24 Cdo 128/2022

24 Cdo 128/2022-415

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného Z. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného opatrovníkem P. F., advokátem se sídlem v XY, k návrhu M. P., bytem v XY, za účasti a) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 995/1, b) města Kladno, se sídlem městského úřadu v Kladně, Starosty Pavla č. 44, a c) obec B., se sídlem obecního úřadu v XY, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 43 Nc 1602/2013, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2021, č. j. 70 Co 102/2021-356, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2021, č. j. 70 Co 102/2021-356, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K návrhu M. P. na změnu úpravy způsobilosti k právním úkonům Z. N., narozeného dne XY, bytem v XY (dále jen „posuzovaný“) Obvodní soud pro Prahu 7 (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, č. j. 43 Nc 1602/2013-53, ve spojení s usnesením ze dne 17. 9. 2017, č. j. 43 Nc 1602/2013-62, omezil posuzovaného ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen nakládat pouze s finanční částkou 2 500 Kč měsíčně a ke všem ostatním právním úkonům určil, že je nezpůsobilý (výrok I.), upustil od doručování rozsudku posuzovanému (výrok II.), rozhodl, že posuzovaný je schopen účasti na volbách (výrok III.), že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že opatrovnicí posuzovaného se po dobu poprávní moci tohoto rozsudku ustanovuje Městská část Praha 7 (výrok V.).

K odvolání posuzovaného a jeho opatrovnice byl tento rozsudek usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 70 Co 56/2015-76, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul především, že jeho rozhodnutí „trpí zásadními vadami ve výroku a jeho odůvodnění je v podstatě nepřezkoumatelné“ a že „z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by soud uvažoval v intencích koncepce podmínek omezení svéprávnosti posuzovaného ve smyslu § 55 odst. 2 o.

z.“. V pořadí dalším rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 43 Nc 1602/2013-127, Obvodní soud pro Prahu 7 omezil posuzovaného ve svéprávnosti tak, že není schopen činit žádná právní jednání z oblasti práva občanského, správního, pracovního, není schopen pořizovat pro případ smrti se svým majetkem, tzn., že není schopen uzavírat žádné smlouvy, činit žádná jednostranná právní jednání, podávat žalobu a jiná podání na úřady, a určil, že posuzovaný je schopen nakládat pouze s částkou 4 000 Kč měsíčně (výrok I.), ustanovil posuzovanému opatrovníka, a to Městskou část Praha 7, která je oprávněna a zároveň povinna nesvéprávného zastupovat a spravovat jeho běžné záležitosti, o čemž je povinna podávat soudu zprávu v pravidelných jednoročních intervalech (výrok II.), a rozhodl, že posuzovaný není schopen účasti na volbách ani jako volič, ani jako volený (výrok III.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že České republice se nepřiznává náhrada nákladů řízení spočívající ve znalečném (výrok V.).

K odvolání posuzovaného a jeho opatrovníka pro řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2018, č. j. 70 Co 9/2018-174, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění soudu prvního stupně vytkl zejména, že „podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nelze o nikom hovořit jako o nesvéprávném“, že „výrok I. nemůže obstát již proto, že je pro vnitřní logický rozpor nesmyslný“ a že „rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí vycházet z komplexu zjištění nejen o zdravotním stavu posuzovaného, ale i způsobu jeho života z toho pohledu, zda a nakolik je posuzovaný ohrožen vznikem újmy v případě, že by ve své svéprávnosti omezen nebyl“.

Obvodní soud pro Prahu 7 na to rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 43 Nc 1602/2013-296, omezil posuzovaného ve svéprávnosti tak, že není schopen činit jednostranná ani dvoustranná právní jednání ohledně plnění přesahujících částku 7 800 Kč, podávat návrhy a podání státním orgánům a institucím, vykonávat rodičovskou odpovědnost či náhradní rodinnou péči, vstupovat do právních vztahů a brát na sebe hmotnou odpovědnost, rozhodovat o svém zdravotním stavu a zdravotní péči (výrok I.), stanovil, že posuzovaný není schopen výkonu práva být volen (výrok II.), ustanovil opatrovníkem posuzovaného veřejného opatrovníka obec B., který je oprávněn a zároveň povinen spravovat záležitosti posuzovaného a soudu o tom podávat informace v pravidelných ročních zprávách, vždy k 30.

6. konkrétního roku (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů státu spočívajících ve znalečném a odměně opatrovníka (výrok V.). V odůvodnění shrnul provedené dokazování a uvedl, že „posuzovaný trpí dlouhodobě duševní poruchou – paranoidní schizofrenií, která není jen přechodného rázu“, že „jednání posuzovaného, ač se může zdát na první pohled racionálním, však může být ovládáno chorobným zpracováním reality“, že „projevy jeho duševní poruchy lze mírnit medikací – podáváním neuroleptik, avšak posuzovaný tuto léčbu, právě pod vlivem své duševní poruchy, striktně odmítá a k léčbě jej nelze přimět“, a že „pokud je tedy nějaký názor posuzovaného založen na chorobném zpracování reality, nelze mu jej vyvrátit, a právě na tom lze demonstrovat možnou závažnou újmu, která posuzovanému hrozí“.

Dále soud prvního stupně dovodil, že „je v zájmu posuzovaného být chráněn před následky negativních projevů jeho duševní poruchy“, že „praxe ukázala, že posuzovaný je schopen si zajistit základní potřeby – bydlení v chatě, včetně tepla, v určité míře i ošacení a stravu“, že „disponuje-li posuzovaný pouze se svým příjmem ve výši důchodu (částkou do 7 800 Kč), žádná závažná újma mu nehrozí, ani pokud bude jeho jednání vedeno chorobným zpracováním reality“, že „je třeba, aby pod kontrolou opatrovníka v tomto směru zůstala podání posuzovaného podávaná k úřadům, neboť řada podání je zpoplatněna a žádosti vedené duševní poruchou posuzovaného by opět mohly vést k majetkové ztrátě“ a že „posuzovanému hrozí závažná újma také v podobě zhoršování jeho psychického stavu v souvislosti s tím, že není ochoten vyhledat a podstoupit potřebnou lékařskou péči (ať už psychiatrickou či nikoliv)“, avšak „bylo prokázáno, že ani ustanovený opatrovník by nebyl schopen jej k léčbě přimět a soudu nezbývá než uzavřít, že v tomto ohledu posuzovaného chránit aktivně nelze“.

Soud prvního stupně uzavřel, že „omezení svéprávnosti jako ultima ratio nebylo možno nahradit jinak, neboť nebyla zjištěna žádná osoba ochotná uzavřít smlouvu o nápomoci“ a že „posuzovaný žije o samotě a nelze tedy ani uvažovat o zastoupení členem domácnosti“. K odvolání posuzovaného a jeho opatrovníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j.

70 Co 102/2021-356, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že posuzovaný se omezuje ve svéprávnosti tak, že není schopen činit právní jednání ohledně plnění přesahujícího částku 100 000 Kč s tím, že toto omezení se nevztahuje na pořízení majetkem pro případ smrti; dále není schopen brát na sebe hmotnou odpovědnost (výrok I.), ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudu obou stupňů (výrok III.) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudu obou stupňů (výrok IV.).

V odůvodnění shrnul výsledky dosavadního dokazování před soudy obou stupňů a uvedl zejména, že „vážné duševní onemocnění není bez dalšího důvodem k omezení svéprávnosti“, že „při respektování osobní jedinečnosti posuzovaného není možné vnucovat mu cizí, vnější představu o tom, jak by měl být jeho život veden a uspořádán, aby byl "kvalitnější", jestliže posuzovaný je se svým způsobem života spokojen a vede si v něm, obecně nahlíženo, zdárně“, že „nepovažuje za nutné omezovat posuzovaného v hospodaření s finančními prostředky, které má běžně k dispozici (důchod a úspory)“, že „posuzovaný je zjevně schopen hospodařit se svým důchodem v plné výši tak, aby měl zajištěny své životní potřeby“, a že „za hodnotu, která by neměla být v žádném případě ohrožena, považuje nemovitost – chatu s pozemkem, která představuje "střechu nad hlavou" jako základní předpoklad uspokojení potřeby bydlení posuzovaného“.

Dále odvolací soud konstatoval, že „to zaručuje ochranu práv posuzovaného tak, aby nepoctivým jednáním jiných osob nedošel újmy, kterou by bylo možno napravit jen stěží nebo by v reálu napravitelná vůbec nebyla“, že „z dalších omezení, k nimž přistoupil soud prvního stupně, považuje pouze omezení ve vztahu k přijímání hmotné odpovědnosti“, jelikož vnímá nutnost ochránit posuzovaného „omezením možnosti uzavřít ujednání o hmotné odpovědnosti, v jehož důsledku by mohl posuzovaný i nezaviněně přijít k újmě, v krajním případě event. I přijít o střechu nad hlavou“, a že „ostatní omezení, která stanovil soud prvního stupně za opodstatněná nepovažuje“, jelikož „na výkon rodičovské odpovědnosti či náhradní rodinné péče posuzovaný, jak sám uvedl, ani nepomýšlí“, „právo podávat návrhy a podání ke státním orgánům a institucím principiálně omezit nelze“, „omezení posuzovaného k právním jednáním ve věci zdravotní péče se současným přenesením těchto kompetencí na obec jako veřejného opatrovníka by mohla mít kontraproduktivní následek v podobě ztráty cenné důvěry, neboť otázky zdravotní péče a léčení jsou pro posuzovaného vysoce citlivé“, a „nesouhlasí ani s omezením posuzovaného v oblasti výkonu volebního práva“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“)

prostřednictvím svého právního zástupce (opatrovníka) včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v jednak dosud dovolacím soudem neřešené otázce „určení či zpřesnění diagnózy duševní poruchy (nemoci) na základě genetického vyšetření v řízení o omezení svéprávnosti“. Dovolatel je přesvědčen, že „mají-li být omezována jeho základní práva a svobody, nemůže být odejmutí základních lidských práv rozhodnuto pouze na základě hrubě zkresleného znaleckého posudku z oboru psychiatrie, ale musí být využito všech prostředků, aby bylo možné přesně stanovit diagnózu a v návaznosti na této diagnóze případně rozhodnout o omezení svéprávnosti“.

Dále namítá, že „odvolací soud při svém rozhodování vycházel výlučně ze znaleckého posudku MUDr. Gabriely Léblové a z její výpovědi při jednání“, přičemž podle dovolatele „bylo samotné vyšetření velmi krátké a znalecký posudek MUDr. Gabriely Léblové a její výpovědi při jednání nepůsobí objektivně, ale naopak je zřejmá její zaujatost vůči posuzovanému“, a že soudy by „v případě osob, které jsou soběstačné, měly využít všech možností a prostředků, které jsou k dispozici, aby bylo omezení základních práv objektivně odůvodnitelné“, a proto navrhoval provedení genetického vyšetření, avšak soudy se tímto důkazním návrhem nezabývaly a nevypořádaly se s ním v odůvodnění svých rozhodnutí.

Dovozuje tedy, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, které spatřuje „v absenci snahy soudů využít všech možností ke zjištění všech okolností o projednávané věci“. Dovolatel dále přípustnost svého dovolání shledává v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když se vůbec nezabýval možností, zda nejsou v případě posuzovaného dány podmínky pro mírnější opatření, jako je např. smlouva o nápomoci, kterou by posuzovaný uzavřel s obcí B., a když své rozhodnutí odůvodnil tím, že by posuzovanému mohla vzniknout závažná újma, pokud by přišel o střechu nad hlavou, protože dovolatel dovozuje, že „taková újma může vzniknout většině osob, pokud nejsou dostatečně obezřetné“, a odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19.

2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání posuzovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.

s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Posuzovaný v dovolání – mimo jiné – namítá, že „soudy vycházely především ze znaleckého posudku a nedostatečně vzaly v úvahu ostatní důkazy o životě a schopnostech dovolatele řešit si záležitosti každodenního života“, že „mají-li být omezována jeho základní práva a svobody, nemůže být odejmutí základních lidských práv rozhodnuto pouze na základě hrubě zkresleného znaleckého posudku z oboru psychiatrie, ale musí být využito všech prostředků, aby bylo možné přesně stanovit diagnózu a v návaznosti na této diagnóze případně rozhodnout o omezení svéprávnosti“, že „odvolací soud vycházel výlučně ze znaleckého posudku MUDr.

Gabriely Léblové a z její výpovědi při jednání“ a že ačkoli „navrhoval provedení genetického vyšetření“, soudy se tímto důkazním návrhem nezabývaly a nevypořádaly se s ním v odůvodnění. Uvedené výtky dovolatele ve své podstatě představují jednak polemiku s odbornými závěry znalce o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, jednak kritiku způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Těmito námitkami však posuzovaný uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v

ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem), a proto dovolání v této části trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jak uvádí sám dovolatel, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, konstatoval, že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z.

ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“. V této souvislosti dovolatel opomíjí, že odvolací soud při svém rozhodování postupoval důsledně v souladu s citovaným právním názorem dovolacího soudu, jestliže přihlížel nejen k závěrům znaleckých posudků MUDr. Hany Drástové ze dne 16. 11. 2013 a MUDr. Gabriely Léblové ze dne 11. 5. 2020 a výpovědi znalkyně MUDr. Gabriely Léblové při jednání dne 22. 9. 2020, ale též ke skutečnostem, které vyplynuly z dalších důkazů (včetně výpovědi starostky obce B.

při jednání dne 15. 4. 2021, kde posuzovaný žije od r. 2015). V projednávané věci dále závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení hmotněprávní otázky předpokladů omezení svéprávnosti člověka uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání posuzovaného je podle ustanovení § 237 o.

s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

Podle ustanovení § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Podle ustanovení § 39 zákona č.

292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.

12. 2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější.

Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost) musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.

2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1290/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2245/2021). Ke každému případu je nutno přistoupit individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je proto potřeba zejména zjistit, kde, s kým člověk žije, jaký je jeho denní režim, které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují.

Dále do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává, zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří, jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom musí mít na zřeteli, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí.

Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4701/2017). Jak bylo naznačeno již výše, vysvětlení takové aplikační úvahy vedoucí k omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak vedoucí ke zvolení mírnějšího opatření, musí z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1290/2020). Odvolací soud vycházel ze zjištění, že posuzovaný trpí duševní poruchou – paranoidní schizofrenií, která není jen přechodného rázu, že tuto poruchu nelze vyléčit, že vhodnou léčbou je možné pouze ovlivnit její průběh a že posuzovaný však „v důsledku neblahých zkušeností z dřívějška tuto léčbu důsledně odmítá“. Z provedeného dokazování odvolací soud dovodil, že „posuzovaný trpí chronickým stádiem vývoje nemoci, která se zpočátku projevila atakami s vyvinutými psychotickými příznaky“, že „nyní je však dlouhodobým a relativně setrvalým stavem, který je poznamenán chronickými projevy onemocnění“, že „posuzovaný žije způsobem z pohledu většinové populace možná ne zcela dobře pochopitelným a standartním, nicméně jedná se o způsob života, který si zvolil, jenž mu vyhovuje a kterým posuzovaný nikterak neohrožuje ani sebe, ani jiné osoby“, že „již několik let si dokáže zajišťovat běžné živobytí“, že „se zachoval velmi rozumně i v náročné situaci, kdy po exekučním prodeji bytu využil vyšší peněžní částky, kterou obdržel, ke koupi chaty, v níž by mohl bydlet, a k jejím úpravám tak, aby se mohlo jednat o bydlení celoroční“, že „kromě úhrady rekonstrukčních prací si vytvořil i finanční rezervu, jejíž nedotknutelnost repsektuje“ a že „obstál nejen v řešení nikoli jednoduchých praktických otázek, ale dostál i úředním formalitám s nimi spojeným“.

Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud konstatoval, že „poté, co byly dva předcházející rozsudky v této věci odvolacím soudem zrušeny, soud prvního stupně již napravil pochybení, jimiž byly poznamenány předcházející fáze řízení, a vydal rozhodnutí, které odůvodnil logicky, srozumitelně a pečlivě“, avšak se „neztotožňuje s názorem na rozsah omezení“, protože „nepovažuje za nutné omezovat posuzovaného v hospodaření s finančními prostředky, které má běžně k dispozici (důchod a úspory)“, jelikož „posuzovaný je zjevně schopen hospodařit se svým důchodem v plné výši tak, aby měl zajištěny své životní potřeby“, a tedy „není nutno omezit schopnost posuzovaného schopnost hospodaření s finanční částkou pouze na úroveň výše invalidního důchodu, ale lze uznat schopnost jeho samostatného hospodaření i ve vztahu k úsporám“.

Dále odvolací soud ostatní omezení, která stanovil soud prvního stupně (vyjma omezení ve vztahu k přijímání hmotné odpovědnosti) za opodstatněné nepovažoval (tj. posuzovaného neomezil ve vztahu k rodičovské odpovědnosti, k možnosti podávat návrhy a podání ke státním orgánům a institucím, k rozhodování o zdravotním stavu a zdravotní péči, ani ve výkonu volebního práva). Dovolací soud sice nepochybuje o tom, že chybějící náhled posuzovaného na onemocnění je z hlediska ochrany jeho zájmů i zájmů třetích osob rizikový a že duševní porucha zásadně ovlivňuje schopnost posuzovaného právně jednat, přesto však je třeba odvolacímu soudu vytknout, že v odůvodnění jeho rozsudku zcela chybí úvaha o tom, z jakého důvodu nelze u posuzovaného aplikovat ustanovení § 55 odst. 2 o.

z., které umožňuje soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením, když soud prvního stupně pouze uvedl, že „nebyla zjištěna žádná osoba ochotná uzavřít smlouvu o nápomoci“ a že „posuzovaný žije o samotě a nelze tedy uvažovat ani o zastoupení členem domácnosti“. Rovněž odvolací soud konkrétně neuvedl koho, resp. jaký zájem ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného v jednotlivých oblastech, v nichž byla jeho svéprávnost omezena. Přitom právě užití mírnějšího a pro posuzovaného člověka méně omezujícího opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jeho zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby se soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil na odpovídající skutková zjištění, která kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného.

Dovolací soud rovněž připomíná, že hrozbu závažné újmy v jednotlivých, v úvahu přicházejících životních situacích, které mohou v případě posuzovaného nastat, je třeba pečlivě zkoumat podle okolností projednávané věci; pouhé obecné konstatování o hrozbě závažné újmy v majetkové sféře posuzovaného – jak to učinil odvolací soud

– nepostačuje. Tento hodnotící úsudek je přitom nutný pro posouzení, jaký rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného je vskutku nezbytný.

Za tohoto stavu, kdy odvolací soud v rozporu s ustanovením § 55 odst. 2 o. z. nezvážil jakékoli mírnější alternativy, kterými by bylo ještě možno dosáhnout sledovaného cíle (ochrany zájmů posuzovaného, případně třetích osob), ani nezdůvodnil, proč situaci nelze řešit mírnějšími prostředky, a také konkrétně neuvedl koho, resp. jaký zájem ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného v jednotlivých oblastech vymezených ve výroku napadeného rozsudku, nezbývá než konstatovat, že tak (prozatím) nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí odvolacího soudu o omezení svéprávnosti posuzovaného. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Roman Fiala předseda senátu