Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Katzera, právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. ledna 2023 č. j. 14 C 8/2022-61, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2023 č. j. 22 Co 55/2023-87 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2024 č. j. 28 Cdo 2720/2023-103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 12. 1. 2023 č. j. 14 C 8/2022-61 zamítl žalobu, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 210 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a zavázal jej k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody z tvrzeného nesprávného úředního postupu soudního exekutora spočívajícího v tom, že v exekuci, jím vedené pod sp. zn. 134 EX 11641/18, nerespektoval pravomocné soudní rozhodnutí o schválení smíru, porušil zákonné ustanovení o povinnosti vrátit z exekuce vyloučenou věc účastníkovi a rozhodl o jejím vrácení místo stěžovateli společnosti KROUPAR, s. r. o., aniž by však byly splněny podmínky zadržovacího práva společnosti k dané věci. Soud dospěl k závěru, že pokud si soudní exekutor počínal dle svého usnesení, jež bylo pravomocně potvrzeno odvolací instancí, nedopustil se nesprávného postupu. Nebyla tak naplněna již první podmínka vzniku odpovědnosti dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen "OdpŠk".
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, co do právního posouzení však naznal, že stěžovatelem napadený postup soudního exekutora nemůže být posuzován jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věty první, OdpŠk. Jelikož konání soudního exekutora vedlo k vydání rozhodnutí, měl soud prvního stupně posoudit podmínky vzniku odpovědnosti státu dle § 8 OdpŠk namísto užitého § 13 odst. 1, věty první, OdpŠk. Uzavřel, že předmětné rozhodnutí soudního exekutora je pravomocným rozhodnutím, jež nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem a nebyly proto naplněny předpoklady § 8 odst. 1 ani odst. 3 OdpŠk.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že není vůbec potřeba, aby bylo usnesení soudního exekutora, kterým bylo rozhodnuto o vydání vozidla do držby společnosti KROUPAR, s. r. o., nějakým procesním postupem v rámci řízení o mimořádných opravných prostředcích zrušeno. Jestliže soudní exekutor skutečně učinil a rozhodoval o vydání vozidla společnosti KROUPAR, s. r. o., tak tímto postupem obešel a ignoroval pravomocné soudní rozhodnutí o vyloučení vozidla z exekuce a tím jednal mimo rámec pravomocí, které mu zákon dává. Z těchto důvodů je jeho rozhodnutí nicotné a nepřihlíží se k němu. Jestliže se však fakticky, v důsledku tohoto rozhodnutí soudního exekutora, stalo vydání vozidla stěžovateli nemožným, pak se stěžovatel logicky obrátil na stát, který za nesprávný úřední postup podle zákona odpovídá.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
10. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
13. Nejvyšší soud uvedl, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že otázka hmotného nebo procesního práva, na níž mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí nezávisí, není způsobilá přivodit přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).
14. Nejvyšší soud stěžovateli v napadeném usnesení vysvětlil, že v dovolání formuloval toliko otázky vztahující se k postupu soudního exekutora při vyloučení věci z exekuce, avšak na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Žaloba byla zamítnuta, neboť usnesení exekutora nebylo zrušeno ani změněno, nýbrž potvrzeno odvolací instancí a nebyla tak naplněna podmínka § 8 odst. 1 OdpŠk vyžadující pro uplatnění nároku na náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím zrušení či změnu pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem. Nadto stěžovatel nenaplnil ani další podmínku vyhovění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle § 8 odst. 3 OdpŠk, jíž je vyčerpání dostupných opravných prostředků. Stěžovatel totiž mohl proti usnesení odvolacího soudu brojit dovoláním a využít v tomto mimořádném opravném prostředku svých argumentů podporujících tvrzení o nesprávném postupu soudního exekutora. V nyní přezkoumávaném řízení však nemůže jeho argumentace přivodit přípustnost dovolání, neboť je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na otázkách (ne)splnění podmínek vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle OdpŠk, nikoliv na hodnocení samotného postupu soudního exekutora.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání neodepřel stěžovateli právo na soudní ochranu.
16. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není tento soud povolán.
17. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu