Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti Ing. Martina Tolárka, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Láníkem, advokátem se sídlem Květná 171/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2025, č. j. 21 Cdo 1547/2024-676, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 49 Co 20/2021-645 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023, č. j. 21 Cdo 3458/2022-579, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastník se po stěžovateli jako bývalém zaměstnanci domáhal zaplacení částky 416 624 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spočívající v neoprávněně vyplacených paušálech na cestovní náhrady.
3. Okresní soud v Břeclavi (po několika kasačních zásazích Krajského soudu v Brně) žalobě v rozsahu částky 397 259 Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbytku zamítl.
4. Krajský soud v Brně rozsudek změnil tak, že žalobu i v rozsahu částky 397 259 Kč s příslušenstvím zamítl. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník dovolání.
5. Rozsudkem Nejvyššího soudu, který stěžovatel napadá spolu s dalšími dále uvedenými rozhodnutími nyní ústavní stížností, bylo dovolání co do částky 97 259 Kč s příslušenstvím odmítnuto (výrok I), a ve zbytku (částka 300 000 Kč s příslušenstvím) byl předchozí rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (výrok II).
6. Krajský soud doplnil dokazování a ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka (co do zbývající částky 300 000 Kč) vyhověl.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že svým prvním rozsudkem ve věci shledal dovolání vedlejšího účastníka přípustným a vyhověl mu.
9. Nejvyšší soud v rozsudku nevycházel ze skutkových závěrů odvolacího soudu, ale ze skutkových závěrů odlišných. Proto i judikatura, o níž dovolací soud opřel svůj závěr o přípustnosti dovolání vedlejšího účastníka, nebyla přiléhavá. Dovolací soud přihlédl k vadám řízení, které vedlejší účastník ve svém dovolání vůbec nenamítal. Překročil tak zákonné meze své přezkumné činnosti, tedy meze, v nichž lze vykonávat státní moc a porušil vázanost soudce zákonem. Tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, i rovnost účastníků řízení.
10. Dovolací soud v konečném důsledku nahradil zjišťovací činnost odvolacího soudu, čímž porušil také zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť odvolacímu soudu vštěpoval vlastní skutkové hodnocení.
11. Vzhledem k tomu, že navazující rozsudek krajského soudu a následné usnesení Nejvyššího soudu stojí na závěrech rozsudku Nejvyššího soudu, resp. na stavu řízení, který byl tímto rozsudkem nastolen, jsou vadná i ostatní napadená rozhodnutí.
12. Rozsudek krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu navíc porušuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že nedostatečně posoudily věrohodnost svědkyně Orsavové jako dlouholeté zaměstnankyně vedlejšího účastníka. V její výpovědi byly navíc rozpory.
13. Nejvyšší soud v druhém z napadených rozhodnutí pochybil tím, že uvedenou námitku týkající se věrohodnosti svědkyně neshledal jako důvod pro přípustnost dovolání.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení.
15. Stěžovatel napadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 v celém rozsahu. Výrokem I však bylo dovolání vedlejšího účastníka odmítnuto a tato část řízení týkající se částky 97 259 Kč s příslušenstvím byla v roce 2023 ukončena. Ústavní stížnost směřující proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu je proto podána po lhůtě.
16. Ve zbytku pak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
18. Základní námitka stěžovatele směřující vůči výroku II rozsudku Nejvyššího soudu spočívá v tom, že Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejšího účastníka přípustným, čímž porušil práva stěžovatele.
19. Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu (srov. § 239 o. s. ř.), do něhož Ústavní soud není oprávněn z hlediska věcného zásadně zasahovat, a případné kontrole lze tuto rozhodovací činnost podrobit až v případě očividného selhání Nejvyššího soudu v roli vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů, tedy v případě, že by bylo možné označit jeho postup za svévolný a samotná rozhodnutí za extrémní ( III. ÚS 3717/16 , bod 30). Uvedené platí jak v situaci, kdy Nejvyšší soud přípustnost dovolání neshledá, tak v situaci opačné.
20. Nejvyšší soud se však takového excesu nedopustil. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že by Nejvyšší soud vycházel z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn krajským soudem.
21. Podle Nejvyššího soudu závisel rozsudek odvolacího soudu "na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek je zaměstnanec podle § 331 zákoníku práce povinen zaměstnavateli vrátit vyplacené částky". Shledal, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolacího soudu k posouzení, zda byl zaměstnanec v dobré víře při přijetí neprávem vyplacených částek, může soud přistoupit teprve tehdy, má-li na jisto postaveno, že šlo skutečně o částky neprávem vyplacené (s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3599/2013 či 21 Cdo 2801/2021).
22. Nejvyšší soud tedy nevycházel z odlišného skutkového stavu. Poukázal na to, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě čeho (zda vůbec) odvolací soud dospěl k závěru, že v případě sporných částek šlo o částky vyplacené neprávem (o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a že je proto v projednávané věci namístě posuzovat otázku dobré víry žalovaného (stěžovatele) ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce (bod 26 rozsudku Nejvyššího soudu).
23. Posuzovaný případ nelze srovnávat s případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 4002/19 , na který odkazuje stěžovatel, neboť v něm Ústavní soud vytkl dovolacímu soudu, že se zabýval právní otázkou, která v dovolání vůbec vznesena nebyla.
24. Posuzoval-li dovolací soud v napadeném rozsudku též další vady řízení (konkrétně odlišné hodnocení důkazů odvolacím soudem, ačkoli je sám neprovedl), postupoval dle zákona a nelze mu v tomto směru nic vytknout (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedené procesní vady nebyly důvodem pro shledání dovolání přípustným, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž byly zjišťovány až po konstatování přípustnosti dovolání (srov. bod 27 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu).
25. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zároveň nijak neplyne, že by krajskému soudu "vštěpoval vlastní skutkové hodnocení", nýbrž pouze to, že požaduje řádné zjištění skutkového stavu.
26. Zjevně neopodstatněná je též námitka stěžovatele týkající se vadného vyhodnocení jedné ze svědeckých výpovědí, resp. tvrzené neposouzení důvěryhodnosti svědkyně. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel. Zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. K ničemu takovému v nyní posuzované věci nedošlo.
27. Krajský soud se v napadeném rozsudku otázkou věrohodnosti jak svědecké výpovědi, tak svědkyně samotné zabýval dostatečně (srov. body 19 - 20 rozsudku). Důvody ke zpochybnění věrohodnosti svědkyně neshledal, přičemž její výpověď hodnotil též v kontextu dalších důkazů. Ústavní soud v tomto postupu neshledává jakékoli pochybení.
28. Nejvyšší soud taktéž v druhém z napadených rozhodnutí (odmítavém usnesení) dostatečně zdůvodnil, proč shora uvedená námitka týkající se hodnocení svědecké výpovědi nezakládá přípustnost dovolání podaného stěžovatelem (body 12 - 13 napadeného usnesení). Proti jeho závěrům nelze nic namítat.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu