Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 8 Tdo 955/2024-2606, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 č. j. 4 To 13/2024-2498, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2023 č. j. 3 T 50/2021-2428, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že dne 22. 8. 2014 stěžovatel přesvědčil D. K., aby vystavil směnku vlastní č. X na částku 15 000 000 Kč, splatnou u jeho matky J. K. v H. dne 31. 12. 2014. Následně rubopisem, bez jejího vědomí jako indosanta, provedl převod směnky prostřednictvím svého známého I. H., jako indosatáře a následně indosanta, na svoji osobu. Převod provedl tak, že v nezjištěné době opatřil rub směnky padělkem podpisu J. K., kdy slovo indosant vepsal sám. Následně dne 25. 11. 2014 I. H. vepsal na rub směnky údaje, které mu stěžovatel nadiktoval, a to "25. 11. 2014, za mne na řad, H., své jméno, rodné číslo", kdy slovo "indosatář" a "indosant" u jeho osoby vepsal stěžovatel, a I. H. směnku podepsal, čímž se stal indosatářem směnky, přestože nezná J. K. ani D. K. a k žádnému předání finančních prostředků ani jinému plnění mezi ním a jimi nedošlo. Stěžovatel se dne 30. 1. 2015 označil na směnce za indosatáře, když na směnku vepsal text "indosatář, za mě na řad, 30. 1. 2015, H., Š. R., a rodné číslo", čímž práva ze směnky neoprávněně převedl na sebe, ačkoli věděl, že D. K. své matce J. K. žádné finanční prostředky ve výši 15 000 000 Kč nedluží, s vědomím, že se jedná o padělek jejího podpisu. Pozměněnou směnku uplatnil v insolvenčním řízení ve věci dlužníka D. K., které bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu stěžovatele ze dne 9. 5. 2017 u Krajského soudu v Praze, a následně rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurz.
3. Stěžovatel také dne 17. 9. 2014 přesvědčil D. K., aby vystavil směnku vlastní č. X na částku 20 000 000 Kč, splatnou u svého otce J. K. v H. dne 31. 12. 2014, rubopisovanou dne 25. 11. 2014 na řad stěžovatele. Stěžovatel věděl, že D. K. nemá vůči svému otci J. K. ani vůči němu samotnému žádné finanční závazky. Následně si stěžovatel nezjištěným způsobem opatřil razítko s údaji "Y", a tímto razítkem opatřil bez vědomí indosanta rubovou stránku směnky a připojil technický padělek podpisu J. K. coby indosanta. Směnku poté stěžovatel předložil v přítomnosti D. K. dne 10. 4. 2015 u notářky Mgr. Lucie Kernerové, která na jeho žádost sepsala notářský zápis, ve kterém učinil prohlášení o existenci, neuhrazení a uznání závazku D. K. ve výši 20 000 000 Kč s tím, že přesvědčil D. K., aby svolil k vykonatelnosti notářského zápisu pro případ, že závazek nesplní řádně a včas, tj. do 30. 4. 2015. V době od vystavení do sepsání notářského zápisu a i poté do jejího uplatnění měl stěžovatel směnku ve svém držení, coby směnečný věřitel. Stěžovatel po sepsání notářského zápisu doplnil lícovou stranu směnky o otisk razítka a poté, ačkoli věděl, že se jedná o směnku pozměněnou, ji uplatnil v insolvenčním řízení ve věci dlužníka D. K.
4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel shledán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2017 č. j. 34 T 4/2017-1376, byl podle § 234 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to směnek č. 821227/0627 ze dne 17. 9. 2014 a ze dne 22. 8. 2014 a razítka "Y". Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2017 č. j. 34 T 4/2017-1376, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovateli byla také rozsudkem podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích poškozené J. K. v částce 15 000 000 Kč, a poškozenému J. K. v částce 20 000 000 Kč.
5. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušen. Vrchní soud v souladu s § 259 odst. 3, trestní řád, znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl po dílčí úpravě popisu skutku uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin podvodu byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl uložen také peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy ve výši 1 000 000 Kč. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to směnek č. 821227/0627 ze dne 17. 9. 2014 a ze dne 22. 8. 2014. Vrchní soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškození J. a J. K. byli odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci ve vztahu ke stěžovateli shrnul, že neshledal takové vady rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, které by byly s to založit stěžovatelem uplatněné, ale ani žádné jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 trestního řádu, stejně jako porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy konstruovaly v rozsudcích úmysl stěžovatele obohatit se na úkor J. K. a J. K. V rozporu s touto konstrukcí je ovšem fakt, že ačkoli směnky byly vystaveny v srpnu a září 2014 se splatností do 31. 12. 2014 a indosovány byly dne 25. 11. 2014 na svědka H. (který je posléze indosoval na stěžovatele), stěžovatel neučinil žádný úkon k tomu, aby směnečnou sumu vymáhal. Pokud by stěžovatel sledoval nekalý záměr a chtěl vylákat plnění od rodičů D. K. s využitím skutečnosti, že se indosant stává nepřímým dlužníkem, pak by nepochybně nečekal měsíce a léta. Ani z ničeho nevyplývá, že by na D. K. vyvíjel jakýkoli nátlak k vydání směnek.
8. U směnky ze dne 22. 8. 2014 obecné soudy tvrdí, že to byl stěžovatel, kdo v nezjištěné době opatřil rub směnky podpisem J. K. Avšak nic takového prokázáno nebylo, neboť znalecký posudek připouští jak možnost pravého, byť méně obvyklého podpisu J. K., tak i padělku. I kdyby však šlo o padělek, bylo by třeba prokázat, že se na opatření padělku podpisu stěžovatel nějak podílel, nebo o této skutečnosti alespoň věděl. U směnky ze dne 17. 9. 2014 je na rubu směnky technický padělek podpisu J. K., jehož původ je připisován stěžovateli, nicméně žádné hodnověrné důkazy pro to nejsou.
9. Stěžovatel namítá, že skutkový stav, tak jak je formulován ve skutkových větách nemá podklad v provedených důkazech a je s nimi i ve zřejmém rozporu. To platí zejména pro stěžejní otázku podpisů remitenta na rubopisu obou směnek při její indosaci na další osobu. Stěžovatel tvrdí, že byl uznán vinným na základě konstrukce skutkového děje, kdy rozhodná zjištění, o které se opírá výrok o vině, nejsou prokázána a jde toliko o domněnky.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Napadá-li stěžovatel rozsudek krajského soudu, který byl zrušen vrchním soudem, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto rozsudku není Ústavní soud příslušný (z povahy věci není povolán rušit, co již bylo zrušeno; srov. např. usnesení ze dne 28. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 748/25 , ze dne 4. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 126/23 , ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2829/22 , ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 2089/22 ).
12. Ve vztahu ke zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
14. Do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může Ústavní soud zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. již nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99
(N 69/18 SbNU 115), či usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05
(U 22/38 SbNU 579)]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzované věci nedošlo.
15. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na polemice se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a na popírání skutkových závěrů, k nimž touto cestou soudy dospěly. Stěžovatel rozporuje způsob, jakým obecné soudy v jeho věci hodnotily důkazy, zejména pak brojí proti způsobu, jak soudy při subsumpci znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku naložily s institutem platební směnky. Ústavní soud k tomuto dodává, že tato argumentace je shodná s argumentací stěžovatele v řízení před obecnými soudy a postrádá ústavněprávní rozměr.
16. Stěžovatel tvrdí, že soudy nezvážily variantu skutkového stavu, spočívající v tom, že nátlak činěný na D. K. směřujícího k vystavování směnek, mohl být přípustným ekonomickým nátlakem oprávněného věřitele, snažícího se prosadit své reálné právo na plnění. Odmítnutím jím navrhovaných důkazů za dané důkazní situace porušily své povinnosti provádět důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch, a také zásadu "in dubio pro reo". Tuto argumentaci stěžovatele je nutno odmítnout, neboť jeho jednání bylo dle provedeného dokazování shledáno jako úmyslné a důkladně promyšlené s cílem obohatit se na úkor jiného subjektu o miliony korun. Stěžovatel ve své argumentaci nereflektuje, že obecné soudy nepominuly popěrný charakter jeho obhajoby a přesvědčivě rozvedly důvody, pro které jeho tvrzením neuvěřily.
17. Stěžovatel se svou ústavní stížností zjevně domáhá zpochybnění skutkových závěrů soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje. Soudy však v řízení vyvrátily verzi stěžovatele, že směnky představovaly skutečné dluhy D. K. vůči svým rodičům a byly postupně po právu převedeny na stěžovatele. Soudy v kontextu provedených důkazů (výpovědi svědků - nejen rodiny K., listinné důkazy, znalecké posudky, důkazní materiál z řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 4/2017, přepisy hovorů) uzavřely, že jedinou směnkou odpovídající realitě byla směnka z roku 2010, kterou vystavil D.
K. k zajištění nerealizovaného prodeje vozidla. Jelikož neměl na zaplacení, vystavoval další směnky na miliónové částky (celkem ve výši 100 000 000 Kč), přičemž stěžovatel zneužil toho, že výstavce je osoba se specifickými povahovými rysy (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, obor psychiatrie). Ve své lehkovážnosti a neznalosti směnečného práva se nechal stěžovatelem přesvědčit k vystavení směnek, aby se zbavil tlaku, který na něj vyvíjel stěžovatel. Soudy v řízení prokázaly, že výstavce vystavil směnky bez vědomí rodičů formálně v jejich prospěch.
Stěžovatel směnky následně pozměnil tak, že padělal podpisy rodičů na rubopisech směnek a převedl je na sebe (v případě směnky na 15 000 000 Kč byl nejprve indosatář svědek H.). Pravost podpisu K. byla důkazně vyloučena nejen jejich svědectvím, bezdůvodností indosace směnky, ale i dalšími skutečnostmi vážícími se k rubopisu (zjištění znalkyně, výpověď svědka H.). Všechny skutečnosti tvoří ucelený řetězec důkazů vedoucí k závěru, že fiktivní podpisy K. na směnkách opatřil stěžovatel, který mohl mít jako jediný uplatněním směnek majetkový prospěch.
18. Obecné soudy závěr o tom, že stěžovatel naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, dovodily ústavně konformním způsobem a řádně jej odůvodnily. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
19. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části týkající se dříve zrušeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu