Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M, Ph. D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1090/2024-643 ze dne 5. února 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 To 234/2024-573 ze dne 28. srpna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 9 T 4/2024-504 ze dne 10. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinů týrání osoby žijící ve společné domácnosti [§ 199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku], znásilnění [§ 185 odst. 1 alinea 1, 2 písm. a) trestního zákoníku] a vydírání [§ 175 odst. 1 a 2 písm. f) trestního zákoníku] a z přečinů nebezpečného vyhrožování [§ 353 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku] a ublížení na zdraví (§ 146 odst. 1 trestního zákoníku). Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozené na náhradu ušlého výdělku 10 938,48 Kč, na náhradu nemajetkové újmy (bolestného) 4 035,30 Kč a na náhradu jiné nemajetkové újmy (duševních útrap) 160 000 Kč; se zbytkem nároků odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání zamítl odvolání stěžovatele, státní zástupkyně i poškozené. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Stěžovatel obecným soudům vytýká vadné hodnocení důkazů (extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry), svévolnost v hodnocení věrohodnosti poškozené a její motivace. Rozhodnutí je podle stěžovatele založeno pouze na výpovědi poškozené; namítá i nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí, opomenutí důkazů a vadnou aplikaci zásady in dubio pro reo; podrobně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. června 2004 (N 81/33 SbNU 285) či nález sp. zn. I.
ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)]. Stěžovatel namítá rozpory ve výpovědích svědků (i ve vztahu k výpovědi poškozené), nesprávnou interpretaci kamerových záznamů a lékařských posudků. Podle stěžovatele nebyla řádně vyhodnocena žárlivost poškozené; má za to, že obecné soudy k věci přistupovaly vrchnostensky, důkazy dezinterpretovaly a na něj přenesly důkazní břemeno. Soudy pominuly osamocenost výpovědi poškozené, čímž porušily presumpci neviny a pravidlo in dubio pro reo [např. nález sp. zn. IV.
ÚS 2718/21 ze dne 8. února 2022
(N 16/110 SbNU 142)].
4. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele založena na nepotvrzených spekulacích a nejsou dostatečně odůvodněna [např. nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. března 2006 (N 70/40 SbNU 691)]. Ze znaleckého posudku nevyplynulo ublížení na zdraví, a proto měla být aplikována subsidiarita trestní represe. V řízení byly opomenuty důkazy navržené stěžovatelem [viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. června 1997 (N 76/8 SbNU 231 či sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239)], nebyly provedeny videozáznamy (konsenzuálních souloží) a paušálně byly odmítnuty tzv. Reels z Instagramu s tím, že nevypovídají o duševních útrapách v době páchání skutku. Podle stěžovatele ani ochrana intimity a důstojnosti poškozené nemůže porušit jeho právo na obhajobu. Proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů a není jim instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním ani se nezabývá porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasáhne jen tehdy, byl-li jejich postup excesivní do té míry, že překročil meze ústavnosti [například nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)], zejména v případě zjevných excesů v procesu provádění a hodnocení důkazů, tedy absentuje-li logická či skutková opora pro závěry rozhodujícího soudu. Nic takového v projednávané věci nezjistil.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl stíhán a odsouzen za jednání, kterého se dopouštěl vůči své partnerce po dobu přibližně půl roku; poslední incident ukončil zásah policie. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vzaly v úvahu námitky stěžovatele i jeho alternativní verzi popisu vztahu s poškozenou, neopomenuly tedy jeho obhajobu, kterou však neakceptovaly. Pro rozhodnutí obecných soudů byla stěžejní konzistentní výpověď poškozené, která nebyla osamocená, ale podpořily ji další důkazy.
Rozhodné byly výpovědi svědků, videozáznamy i znalecké posudky, z nichž vyplynul rozsah posledních zranění poškozené i dopad stíhaného jednání na její psychiku a věrohodnost jejích výpovědí. Důvody, pro které nalézací soud některé stěžovatelem navržené důkazy neprovedl, v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil. Obecné soudy rovněž zohlednily poznatek, že stěžovatel byl pro obdobnou trestnou činnost již trestán a trestného činu se dopustil ve zkušební době předchozího podmíněně odloženého trestu.
8. Z napadených rozhodnutí je rovněž patrné, že námitky, které stěžovatel předestírá v ústavní stížnosti, již uplatnil - v rámci své obhajoby i v řízeních o opravných prostředcích. Stěžovatel především považuje poškozenou za nevěrohodnou, odmítá, že by její výpověď korelovala s dalšími provedenými důkazy a předestírá alternativní podobu jejich vztahu (žárlila zejména poškozená), takže považuje hodnocení provedených důkazů za vadné. Podle Ústavního soudu se však obecné soudy námitkami stěžovatele dostatečně zabývaly a v napadených rozhodnutích se s nimi vypořádaly; proto lze na jejich odůvodnění bez dalšího odkázat.
9. Extrémní exces nastane, je-li úsudek obecných soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními racionálně neobhajitelný, tedy jde-li o zjevně faktický omyl nebo logický (vnitřní) rozpor, nemají-li skutková zjištění spojitost s důkazy vůbec, z důkazů nevyplývají anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. dubna 2013 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)]. V projednávané věci Ústavní soud nic takového nezjistil.
10. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 733/01 nemusí být akceptován důkaz na základě toho, že tvrzená skutečnost, kterou má důkaz ověřit či vyvrátit, nemá souvislost s předmětem řízení nebo navržený důkaz nemá vypovídací potenci (není sto skutečnost ani potvrdit, ani vyvrátit), případně jde o důkaz nadbytečný, neboť předmětné tvrzení již bylo bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V projednávané věci nebyly opomenuty žádné důkazy, nalézací soud důvodně neprovedl nadbytečné (neúčelné) důkazy a správnost jeho závěrů potvrdily odvolací i Nejvyšší soud. Je zásadně věcí obecných soudů posoudit, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy v souladu s požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu (pečlivé uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu), nikoliv izolovaně, jak namítá stěžovatel.
11. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu) vyplývá pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález sp. zn. IV. ÚS 2718/21 ). Uvedené pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci.
12. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 38 Listiny, čl. 6 Úmluvy) představují záruku, že věc bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva neposkytují záruku, že řízení a jeho výsledek budou odpovídat očekávání účastníka. Nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení nepředstavuje porušení základních práv ani nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel neuvedl nic, s čím by se obecné soudy již nezabývaly a nevypořádaly v napadených rozhodnutích.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu