému M. K. Je obtížně představitelné, že by spoluobviněný J. S. takto postupoval, pokud by dopředu nevěděl, že od něj obviněný M. K. odcizené vozidlo odkoupí.

Ani tento závěr soudů proto nelze považovat za zjevně rozporný s obsahem provedených důkazů. Stejně tak nelze nic vytknout závěru soudů, že obviněný M. K. byl seznámen s ekonomickou situací spoluobviněného J. S., kdy uvedená skutečnost vyplývá již z tvrzení obviněného zdůvodňujícím nízkou kupní cenu za předmětné vozidlo (spoluobviněný J. S. potřeboval peníze na jídlo).

38. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil i soud odvolací, když v bodě 4. odůvodnění usnesení uvedl, že „shromážděné důkazy soud prvního stupně procesně správným způsobem provedl, postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci a z tohoto stavu věci také vycházel.“ V bodě 7. odůvodnění usnesení navázal konstatováním, že „soudu prvního stupně nelze v jeho postupu, jímž zcela logicky budoval stavbu skutkového děje, ničeho vytknout.“ Ztotožnil se přitom se skutkovými zjištěními vztahujícími se ke skutku pod bodem 8) výroku o vině, kdy potvrdil správnost hodnocení výpovědi obviněného a části tvrzení spoluobviněného J. S. jako účelové.

39. Přestože se obviněný explicitně nevymezoval vůči skutkovým zjištěním vztahujícím se ke skutku pod bodem 9) výroku o vině, tak Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že odvolací soud potvrdil skutkové závěry soudu prvního stupně vztahující se k jednání popsaném pod bodem 9) výroku o vině a rozporované v podaném odvolání, když konstatoval, že zaměstnavatel (poškozená společnost K. T.) obviněnému nic nedlužila (bod 8. odůvodnění). Úvahy odvolacího soudu navazují na skutková zjištění soudu prvního stupně a potvrzují hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jím vyvozené skutkové závěry, přičemž odvolací soud adekvátním způsobem reaguje i na námitky obviněného obsažené v odvolání.

40. Pokud obviněný namítá, že skutkový stav, který soud prvního stupně zjistil u skutků popsaných pod body 8) a 9) výroku o vině, není sto naplnit skutkovou podstatu trestných činů, resp. že u trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti absentuje subjektivní stránka předmětného zločinu a u trestného činu zpronevěry není naplněna jeho objektivní stránka, pak je možno uvést, že uvedené námitky lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

41. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

42. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

43. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

44. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že neníli shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. Předně je třeba upozornit na skutečnost, že obviněný na podporu svých námitek směřujících proti hmotněprávnímu posouzení jemu vytýkaného jednání předložil argumentaci, v rámci níž vycházel z vlastního hodnocení provedených důkazů a z něho se podávající vlastní verze skutkového stavu. Jak však uvedeno výše, Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, případně rozvedeném v odůvodnění rozhodnutí.

46. Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí, ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou.

47. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem nebo jako odměna za takový trestný čin. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc nebo jiná majetková hodnota, kterou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, získána, nebo za jaký trestný čin byla odměna získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Nestačí však, pokud byla tato věc nebo jiná majetková hodnota získána přestupkem nebo jako odměna za přestupek. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získaná, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila.

48. V projednávané věci se přitom jedná o osobu ztotožněnou, která se k trestné činnosti doznala, učinila prohlášení viny, které bylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem a které soud podle § 206c odst. 1 tr. ř. přijal (srov. body 2. a 3. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), a o jejíž vině není možno míti pochyb. Stejně tak je postaveno najisto a nikým nesporováno, že vozidlo, které zakoupil obviněný M. K. od spoluobviněného J. S., bylo výnosem z trestné činnosti. Spornou otázkou však bylo, jestli dovolatel o nezákonném původu tohoto vozidla věděl nebo vědět měl a mohl, tedy jestli byla ve vztahu k tomuto trestnému činu naplněna subjektivní stránka trestného činu.

49. Stran subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti lze uvést, že jde o úmyslný trestný čin, kterého se pachatel může dopustit jak v přímém úmyslu, tak i v úmyslu nepřímém. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 339–341).

50. V projednávané věci soudy dospěly ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem společnosti na ochraně cizího majetku a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn (srov. bod 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněný M. K. si z okolností provedeného obchodu musel být vědom toho, že jemu nabízené vozidlo nezískal spoluobviněný J. S. legální cestou. Předmětný obchod proběhl v časných ranních hodinách bez jakékoliv smluvní dokumentace či alespoň jejího příslibu. Spoluobviněný J. S., jenž byl nitrožilním uživatelem pervitinu a v té době neměl peníze ani na jídlo, odmontoval a odvezl poznávací značky z prodávaného vozidla. Předmětný automobil dovolatel koupil za 2.000 Kč, tedy za cenu extrémně nízkou, částku mnohonásobně podkračující skutečnou hodnotu prodávaného automobilu (srov. bod 33. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud se obviněný hájil tím, že po něm spoluobviněný J. S. původně požadoval částku 5.000 Kč, tak je na místě podotknout, že i tak by se jednalo o extrémně nízkou částku. Hodnota odcizeného a prodávaného vozidla totiž podle odborného vyjádření mnohonásobně přesahovala i částku 5.000 Kč, přičemž nepoměr částky údajně požadované spoluobviněným J. S., a tím spíše reálně zaplacené částky, byl natolik zjevný, že musel u jakékoliv osoby sám o sobě zavdávat pochyby o legálnosti nabízeného obchodu.

51. Obviněný dále namítl, že nenaplnil objektivní znak skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť mu věc nebyla svěřena.

52. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

53. Základním znakem trestného činu zpronevěry je přisvojení svěřené cizí věci. Z dikce „si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena“, vyplývá, že přisvojení musí předcházet svěření cizí věci, tedy určité soukromoprávní jednání pozdějšího poškozeného, které samo o sobě je jen předpokladem trestní odpovědnosti pachatele, přičemž její přisvojení pachatelem, tedy nakládání se svěřenou věcí jako s vlastní, pak za předpokladu způsobení škody nejméně ve výši 10.000 Kč (škody nikoli nepatrné) zakládá jeho trestní odpovědnost. Svěření cizí věci odlišuje zpronevěru od krádeže, kde se pachatel takové věci zmocňuje, ale i od trestného činu zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku, u kterého se cizí věc nikoli nepatrné hodnoty dostává do moci pachatele nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice, např. leasingovou smlouvou, příkazní smlouvou, smlouvou o zprostředkování, pracovní smlouvou, ale i jen faktickým předáním – srov. R 52/1996) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření (Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2582–2589).

54. V projednávané věci byl obviněnému předán kamion s návěsem společně s jeho příslušenstvím včetně pohonných hmot. Obviněný jej fakticky převzal k plnění sjednaných pracovních úkolů, což ostatně nijak nerozporuje. Fakticky tedy od budoucí poškozené společnosti převzal věc a naložil s ní následně způsobem naprosto rozporným s tím, k jakému účelu mu byla svěřena. V souladu s výše uvedeným i setrvalou judikaturou Nejvyššího soudu si přisvojil svěřenou cizí věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 72/1995, publikovaný pod č. 52/1996 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015). Rozhodně pro naplnění znaku svěření cizí věci není striktně vyžadováno, aby bylo svěření věci učiněno písemnou formou za situace, kdy o faktickém svěření věci není možno mít pochyb. Nalézacímu ani odvolacímu soudu proto nelze v jejich právním posouzení jednání obviněného popsaného pod bodem 9) výroku o vině ničeho vytknout.

55. Jako nedůvodnou Nejvyšší soud shledal i argumentaci obviněného zaštiťující se zásadou subsidiarity trestní represe s tím, že toliko realizoval své zadržovací právo ve smyslu § 1395 a násl. občanského zákoníku.

56. K zásadě subsidiarity trestní represe je vhodné nejprve uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

57. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

58. Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní (dokonce se ani takové paralelní uplatňování jiného druhu právní odpovědnosti poškozeným nevyžaduje). Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, publikované pod č. 50/2017 Sb. rozh. tr.).

59. Přestože zpronevěra vyžaduje v uvedeném smyslu „soukromoprávní základ“ ve formě svěření cizí věci, nelze z tohoto důvodu bez dalšího dovozovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozená společnost se mohla domáhat odcizených věcí a pohonných hmot prostředky civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Fakticky by tak došlo k absurdní situaci, kdy by žádné protiprávní jednání vycházející ze soukromoprávního vztahu majetkového charakteru nebylo možno postihnout trestněprávně právě s odkazem na civilní prostředky, např. vydání bezdůvodného obohacení. Takovému výkladu nelze přisvědčit.

60. Námitce obviněného, že se jedná ve své podstatě o soukromoprávní spor a realizaci zadržovacího práva v souladu se zákonem, nelze dát za pravdu. Obviněný v dané situaci nebyl osobou, která by mohla zadržovacího práva využít. Ustanovení § 1395 občanského zákoníku ve svém prvním odstavci totiž hovoří o tom, že slouží k zajištění splatného dluhu osoby, jež by jinak měla věc vydat. Druhý odstavec sice umožňuje zajišťovací právo realizovat i u nesplatných pohledávek, avšak taxativně vymezuje, v jakých případech tak lze učinit, přičemž ani jeden z taxativně uvedených případů v projednávané věci nenastal.

Ze strany poškozené společnosti nebyla dána žádná povinnost údajnou pohledávku zajistit [písm. a)], poškozená společnost nikdy neprohlásila, že by oprávněnou pohledávku odmítala splnit [písm. b)], kdy jednatel společnosti v komunikaci s obviněným uvedl na výzvu k úhradě, že se vše vyřeší v pondělí až přiveze kamion. Stejně tak z okolností nebylo možné nijak dovozovat, natož v okamžiku, kdy si obviněný přisvojil věci z kamionu, prorazil jeho nádrž a odčerpal pohonné hmoty, že by se stalo zřejmým, že poškozená společnost jako údajný dlužník nesplní dluh následkem okolností, které by u ní nastaly, a které by věřiteli nemohly být známy při vzniku dluhu [písm. c)].

61. S ohledem na výsledky provedeného dokazování, a to zejména výslechy svědků K. F. (dispečera poškozené společnosti), M. S. (jednatele poškozené společnosti), D. K. (prokuristy poškozené společnosti) bylo postaveno najisto, že obviněnému v době zmocnění se příslušenství kamionu a pohonných hmot nesvědčila existence žádné splatné pohledávky. Obviněný dispečerovi ani jiné k tomu poškozenou společností určené osobě neodevzdal kartu řidiče a stazku (formulář nebo dokument, který odevzdávají řidiči dopravcům nebo dispečerům; tento dokument shrnuje informace o vykonané přepravě, jako je čas odjezdu, příjezdu, počet najetých kilometrů, spotřeba pohonných hmot, a případné problémy na trase), které měly být podkladem pro vyúčtování cesty podniknuté obviněným.

U poškozené společnosti byla mzda vyplácena do 25. dne následujícího měsíce, což bylo uvedeno i v dohodě o provedení práce uzavřené mezi poškozenou společností a dovolatelem, zálohy na stravné placeny ve čtvrtek či pátek a po měsíci doúčtovány podle skutečného nároku. Stravné bylo s výjimkou posledního týdne vyúčtováno a bylo zjištěno, že obviněnému bylo na zálohách přeplaceno 305 € (body 7. a 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V důsledku nedodaných dokumentů nemohla poškozená společnost ani řádně doúčtovat jeho cesty a vypořádat tak vzájemné eventuální nároky.

Obviněný existenci údajné pohledávky ani svůj úmysl věci zadržet poškozené společnosti ani jejím pracovníkům nesdělil, ale naopak byl kontaktován ze strany poškozené společnosti opakovaně on. Z provedeného dokazování tedy vyplynulo, že obviněný neměl vůči poškozené společnosti splatnou pohledávku, která by mohla být předmětem zadržovacího práva. Nemohl se tedy ani domnívat, že realizuje zadržovací právo za situace, kdy ani neposkytnul součinnost ke stanovení výše údajné pohledávky, která měla být zajišťována.

I pokud by tomu tak bylo, stále platí, že nelze uplatňování svých práv činit svévolně. V tomto kontextu proto nelze opomenout skutečnost, že při tvrzené realizaci zadržovacího práva obviněný poškodil majetek poškozené společnosti tím, že při odčerpávání pohonných hmot prorazil ochranné sítko v hrdle nádrže, tedy užil násilí k překonání překážky bránící odčerpání pohonných hmot. Odčerpanou naftu pak již nevrátil, ale spotřeboval, což svědčí o jeho úmyslu si věc pro vlastní užitek ponechat. Stejně tak o jeho úmyslu svědčícím o snaze si naftu přisvojit, vypovídá i již zmiňovaná skutečnost, že o odčerpání nafty jakožto „zástavy“ nikoho proaktivně neinformoval, ale toliko reagoval na konfrontaci se zjištěním, že byla nafta odčerpána.

Český právní řád stanovuje pro řešení sporu určitá pravidla, která je nutné respektovat, jinak by se celá společnost propadla do chaosu. Není tak možné k ochraně svých budoucích reálných či domnělých pohledávek postupovat svévolně v rozporu s právními předpisy.

62. Jako námitku procesního charakteru nepodřaditelnou pod uplatněné dovolací důvody, je třeba vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, kdy věc nesprávně právně posoudily tak, že uzavřely, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný naplnil skutkovou podstatu jemu za vinu kladených přečinů. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).

63. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.

64. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný M. K., odmítl.

65. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13.11.2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu