Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Renáty Matouškové, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4 - Lhotka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 154/2024-724, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 11 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Spolu s ústavní stížností spojuje návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona pro porušení týchž práv.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení náhrady újmy za nesprávný úřední postup soudního exekutora. Stěžovatelka ve věci samé podala prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Protože stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") jí vyzval k jeho zaplacení v 15denní lhůtě usnesením ze dne 13. 12. 2022, které bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno následujícího dne. Obvodní soud jím vyčíslil výši soudního poplatku na 14 000 Kč a poučil stěžovatelku, že v uvedené lhůtě může sdělit soudu okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení, v jejichž důsledku může stěžovatelce vzniknout újma a doložit, že bez její viny nemohla soudní poplatek dosud zaplatit. Poněvadž stěžovatelka v určené lhůtě na výzvu nereagovala a soudní poplatek nezaplatila, obvodní soud dovolací řízení usnesením ze dne 28. 3. 2023 č. j. 11 C 154/2016-645 zastavil. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky uvedené usnesení potvrdil usnesením ze dne 31. 7. 2023 č. j. 72 Co 193/2023-677.
3. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení, protože je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu poplatková povinnost zaplatit soudní poplatek nastává již samotným podáním návrhu. Splatnost či vznik poplatkové povinnosti nejsou závislé na způsobu zaplacení poplatku. Není proto rozhodné, tvrdí-li stěžovatelka v dovolání, že neznala platební údaje k bezhotovostní platbě soudního poplatku. I podle judikatury Ústavního soudu je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem pasivity účastníka řízení, který nezaplatí soudní poplatek ani k výzvě soudu, která je dokonce do jisté míry beneficiem, protože poplatkovou povinnost jednoznačně určuje zákon.
4. Stěžovatelka tvrdí, že počítala s povinností platit soudní poplatek za dovolání ve věci samé, avšak neznala jeho výši, jejíž určení podle zákona je otázkou právní. Předpokládala, že soudní poplatek bude vyšší než 5 000 Kč, a proto jej již nebude možné zaplatit kolkovými známkami. Znala sice číslo bankovního účtu podle internetových stránek obvodního soudu, avšak neznala variabilní symbol, ani výši poplatku pro provedení platby. Zákon o soudních poplatcích nepředpokládá počítačovou znalost poplatníků, kterou po nich obecné soudy svým výkladem v podstatě vyžadují. Požadavek na zaplacení soudního poplatku již při podání návrhu je proto nesplnitelný a obecnými soudy předestřený "zákonný postup" odporuje právu stěžovatelky na spravedlivý proces.
5. Dále stěžovatelka brojí proti poplatkové povinnosti jako takové. Porušení povinnosti včas zaplatit soudní poplatek se odehrává v rovině práva veřejného. Je odepřením spravedlnosti, spočívá-li důsledek nesplnění této povinnosti ve ztrátě nároku na ochranu práv účastníků v rovném postavení a podle soukromého práva. Stěžovatelka poukazuje na to, že při podání žaloby soudní poplatek nezaplatila, protože tehdy bylo řízení o náhradě újmy z výkonu veřejné moci osvobozeno od soudních poplatků. Stěžovatelka proto označuje jako neústavní, došlo-li zákonem č. 296/2017 Sb. k vynětí těchto věcí z výčtu řízení, v nichž je navrhovatel od placení soudního poplatku osvobozen (§ 11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Zákonodárce nadto ponechal v platnosti tzv. osobní osvobození státu [§ 11 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. V řízení o náhradě újmy z výkonu veřejné moci mají účastníci nerovné postavení; žalobce musí poplatek zaplatit, zatímco žalovaný - stát - nikoli. Stěžovatelka tak navrhuje zrušit příslušná ustanovení zákona.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se svoji povinností k zaplacení soudního poplatku. Neústavnost jejího uplatnění spatřuje v tom, že v době vzniku neznala přesnou výši poplatkové povinnosti, ani potřebné platební údaje. Zde však stěžovatelka nereflektuje, že řízení o jejím dovolání (ve věci samé), které podléhalo poplatkové povinnosti, bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě určené usnesením, v němž obvodní soud stanovil výši poplatku a označil platební údaje. K zastavení řízení došlo teprve marným uplynutím této lhůty. Obvodní soud v uvedeném usnesení stěžovatelku rovněž poučil, že důsledkem nesplnění poplatkové povinnosti ve stanovené lhůtě je zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Doručení ani obsah tohoto usnesení stěžovatelka nezpochybňuje.
9. Stěžovatelka tak ve své věci měla všechny potřebné informace, a bylo plně v její dispozici, zda tuto povinnost splní. Stěžovatelka ostatně sama připouští, že s poplatkovou povinností byla srozuměna. Stěžovatelka byla nadto již při podání dovolání zastoupena advokátem - právním profesionálem. Tvrzená neznalost výše soudního poplatku a přesných platebních údajů, které stěžovatelce údajně měly znemožnit splnit podle zákona její poplatkovou povinnost, nijak nesouvisí s tím, proč v nyní posuzované věci obvodní soud dovolací řízení (podle zákona) zastavil. Námitky stěžovatelky tak zde jsou zjevně neopodstatněné.
10. Jde-li o argumentaci stěžovatelky směřující proti samotné poplatkové povinnosti stanovené zákonem v řízení o žalobě na náhradu újmy z výkonu veřejné moci podle zákona č. 296/2017 Sb., zabýval se Ústavní soud obdobnou argumentací v usnesení ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2464/23 , jímž jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost tehdejších stěžovatelů směřující proti zastavení dovolacího řízení ve věci náhrady újmy z výkonu veřejné moci pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud v uvedeném usnesení zejména zdůraznil, že ani před účinností zákona č. 296/2017 Sb. nebylo dovolací řízení v těchto věcech vyňato z poplatkové povinnosti soudního poplatku.
Zpoplatnění dovolacího řízení jako mimořádného opravného prostředku směřujícího proti pravomocnému rozhodnutí pak má legitimní důvody. V obdobném duchu Ústavní soud argumentoval a rozhodl též v usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 1631/22 , ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 1523/23 či ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 541/24
. V podrobnostech lze proto na odůvodnění uvedených usnesení odkázat.
11. V bodu 13 shora odkazovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 1523/23 se pak Ústavní soud vypořádal s námitkou porušení principu rovnosti účastníků tzv. osobním osvobozením státu a jeho organizačních složek od poplatkové povinnosti soudního poplatku. To Ústavní soud tehdy označil za odůvodněné; v opačné situaci by stát platil soudní poplatek sám sobě a regulační funkce poplatku by tedy postrádala opodstatnění. Vyváženosti postavení státu a jednotlivce rovněž svědčí pro jednotlivce příznivější právní úprava náhrady nákladů.
Na odůvodnění uvedeného usnesení lze proto v podrobnostech odkázat i u obdobných námitek stěžovatelky v nyní posuzované věci. Platí rovněž, že zákon stanoví možnost individuálního osvobození od soudního poplatku (§ 138 o. s. ř.) či povinnost soudu nezastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku při nebezpečí z prodlení a vzniku újmy [§ 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích]. Právní řád tedy umožňuje zmírnit případnou tvrdost uplatnění poplatkové povinnosti vůči jednotlivci v konkrétní situaci.
I o tom zde ostatně obvodní soud stěžovatelku poučil. Stěžovatelka nyní ovšem ani netvrdí, že některá z těchto okolností nastala.
12. Napadené rozhodnutí proto ústavněprávními deficity netrpí. Lze je akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) téhož zákona, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí procesní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu