33 Cdo 2190/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně JUDE - TRADE, s.r.o. se sídlem v Dobré Vodě u Českých Budějovic,
Potoční 53, identifikační číslo 25173332, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalované MUDr. A. K.,
zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, o
zaplacení 6,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 7 C 53/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. října 2011, č. j. 51 Co 117/2011-517, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku ze dne 7. října 2011, č. j. 51 Co
117/2011-517, kterým Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek
Obvodní soud pro Prahu 10 ze dne 31. března 2010, č. j. 7 C 53/2011-418, a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne
31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné – srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnila
dovolatelka právní závěr odvolacího soudu, že právní úkon, jímž namítla
započtení svých pohledávek vůči pohledávce žalobkyně, je neurčitý a tudíž
neplatný, neboť započítávané pohledávky nebyly označeny takovým způsobem, aby
bylo možno určit, které z nich započtením zanikly (popřípadě v jaké části), a
které mají nadále trvat (popřípadě v jaké části).
Již v rozsudku ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněném v
časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 20, Vrchní soud v Praze
dovodil, že úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti
pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu
pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných
pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle § 37 odst. 1 obč. zák.
neplatný pro neurčitost. Na citované rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v řadě
svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo
1021/2006, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, ze dne 23. 2. 2005, sp.
zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost
proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS
322/05, odmítl, dále ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 25.
6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, a ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo
4363/2009). Dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že pohledávka
žalobkyně nezanikla započtením podle § 580 obč. zák., neboť žalovaná vůči
žalobkyni neučinila úkon započtení, který by byl natolik určitý, aby z něho
bylo jednoznačné, jakou pohledávku mínila započítat, je v souladu s ustálenou
soudní judikaturou a nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným.
Vzhledem k výše uvedenému postrádá význam výtka žalované, že odvolací soud se
náležitě nevypořádal s argumenty, jimiž brojila proti závěru soudu prvního
stupně dovozujícímu, že její právo na úhradu pohledávky za žalobkyní z titulu
náhrady škody je navíc promlčeno. Jestliže neobstojí z důvodu neplatnosti sám
právní úkon započtení tvrzených pohledávek, nemůže být pro posouzení věci ani
rozhodné, zda uplynutím promlčecí doby došlo k promlčení práva na jejich
zaplacení či nikoli.
Rovněž předestřená otázka, zda výkon práva na úrok z prodlení je v daném
případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., není
způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Pojem „dobré
mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé
řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001,
sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze
dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo
29/2005). Navíc již v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2895/99, ze dne 29. 3. 2001,
který je publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R
5/2002, dovodil, že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně
nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani za situace,
kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním
řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by
opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení,
nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození
dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v
tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele
by neznamenal podstatný přínos. O takový případ v posuzované věci nešlo. K
otázce přiměřenosti příslušenství se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých
rozhodnutí (srov. např. sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33
Odo 1427/2005 nebo sp. zn. 33 Odo 588/2003 ze dne 23. 6. 2004), v nichž je
prosazován i názor, že na nepřiměřenost příslušenství nelze usuzovat z jeho
celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Smluvní strana se nemůže
bránit splnění povinnosti zaplatit kapitalizovaný úrok z prodlení poukazem na
dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše tím, že by svou
povinnost, kterou nesplnila řádně a včas, splnila alespoň v co nejkratší
(přiměřené) době. Tyto závěry, od nichž dovolací soud nemá důvodu se
odchylovat, odvolací soud při zohlednění okolností daného případu respektoval a
ani jeho závěr, že přiznání požadovaného úroku z prodlení se nepříčí dobrým
mravům, proto nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání,
dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §
218 písm. c/ o. s. ř. bez jednání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v
souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2012
JUDr. Ivana Z l a t o
h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně
senátu