USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného Z. N., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská č. 540/7, k návrhu M. P., za účasti a) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 995/1, a b) obce Bratronice, se sídlem obecního úřadu v Bratronicích č. 35, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 43 Nc 1602/2013, 9 P a Nc 72/2013, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2023, č. j. 70 Co 79/2023-498, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Obvodní soud pro Prahu 7 – poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 24 Cdo 128/2022-415, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 70 Co 102/2021-356, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to s tím, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela chybí úvaha o tom, z jakého důvodu nelze u posuzovaného aplikovat ustanovení § 55 odst. 2 o. z., které umožňuje soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením, že rovněž konkrétně neuvedl koho, resp. jaký zájem ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného v jednotlivých oblastech, v nichž byla jeho svéprávnost omezena, a že pouhé obecné konstatování o hrozbě závažné újmy v majetkové sféře posuzovaného nepostačuje, a tedy že prozatím nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti posuzovaného, a poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.
7. 2022, č. j. 70 Co 102/2021-426, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 9. 2020, č. j. 43 Nc 1602/2013-296, jímž soud prvního stupně (mimo jiné) omezil posuzovaného ve svéprávnosti ve výroku vymezeném rozsahu a opatrovníkem mu ustanovil obec Bratronice, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 43 Nc 1602/2013-461, 9 P a Nc 72/2013, omezil posuzovaného Z. N. ve svéprávnosti tak, že není schopen činit právní jednání, jejichž hodnota přesahuje částku 100 000 Kč s tím, že toto omezení se nevztahuje na pořízení s majetkem na případ smrti, a že dále není schopen brát na sebe hmotnou odpovědnost (výrok I.), opatrovníkem posuzovaného ustanovil veřejného opatrovníka obec Bratronice, který je oprávněn a zároveň povinen posuzovaného zastupovat a spravovat jeho běžné záležitosti a podávat o tom soudu zprávy v pravidelných jednoročních intervalech, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů státu, spočívajících ve znalečném a odměně opatrovníka (výrok IV.).
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že závěry o tom, že posuzovaný trpí duševní poruchou – paranoidní schizofrenií, která není jen přechodná, nebyly zpochybněny ani odvolacím ani Nejvyšším soudem, že praxe ukázala, že posuzovaný je schopen si zajistit základní potřeby – bydlení v chatě, včetně tepla, v určité míře i ošacení a stravu, a že disponuje-li se svým příjmem ve výši invalidního důchodu, žádná závažná újma mu nehrozí, avšak že je vlastníkem nemovité věci (chaty) a jeho majetek představují úspory mírně přesahující 100 000 Kč, že v důsledku neuhrazených pokut za jízdu MHD došlo k exekuci bytu, který vlastnil v XY, že iracionálně trval na podání ústavní stížnosti proti rozsudkům, které však byly zrušeny Nejvyšším soudem, a nabízel opatrovníkovi odměnu za právní zastoupení, tedy že „jde o další důkaz, že posuzovaný, přesvědčený o správnosti svého vnímání světa, je schopen vynakládat nemalé finanční částky na zřejmě bezúspěšné právní služby“, a že „je v zájmu posuzovaného zabránit tomu, aby přišel o střechu nad hlavou, jsa veden vlastním vnímáním světa“, a „aby jeho úspory nebyly přinejmenším najednou vynaloženy shora popsaným iracionálním a bezúspěšným způsobem“.
Soud prvního stupně taktéž dovodil, že „posuzovanému hrozí závažná újma v podobě zhoršování jeho psychického stavu v souvislosti s tím, že není ochoten vyhledat (a) podstoupit potřebnou lékařskou péči“, a že bylo prokázáno, že „ani ustanovený opatrovník by nebyl schopen jej k léčbě přimět“, dále že rodinné vztahy jsou narušené natolik, že posuzovaný nemá důvěru v žádnou osobu a odmítá uzavření smlouvy o nápomoci, že samotné opatrovnictví bez omezení svéprávnosti „by nebylo dostatečné k ochraně bydlení a úspor, neboť posuzovaný nemá důvěru ani v obec Bratronice, která jediná je ochotna s ním uzavřít smlouvu o nápomoci“, a tedy že „aplikace mírnějších opatření je zhola nemožná v důsledku paranoidního nastavení posuzovaného“.
II. K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 70 Co 79/2023-498, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním formulace výroku II. tak, že veřejný opatrovník je oprávněn a povinen posuzovaného zastupovat a spravovat jeho záležitosti, pro něž byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti, a podávat o tom soudu zprávy v pravidelných ročních intervalech (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno a ani dovolací soud nijak nezpochybňoval zjištění, že „posuzovaný trpí závažným duševním onemocněním, které není jen přechodného rázu, nelze je vyléčit a za stavu, že se posuzovaný odmítá léčit, má jeho vývoj nepříznivou prognózu“, že si je vědom toho, že pouhá existence duševní poruchy ještě nezakládá potřebu chránit zájmy posuzovaného zásahem do jeho svéprávnosti, že posuzovaný „je schopen starat se o naplnění svých základní potřeb a za tím účelem nakládat s pravidelným příjmem, který pro něj představuje jeho invalidní důchod, tedy v této oblasti by jej opravdu jeho psychická porucha neměla nikterak ovlivňovat ani ohrožovat jeho zájmy, a omezení svéprávnosti v tomto rozsahu by bylo neoprávněným zásahem do ústavně garantovaných práv posuzovaného“, že však návrh na omezení svéprávnosti byl podáván za situace, kdy stále ještě měl poměrně velký majetek v podobě vlastnictví bytu, které bylo ohroženo probíhající exekucí, k níž došlo právě proto, že posuzovaný pod vlivem své choroby řádně nevyhodnotil důsledek vyhazování úředních dokumentů, a v průběhu řízení nebyl sám schopen zabránit nejen rozsahu exekucí vymáhaného plnění, ale i důsledku provedené exekuce, a to exekučnímu prodeji bytu nacházejícího se v lukrativní poloze XY za podstatně nižší cenu, než činila jeho tržní cena, a následně zneužití důvěřivosti posuzovaného novým majitelem bytu, který mu byt pronajal za zcela nepřijatelné a dlouhodobě neudržitelné nájemné, které vyčerpalo z podstatné části finanční prostředky posuzovaného získané prodejem bytu, a za zbylých 300 000 Kč si posuzovaný koupil chatu, kterou nyní dlouhodobě užívá a na knížku si uložil „železnou rezervu“ lehce přesahující 100 000 Kč. Vzhledem k tomu odvolací soud dovodil, že „je to důvěřivost posuzovaného ovlivněná jeho duševní poruchou stejně jako neschopnost racionálního náhledu na reálnou skutečnost, které mu znemožňují rozpoznat hrozící újmu a nadále jej ohrožují při možném nakládání s jeho majetkem“, což prokazuje i chování posuzovaného v tomto řízení, trval-li na podání ústavní stížnosti, byť byl poučen, že není přípustná, a byl-li ochoten zaplatit za služby právníka, byť by mu nezbývalo než použít prostředky ze stotisícové rezervy, a o tyto prostředky tak mohl velmi snadno přijít, a tedy že „právě až ve vztahu k nakládání s velkými majetkovými hodnotami ovlivňuje shledaná duševní porucha posuzovaného ve schopnosti rozpoznat důsledky jeho chování“, a z tohoto důvodu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „zájmy posuzovaného na udržení nabytého majetku mohou být ohroženy v případě, že by třetí osoba zneužila jeho nepříznivým psychickým stavem ovlivněného typu důvěřivosti, byť se posuzovaný jinak jeví jako přehnaně opatrný a nedůvěřivý, a proto je třeba jeho zájmy v tomto rozsahu chránit“.
Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti využití mírnějších opatření, uzavřel-li, že „nepřipadá v úvahu možnost využití pomoci posuzovanému v podobě zastoupení členem domácnosti, ani pro něj není akceptovatelná pomoc ze strany jeho rodinných příslušníků, např. formou dohody o nápomoci“, kterou „stejně jako každou další možnou formu pomoci navíc posuzovaný považuje za stejně úkorné opatření, jako je omezení svéprávnosti, a je pro něj zcela nepřijatelná“, přičemž „mírnější opatření není možné přijmout bez součinnosti posuzovaného, k níž není ochoten, a nelze tak využít ani připravenosti obce Bratronice k uzavření dohody o nápomoci“, a proto uzavřel, že „zájem posuzovaného na zachování jeho majetku, který je působením jeho duševní poruchy ohrožen, nelze vyřešit mírněji než omezením způsobilosti posuzovaného“ [svéprávnosti posuzovaného – poznámka Nejvyššího soudu].
III. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání, jímž odvolacímu soudu vytýká, že se při vyřešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, na kterou také odkazuje, a namítá, že odvolací soud pochybil, když „nevzal zřetel na jedinečný způsob života posuzovaného“ a „řádně neodůvodnil“, proč nelze přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením“, není-li ani odůvodněno, „na základě jakých konkrétních skutečností dospěl k závěru, že posuzovaný není schopen součinnosti k mírnějším opatřením“.
Dále poukazuje na skutečnost, že „po celou dobu trvání tohoto soudního řízení se žádný konkrétní důvod pro omezení jeho svéprávnosti nevyskytl“, „nedošlo k situaci, kdy by se někdo snažil vetřít do přízně posuzovaného tak, aby jej mohl ovlivnit a způsobit mu újmu“, naopak že „dokázal vyřešit svoji bytovou situaci“ a že má za to, že „je schopen samostatně rozhodovat i o částkách přesahujících 100 000 Kč“, neboť „je svým způsobem života zcela soběstačný, ničím neohrožuje své zájmy, nemá žádné dluhy, není závislý na alkoholu/drogách či hrách“ a „pouhá existence jeho duševní poruchy neodůvodňuje potřebu omezení jeho svéprávnosti“.
IV. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
V. Dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, č. j. 70 Co 79/2023-498, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) o potřebě omezit svéprávnost posuzovaného alespoň co do nakládání s hodnotou přesahující částku 100 000 Kč (s výjimkou pořízení pro případ smrti), a ohledně možnosti brát na sebe hmotnou odpovědnost je v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v projednávané věci v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 24 Cdo 128/2022-415 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), jakož i s názory vyjádřenými v dovolatelem předkládáných rozhodnutích Nejvyššího soudu (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1290/2020, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2245/2021, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
VI. Lze souhlasit s dovolatelem, že judikatura i doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud vychází ze skutkových zjištění učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba; tedy zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020). Odvolací soud a spolu s ním i soud prvního stupně se těmto závěrům nikterak nevzepřely, když ve svých rozhodnutích podrobně popsaly újmu, která posuzovanému do budoucna reálně hrozí („je v zájmu posuzovaného zabránit tomu, aby přišel o střechu nad hlavou“, a „aby jeho úspory nebyly přinejmenším najednou vynaloženy iracionálním a bezúspěšným způsobem“, přičemž „zájmy posuzovaného na udržení nabytého majetku mohou být ohroženy v případě, že by třetí osoba zneužila jeho nepříznivým psychickým stavem ovlivněného typu důvěřivosti“), a zejména pojmenovaly i zcela reálnou újmu, která již posuzovanému v minulosti vznikla, a vyústila v exekuční prodej nemovitosti posuzovaného a spotřebování finančních prostředků z prodeje obdržených (srov. zejména bod 16.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). VII.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) tedy při svém rozhodování postupovaly důsledně v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, jakož i v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže se zabývaly jednak možností přijetí mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření, jakož i posouzením hrozby závažné újmy, dospěly-li na základě provedeného dokazování k závěru, že „posuzovaný trpí závažným duševním onemocněním, které není jen přechodného rázu, nelze je vyléčit a za stavu, že se posuzovaný odmítá léčit, má jeho vývoj nepříznivou prognózu“, a že „je to důvěřivost posuzovaného ovlivněná jeho duševní poruchou stejně jako neschopnost racionálního náhledu na reálnou skutečnost, které mu znemožňují rozpoznat hrozící újmu a nadále jej ohrožují při možném nakládání s jeho majetkem“, že „zájmy posuzovaného na udržení nabytého majetku mohou být ohroženy v případě, že by třetí osoba zneužila jeho nepříznivým psychickým stavem ovlivněného typu důvěřivosti“, a proto “je třeba jeho zájmy v tomto rozsahu chránit“, přičemž je třeba posuzovaného - vzhledem k jeho připravenosti přivydělávat si a s tím spojeným nebezpečím nesprávného rozpoznání důsledků případně uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti - chránit i v této oblasti, a že „je třeba v zájmu posuzovaného zabránit tomu, aby přišel o střechu nad hlavou, jsa veden vlastním vnímáním světa, jak se tomu v minulosti již stalo“.
Také při posuzování možného mírnějšího opatření než omezení svéprávnosti posuzovaného odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož skutkovým zjištěním a závěrem se odvolací soud ztotožnil) v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu v projednávané věci dovodil, že vzhledem k tomu, že posuzovaný „žije sám v chatě“, „k příslušníkům rodiny má až hostilní vztah, nevěří jim a odmítá jakoukoliv i jen neformální pomoc z jejich strany“, je „aplikace mírnějších opatření zhola nemožná v důsledku paranoidního nastavení posuzovaného“, když „mírnější opatření není možné přijmout bez součinnosti posuzovaného, k níž však není ochoten“, a „nelze tak využít ani připravenosti obce Bratronice k uzavření dohody o nápomoci“, a tedy že „zájem posuzovaného na zachování jeho majetku, který je působením jeho duševní poruchy ohrožen, tak nelze vyřešit mírněji než omezením svéprávnosti posuzovaného“.
VIII. Jestliže dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že pochybil, „vycházel-li prakticky výlučně ze znaleckého posudku MUDr. Léblové“, v němž „je patrná zaujatost znalkyně proti posouzovanému“, a „nevzal-li na zřetel jedinečný způsob života posuzovaného“, přehlíží jednak, že soudy v projednávané věci při svém rozhodování přihlížely nejen ke znaleckému posudku MUDr. Léblové (jehož závěry odpovídají závěrům znaleckých posudků ve věci dříve zpracovaných MUDr. Drástovou a MUDr.
Sloukovou), ale též ke skutečnostem, jež vyplynuly z dalších důkazů (vyjádření posuzovaného, navrhovatelky a sdělení obce Bratronice), jednak že těmito námitkami zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění a předkládá na základě vlastního nahlížení skutkových
okolností rozhodných pro posouzení věci vlastní (odlišné) právní posouzení, tedy že „dokázal-li úspěšně vyřešit svoji bytovou situaci, je schopen samostatně rozhodovat i o částkách přesahujících 100 000 Kč“, a že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nadto namítá-li, že v odůvodnění odvolacího soudu není nikterak odůvodněno, na základě jakých konkrétních skutečností soud dospěl k závěru, že posuzovaný není schopen součinnosti k mírnějším opatřením, zřejmě nebere v úvahu, že sám (viz protokol o jednání před soudem soudem prvního stupně ze dne 1.
12. 2022) uvedl, že žije osamoceně a s rodinou se nestýká, protože si nerozumí, že i po vysvětlení významu smlouvy o nápomoci uvedl, že tuto uzavřít nechce, a že uzavření smlouvy o nápomoci s obcí Bratronice, která byla ochotna smlouvu s posuzovaným uzavřít, kategoricky odmítá s tím, že jde o ztrátu času.
IX. Nejvyšší soud proto dovolání posuzovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
X. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu