Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dagmar Zápotočné, MBA, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 259/2025-347 ze dne 18. 2. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 12/2024-314 ze dne 28. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Marka Lukáška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Jihlavě ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 11 C 148/2022-262 ze dne 25. 9. 2023 zrušil spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k nemovitým věcem (výrok I), přikázal je do vlastnictví stěžovatelky (výrok II), uložil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 000 000 Kč jako náhradu za jeho spoluvlastnický podíl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I a II (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že výše náhrady činí 5 367 000 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 28 302 Kč. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako vadné, protože postrádalo řádné vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud své rozhodnutí o výši náhrady za spoluvlastnický podíl založil na odlišném výkladu dosavadního skutkového stavu, přestože byl vedlejší účastník nalézacím soudem opakovaně vyzván k prokázání částky, kterou je schopen a ochoten stěžovatelce vyplatit. Odvolací soud porušil princip neúplné apelace, umožnil-li vedlejšímu účastníkovi předložit nové skutečnosti a důkazy v rámci odvolacího řízení. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, ačkoli podle nálezu sp. zn. IV.
ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022 (N 45/111 SbNU 203) je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví při rozhodování o nákladech řízení třeba zásadně postupovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník řízení nese své náklady sám. V daném případě nebyly žádné specifické okolnosti, které by odůvodňovaly výjimku z tohoto pravidla. Nejvyšší soud výrok o náhradě nákladů řízení s odkazem na § 243f odst. 3 o. s. ř. žádným způsobem neodůvodnil.
4. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu a § 30 odst. 1 téhož zákona]. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu.
5. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání (kromě jiného) vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně uzavřel, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
6. V části směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu - je však zjevně neopodstatněná.
7. Při přezkumu způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o dovolání, Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí. Ústavní soud porovnal dovolání stěžovatelky s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavněprávními vadami netrpí. V dovolání není žádným způsobem vymezena způsobilá otázka hmotného či procesního práva. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem odůvodnil, že stěžovatelčino dovolání neobsahovalo řádně vymezení předpokladů přípustnosti (a relevantním způsobem ani dovolací důvod), a proto jej odmítl pro vady. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto závěrem ani nepolemizuje, neboť brojí pouze proti výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení.
8. Ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.) plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši - jako tomu je v projednávané věci - jsou zjevně neopodstatněné, neexistují-li ve věci mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. Stěžovatelka existenci takových okolností ani netvrdí, a ani Ústavní soud žádné neshledal.
9. Kromě toho, neodůvodnění nákladového výroku v případě odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem odpovídá § 243f odst. 3 o. s. ř., v čemž již v minulosti Ústavní soud neshledal nic protiústavního (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2516/24 ze dne 15. 1. 2025 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2046/24 ze dne 4. 9. 2024). Není nepřiměřené, že stěžovatelka, která v dovolacím řízení neuspěla a jejíž dovolání nebylo vůbec projednáno kvůli nesplnění zákonných podmínek, musela nahradit vzniklé náklady vedlejšímu účastníkovi. Nejvyšší soud navíc ani "kvazimeritorně" nerozhodoval a způsobu rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví, a již proto nelze na tuto věc vztahovat závěry z nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22 , na který se stěžovatelka odvolává.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu