Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodní společnosti Povrly Copper Industries a. s., sídlem Mírová 63, Povrly, a obchodní společnosti MTX Group a. s., sídlem Štěpánská 621/34, Praha 1 - Nové Město, obou zastoupených JUDr. Gabrielou Elišákovou, advokátkou, sídlem Seifertova 823/9, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2025 č. j. 27 Cdo 1594/2024-1311, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2023 č. j. 7 Cmo 156/2022-1272 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2022 č. j. 20 Cm 106/2008-1215, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, Ing. Aleše Hodiny, Petra Škopa a GRACE LMC, s. r. o., sídlem Jankovcova 43/35, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti (včetně jejího doplnění) a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastníci jako navrhovatelé se v řízení před obecnými soudy (mimo jiné) domáhali přezkoumání přiměřenosti protiplnění poskytnutého za jednu akcii obchodní společnosti Povrly Copper Industries a. s. (dříve obchodní společnost Měď Povrly a. s.), první stěžovatelky (dále též jen "společnost") o jmenovité hodnotě 717 Kč při přechodu účastnických cenných papírů (dále jen "vytěsnění") na hlavní akcionářku obchodní společnost MTX Group a. s. (druhá stěžovatelka, dále též jen "hlavní akcionářka") podle § 183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník").
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") "částečným" usnesením ze dne 13. 4. 2022 č. j. 20 Cm 106/2008-1215 určil, že přiměřené protiplnění za jednu akcii emitovanou společností o jmenovité hodnotě 717 Kč je 510 Kč. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, když předchozí usnesení ze dne 7. 2. 2018 č. j. 20 Cm 106/2008-1010 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 8. 2021 č. j. 7 Cmo 296/2018-1091 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud uvedeným usnesením z důvodu účelnosti určil, že přiměřené protiplnění za jednu akcii společnosti ke dni 1. 11. 2008 je 510 Kč.
4. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podaly stěžovatelky odvolání. Vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu obsaženými v napadeném rozhodnutí, ve kterých krajský soud aplikoval závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 29 Cdo 3024/2016. Shodně s krajským soudem dospěl vrchní soud k závěru, že v dané věci je přiměřená výše protiplnění za jednu akcii společnosti 510 Kč.
5. Proti rozhodnutí vrchního soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že znalecký posudek, který si nechaly zpracovat, určil hodnotu přiměřeného protiplnění za jednu akcii společnosti o 112 Kč vyšší, než jaká byla podle závěru znaleckého ústavu ustanoveného soudem (0 Kč). Minoritním akcionářům, včetně vedlejších účastníků, tak druhá stěžovatelka vyplatila vyšší protiplnění za jednu akcii společnosti, než které jim náleželo podle znaleckého ústavu ustanoveného soudem. Přesto krajský soud částečným usnesením určil, že přiměřené protiplnění za jednu akcii společnosti je 510 Kč, což následně vrchní soud svým usnesením potvrdil. Důvodem byla podle obou soudů skutečnost, že hlavní akcionář jako kupující uzavřel s obchodní společností SI CORPORATE FINANCE a. s. dne 1. 7. 2008 smlouvu o koupi cenných papírů, jejímž předmětem bylo 3 451 akcií společnosti, představující 1,093 % akcií na základním kapitálu společnosti s tím, že cena jedné akcie činila 510 Kč. Oba soudy v této souvislosti odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, vydané téměř 10 let po přechodu vlastnického práva k akciím společnosti na hlavního akcionáře. Obecné soudy tedy rozhodly o tom, že přiměřené protiplnění za jednu akcii společnosti má být nepoměrně vyšší oproti závěrům třech znaleckých ústavů a oproti v té době reálné hodnotě společnosti.
7. Stěžovatelky poukazují na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 bylo vydáno v situaci, kdy následně zpracovaný znalecký posudek určil, že hodnota přiměřeného protiplnění za jednu akcii byla výrazně vyšší a kdy hlavní akcionář za tuto vyšší hodnotu koupil přes 90 % akcií. V nyní posuzované věci byl skutkový stav odlišný. Stěžovatelky nechaly vypracovat znalecký posudek, který určil hodnotu přiměřeného protiplnění za jednu akcii společnosti na 112 Kč, následně znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem ustanoveným soudem, ke kterému se obecné soudy přiklonily, určil hodnotu přiměřeného protiplnění za jednu akcii společnosti ve výši 0 Kč, přičemž hlavní akcionář nabyl 1,093 % akcií společnosti za 510 Kč za jednu akcii. Následně zpracovaný rozhodující znalecký posudek určil hodnotu přiměřeného protiplnění výrazně nižší, což vylučuje, že by tímto úplatným převodem byla určena tržní hodnota společnosti.
8. Krajský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že "v horizontálních právních vztazích platí zásada incidentní retrospektivy nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami, a proto je nutné aplikovat nový právní názor na všechna probíhající řízení, neboť jde o opravu chybného právního názoru". Stěžovatelky uvádí, že není přípustné, aby šlo o opravu chybného právního názoru, neboť v rozhodnutí z roku 2018 jde o upřesnění výkladu právního předpisu v konkrétní věci, která je odlišná od nyní posuzované věci. Stěžovatelky poukazují na to, že princip incidentní retrospektivy judikatury neplatí bezvýjimečně, například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5101/2017 se uvádí, že "výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů (míněno judikaturního vývoje) v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu", dále stěžovatelky poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015
sp. zn. II. ÚS 1955/15
(N 208/79 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatelky namítají, že byla-li by věc projednána v přiměřené lhůtě, nemohlo by dojít k tak zásadnímu zásahu do jejich práv na základě rozhodnutí, které bylo vydáno téměř deset let po podání návrhů vedlejších účastníků na přezkum hodnoty přiměřeného protiplnění za jednu akcii společnosti. Aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 je v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelek, přičemž je nepřípustné, aby pouze v důsledku skutečnosti, že soudní řízení trvá téměř deset let (nyní již téměř 17 let, bylo návrhům vedlejších účastníků vyhověno k tíži stěžovatelek.
10. Stěžovatelky rovněž poukazují na to, že judikatura je podpůrným pramenem práva v otázkách neřešených právními předpisy. O takový případ šlo právě ve věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016. Nicméně v nyní posuzované věci aplikace uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zakládá práva a povinnosti nad rámec právních předpisů, které pro stěžovatelky nebyly při vynaložení jakékoli péče a obezřetnosti předvídatelné, což vedlo i k porušení ústavně zaručených práv.
11. Z výše uvedeného je podle stěžovatelek zřejmé, že skutečnost, že hlavní akcionář nabyl 1,093 % akcií společnosti krátce před realizací vytěsnění minoritních akcionářů za jednotkovou cenu za akcii 510 Kč, kterou by i podle vyjádření prodávajícího nebylo možno získat v rámci běžného obchodního styku a neodpovídala tržní hodnotě společnosti, nemůže být určující pro určení spravedlivé hodnoty akcií společnosti. Takovou výši protiplnění nelze ekonomicky odůvodnit. Minoritní akcionáři by byli v důsledku realizace jejich vytěsnění naopak ekonomicky zvýhodnění oproti situaci, kdy by své akcie prodávali v běžném obchodním styku za tržní hodnotu. Určení hodnoty přiměřeného protiplnění v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 je podle stěžovatelek v rozporu s principem spravedlnosti.
12. Stěžovatelky poukazují na to, že jejich jednání bylo maximálně opatrné, a především v souladu s právními předpisy, když pro stanovení přiměřeného protiplnění zvolily formu znaleckého posudku. V soudním řízení následně znalecký ústav ustanovený soudem uzavřel, že v důsledku jiných ekonomických přístupů měla být hodnota přiměřeného protiplnění určeného pro majoritní akcionáře stanovena nižší, než jak ji stanovily stěžovatelky. Navzdory uvedenému však soudy rozhodly o vyšší hodnotě přiměřeného protiplnění, a to v důsledku aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 vydaného o téměř deset let později.
13. Stěžovatelky dále namítají, že Nejvyšší soud následně dovolání odmítl pro nepřípustnost a věcí se nezabýval meritorně (uvedl, že nejde o usnesení ve smyslu § 238a o. s. ř., proti kterému by bylo dovolání přípustné). Stěžovatelky konstatují, že bez ohledu na to, má-li jít o "částečné usnesení" nebo "mezitímní usnesení", krajský soud rozhodoval jako prvoinstanční soud meritorně ve věci o jednom ze dvou návrhů, přitom ve věci samé soud podle občanského soudního řádu rozhoduje rozsudkem. Vzhledem ke skutečnosti, že krajský soud rozhodl vadně usnesením, přičemž soudy vyšších instancí nebyly vady zhojeny, a následně Nejvyšší soud s předmětným rozhodnutím nezacházel jako s rozsudkem, nýbrž jako s usnesením, kterým není oprávněn se věcně zabývat, jde o porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelkám bylo odebráno právo se dovoláním fakticky bránit.
14. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, aniž by zohlednily, že skutkové okolnosti projednávané věci jsou odlišné (hlavní akcionářka nabyla před provedením vytěsnění pouze 1,093 % akcií společnosti, zatímco v uvedeném rozhodnutí šlo o 90,3 % akcií). Namítají, že v soudním řízení znalecký ústav ustanovený soudem uzavřel, že v důsledku jiných ekonomických přístupů měla být hodnota přiměřeného protiplnění určeného pro majoritní akcionáře stanovena nižší, než jak ji stanovily stěžovatelky. Navzdory uvedenému soudy rozhodly o vyšší hodnotě přiměřeného protiplnění, a to právě v důsledku aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, vydaného o téměř deset let později.
17. Krajský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že přiměřené protiplnění za účastnické cenné papíry, které přecházejí na hlavního akcionáře v důsledku postupu podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, zásadně (i bez ohledu na zápornou hodnotu podniku) nesmí být nižší, než činila kupní cena, za kterou hlavní akcionář nabyl účastnické cenné papíry bezprostředně předtím, než požádal o svolání valné hromady podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, což platí i tehdy, šlo-li o tzv. prémiovou cenu, zahrnující přirážku za získání majority. Proto určil přiměřené protiplnění za jednu akcii ve výši 510 Kč, když právě za tuto cenu za jednu akcii nabyl hlavní akcionář akcie společnosti. V této souvislosti krajský soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 29 Cdo 3024/2016. Připomněl, že hlavní akcionář nabyl akcie za uvedenou cenu jen necelé dva měsíce předtím, než valná hromada společnosti rozhodla o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře, a to za protiplnění ve výši 112 Kč za jednu akcii společnosti. Na uvedeném závěru o výši protiplnění nic nemění skutečnost, že za uvedenou cenu nabyl akcionář dne 1. 7. 2008 "jen" 1,093 % akcií na základním kapitálu společnosti, neboť právě touto transakcí se stala druhá stěžovatelka hlavním akcionářem, což jí umožnilo provést vytěsnění minoritních akcionářů. Krajský soud rovněž vzal v úvahu, že za cenu 510 Kč za akcii mohl své akcie prodat kterýkoliv z akcionářů, a proto by nebylo spravedlivé, aby prémiovou cenu obdržel jen některý z akcionářů, a to navíc podle volby budoucího hlavního akcionáře.
18. Vrchní soud se s uvedenými závěry krajského soudu ztotožnil, a to včetně aplikace závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016. Stěžovatelkami tvrzené specifikum pro poskytnutí výjimky z incidentní retrospektivy nového právního názoru vytvořeného judikaturní změnou vrchní soud neshledal. Stěžovatelky totiž nemohly vzhledem k předmětu řízení (o přezkoumání přiměřenosti protiplnění) legitimně očekávat, že soudy nepřiznají vedlejším účastníkům právo na jinou výši protiplnění, než stanovil znalec.
19. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na ustálenou rozhodovací praxi týkající se přiměřenosti protiplnění za účastnické cenné papíry, které přecházejí na hlavního akcionáře v důsledku postupu podle § 183i a násl. obchodního zákoníku. Zdůraznil, že z požadavku přiměřenosti (spravedlnosti) mimo jiné plyne, že protiplnění zásadně nesmí být nižší než tržní cena dotčených účastnických cenných papírů v době předcházející vytěsnění, lze-li ji objektivně určit. Určuje-li právní úprava, že k tzv. prémiové ceně (tj. ceně zahrnující i tzv. přirážku za získání majority) je nutné přihlédnout při stanovení ceny v povinné nabídce převzetí (srov. § 183c odst. 3 obchodního zákoníku), u níž má menšinový akcionář možnost se rozhodnout, zda své akcie (účastnické cenné papíry) prodá, musí tím spíše platit v případě postupu podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, kdy akcionář nemá volbu, zda si účastnické cenné papíry ponechá či zda je "vymění" za protiplnění v penězích. Přiměřené protiplnění za účastnické cenné papíry, které přecházejí na hlavního akcionáře v důsledku postupu podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, tedy zásadně nesmí být nižší, než činila kupní cena, za kterou hlavní akcionář nabyl účastnické cenné papíry bezprostředně předtím, než požádal o svolání valné hromady podle § 183i odst. 1 obchodního zákoníku. To platí i tehdy, šlo-li o tzv. prémiovou cenu, zahrnující přirážku za získání majority. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na usnesení sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 či ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. 27 Cdo 2401/2023. Zdůraznil, že uvedené závěry Nejvyšší soud formuloval jako obecná východiska a vysvětlil, proč považuje za spravedlivé, aby se menšinoví akcionáři podíleli na prémiové ceně balíku akcií, jejichž nabytím se jeden z akcionářů stal hlavním akcionářem. Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, zda hlavní akcionář nabyl menší balík akcií než celých 90 %, jak tomu bylo v poměrech věci rozhodované v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3024/2016. Nejvyšší soud konstatoval, že vrchní soud se judikaturními závěry citovanými Nejvyšším soudem řídil a při určení výše přiměřeného protiplnění vyšel z ceny, kterou za akcie zaplatila hlavní akcionářka těsně před svoláním valné hromady, na níž bylo přijato usnesení o vytěsnění. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci provedené vrchním soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a ve vztahu k první dovolací otázce proto není dovolání přípustné.
20. Nejvyšší soud v napadeném usnesení rovněž vysvětlil, že dovolání není přípustné ani ve vztahu k námitce stěžovatelek směřující proti postupu vrchního soudu, který na věc aplikoval závěry usnesení sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, které bylo vydáno několik let po zahájení řízení v projednávané věci. Nejvyšší soud dodal, že žádná z okolností zakládajících výjimku ze zásady incidentní retrospektivy uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, na které stěžovatelky odkazují, v projednávané věci není dána. V předmětné věci nedošlo ke změně (ustálené) judikatury, soudní rozhodovací praxe (usnesení sp. zn. 29 Cdo 3024/2016) toliko vyřešila v době realizace vytěsnění neřešenou právní otázku (stěžovatelky tak jsou v podstatě ve stejném postavení jako účastnice ve věci vedené pod sp. zn. 29 Cdo 3024/2016).
21. Ústavní soud považuje uvedené závěry Nejvyššího soudu za ústavně souladné. V předmětné věci aplikací závěrů usnesení sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 nedošlo ke změně rozhodovací praxe, neboť stejně jako ve věci sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 byla řešena v době realizace vytěsnění neřešená právní otázka. Přiléhavý neshledal Ústavní soud ani odkaz stěžovatelek na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015
sp. zn. II. ÚS 1955/15
. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že soudní judikatura nemůže být bez vývoje, a není proto vyloučeno, aby (i při nezměněné právní úpravě) byla doplňována o nové interpretační závěry a také měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nímž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. V horizontálních právních vztazích proto platí zásada incidentní retrospektivity judikaturního odklonu a změněný právní názor bude aplikován na již probíhající řízení. Tím se odlišuje situace retrospektivního působení změny judikatury od retroaktivního působení právních norem. Výjimky z této zásady mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. O takový případ ovšem v posuzovaném případě nešlo.
22. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že krajský soud ve věci nerozhodl částečným usnesením, jak nesprávně uvedl, nýbrž usnesením mezitímním, kterým rozhodl o základu projednávané věci. Vydání mezitímního usnesení upravuje § 152 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. umožňuje soudu, aby rozhodl nejdříve o právním základu předmětu řízení tzv. mezitímním rozsudkem a shledal-li ho opodstatněným, rozhodl po právní moci tohoto rozsudku dodatečně ještě o výši uplatněného nároku v rozsudku konečném. Vrchní soud zdůraznil, že totéž platí pro usnesení, rozhoduje-li jím soud ve věci samé (což je právě případ stěžovatelek), k tomu Ústavní soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 či usnesení ze dne 22. 2. 2023 sp. zn. 27 Cdo 2221/2022, ve kterých bylo v obdobných věcech rozhodováno o určení výše přiměřeného protiplnění obdobně usnesením). Vrchní soud přiléhavě připomněl, že v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183i a násl. obchodního zákoníku je účelné a možné rozhodnout nejprve (mezitímně) o výši přiměřeného protiplnění jako o základu přiznaného práva, což vyplývá i z § 183k odst. 3 obchodního zákoníku.
23. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019
sp. zn. II. ÚS 1522/20
). Namítají-li stěžovatelky, že Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl pro nepřípustnost, ačkoli se jím měl zabývat meritorně, pomíjejí, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze Nejvyšší soud (§ 239 o. s. ř.) a jeho úlohou je zejména sjednocovat výklad podústavního práva. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení dovoláním stěžovatelek náležitě zabýval a dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, že dovolání je nepřípustné, resp. že napadené usnesení vrchního soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud nebyl povinen se dovoláním stěžovatelek (jimi předestřenými otázkami) meritorně zabývat, neboť by jejich další posouzení na výsledném rozhodnutí věci nic nezměnilo (za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal důvod pro odchýlení se od stávající judikatury; srov. obdobně usnesení ze dne 30. 4. 2025
sp. zn. II. ÚS 1122/25
). Pro úplnost Ústavní soud k námitkám stěžovatelek dodává, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelek nezabýval věcně z toho důvodu, že dovolání - jak bylo výše uvedeno - shledal podle § 237 o. s. ř. nepřípustným, když napadené rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nikoli tedy z toho důvodu, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly usnesením (srov. § 237 o. s. ř.).
24. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelek. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Svá rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelek (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu