Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. Š., zastoupené Mgr. Karolínou Novou, advokátkou, sídlem Biskupský dvůr 1152/2, Praha 1 - Nové Město, proti výroku IV. písm. a), b) a c) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2024 č. j. 3 To 74/2024-12027 a výrokům IV. písm. c), d) a e) a XIV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2024 č. j. 3 T 15/2016-11913, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených výroků, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V trestním řízení, vedeném proti bývalému manželovi stěžovatelky (a dalším osobám) zajistil policejní orgán usnesením ze dne 19. 8. 2014 (č. j. OKFK-262/TČ-2011-251201) jako náhradní hodnotu (§ 79f trestního řádu ve znění do 31. 5. 2015) stěžovatelčiny nemovitosti.
2. Usnesením ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 3 T 15/2016 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyhradil k samostatnému veřejnému zasedání uložení ochranného opatření ohledně všech zajištěných věcí. Téhož dne městský soud vydal rozsudek ve věci samé (č. j. 3 T 15/2016-9918), jímž (mimo další osoby) odsoudil i bývalého manžela stěžovatelky pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§ 240 odst. 1 a 3, § 240 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016]. Původně uložený trest Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2022 č. j. 3 To 36/2022-10414 změnil na trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, peněžitý trest ve výši 3 000 000 Kč, trest propadnutí věci (125 000 Kč) a trest zákazu popsané činnosti na šest let. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 29. 11. 2023 č. j. 7 Tdo 1016/2023-10996; ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 30. 4. 2024
sp. zn. IV. ÚS 881/24
.
3. Teprve poté pokračoval městský soud v rozhodování o věcech zajištěných v průběhu trestního řízení. Napadeným usnesením městský soud ve výroku IV. písm. c), d) a e) rozhodl o zabrání specifikovaných nemovitostí stěžovatelky [§ 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku]; ve výroku XIV. téhož usnesení zamítl (§ 230 odst. 3 trestního řádu) návrh státního zástupce na zabrání pohledávky (25 milionů Kč) odsouzeného bývalého manžela vůči stěžovatelce, zajištěné stěžovatelkou vystavenou směnkou. Vrchní soud zrušil některé výroky z usnesení městského soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu, opětovně o nich rozhodl a novým výrokem IV. a), b) a c) znovu podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku zabral stejné (blíže specifikované) nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky.
4. Řádně zastoupená stěžovatelka, ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly její práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhla, aby Ústavní soud napadené výroky rozhodnutí zrušil.
5. Předně stěžovatelka uvedla, že dne 4. 3. 2025 obdržela návrh místně příslušného katastrálního úřadu o zahájení řízení na vklad vlastnického práva na základě napadených výroků, a proto navrhla odložení jejich vykonatelnosti, neboť mu nebrání veřejný zájem a naopak výkon rozhodnutí může pro stěžovatelku znamenat nepoměrně větší újmu.
6. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu [nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016
sp. zn. I. ÚS 1121/15
(N 92/81 SbNU 505), ze dne 22. 5. 2018
sp. zn. II. ÚS 1849/17
(N 97/89 SbNU 457), ze dne 11. 7. 2024
sp. zn. II. ÚS 676/24
] poukazuje na povinnost soudů prokázat vztah věci zabrané jako náhradní hodnoty k výnosu trestné činnosti. Poukazuje dále na práva vlastníka zabrané věci [nálezy ze dne 14. 11. 2017
sp. zn. II. ÚS 184/17
(N 211/87 SbNU 439)] navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení s tím, že nedodržení této povinnosti představuje opomenutí důkazů [nález ze dne 6. 8. 2008
sp. zn. II. ÚS 881/08
(N 137/50 SbNU 211)]. S odkazem na čl. 6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 3. 4. 2014 č. 2014/42/EU o konfiskaci výnosů z trestné činnosti (dále jen "Směrnice") poukazuje na nutnost zkoumat dobrou víru osoby, jíž byla věc zabrána. Obdobně komentář k § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s 1539-1591], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 5 Tdo 1069/2019 či usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2024
sp. zn. II. ÚS 576/24
, bod 15.
7. Stěžovatelka považuje vyslovené závěry obecných soudů za nepřesvědčivé, tvrdí, že nebyl dohledán žádný výnos z trestné činnosti, nebyly zohledněny legální příjmy bývalého manžela, ani jeho půjčka - k níž obecné soudy neprovedly navržený důkaz. Namítá vnitřní rozpornost i ve vztahu k rozsudku vrchního soudu č. j. 3 To 36/2022-10414. Má za to, že obecné soudy nedospěly k jednoznačnému závěru o původu peněžních prostředků, nedostatečně se vypořádaly s tvrzenou dobrou vírou stěžovatelky, s jejím nakládáním s půjčenými prostředky a nezohlednily ani rodinnou situaci a vztahy mezi (dnes již bývalými) manžely.
8. V doplnění stěžovatelka poukázala na vyrozumění Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ze dne 14. 3. 2025 č. j. UZSVVM/S/155275/2025-SPBB, jímž je požadována spolupráce na zpřístupnění dotčených nemovitostí.
9. V dalším doplnění stěžovatelka opakuje své námitky, které demonstruje na jedné z dotčených nemovitostí s tím, že tato nemohla být výnosem z trestné činnosti, nadto je obtížné zjistit právní titul transferu financí u manželů realizovaný mimo společné jmění manželů. Vyslovené závěry považuje za nepodložené spekulace, pomíjející její dobrou víru.
10. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
11. Podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku může soud rozhodnout o "zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc ... náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla".
12. Zabrání věci je následkem trestného činu a je určeno mimo jiné i k odčerpání výnosů z trestné činnosti. Jde o fakultativní a subsidiární ochranné opatření, které může být nasměrováno i k osobám, které se přímo na trestné činnosti nepodílely. Toto soudní rozhodnutí je určeno k odejmutí vlastnictví věci vztahující se či pocházející z trestné činnosti a je, ve své podstatě, majetkovou sankcí. Pro její uložení osobě odlišné od pachatele není rozhodné, zda měla vztah k pachateli či trestnému činu, tedy zda věděla, že jde o bezprostřední či zprostředkovaný výnos z trestné činnosti pachatele. Praxe předpokládá postup souladný se Směrnicí, a proto je nezbytné posoudit, byla-li věc od pachatele nabyta v dobré víře (v takovém případě nelze sankci uložit), anebo zda taková osoba věděla (mohla vědět), že původ věci (prostředků k jejímu pořízení) byl protiprávní a jde o účelový převod směřující k převedení věci do dispozice (vlastnictví) jiné osoby.
13. Zkoumání těchto požadavků se městský soud důkladně věnoval a ve svém usnesení podrobně popsal (body 89-110), na základě jakých zjištění učinil závěr o skutečných majetkových vztazích mezi stěžovatelkou a jejím bývalým manželem, stran předmětných nemovitostí a o neplatnosti směnkou zajištěné pohledávky. Vysvětlil, v čem spatřuje účelovost jejich jednání, které mělo fakticky sloužit k "úschově" profitu z trestné činnosti bývalého manžela stěžovatelky (způsobená škoda přesáhla 165 milionů Kč) a tedy proč zajištěné nemovitosti považuje za výnos z trestné činnosti. Městský soud se zabýval časovou souvislostí mezi trestnou činností a pořízením nemovitostí (bod 98), způsobem jejich pořízení i možnou dobrou vírou stěžovatelky (bod 107) [stěžovatelka, ačkoli byla vlastnicí předmětných nemovitostí, neměla bližší povědomí o jejich nabytí; jejich pořízením se zabýval její bývalý manžel; mezi bývalými manželi nebyla ani shoda o půjčce 25 milionů korun - zda v hotovosti či převodem, částečně či v celku - která měla sloužit jako záruka, že stěžovatelka nemovitosti sama dále nezcizí]. Městský soud rovněž zohlednil tvrzené smlouvy bývalého manžela, na jejichž základě měl mít k dispozici další prostředky, a které měly být, podle stěžovatelky, legálním zdrojem jeho příjmů.
14. Vrchní soud ke stížnostem vyslovil závěr, že zabrání některých věcí nebylo důvodné, a proto nově rozhodl, přičemž znovu rozhodl o zabrání nemovitostí a závěry městského soudu týkající se zabraných nemovitostí označil jako správné (body 40-43). Stejně tak vyhodnotil jako správný závěr, týkající se neexistující fingované pohledávky bývalého manžela za stěžovatelkou (bod 44).
15. Stěžovatelce bylo umožněno se ve veřejném zasedání před vrchním soudem k věci vyjádřit (body 18-23), tedy uplatnit svá práva osoby zúčastněné ve smyslu § 42 trestního řádu. Fakt, že se nepodařilo dohledat celý výnos trestné činnosti, nečiní závěry obecných soudů nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, a tedy porušující základní práva stěžovatelky. Nemovitosti byly v průběhu řízení oceněny na necelých 30 milionů Kč, což nelze považovat ani za porušení požadavku na přiměřenost hodnoty zabrané věci. Obecné soudy se zabývaly tvrzením stěžovatelky i jejího bývalého manžela k původu prostředků a tvrzené půjčky od třetí osoby (bod 106 usnesení městského soudu) a srozumitelně vysvětlily, proč, v kontextu ostatních v řízení provedených důkazů, této obhajobě neuvěřily. Nevyvstaly přitom objektivně důvodné pochybnosti, které by tento jejich závěr zpochybnily, a proto lze jejich závěry považovat za správné a naplňující zákonné požadavky na rozhodnutí o zabrání věci a odkázat na ně.
16. Opomenutí důkazů nastane v případě, kdy provedení navrženého důkazu bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto, návrh byl zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny. Taková situace v řízení nenastala a stěžovatelce bylo v řízení umožněno uplatnit svá zákonná práva. Skutečnost, že obecné soudy z nich vyvodily jiné právní závěry, neznamená porušení práv na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Toto právo zaručuje, že věc bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel; nezaručuje však, že předložené důkazy budou vyhodnoceny způsobem, který očekává účastník řízení.
17. Obecné soudy se zabývaly účelovostí převodu nemovitostí na stěžovatelku a zkoumaly její dobrou víru. V posouzení učiněných skutkových zjištění Ústavní soud nespatřuje žádný exces, odkazuje proto na odůvodnění napadených usnesení.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o porušení jejích základních práv. Skutečnost že rozhodnutí neodpovídá očekávání stěžovatelky, takovým porušením není. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
19. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušeným výrokům usnesení městského soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
20. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu na odklad, samostatně o něm nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu