Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Jiřího Závory, Ph.D. et Ph.D., sídlem Klicperova 2122, Rakovník, zastoupeného JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem, sídlem Seifertova 2919/12, Praha 3 - Žižkov, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 133/2022-363 ze dne 23. října 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení výroku I v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že soud porušil jeho právo podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel je znalcem v oboru školství, kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie rodiny a výchovy. V září 2021 byl ustanoven znalcem (společně s další znalkyní) v opatrovnickém řízení vedeném Okresním soudem v Liberci. Po splnění znaleckého úkolu stěžovatel vyčíslil odměnu a hotové výdaje včetně DPH (souhrnně znalečné) částkou 74 921 Kč a znalkyně částkou 30 342 Kč.
3. Okresní soud usnesením č. j. 11 Nc 50007/2021-174 ze dne 29. března 2022 přiznal stěžovateli znalečné 48 664 Kč a znalkyni 18 882 Kč. K odvolání stěžovatele a znalkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci usnesením č. j. 36 Co 133/2022-192 ze dne 26. července 2022 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovateli přiznal 37 350,28 Kč a znalkyni 24 142 Kč.
4. Stěžovatel i znalkyně proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podali ústavní stížnost. Ústavní soud stížnosti vyhověl nálezem sp. zn. II. ÚS 3014/22
ze dne 12. března 2025 (kasační nález). Krajskému soudu vytkl, že změnil rozhodnutí okresního soudu o znalečném, aniž nařídil jednání nebo dal stěžovateli a znalkyni možnost se k podkladům soudu jinak vyjádřit.
5. Po kasačním zásahu Ústavního soudu nařídil krajský soud k projednání odvolání stěžovatele a znalkyně jednání, ze kterého se oba omluvili. Odkázali na svá předchozí podání včetně ústavní stížnosti a nechtěli již nic dodat. Krajský soud pak o odvolání stěžovatele a znalkyně rozhodl znovu, napadeným výrokem I shora označeného usnesení přiznal stěžovateli 36 866,28 Kč a výrokem II znalkyni 22 142 Kč. K snížení částky oproti požadavku stěžovatele a i rozhodnutí okresního soudu přistoupil jak z důvodu nesprávnosti vyúčtování některých nákladů, tak s ohledem na závěr o neúčelnosti části účtované činnosti při plnění zadaného znaleckého úkolu (pohovor s polorodou sestrou nezletilého, aniž byl soudem žádán, celkový rozsah znaleckého posudku a jeho příloh, snížená čitelnost některých příloh a časová dotace jednotlivých úkonů).
Přihlédl k tomu, že šlo o znalecký posudek společný a náklady na jeho zpracování mezi znalce rozdělil. Požadované výše odměn za jednotlivé činnosti měl krajský soud za odpovídající míře odbornosti znalců, naproti tomu rozsah počtu hodin k analýze dat a formulaci výsledků nepovažoval za přiměřené povaze a náročnosti posudku (dva rodiče, jedno dítě).
6. Stěžovatel především namítá, že na usnesení o znalečném by se měl vztahovat zákaz reformationis in peius ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 1145/24
ze dne 10. července 2024, a dodává, že závěry stanoviska pléna Pl. ÚS st. 60/24 ze dne 5. března 2025 se na jeho věc podle něj nepoužijí, jelikož výrok o odměně je meritorním rozhodnutím o odměně za jeho práci, nikoli prostým nákladovým výrokem. Má za to, že jej krajský soud trestá za podání opravného prostředku a ústavní stížnosti a že mu odměnu nepřípustně zkrátil. Považuje za rozporné s právem na soudní ochranu a principem rovnosti, aby soudní znalci požívali nižší ochrany jen z povahy činnosti vykonávané pro stát, jestliže soud, jako objednatel, rozhoduje o nároku znalce sám.
7. Krajský soud rovněž zasáhl do práva stěžovatele vlastnit majetek a práva na legitimní očekávání, poněvadž stěžovatel výslovně okresnímu soudu nákladnost posudku avizoval a okresní soud nabídku mlčky akceptoval. Argument soudů k standardní cenové hladině za jiné obdobné znalecké posudky považuje stěžovatel za paušální a má za to, že soud z něj vylákal plnění, aniž jej upozornil na principiální nepřípustnost avizované ceny.
8. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o znalečném je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do něj zásadně nepřísluší zasahovat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2653/25
ze dne 15. října 2025,
I. ÚS 372/25
ze dne 14. července 2025). Legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní, proto na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se vztahují garance práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3367/12
ze dne 10. ledna 2013). Ústavní soud však není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé výpočty obecných soudů či korigovat jejich rozhodnutí z pohledu podústavního práva, a to ani tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v konkrétním případě neztotožňoval. Při přezkumu rozhodnutí o znalečném je Ústavní soud s ohledem na svoji úlohu oprávněn toliko posoudit, zda rozhodující soud zachoval záruky práva na soudní ochranu, tj. zda vzal v úvahu všechny relevantní podklady, své rozhodnutí odůvodnil a zda si nepočínal svévolně (usnesení sp. zn. III. ÚS 3061/14
ze dne 6. listopadu 2014, bod 12). V konkrétní věci je pak současně významné, zda krajský soud respektoval kasační nález.
10. Krajský soud závěry kasačního nálezu respektoval. Nařídil k projednání odvolání stěžovatele a znalkyně jednání, ze kterého se však oba omluvili s tím, že nemají, co by nad rámec již sděleného dodali, nevyužili tak prostřednictvím jednání poskytnutý procesní prostor k hájení svých práv. Krajský soud o jejich odvolání jednal v jejich nepřítomnosti a vyslechl rodiče. Na podkladě jejich výpovědi a obsahu spisu rozhodl, jak je uvedeno výše. V odůvodnění rozhodnutí popsal, z jakých skutečností vycházel, a podrobně vysvětlil, jak dospěl k přiznané částce a proč za část účtované činnosti odměnu nepřiznal. Tyto závěry nejsou nijak svévolné a nečiní je takovými ani okolnost, že stěžovatel předem avizoval, že odměna bude vyšší.
11. Na stěžejní námitku porušení zákazu reformationis in peius Ústavní soud reagoval již v kasačním nálezu, kde vysvětlil (srov. bod 16), že závěry stanoviska pléna Pl. ÚS st. 60/24 lze analogicky vztáhnout i na rozhodování o znalečném jako položce nákladů řízení a že se zde zásada zákazu reformationis in peius tedy neuplatní. Senát Ústavního soudu rozhodující o druhé stěžovatelově ústavní stížnosti nespatřuje důvod od tohoto názoru se odklonit.
12. Ústavní soud nově již nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu