USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce a) JUDr. Radima Kubici, MBA, IČ 683 25 321, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, jako insolvenčního správce dlužnice H. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Adrianou Stiborkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, a b) JUDr. Radima Kubici, MBA, IČ 683 25 321, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, jako insolvenčního správce dlužníka B. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Adrianou Stiborkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku- Místku, Ó. Lysohorského 702, proti žalovanému H. J. G., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o 51.830 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 171/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2020, č. j. 11 Co 375/2019-655, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.326,94 Kč k rukám advokátky Mgr. Adriany Stiborkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 13 C 171/2010-515, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 7. 2020, č. j. 13 C 171/2010-612, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 51.830 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a doplňující výrok III.). Původní žalobci (H. S. a B. S.) se domáhali této částky žalobou ze dne 15. 12. 2010, neb se měl žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohatit, když si ponechal řečenými manžely zaplacenou shora uvedenou sumu, jež mu byla ve čtyřech platbách předána za účelem úhrady druhé splátky závazku vyplývajícího z dohody o narovnání uzavřené dne 21.
12. 2006 věřiteli P. M.. Původní žalobci přitom tvrdili, že byli v dobré víře, že uvedenou sumu žalovaný vyplatí jmenovanému věřiteli. Žalovaný namítal, že vynaložené finanční prostředky přijal na základě ústně uzavřeného dodatku o úhradě kauce na budoucí úroky z prodlení, s čímž byl i P. M. obeznámen. Soud prvního stupně došel k závěru o nepravděpodobnosti změny zmíněné dohody ústním dodatkem, a to zvláště poté, co byla písemně uzavřena dohoda o narovnání, jež precizně řeší sporné záležitosti mezi účastníky, pročež s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu rozhodl o povinnosti žalovaného vydat bezdůvodné obohacení.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 11 Co 375/2019-655, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), v nákladových výrocích II. i III. jej změnil (výroky II. a
III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Vyšed ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud s jeho úsudkem o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. K námitce žalovaného ohledně zápočtu jeho pohledávky za původními žalobci s tím, že mu bylo P. M. postoupeno právo na úroky vzniklé prodlením původních žalobců se zaplacením dlužné částky vyplývající ze shora zmíněné dohody o narovnání, se odvolací soud vyjádřil tak, že jeho kompenzační projev vůle ze dne 10. 5. 2011 není dostatečně určitý a srozumitelný, pročež nemohl mít za následek zánik žalobou uplatněného práva. Domnělá pohledávka žalovaného je navíc nejistá a neurčitá, což ji činí nezpůsobilou k započtení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje odchýlení Krajského soudu v Ostravě od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování otázky neurčitosti a nesrozumitelnosti zápočtu pohledávek. Domnívá se, že rozhodovací praxe dovolacího soudu nemá pochyb o tom, že pohledávka je dostatečně identifikována tehdy, je-li charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osobou věřitele a osobou dlužníka tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou, odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 341/2012, sp. zn. 29 Cdo 1890/2011 a sp. zn. 21 Cdo 2964/2006. Namítá potom, že k závěru o neurčitosti právního úkonu lze dospět, není-li možné ani výkladem projevu vůle nejasnosti odstranit. Dovolatel rozporuje rovněž interpretaci rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 odvolacím soudem, neb z citovaného rozhodnutí též vyplývá, že Nejvyšší soud zjevně neměl v úmyslu zcela zakázat započítávání nevykonatelných pohledávek, a připomíná, že dovození nekompenzability protipohledávky v rámci civilního procesu je méně často přiléhavé tam, kde započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou, což má platit i pro danou kauzu. Ze shora předestřených důvodů pak žalovaný navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání se vyjádřil JUDr. Radim Kubica, MBA, jakožto insolvenční správce původních žalobců, jenž reagoval na předestřené dovolací námitky a navrhl odmítnutí, případně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného však za přípustné považovat nelze.
9. Pro posouzení platnosti kompenzačního projevu vůle učiněného dne 10. 5. 2011 je podle § 3028 odst. 3, věty první, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, rozhodná právní úprava účinná do 31. 12. 2013.
10. Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění těchto pohledávek – aktivní (tj. pohledávky užité k započtení) i pasivní (tj. pohledávky, proti které je započítáváno). Ustanovení § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obč. zák.“), vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází, mezi něž patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný). Forma pro tento právní úkon není zákonem stanovena (postačuje tedy i ústní projev), musí však splňovat obecné náležitosti zakotvené v § 34 a násl. obč. zák. a z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce druhého účastníka (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, a ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 118/2016).
11. Základní podmínkou započtení ve smyslu § 580 obč. zák. je existence vzájemných pohledávek. Chybí-li soudu prokazatelné zjištění řečené podmínky, nemůže být úsudek o zániku pohledávek započtením správným právním závěrem (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 720/2006, či ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 947/2015).
12. K zániku závazku započtením nedochází automaticky, jakmile se pohledávky setkaly, ale teprve – pomineme-li dohodu o započtení – na základě kompenzačního projevu jednoho z účastníků adresovaného druhému účastníku. Z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce druhého účastníka. Jinými slovy projev vůle směřující k započtení musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají, s tím, že v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, či ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018).
13. Pro formulaci požadavků na identifikaci pohledávky v kompenzačním úkonu jsou mutatis mutandis využitelné judikatorní závěry Nejvyššího soudu vztahující se k obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky. Pohledávku lze tedy v oznámení o jejím postoupení identifikovat zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osoby dlužníka, případně právního důvodu, vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž dlužníkem a aby mezi stranami smlouvy o postoupení a dlužníkem nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka byla postoupena (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12.
10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, či ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3908/2012, a dále též v něm citovaná rozhodnutí). Vznikne-li přitom pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti, přičemž nebylo-li by ani na základě výkladových pravidel projevu vůle možné dospět ke spolehlivému závěru, která pohledávka měla být započtena, lze usuzovat, že nedošlo k jejímu náležitému určení (viz přiměřeně žalovaným uváděné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 341/2012, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005).
14. Ač je úsudek o neurčitosti právního úkonu sám o sobě závěrem právním, je vždy úzce spjat s konkrétními skutkovými zjištěními, a dovolací soud proto k jeho přezkumu přistupuje zdrženlivě s tím, že koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, či již citované usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018); o podobném pochybení odvolacího soudu však v posuzované kauze nemůže být řeči. Jestliže podle skutkového zjištění soudů nižších stupňů mělo dle dovolatele dojít k započtení postoupené pohledávky, aniž by žalovaný v jednostranném započtení blíže specifikoval v jaké výši, za jakou dobu a z jakých částek byli původní žalobci povinni úroky z prodlení zaplatit, a ani posléze tyto skutečnosti neobjasnil (viz bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), lze uzavřít, že pohledávka v kompenzačním úkonu ze dne 10. 5. 2011 nebyla dostatečně identifikována (předmět plnění nebyl náležitě vymezen). Tento nedostatek přitom nebylo možné zhojit ani výkladem daného právního úkonu, neb jím nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Je-li obsah jednostranného započtení zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že započítávajícímu je jasné, co je předmětem zápočtu, není-li to z něj patrné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3986/2014). Na daném závěru potom nemůže ničeho změnit ani námitka dovolatele, že započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou. Postup odvolacího soudu byl tedy správný a od judikatury Nejvyššího soudu se nikterak neodchýlil.
15. Jelikož se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost závěru o neplatnosti kompenzačního úkonu ze dne 10. 5. 2011, nebylo zapotřebí, aby se Nejvyšší soud zabýval údajnou nezpůsobilostí žalovaným započtené pohledávky k započtení, tedy argumentací, kterou odvolací soud nabídl toliko jako podpůrnou (alternativní) k nosnému závěru o neurčitosti projevu vůle k započtení.
16. Z výše uvedených důvodů bylo dovolání žalovaného v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly každému z žalobců v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1, § 7 bodu 6 a § 12 odst. 4 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) snížené o 20 % částku 10.864 Kč (tarifní hodnotu Nejvyšší soud vyčíslil s pomocí směnného kurzu ČNB ke dni podání vyjádření k dovolání, tj. k 6. 12. 2021), společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (pro jednoho účastníka tedy 150 Kč) podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy oba žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.326,94 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu