Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem, sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 288/2024-558 ze dne 5. března 2024, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 79/2023-498 ze dne 13. dubna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 43 Nc 1602/2013-461, 9 P a Nc 72/2013 ze dne 1. prosince 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a M. P., Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, sídlem Senovážné náměstí 995/1, Praha 1, a obce B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V nyní posuzované věci byl projednáván návrh sestry stěžovatele M. P. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), aby byl stěžovatel omezen ve svéprávnosti a aby mu byl ustanoven opatrovník. V řízení před obecnými soudy byla tato otázka řešena od roku 2015 postupně před Obvodním soudem pro Prahu 7, před Městským soudem v Praze, který první rozhodnutí obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Znovu se tak věcí ve "druhém kole" zabýval obvodní soud, který ani podruhé požadavkům městského soudu nedostál, a ten proto jeho rozhodnutí znovu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ve "třetím kole" městský soud rozhodnutí obvodního soudu již nezrušil, ale toliko jej ve výrocích I a II změnil. Věc nakonec skončila po dovolání stěžovatele až u Nejvyššího soudu, který svým rozsudkem č. j. 24 Cdo 128/2022-415 ze dne 27. 4. 2022 zrušil předchozí rozsudek městského soudu. Následně městský soud vázán právním názorem dovolacího soudu zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
2. Obvodní soud se proto věcí zabýval znovu (počtvrté) a napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatele omezil ve svéprávnosti tak, že tento není schopen činit právní jednání, jejichž hodnota přesahuje částku 100 000 Kč s tím, že toto omezení se nevztahuje na pořízení s majetkem pro případ smrti, a že není schopen brát na sebe hmotnou odpovědnost. Jako opatrovníka mu soud ustanovil veřejného opatrovníka - obec B. Důvodem bylo, že stěžovatel podle soudu trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, ale zároveň je schopen si zajistit základní potřeby.
3. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu s upřesněním formulace výroku týkajícího se ustanovení veřejného opatrovníka. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud toto dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
4. Stěžovatel namítá porušení svých práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že dovolací soud zcela přijal chybnou právní argumentaci soudů nižších stupňů. Dodává, že závěry napadených rozhodnutí jsou založeny na neúplném zjištění skutkového stavu, a to v důsledku neprovedení důkazních návrhů stěžovatele. Obecné soudy podle jeho názoru neprovedly návrh na znalecké genetické vyšetření na kombinaci vadných genů a návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru daktyloskopie.
5. Namítá, že jeho zdravotní stav je v pořádku, přičemž odkazuje na klasifikaci jeho zdravotního stavu ve vojenské knížce z roku 1983. Jeho psychických stav, jenž byl hodnocen jako "A" se podle jeho názoru od té doby nezměnil.
6. Ústavní stížností ze dne 18. 5. 2024 se stěžovatel výslovně domáhá zrušení napadeného toliko usnesení Nejvyššího soudu. Jádrem stěžovatelovy argumentace je ale taktéž i tvrzená nesprávnost a protiústavnost závěrů rozhodnutí městského a obvodního soudu. Stěžovatel tyto rozhodnutí výslovně zmiňuje a zpochybňuje jak jejich právní závěry, tak procesní postup při jejich vydání. Za této situace má Ústavní soud za to, že stěžovatel rozsudek obvodního soudu č. j. 43 Nc 1602/2013-461, 9 P a Nc 72/2013 ze dne 16. 12. 2022 a rozsudek městského soudu č. j. 70 Co 79/2023-498 ze dne 13. dubna 2023 označuje dostatečně konkrétně na to, aby je Ústavní soud přezkoumal společně s výslovně označeným rozhodnutím (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00; podobně viz také např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1698/23 ze dne 22. 8. 2023). Pokud by Ústavní soud projednal ústavní stížnosti jen ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak stěžovatel formálně navrhl, postupoval by v rozporu s vlastním obsahem odůvodnění ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud taktéž posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu osobou oprávněnou, která se účastnila řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost se nachází mimo rozsah omezení stěžovatelovy svéprávnosti. Nebylo proto nezbytné, aby stěžovatel ve smyslu § 20 odst. 1 občanského soudního řádu, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, podával tuto ústavní stížnost se souhlasem opatrovníka. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se dále zabýval přípustností a opodstatněností ústavní stížnosti a dospěl k následujícím závěrům.
8. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel svou argumentací primárně zpochybňuje, jak obecné soudy rozhodly ve věci omezení jeho svéprávnosti a ustanovení opatrovníka. Namítá, že jeho život se sice může zdát nestandardní, avšak je plně soběstačný, nevyžaduje žádnou odbornou či sociální pomoc, a jeho svéprávnost proto neměla být vůbec omezena. Domnívá se, že soudy chybně vycházely primárně ze znaleckých posudků, které jsou proti jeho osobě tendenční. Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel sice rámuje své námitky jako porušení svých ústavních práv, nicméně podstatou jeho argumentace je opakování námitek, které vznesl před Nejvyšším soudem. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na soudní ochranu, respektive právo na spravedlivý (řádný) proces, však nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedené základní právo zajišťuje jen právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018). Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
10. Ústavní soud se proto zaměřil především na to, zda obstojí odůvodnění napadených rozhodnutí z hlediska práva na soudní ochranu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022 s četnými odkazy na další relevantní judikaturu Ústavního soudu).
11. Jak uvádí ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud, obvodní i městský soud postupovaly při svém rozhodování důsledně v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v řešené věci. Své závěry dostatečným způsobem - jasně a srozumitelně - odůvodnily. Ústavní soud sdílí i závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v bodě VIII napadeného usnesení, že soudy nevycházely primárně jen ze znaleckých posudků (v řízení byl předložen znalecký posudek nejen MUDr. Léblové, ale i MUDr. Drástové a MUDr. Sloukové), ale i ze skutečností, jež vyplynuly z dalších důkazů. Stěžovatel se tak domáhá zpochybnění správnosti a úplnosti skutkových zjištění, předkládá vlastní hodnocení skutkových zjištění a na něj navazující právní hodnocení. Ústavní soud ovšem není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak vymezil v bodě 9 tohoto usnesení, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice, není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost obecných soudů a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v soudní moci.
12. V rozsahu těchto námitek proto Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody pro svůj kasační zásah a v tomto rozsahu považuje stěžovatelovu ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný.
13. Část stěžovatelovy ústavní stížnosti, směřující proti neprovedení navrhovaných důkazů, obsahuje námitky, které jsou materiálně nepřípustné. Z dovolání, jehož obsah si Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu, se totiž nepodává, že by tuto námitku stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu. Přitom z ústavního požadavku obsaženého v čl. 4 Ústavy plyne, že ochrana základních práv přísluší všem soudům. Proto se požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. června 2018, bod 22). Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo, což je případ i stěžovatelových námitek směřujících proti neprovedení navrhovaných důkazů. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že i taková námitka, pokud by byla přípustná, by byla zjevně neopodstatněná. Městský soud ve svém rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, proč se jeví provedení dalších důkazních návrhů jako nadbytečné, když by nepřineslo jím očekávané objektivní potvrzení či vyvrácení otázky, zda stěžovatel trpí duševní poruchou. Podle městského soudu, se kterým se Ústavní soud ztotožňuje, postačovalo vycházet z ve věci podaných znaleckých posudků, ve kterých se k tomuto shodně vyjádřili tři pověření znalci (srov. bod 21 napadeného rozsudku městského soudu).
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu