USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce ADDICOO GROUP s. r. o. se sídlem v Šumperku, Bohdíkovská č. 2438/7, IČO 47681853, zastoupeného Mgr. Adélou Gajdovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 973/41, proti žalovanému M. T., zastoupenému Mgr. Zbyňkem Láníkem, advokátem se sídlem v Brně, Květná č. 171/11, o 416 624 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 44/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 49 Co 20/2021-645, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2023, č. j. 49 Co 20/2021-645, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 21 Cdo 3458/2022-579, a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu se zabýval tím, zda byly částky 2x 150 000 Kč vyplacené žalovanému v říjnu 2011 částkami vyplacenými neprávem (částkami nesprávně určenými nebo omylem vyplacenými) a zda je v projednávané věci namístě aplikovat ustanovení § 331 zákoníku práce.
3. Námitky dovolatele, že dovolání žalobce proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2022, č. j. 49 Co 20/2012-547, nemělo být dovolacím soudem posouzeno jako přípustné, že dovolací soud při posuzování přípustnosti žalobcova dovolání překročil důvody, které žalobce v dovolání vymezil, že tedy „tuto otázku procesního práva vyřešil nesprávně, když postupoval v rozporu s ustanovením § 242 odst. 1, odst. 3 o. s. ř.,“ a odchýlil se při tom od ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu, ani další námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost předchozího rozsudku dovolacího soudu vydaného v této věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Na vyřešení otázky předpokladů přípustnosti dovolání žalobce proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu vydanému v této věci a otázky rozsahu přezkumu předchozího rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému nyní směřuje dovolání žalovaného, nezávisí.
4. Dovolatel navíc těmito svými námitkami, jimiž se snaží zpochybnit předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v této věci a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
5. Dovolací soud ostatně v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, č. j. 21 Cdo 3458/2022-579, odůvodnil, proč shledal dovolání žalobce proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do 300 000 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, přípustným podle § 237 o. s. ř. (srov. zejména odst. 18 odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu, ve kterém dovolací soud specifikoval rovněž žalobcem v dovolání předestřenou otázku hmotného práva, za jakých podmínek je zaměstnanec podle § 331 zákoníku práce povinen zaměstnavateli vrátit vyplacené částky, při jejímž řešení se odvolací soud ve svém předchozím rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Vytýká-li pak dovolatel dovolacímu soudu, že přihlédl k vadám řízení, které žalobce v dovolání nevytknul, pak přehlíží, že z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. plyne, že je-li dovolání přípustné (jako tomu bylo v případě dovolání žalobce proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu vydanému v projednávané věci), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když nebyly v dovolání uplatněny.
6. Otázku neurčitosti kompenzačního úkonu žalovaného vymezenou žalovaným v nyní projednávaném dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2023, č. j. 49 Co 20/2021-645, pak odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
7. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že je pro neurčitost [§ 37 odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)] neplatný právní úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla, a která nikoli (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný pod č. 56/2013 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1109/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1425/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3945/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, anebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, který byl uveřejněn pod č. 20/2004 v časopise Soudní judikatura, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004).
8. Z těchto judikaturních závěrů dovolacího soudu odvolací soud v projednávané věci důsledně vycházel a zcela přiléhavě poukázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018, které je na těchto závěrech rovněž založeno.
9. Dospěl-li odvolací soud k závěru o neplatnosti kompenzačního úkonu žalovaného pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., nebylo zapotřebí zabývat se otázkou, zda jsou pohledávky vymezené žalovaným v tomto neplatném právním úkonu způsobilé k započtení. Na správnosti závěru odvolacího soudu o neplatnosti tohoto právního úkonu proto nemůže nic změnit ani poznámka (učiněná odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku „nad rámec“ jeho nosného závěru o neplatnosti kompenzačního úkonu žalovaného), že u některých pohledávek uplatněných žalovaným k zápočtu jde o pohledávky, jež byly v den, kdy se mohly potkat, již promlčeny (tj. byly nezpůsobilé k zápočtu). Jinými slovy, neobstojí- li z důvodu neplatnosti sám právní úkon směřující k započtení tvrzených pohledávek, není pro posouzení věci rozhodné, zda jsou, resp. zda by v případě, že by tento kompenzační úkon byl platný, byly žalovaným označené pohledávky způsobilé k započtení, či nikoliv (a tedy ani otázka, zda byly tyto pohledávky v den, kdy se pohledávky mohly setkat, promlčeny) [obdobně srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2190/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 119/2022].
10. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani další námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li věrohodnost svědkyně P. O. a způsob, kterým se odvolací soud vypořádal s námitkami žalovaného proti věrohodnosti této svědkyně, a namítá-li, že řízení je „zatíženo zásadní vadou při zjišťování skutkového stavu“, neboť nebyla provedena řada důkazů, které žalovaný navrhl, aniž by byl tento postup odpovídajícím způsobem zdůvodněn].
11. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, avšak (jak již bylo uvedeno výše) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad ovšem v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
12. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
13. V občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2496/2011).
14. Dovolatel si ostatně v závěru svého dovolání sám protiřečí, navrhuje-li přes veškeré jím v dovolání namítané „zásadní vady při zjišťování skutkového stavu“, jimiž mělo být podle jeho mínění zatíženo řízení před soudy nižších stupňů, aby dovolací soud postupem podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, „když podle názoru žalovaného dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout“.
15. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu