Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky DACH SYSTEM, s. r. o., adresa Chválkovická 220/45, 779 00 Olomouc, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, se sídlem Dvorek 16, 798 57 Laškov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, č. j. 33 Cdo 3362/2016-178, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. března 2016, č. j. 75 Co 433/2015-146, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2015, č. j. 24 C 33/2015-130, byla žalované (stěžovatelce), jakožto zhotovitelce, uložena povinnost zaplatit žalobkyni (objednatelce) částku ve výši 338 432 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu smluvní pokuty za porušení povinností vyplývajících ze Smlouvy o dílo uzavřené oběma účastníky dne 20. srpna 2014 (dále též "smlouva o dílo"). Výrokem II. zamítl žalobu co do částky 16 921 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 768 Kč.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. března 2016, č. j. 75 Co 433/2015-146, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž zopakoval důkaz smlouvou o dílo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná podstatným způsobem porušila své smluvní povinnosti, když nepřevzala staveniště, nezapočala s prováděním díla a ve stanoveném termínu dílo nedokončila a nepředala žalobkyni. Pro posouzení nároku žalobkyně na smluvní pokutu byl pak stěžejní výklad čl. 12 odst. 1 smlouvy o dílo a zejména pak jazykový význam spojky "a", který byl proveden v intencích § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
4. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, č. j. 33 Cdo 3362/2016-178, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolatelka v dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že sice správně zjistil skutkový stav, ale poté zjištěný skutkový stav nesprávně vyhodnotil. Rozporovala zejména výklad čl. 12 odst. 1 smlouvy o dílo a návazně na to nesprávně stanovenou výši smluvní pokuty. Námitku žalované Nejvyšší soud neuznal, neboť podle jeho názoru je interpretace obsahu smlouvy otázkou skutkovou. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Stěžovatelka tedy v dovolání zpochybňovala skutkový základ sporu, což ovšem není souladné s jediným způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Navíc stěžovatelka v dovolání nevymezila právní otázku, při jejímž řešení mělo dojít k jím tvrzenému odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, ani tuto praxi blíže nespecifikovala nad rámec odkazu na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu.
sp. zn. I. ÚS 436/05
(N 129/50 SbNU 131). Stěžovatelka rovněž rozporuje výpočet smluvní pokuty a z ní vycházející výpočet náhrady nákladů řízení obecnými soudy. V odepření ochrany ze strany odvolacího a později dovolacího soudu spatřuje jednání, kterým bylo porušeno její ústavou garantované právo na spravedlivý proces, popř. právo na předvídatelné soudní rozhodnutí, a kterým byla i ohrožena právní jistota. Na závěr stěžovatelka tvrdí, že soudy své odchýlení od interpretačních pravidel ani nevysvětlily a jejich rozhodnutí tak nesplňují požadavek řádného odůvodnění [k tomu např. sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Soudy také rezignovaly na svoji funkci ochránce práv ve smyslu čl. 90 Ústavy.
6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. května 2017 stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 , který dle jejího názoru dopadá i na její věc.
8. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Pohledem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s jeho judikaturou obstojí.
10. Stěžovatelka brojila v prvé řadě proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu a jeho závěru o absenci dovolacích námitek, které by se vztahovaly k právnímu posouzení věci. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že pokud bylo podané dovolání odmítnuto, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu.
To se však v posuzovaném případě nestalo. S přihlédnutím k požadavkům, kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, Ústavní soud posoudil nyní napadené usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní požadavky řádného odůvodnění nebyly ve stěžovatelčině případě porušeny. Samotné posouzení přípustnosti dovolání je pak věcí Nejvyššího soudu (§ 239 o. s. ř.). Ústavní soud v těchto otázkách zasahuje pouze ve výjimečných situacích, kdy je postup Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti přehnaně formalistický a ve svém důsledku zakládá zásah do základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 18.
prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ). Neexistuje totiž základní právo na podání dovolání a jeho projednání. Pokud ovšem právní řád dovolání připouští, je třeba se se při posuzování jeho přípustnosti a rozhodování o něm pohybovat v rámci mantinelů daných ústavním pořádkem.
11. Závěr Nejvyššího soudu postavený na tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění (a nikoliv právní), je v souladu se stávající judikaturou (srov. i Nejvyšším soudem citovaný rozsudek ze dne 29. října 1999 sp. zn. 2 Cdon 1548/97 nebo rozsudek ze dne 31. října 2001 sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Vycházeje z výše citované judikatury Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále odkazovala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která by se měla vztahovat k projednávané věci. Odkaz na tato rozhodnutí však Ústavní soud nepovažuje za případný, jelikož způsob výkladu ustanovení smlouvy o dílo použitý obecnými soudy nikterak nevybočuje z intencí těchto rozhodnutí.
13. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16
. Závěry tohoto nálezu jsou skutečně relevantní i v projednávané věci. Z uvedeného rozhodnutí však nikterak nevyplývá, že by bylo možné podat dovolání z důvodu nesprávného posouzení skutkových otázek. Nesprávné právní posouzení otázky hmotného nebo procesního práva (které je jediným způsobilým dovolacím důvodem) však může vyvstat v souvislosti se zjišťováním a posuzováním skutkového stavu věci. V tomto směru však stěžovatelka v dovolání dostatečně neargumentovala. Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání dostatečně odůvodnil, mimo jiné pomocí citace své relevantní judikatury. Stěžovatelka však nedostatečně vymezila předpoklady přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud tak v této věci neshledal prostor pro svůj zásah.
14. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je třeba taktéž uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí je řádně odůvodněno a odvolací soud se v něm dostatečně jasně a srozumitelně s argumentací stěžovatelky vypořádal. Posouzení významu spojky "a" v části smlouvy o dílo upravující podmínky uplatnění smluvní pokuty bylo věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do této jejich činnosti zasahovat. Zásah by byl myslitelný pouze v případech tzv. extrémního rozporu, o který však v posuzované věci nejde. Ústavní soud proto neshledal žádné ze stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a svobod.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu