Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Waldvogela, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2024 č. j. 25 Cdo 3603/2023-316, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PeluPro, s. r. o., sídlem Mickiewiczova 240/15, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava)") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2022 č. j. 73 Cm 54/2021-245 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 2 072 301 Kč s příslušenstvím. Tato částka se skládala z nároku vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč a nároku na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti ve výši 1 072 301 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2023 č. j. 12 Cmo 137/2022-291 rozsudek krajského soudu potvrdil.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel v dovolání namítal, že soudy nepřihlédly k námitce, jíž byla zpochybněna pravost a věrohodnost zápisu z jednání ze dne 23. 11. 2018, s odůvodněním, že byla uplatněna až po koncentraci řízení. Tento postup byl podle stěžovatele v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017 sp. zn. 25 Cdo 6008/2016. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se vrchní soud touto námitkou řádně zabýval, avšak dospěl k závěru, že námitka nepravosti zápisu není důvodná. Nejvyšší soud se nezabýval dalším argumentem stěžovatele týkajícím se nesprávně uplatněné koncentrace řízení, neboť šlo o námitku vady řízení, ke které by přihlížel pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Nad rámec toho v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se tato námitka opět týkala toho, že se soudy opomněly zabývat námitkou stěžovatele o tvrzené nepravosti listiny a řešení této otázky se proto pro výsledek řízení stalo bezvýznamným. Poslední výhrada stěžovatele uplatněná v dovolání podle Nejvyššího soudu zpochybňovala hodnocení důkazů soudem. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů přitom nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje řízení před obecnými soudy. Uvádí, že skutkové závěry obecných soudů se opírají o zápis z jednání, přičemž důkaz tímto důkazním prostředkem nebyl proveden. Byl proveden důkaz kopií jeho anglického znění a jeho českým překladem. Závěr soudů, že důkaz zápisem z jednání byl proveden, nemají podklad v provedeném dokazování. Stěžovateli bylo odepřeno právo procesně se bránit zpochybňováním pravosti zápisu z jednání, protože krajský soud došel k závěru, že stěžovatel uplatnil tuto námitku opožděně, vrchní soud uvedl, že došlo k provedení důkazu zápisem z jednání a Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel uzavírá, že již samotné odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž byl důvod nepřípustnosti naplněn, je porušením jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a přístup k soudu.
5. Stěžovatel nesouhlasí ani s nákladovým výrokem Nejvyššího soudu, který je podle něj projevem svévole. Zpochybňuje účelně vynaložené náklady vedlejší účastnice.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu a pouze toto rozhodnutí také k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud podotýká, že je vázán závěrečným návrhem (petitem) ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (srov. např. i usnesení ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 2982/09 , ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 4268/16 ). Ústavní soud proto přezkoumal výhradně napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. K tomu si vyžádal také dovolání stěžovatele.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že se Nejvyšší soud řádně vypořádal se všemi argumenty stěžovatele. K jeho výhradám ohledně nesprávně aplikované koncentrace řízení (ve vztahu k námitce nepravosti zápisu z jednání) obecnými soudy Nejvyšší soud uvedl, že se vrchní soud touto argumentací stěžovatele zabýval. V bodě 17 rozsudku dospěl vrchní soud k závěru, že námitka nepravosti zápisu není důvodná. Na rozdíl od krajského soudu tedy k námitce nepravosti přihlédl, s ohledem na okolnosti uvedené v bodu 17 odůvodnění (konání schůzky bylo spolehlivě prokázáno provedenými důkazy, stejně tak i skutečnost, že z této schůzky byl vyhotoven zápis v českém a anglickém jazyce, který byl účastníky řízení podepsán) ji však nepovažoval za důvodnou.
Za ústavně souladný lze považovat i závěr Nejvyššího soudu, že tvrzení stěžovatele, že v řízení nedošlo ke koncentraci řízení, je námitkou upozorňující na vady řízení, ke kterým soud může přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Vrchní soud se navíc stěžovatelově námitce nepravostí zápisu řádně věnoval a to, zda došlo ke koncentraci, tudíž není relevantní.
10. Stejně tak nelze nic vytknout závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání ve vztahu k poslednímu tvrzení stěžovatele. Jeho argumentace opravdu směřovala pouze proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů soudy. Nejvyšší soud správně konstatoval, že stěžovatel rozporuje skutkový stav zjištěný soudy a namítá vady řízení, které nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem a nemohou přípustnost dovolání založit. Ústavní soud k tomu dodává, že pokud stěžovatel na základě vlastního hodnocení provedených důkazů vyvozuje jiné skutkové závěry, nejde bez dalšího dospět k tomu, že hodnocení důkazů soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05
(N 181/38 SbNU 449)]. V posuzovaném případě nejde o výjimečnou situaci, v níž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13
(N 231/75 SbNU 581), usnesení ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15 ].
11. Námitky stěžovatele dále směřují proti výroku Nejvyššího soudu o nákladech řízení, resp. stanovení jejich výše. Výše zmíněná doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá právě do rozhodování o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, resp. jejich výši, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5.
8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 , ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a další). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Výše nákladů řízení uložená napadeným výrokem rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc nepřesahuje hranici bagatelnosti.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku opět představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14 ). Žádné takové nedostatky však Ústavní soud v nyní posuzované věci neodhalil.
Neodůvodnění nákladového výroku v případě odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem je také v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu